pátek 28. prosince 2018

Nikdy nejez žlutý sníh

A že pojedeme dneska na jednodenní výlet na hory. Ještě jsme nikdy nebyli na Fichtelbergu. Plány velké, vždy sním o tom být na české či přilehlé německé sjezdovce s otvíračkou, kdy není svah ještě rozježděný. Fichtelberg otevírá v devět, cesta trvá dvě hodiny, vyjíždět musíme v sedm. A jak to bylo v reálu? V šest hodin vstávám a zajišťuji catering. Věci máme krásně připravené, jen naházet do auta a jet. V sedm hodin nakládáme Kvítka do auta, Zora je toho času u dědy. Kvítek jen v mikině, přece se to za chvilku vytopí.

Něco nehraje. Zmizel nám králík. Běhám po dvorku a se slzami v očích se bojím nejhoršího. V naší střeše žije kuna a králíka jsme zapomněli na noc zavřít. Je to jasný, posmrkávám, je po Růženě. Ale nikde nevidím chlupy nebo krev. Usedám brečky do auta a co se mi nemihne před očima, Růžena, ta mrcha chlupatá, si běhá spokojeně po ulici. Naše králice Růžena se má nadstandardně dobře. Každý den má volný výběh po celém dvorku, patrovou 3+kk králíkárnu se zateplenou ložnicí. All inclusive co se týká potravy na záhonku, může si okusovat vše, na co má chuť. A to vše, to vše zahodila a prchla. Svoboda je víc než all inclusive. Bereme se Zdendou do rukou hokejky, to už je půl osmé a naháníme Růženu směr naše vrata. Nechtěli jsme na sebe volat, abychom nebudili sousedy. Posunky máme okoukané z akčních filmů, takže jsme si naznačujeme, kdo Růženu ze které strany nadeběhne. Hotová jednotka rychlého nasazení. Je to skvělá rozcvička, schovává se potvora pod auty, tudíž si člověk musí kleknout na silnici a dívat se pod kterým autem se nachází, posunky pak navigovat partnera. Jestli nás někdo ze sousedů pozoruje, musí se náramně bavit. Fúrie nevděčná je konečně doma a my v osm hodin vyjíždíme. Kvítek je už celkem promodralý, tak jsme se do akčního filmu zažrali, a zapomněli, že sedí v otevřeném autě jen v mikině.

Přijíždíme k Fichtelbergu. Sjezdovka vypadá prudce a přelidněně. Otáčíme to a jedeme na Boží Dar, přece jen potřebujeme ještě pro Kvítka mírný svah. Kvítek vydrží lyžovat dvě hodiny a pak si jezdí na bobech. Padá mlha. Přestávám vidět na Kvítka, dole pod kopcem vidím matné obrysy, strhla se tam velká koulovačka, několik dospělých a dost dětí.

Nevím co je to za zvyk, ale dost lidí lyžuje na kopci a stejný počet přátel, fanoušků, příznivců a příbuzných stojí pod kopcem s foťáky, mobily a se psy a dívají se na své přeborníky. Psi samozřejmě kálí všude a tak koukám, Kvítek přichází z koulovačky jaksepatří vyválen v lejnu. Možná se ta děcka nekoulovala sněhem, ale hovny, kolik jich pod kopcem je. Ó ještě, že nebyl v tu chvíli na blízku jakýkoli pán a pes, myslím, že by to schytali za všehna lejna, které jsem kdy seškrabovala z nás a z dětí. Ono se to zahrabe do sněhu, že jo. Co je bílé, to je dobré. Blbé je, že to bílé roztaje a ještě blbější je, že třeba na Božím Daru se to už ani neobtěžují lidi zahrabávat.

Opravuju Kvítkovi pravidlo č.1 pobytu na sněhu: Nikdy nejez žlutý sníh o dodatek .. a nikdy se nekouluj ve sněhu hnědém.

Ještě sjedeme pár kopců, zkusím přejet i vedle na Neklid, nikdy jsem tam nebyla, ale sváteční davy dolehly i tam, tak se vracím zpátky na kopeček. Jedeme domů, chvilku hrajeme v autě slovní fotbal, poté vyhlašuji hru na broučky. A spali a spali, nevím, kdo usnul dřív, jestli Kvítek, nebo já, Zdenda naštěstí neusnul a já jsem prý vyhrála soutěž o nejvíc chrápajícího broučka, ani nevím, co mě zmohlo víc, jestli to lyžování, anebo hon na Růženu.

Jsme doma, vybalujeme lyže. Růžena sedí dost naštvaně ve svém loftu. Zdenda, navrhuje, že bychom ji měli venčit na vodítku, když tak touží po toulkách ulicemi. Ještě to zvážím. Jednou jsme jí zkusili dát kšíry a málem se na nich oběsila. A taky si moc neumím představit, jak po ní budu sbírat každý bobek zvlášť. Ale na Boží Dar bychom ji mohli vzít, stála bych pod svahem s králíkem, fotila, Zdenda metá obloučky a Růža metá bobky, dost bychom zapadli.

Takže tak, nikdy nejez žlutý sníh a hnědý už vůbec ne.

Helga



čtvrtek 27. prosince 2018

Píchej!


Děti si spokojeně hrají v pokojíčku, máme se Zdendou hezkou chvilku na jednu rychlou předvánoční akci. Následující řádky nejsou vhodné pro děti a mladistvé.

Zdenda: Tak jdeme na to?

Já: Jo, počkej, sundám si kalhoty, ať nemám zase prošoupaná kolena.

Z: Klekni si a chyť ho.

Já: Dobrý klečím, držím ho, zvedej.

Z: Zvedám.

Já: Můžeš ho tam píchnout.

Z: Tři dva jedna šup.

Já: Vedle! Vytáhni ho!

Z: (naštvaně) Vytahuju.

Já: Zvedej!

Z: Zvedám.

Já: Píchej!

Z: Píchám

Já: Jo, je tam.

Z: Cejtíš ho? Je tam celej?

Já: Jo, ale je nějakej ohnutej.

Z: To víš no, už to není co to bejvalo.

Já: (panika) Zdendo, okamžitě ho vyndej! Prasklo nám to!

.
.

A tak jsme museli jet koupit nový stojánek na stromeček.

Všem přeji příští rok hodně humoru, když je humor, tak je i to zdraví (potvrdí experti na psychosomatiku), a Helgy motto pro rok 2019: Puberta nikdy nekončí!

pondělí 10. prosince 2018

Nikdy nevěř Google translate

Dřeme od mala angličtinu a když ne od mala, tak hned jak to bylo po revoluci možné. Čím víc se učíme, tím víc zjišťujeme, jak málo toho umíme. A tak se stane to, že musíme napsat e-mail, a lovíme slovíčka z paměti, nejsme si jisti frází, ptáme se ostatních, kteří toho nevědí o moc více, hledáme na internetu a kdo jiný by měl lépe poradit, než strejda Google. Ale pozor, byť ví Google všechno, stále nezná souvislosti, a padají z něj často nesmysly. Google translate je studnice trapasů. Je to zrádná past pro lidi, kteří okolo angličtiny jen lehce prošli, ale naprosto tomuto nástroji důvěřují.

Řekněme, že jste začátečník a chcete pozvat svoje kolegy na vánoční oběd, může to dopadnout celkem vtipně a nechtěně tak pobavíte celou firmu.

Milí kolegové,

Letošní vánoční menu jsme vám chtěli s panem šéfkuchařem zpestřit. Vytvořil speciální restaurační menu.

  1. Mořský vlak (překlep, měl to být samozřejmě mořský vlk) s bramborovým salátem
  2. Konfitovaná kachna se zelím a knedlíkem
  3. Smažený řízek s vídeňským bramborovým salátem

A teď to hodíme do Google translate:

Dear colleagues,

This year's Christmas menu, we wanted to make you chew with Mr. Chef. He created a special restaurant menu.
  1. Sea train with potato salad
  2. Confused duck with cabbage and dumplings
  3. Fried steak with Viennese potato salad

A co Google napáchal?

"we wanted to make you chew..." = "chtěli jsme, abyste žvýkali s šéfkuchařem.."

Nevinný překlep "mořský vlak" přeloženo doslova, jako "sea train" a třešnička na dortu, z konfitované kachny je jedním kliknutím jedna velmi zmatená kachna.

Google je mocný, ale není všemocný. Tak až budete příště googlit, tak bacha, ať z vás taky není confused duck.

Vaše konfitovaná Helga

pátek 7. prosince 2018

Královna větrů

K loňským Vánocům jsem krom poukázky do japonské restaurace dostala i poukázku na let ve větrném tunelu. I když se jedná o celkem bezpečnou zábavu v porovnání se skokem padákem, s blížícím se termínem letu jsem byla čím dál nervóznější. Poslední rok a půl jsem zasvětila změně jídelníčku a nasazení sportů, velký kus cesty za mnou (22kg), menší kus cesty přede mnou (10kg + udržovací mód), stále budu podle bmi v nadváze, ale to už bude oproti tomu, do čeho jsem se dokázala vyžrat, těžká pohoda. I přes to se moje hlavní obava točí kolem výkonnosti turbíny, motoru, větráku, prostě toho, co tam fouká ten vítr. Noc před letem se mi zdá noční můra, jak v poloze padajícího paragána ležím na spodní síti a větrák se mnou ani nehne.

Jsem v Praze Letňanech ve Skydive aréně, absolvovali jsme asi minutovou instruktáž a právě se soukám do kombinézy. Hrozně se potím, jak tím fyzickým úkonem, ale i ten nervík tam nějaký bude. Hecuju se, Helgo to dáš, pot vysuší ten velkej fén, do kterýho právě jdeš, užiješ si to. Strkám si špunty do uší, odteď se s instruktorem domlouváme už jen posunky. Ten fén dělá hroznej kravál. Můj štědrý milý Zdenda mi věnoval šest minut zážitku, zdá se to málo, ale je to tak intenzivní, že to pro začátek fakt stačí. Mám je rozdělené na tři dvouminutové vstupy.

Vstupuju do fénu, podle instrukcí se pokládám na proud větru a lidi, já lítáám, já se vznáším. Jsem královna všech větrů, vládkyně všech moří.. Kombinéza mi vlaje, pot odlétá. Zůstali jste někdy v automyčce v autě při sušení? Fén, co odfoukává kapky z auta. Přesně takhle mi vítr odstranil pot z tváří, akorát ne směrem dolů, ale nahoru do výšin. A jako bonus jsem dostala lifting obličeje a plastickou operaci prsou (přesun ze břicha na záda). Zpátky ke vznášení, raduju se z letu, začnu se hystericky smát a to jsem neměla dělat. Celá moje celodenní zásoba slin v ústech, slinných žlázách i sliny, které ještě ani nebyly tou dobou na světě, vše bylo nemilosrdně vycucnuto někam nahoru pryč ode mě rychlostí světla.. no kecám.. ale rychlostí zvuku určitě. Rychle jsem zavřela pusu v obavě, že mi vítr ještě vyndá pár plomb či nedejbože mojí jedinou korunku. A jak jsem vydechla nosem, vichřice se s nadšením chopila mých soplů a odsála veškerý obsah nosní dutiny.. kam jinam než někam nahoru.

Nevěřili byste, co všechno dokáže ženě proběhnout hlavou za dvě minuty (nechci tedy nějak diskriminovat muže, ale jak je tak znám, tak v tunelu na nic určitě nemyslí). Propočítávám si, kolik lidí za den se v aréně prolétne, kolik slin a nudlí je tam někde na stropě, když nudli má každý druhý návštěvník a usměje se každý třetí návštěvník. Dvě minuty jsou pryč a já s vypuštěnými tělními tekutinami a napumpovaným adrenalinem čekám venku na další vstupy.

Na poslední let už se se mnou vydává instruktor až nahoru tunelu a to je panečku adrenalin lítat nahoru dolů. Mám možnost zkontrolovat soply na konci tunelu, ale té šance nevyužiju, protože jsem zavřela oči a ječím a přidávám tam další čerstvou dávku. Na konci nám instruktor předvede leteckou akrobatickou šou, je to fakt krásné sledovat to mladé, kombinézou obepnuté mužské tělo, jak se vznáší v tunelu, společně s druhou paní v naší skupině jihneme a se slzou v oku odcházíme domů. Tímto zravím instruktory ve Skydive aréně. Až si tohle Zdenda přečte, tak mě zabije, ale je to taková zkouška, jestli ten můj blog vůbec čte.

Končíme, loučíme se s instruktorem, jen já mám na něj poslední otázku. Je na konci tunelu nějaký zásobník? Prý ne, ale čistí se to pravidelně. Dobře budu mu věřit. Jinak tento zážitek je fakt boží, je to dost drahé, ale něco takového prostě jinde nezažijete. Skok padákem je asi pro hrstku nejodvážnějších, skok z mostu už nikomu nepřevyprávíte, ale Skydive aréna je pro každého. Je to parádní pocit. Samozřejmě nudle a sliny jsem náležitě přehnala, jak už mám ve zvyku, ale nebylo to tak hrozné, když se pořádně vysmrkáte, vezmete pevné spodní prádlo a nebudete otvírat ústa, sliny a ňadra vám zůstanou tam kde mají.

Létání zdar
Helga


pondělí 3. prosince 2018

Záchvěvy loňských Vánoc


Blíží se nám ty Vánoce, tak nastal čas uplatnit poukázky z těch loňských. Dostala jsem voucher do japonské restaurace. Je na čase vyrazit, než poukázka propadne. Mám moc ráda sushi, ale nikdy jsem pořádně neměla tu čest s ostatními japonskými pokrmy.

Dostaneme jemný zelený čaj, přezdívaný také "popcorn tea" jak nám obsluha vysvětlila, pijí ho v Japonsku i malé děti. Srkám a nedopíjím, pachuť rybiny mi křiví pysky. Hrabu hůlkou v lógru, jestli se tam neschovává rybí hlava, rybí střeva nebo cokoli jiného pocházejícího z ryby. Ubohé japonské dětičky! V hlavě se mi rodí myšlenka uspořádat sbírku ovocných čajů pro týranou japonskou mládež. Ale to už nám donesou vývar. Ne, není to rybí polévka, má to být silný japonský vývar. Podezíravě si přivoním. Ryba! Ochutnám. Ryba! Bohužel opět nedojídám (a to mi není moc podobné).

Vypadá to, že z japonské kuchyně fakt dávám jen to sushi, tam mi rybí chuť nevadí. Sushi je většinou z ryby. Když je v jídle ryba a pokrm chutná jako ryba, je to v pořádku. Když v čaji není ryba a čaj chutná jako ryba, není to v pořádku, to ať na mě nikdo nezkouší. Dostaneme sojové boby v luscích posypané nějakou vzácnou solí. Shrnula bych to asi takhle. Je to jediné jídlo večera, které nesmrdí rybinou. Sojové boby se z lusků vysrkávají. Celkem zábavné ale i chutné, a když lusk zmáčknete, bob vystřelí náhodně do místnosti, zábava nebere konce.


Konečně přichází sushi mísa. Na tenhle okamžik jsem se těšila. Sice už nemůžeme, ale japonský dezert máme v ceně, přinesli mi nějakou neidentifikovatelnou kuličku, chutná to trochu jak sušený rýžový nákyp a kvízová otázka zní, jakou příchuť má můj rýžový dezert? Byla to taková hezká rýžová tečka za tím naším večerem. Hodně jsem si přála cestovat do Japonska, zejména jako gastroturistka, se Zdendou máme totiž nepsanou úmluvu, že až se děti za padesát tisíc let odstěhují, a my nebudeme vědět co s penězi, stanou se z nás gastroturisti. Tímto Japonsko ze svého gastroseznamu škrtám.

Takže tak

Vaše Helga

neděle 18. listopadu 2018

Sushi které běží

Od té doby, co se v našem městě objevil podnik typu "Running sushi", nemluví Zora o ničem jiném. Je to dost drahá sranda, tak jsem návštěvu oddalovala seč jsem mohla. Takový klidnější týden, výplata na účtě, Kvítek u babičky, volné odpoledne před sebou, Zora škemrá, tak jo. Jdeme na Running sushi. Usedáme k pásu a hladově sledujeme kroužící talířky. Dáváme se první kousky sushi, já ho miluju, je dobré a vypadá i čerstvě. Zora chutná jedno s lososem a plive vzápětí zpátky na talířek.


Je fajn zjistit v sushi baru, že nejíš sushi.
Ale nevadí, na pásu kolují i talířky s nudlemi, jarními rolkami a jinými asijskými čuňárnami. Po chvíli si všímáme, že průhledné pokličky, které zakrývají talířky, jsou odklopené, u jiných úplně chybí. Podívám se podél pásu a vidím dvě malé snědé ručičky, jak zvedají pokličky. Vyháním dítě, které si udělalo malou degustaci. Tu odklopí pokličku, tu ochutná, tu olízne prstíček. Připadám si jako ve špatném snu. Degustátor přivedl staršího bratra a scénář se opakuje, teď už je vyháníme společně s obsluhou sushi baru. Naproti nám přes pás sedí chlap jak hora, dva metry na výšku, dva metry na šířku, říkám si kurnik, ten kdyby se zvedl a ty spratky vyhnal, už by se nevrátili.



Zora se soustřeďuje na jarní rolky, já na sushi. Sledujeme, co k nám míří, Zora se raduje, tleská, "Mami, právě přijíždí jarní rolka!... aha a vzal si ji pán" přidává smutný dovětek. Byl to ten pán 2x2m, talířky bere z pásu po pěti. Zora opět zbystří a číhá na jarní rolku, dvoumetrák je bezednej, rolky do něj padají jak Němci do krytu. K nám přijíždí už jen plněné mušle, které nikomu nechutnají. Jsme po jídle, platíme, odcházíme.

Zora si začíná stěžovat, že je jí zle. Paráda. Jde spát a v pět ráno nám přijde Kvítek oznámit, že právě Zora blije na koberec. Paráda. Jdu pro kýbl a než se stihnu vrátit, kocour radostně vybírá kousky masa z hromádky. Takhle brzkou snídani nečekal a přivítal ji s nadšením. Chvilku rozespale přemýšlím, jestli úklid nemám nechat na kocourovi, ale uznávám, že je to dost nechutný, tak ho vyháním. Zora pak ještě celý den zvrací chudák malá. Myslím, že na Running sushi už nikdy nepůjdeme. Běží rychle, běží pěkně, běží dovnitř, ale běží rychle i ven.

Takže tak.

Blití zdar.

Helga

neděle 11. listopadu 2018

Hedvábně hebký

"Mami, Kvítek stříká kondicionér na kocoura!", žaluje Zora, která pět minut předtím vozila kocoura po domě v zavřené krabici, koukala mu z ní jen hlava, i když krabice byla zavřená. Nechci vůbec vědět, jestli po dobu projížďky mohl vůbec dýchat.
"Kvítku polož ten kondicionér!"
"Já na něj nestříkám."
"A od čeho je mokrý?"
"Vyválel se v umyvadle."
Byl to perný den, z práce sprint do posilovny, mám čas rozplánovaný přesně na minuty, rychle odcvičit a do družiny, jedno dítě na kroužek, druhé dítě na kroužek a ještě nakoupit. Je to takový zmatený bizarní den, dnes obzvlášť. Začne to už v posilovně, zatímco cvičím, přiběhne chlapík, tipuju věk kolem šedesátky, nikdy jsem ho tam předtím neviděla. Zaujme mě svérázným pojetím rozcvičky. Nejdřív vitálně přiskočí ke stojanu, na kterém zcela mírumilovně a klidně visí asi šest podložek. Začne do nich boxovat. Poskakuje u toho celkem přesvědčivě, zřejmě bývalý boxer. Do toho metá kotouly. Trochu se bojím vstoupit do jeho teritoria, abych nedostala po hubě. Vidí moje obavy a praví: "Neboj se malá, ty mi neublížíš." Fakt se mi ulevilo.
Pak podle plánu družina, kroužky, nákup. Kupuji perníkové koření, pokladní zřejmě jede na tom samém co kolega boxer, a jak uvidí perníkové koření, začne zplna hrdla zpívat: "Po roce Vánoce Vánoce.." Zubím se na ní, že je jako moc milá a zpříjemní nám nákup svým výstupem. I přes svůj mizerný plat a mrzkou náplň práce dokáže být s písní na rtech nad věcí. Jen ukáže prstem na displej kolik mám zaplatit a začíná druhou sloku. Zaplatila jsem a chci jí popřát hezký den. Nepustí mě ke slovu, zpívá právě refrén. Když odcházím, mává na mě a volá konec písně.. "šťastné a veseléééé!" Perníkové koření mám v tašce, pokladní má zřejmě perník v krvi.

Je večer, sedím tupě na gauči a hladím kocoura, nad ničím nepřemýšlím, jen jsem unavená a zítra mě čeká další perný den. Hladím a hladím, kocour přede. Byl to fakt divný den. V hlavě mi zní stále dokola "Po roce Vánoce přicházejí", a kocour je tak hedvábně hebký, opravdu velmi velmi hebký.

Takže tak.

P.S. Nechcete-li vyhazovat peníze za vitamíny a výběrové granule pro vaše domácí miláčky, hebké srsti dosáhnete i levným kondicionérem.

neděle 28. října 2018

Souboj vlajek

Začal to náš soused, pověsil si malou vlaječku z okna, maličkou, takovou tu co se dává na auta, když jednou za tisíc let něco vyhrajeme. Dívám se na vlajku a jihnu, jak je to krásný, když vyvěsí vlajku někdo spontánně, nikoli jako za komunismu, kdy se to "muselo". Vzpomněla jsem si na svou první třídu, když jsme vyvěšovali vlaječky ve škole a já nutila rodiče, abychom si v devátém patře vyvěsili vlajku také. Rodiče se tvářili hrozně tajemně a nedovolili mi to. Konečně můžu vyvěsit tu vlajku z dětství a bez žádného diktovaného podttextu. Přece jen máme nějakou národní hrdost! Vyvěsíme taky vlajku. A my nejsme žádní troškaři, Zdenda zajel do baumaxu pro nějakou trubku či co, jako stožár. Je sice poněkud zmoklá, ale je tam a je to vlajka s velkým V. Visí u dětského pokoje, děti se jí trochu bojí, ale musí to přežít, hrdost je hrdost. Soused okamžitě odpověděl odvetou a vedle chcípáka vyvěsil vlajku větší, ale stále co do rozměrů vyhráváme. Dívám se z okna a kromě toho že se té soutěži hrozně směju, jsem fakt hrdá. Jsem ráda, že jsme překousli minulost. A hlavně konečně mám svojí vlastní vlajku a vyvěšenou a největší a nejkrásnější.

Čím víc vlajek, tím víc Čech,
Kdo nevlaje není Čech

Takže tak

Helga


středa 17. října 2018

Hokejbal


Sezóna kroužků pro děti začala. Nejsem zastáncem toho, aby děti byly 5 dní v týdnu na kroužku, letos se mi to vymklo z rukou, mají oba kroužek 3x týdně Zora lezeckou stěnu a hip-hop. Kvítek toužil též po hip -hopu, ale ve zkušební době jsem ho načapala, jak si půl hodiny zpívá na záchodě, i když tvrdil, že ho to baví, hip hop jsem ukončila. Na záchodě může sedět doma a zadarmo. Instruktorovi se ulevilo, říkal: "No já jsem vám to chtěl taky říct, ať už nechodí". A že prý chce nějaký sport, kde má člověk helmu s mřížkou. Moc se ve sportech nevyznám, ale zavolala jsem na hokejbal a ejhle, na hokejbale mají skutečně děti helmu s mřížkou. Pravda, byl to takový divný rozhovor, ptám se trenéra po telefonu, jestli mají na hokejbale helmu s mřížkou, bylo mi trochu trapně.

Už tam byl asi pětkrát a první nadšení pomalu odchází, zjistil, že krom apartní helmy se v té helmě musí běhat a pod helmou se člověk potí a skrz mřížku se nemůže dloubat v nose (za což se raduji a volám sláva, konečně se ten zlozvyk odnaučí). Na dloubání v nose nic nefunguje, zalepovala jsem mu ukazováčky náplastí, aby se mu nevešly do dírky, narval si tam prostředníčky, když mu dáte do jedné ruky kapesník, dloube se v rypáku druhou rukou. Takže potýkáte-li se s tímto nešvarem, jak u sebe, tak u svého okolí, stačí pořídit helmu s mřížkou, může být i použitá, a je po problému. Jinak jsem si třeba myslela, že hokejbal je stejný jako florbal. Není. Hokejbal je už skoro jako hokej bez bruslí, děti jsou celkem slušně obaleny chrániči. Míčky nemají díry a jsou dost tvrdé. Hraje se klasickými hokejkami na hřišti s mantinely. Já vím, vy co se v tom vyznáte, si jistě klepete na čelo, proč to vysvětluju, berte to tak, že vzdělávám další debilní matky, jako jsem já.




Kvítek je na tréningu celkem statické dítě, většinou stojí a pokouší se probojovat ukazováčkem skrz mřížku. Když nebojuje s mřížkou, tak bojuje s ostatními chlapečky o jeden míček do krve (na hřišti je asi sto míčků, ale oni si vyhlídnou dva kluci jeden a jsou schopní se o něj poprat) a když se nepere, tak si lehne na zem a relaxuje. V neděli je turnaj, prý má taky dorazit, aby si to omrknul. Tak doufám, že se od něj aspoň nějaký míček odrazí.

Takže tak.

Hokejbalu zdar!

Helga

úterý 16. října 2018

Najdi si svého komika

Jako malá holka jsem poslouchala na kazetách vtípky Felixe Holzmanna, moc se mi to líbilo, i když jsem většinu point pochopila až v dospělosti. Líbilo se mi jak ten pán mluví a jako dítě mě nenapadlo, že ten člověk to jen hraje. Při jeho kazetách jsem usínala. Nedávno jsem narazila na článek ve starším časopise Týden, složený ze vzpomínek na Felixe a já jen žasla, jak svého oblíbeného komika vlastně neznám. Vůbec jsem nevěděla, že měl německé občanství. Sloužil v německé armádě a byl vězněn v Rusku. Na toto období nerad vzpomínal, zřejmě i kvůli tomu, že bojoval na "špatné" straně. Německá nátura se snad projevila v pečlivosti přípravy na vystoupení. Texty musely do posledního slovíčka sedět a to, co se tvářilo jako lehká improvizace, byl přesně naplánovaný "koncert" humoru s přesnými pomlkami. Texty si nechával korigovat od své dcery, na mluvené češtině nebyl jeho německý původ vůbec poznat, ale psaná čeština mu dělala trochu problém. Celý život hledal vhodného "nahravače" - někoho, kdo nebude charakterem stejný jako on. Stále dokola se vracel k Františku Budínovi. Ale geniální byly i jeho výstupy s Ivou Janžurovou (Včera, dnes a zítra; Seznamovací kancelář), s Karlem Gottem, Lubomírem Lipským a dalšími.

Těžko se mi hledá moje nejoblíbenější scénka. Miluju Aluminiový klíček (komik přijde na jeviště a hledá aluminiový klíček, moderátor mu říká "myslíte hliníkový?" "No né, aluminiový klíček, z aluminia!") Ale co znám skoro nazpaměť je Seznamovací kancelář, ta mě evidentně jako dítě zaujala nejvíc:

I: "Poslyšte vy si přece nemůžete vzít za ženu nějakého muže!"
F:"No tak nemožný to zas také není!"
I: "To by pak přece nebylo normální manželství."
F: "Podívejte se, moje sestra si taky vzala mužskýho a je to normální!"
I: "My tady zprostředkováváme manželství pouze mezi lidmi obojího pohlaví"
F: "Obojího pohlaví? To jenom lidi obojího pohlaví?"
I: "Ano, co se vám na tom zdá divné?"
F: "No né abych pravdu řek já mám totiž jen jedno!"

I: "Ta žena by chtěla nekuřáka a abstinenta."
F: "Nekuřáka a abstinenta? Říkáte nekuřáka a abstinenta?"
I: "No ano, něco se vám nezdá?"
F: No né, já jen že chce hnedka dva, já myslel, že budu sám."

Joo a nesmím zapomenout na scénku v restauraci s unaveným řízkem a Františkem Budínem
Budín: "Podívejte se, jak je to pivo kalný!"
Holzmann: "Kalný, kdepak kalný, to je jen tak špinavá sklenice!"


K Felixovi se vracím průběžně, hlavně když je mi ouvej. Humor léčí, humor uzdravuje, jak duši, tak tělo. Humor by se měl pravidelně dávkovat dětem, studentům, zaměstnaným i seniorům. Když jsem byla v nemocnici (nic vážnýho, těhotenský játra, vyvolávání porodů a tak), nemohla jsem na společném pokoji usnout, usínala jsem zase s Holzmannem v uších. Teď jsem se k Felixovi vrátila, pouštíme si ho s dětmi v autě, ano, je to riskantní z pohledu usínání za volantem, ale naštěstí při jízdě po městě neusínám. I když ho nechápou, stejně jako já v jejich věku, jsou jím okouzleni, ten jeho hlas "nosem" a kudrlinky při mluvení prostě nestárnou. A vám všem doporučuji najít si svého komika, dávkujte si humor, dávkujte humor svým dětem, blízkým. 10 deka humoru zcela zdarma. Akce dnešního dne.

Takže tak,

Holzmannovi zdar a jeho fanouškům též

A jaká jeho scénka se líbí vám?

Helga

úterý 2. října 2018

Au-pair = vojna pro holky

Když mi bylo osmnáct, byla jsem hrozný ucho. Ale vždy jsem to úspěšně maskovala předstíráním, že jsem děsná intelektuálka. Dost jsem četla, chodila jsem na výstavy, psala jsem. Co si budu nalhávat, byla to opravdu jen maska, neboť jsem se po maturitě prostě nedostala na vejšku. "Pojedeš au-pairovat." Říká mi máma která si chce náhle splňovat mým prostřednictvím svoje sny, které za totality nebylo možné splnit. Souhlasila jsem, kluka jsem neměla (to jsem zjistila při konverzaci s ostatními vrstevníky byl důvod číslo jedna, proč v mládí nevycestovali) respektive měla, ale nic vážnýho. A už sedím v autobuse do Kolína nad Rýnem. Na nádraží mě přivítá matka, toho času 39 let (uf a mě přišla tak stará :-), nebyla stará, v nejlepších letech byla!) Rodina byla neskutečně milá. Možná proto, že matka byla v mládí také au-pair zase v USA, tak měla asi silnou míru empatie. Starala jsem se o úklid domu a dvě holky 6 a 9 let, zajímavé je, že moje děti jsou teď úplně ve stejném věku. Podotýkám že to bylo v roce 1999, bez mobilu, bez internetu. S rodičemi jsem si jednou týdně zavolala. Posílala jsem jim poštou dopisy a fotky. Je pravda, že teď je díky internetu, whatsappu atp svět menší, člověk může být v denním kontaktu s rodinou, není to takový šok.

Rodina byla super, ale nejlepší byla babička. Jak uměla nadávat, tak uměla milovat. Ta nás všechny aupairky řádně vyškolila. Cepovala celou rodinu, ale všichni jí měli rádi, protože ona takhle prostě projevovala lásku. Pamatuju si, jak mi říkala, že nemám v zimě běhat, protože dýchám studený vzduch a budu mít zápal plic, nebo že nemám jezdit na koloběžce, jsou to otřesy pro moji páteř. Člověka to svádělo v osmnácti točit oči v sloup, ona měla pravdu, ale prostě si na tu pravdu musí přijít člověk sám. Babička mi dala ale jednu životní lekci, po tomhle zážitku jsem si uvědomila, co mají lidé v 70, 80 letech za zkušenosti, teď už bych si ty oči radši vydloubla, než je točit v sloup. Seděla jsem u ní na čaji a ona mi něco vyprávěla, a najednou se zabouchly dveře. Pro mě to byl obyčejný průvan. Ona mě chytla za ruku, vztyčila ukazováček a říká "Halt, das war eine Bombe" Zasmála jsem se, co by tu dělala bomba a uklidňovala jsem ji, že to byl průvan. Jenže jsem si neuvědomila, že ona zažila válku na rozdíl ode mě. A skutečně, asi kilometr od jejího domu, explodovala v bytě plynová bomba, dům měl "svléknutou" celou čelní stranu. A ty dveře opravdu zabouchla tlaková vlna! Babička měla pravdu. Bomba to byla, plynová.

Co jsem se tam také dozvěděla: Že Němci rozhodně nejsou studení čumáci, jak se říká. Minimálně celá tato rozsáhlá rodina. Oni dokázali dělat neuvěřitelný kraviny, zejména na častých rodinných oslavách. Většinou někdo z nich připravil nějakou bojovku nebo hru, takže i babičky běhaly po zahradní restauraci a hledaly indicie. Jednou napadl sníh - asi jeden centimetr, na místní poměry celkem neobvyklé. Děti z něj udělaly velkou kouli a matku napadlo, že tu kouli nabarví na červeno, nacpou do kufru auta a odvezou jí její sestře jako dárek. Děti jí pak recitovali nějakou básničku o jablku. Oni taková překvápka milovali.

Němci zbožňují cokoli amerického, když byste před ně postavili dvě totožné krabičky od sirek a o jedné prohlásili, že je americká.. znáte to. Jakmile jsi jel na workshop tance, zpěvu, umění čehokoli do New Yorku, byl jsi něco jako Nadněmec. Matka přivážela z letů z USA bagely, všichni z nich byli hrozně odvaření, mě to přišlo jak čtyři dny stará tuhá žvejkavá houska s dírou, ale budiž, bylo to americké.

Co dalšího pro mě bylo zajímavé, překvapivě oni vychovávají děti a dávají si na tom hodně záležet. U nás se traduje, že tyto západní rozjívené nevychované děti, jsou děs. Oni ty děti ale fakt vychovávají a to dost přísně. Třeba co se sladkostí týče, měla jsem možnost sledovat dva směry. Teta vychovávala svoje děti absolutně bez sladkostí. Odměnou jim byl banán, že prý byl sladký dost. Naše matka dětem sladkosti povolovala, ale regulovala je. Výsledkem bylo, že naše děti měli sladkosti poschovávané po celém pokojíčku, při úklidu jsem nacházela obaly od bonbónů.
Potkala jsem svoje "holky" když byly před několika lety v Praze. Už jsou dospělé štíhlé, zuby vypadaly nezkaženě, takže snad to moc nepřeháněly. A vyprávěly mi, že jejich sestřenka a bratránek utrácí teď celé kapesné za sladkosti, potkali prý jednoho v noci na benzínce (měli to přes silnici), jak si kupuje sladkosti. A teď babo raď, co je správně. Bohužel reguluju sladkosti svým dětem též a ty obaly taky nacházím, stejná chyba v matrixu. Nemám na to nechat dětem volnou ruku při konzumaci sladkého, oni by to jedli k snídani, obědu večeři. Ale třeba by se toho přejedli a nebylo by to tak vzácné, kdo ví. Těžká je ta výchova, přetěžká.

Rok v Německu byl neskutečná škola života. Je to taková vojna pro holky. Člověk zažije neuvěřitelné věci, zjistí, že se dá žít jinak, než byl zvyklý. Najednou si začne uvědomovat ty drobné rozdíly. Uvědomí si, že chodit doma v trenclích je divné. Pozná, že se dá taky starat i o to, co je dál než před mým prahem, veřejný život tam hodně funguje a to díky tomu, že oni prostě nesedí doma na zadku a nečučí na seriály. Pomůže to odstřihnout pupeční šňůru od rodičů a zbavit se toho našeho "čecháčkovství" Proto fakt doporučuju všem co můžou, ať jedou. A doufám, že i moje děti jednou odjedou na "zkušenou".

Takže tak,

všem budoucím, stávajícím i minulým au-pairkám zdar!

Pokračování příště- aneb půl roku v Anglii už nebyla taková sranda.

sobota 22. září 2018

Domácí úkoly forever

Celé dětství jsem se děsně těšila, až budu dospělá. Záviděla jsem rodičům, že nemusí dělat domácí úkoly a chodit do školy. Opravdu jsem si myslela, že s ukončením školní docházky končí i úkoly. Asi už je jasné, kam mířím. Potomci. Když si pořídíte děti, je to velká změna. Když nastoupí do školy, nastupujete do školy i vy a jedete to všechno, všecičko od začátku. První třída, druhá třída jsou ještě celkem legrace.

Sranda mi skončila ve třetí třídě, kde končí moje znalosti matematiky i jiných předmětů a já se u domácích úkolů potím víc než ty děti. Tímto bych chtěla poděkovat především firmě Google, našemu provozovateli internetu i koktavému profesorovi Weberovi za vynález internetu (představoval se do telefonu v informačním šapitó jako wé wé wé Wébr, taková vskuvka pro neznalé Cimrmana) mohla bych pokračovat ještě počítačemi, elektřinou a tak, ale to bych si zase musela googlit, kdo vynalezl elektřinu. Ve třetí třídě objevujete znovu záhady češtiny, lovíte z paměti, jak se násobí pod sebou a oprašujete fotosyntézu. Člověk Y/I píše tak nějak automaticky, ale odůvodnit dítěti, proč mlýn je tvrdé y a umlít je měkké, od jakého vyjmenovaného slova je odvozené slovo zbytečný, to je už tvrdý oříšek, "Prostě to tak je".

Kvítkovo učivo ještě docela zvládám, těžká pohoda, i bez Googlu. Měl rozdělit pět kuliček v různých kombinacích mezi dva kamarády, Káju a Míšu. Nejdřív prostřední kuličku perem přepůlil a úkol byl hotový.
"Každý dostane dvě kuličky a půlku." pravil.
Přesvědčila jsem ho, že má zkusit víc kombinací. Dal tedy tři kuličky Kájovi, dvě Míšovi a už se ošíval.
Naléhám na něj: "Kvítku, super, a co když Kája dostane jednu kuličku, kolik bude mít Míša?" Kvítek zrudne, zaklapne sešitek: "Tak to bude hrozně nespravedlivý!"

Dneska měla Zora napsat co nejvíce slov s kořenem LES..

Zá..... LES .. ák
…..... LES ..ní

Houm..LES ...ák

Takže tak.

Úkolům zdar

úterý 4. září 2018

Řecko s Kvítkem, neuhořeli jsme

"Vždyť tam uhoříme", říkám Zdendovi, díváme se na zprávy. Požáry v Řecku. A přesně tam, kam za týden máme odjíždět. Kvítek už se nemůže dočkat, bude to jeho první let. Ve sprše trénuje šnorchlování, zatímco my si vyměňujeme desítky e-mailů s cestovkou a snažíme se o změnu destinace.

V našem hotelu prý strávili hosté noc na recepci s namočenými ručníky na hlavě. Takhle dopadnout opravdu nechceme. Bohužel cestovka nás válcuje smluvními podmínkami, to by musel vyloženě shořet hotel na popel, aby nám nabídli jiný zájezd a možná ani to ne. Plácali bychom si pod širákem bábovky z popela.

Odlétáme, táta nám ještě na rozloučenou píše, ať nepospícháme, vždyť nehoří. Vtipálek. Sedíme už hodinu v letadle a stále neletíme, z 2,5 hodinového letu se stává 3,5 hodinový let. Hráli jsme už desetkrát Prší, jednou Černého Petra a naučila jsem Kvítka i Voko bere. Velmi ho totiž zaujal sklápěcí stolek a tohle byl jediný způsob, jak nechat stolek dole a neobtěžovat tak člověka před námi. Já nevím, ale podle mě by v letadlech automaticky posadit všechny děti za sebe, ať se otravují vzájemně sklápěním stolků a sedaček. Samozřejmě všude okolo nás samí dospěláci nebo puberťáci, kteří by to samozřejmě všechno seřezali na hromadu spratky nevychovaný. A já si tak říkám, jen počkej, ty budeš mít dítě ještě 3x hyperaktivnější než je to moje, a hrozně se mi uleví při tom pomyšlení.

Všechny hry vyčerpány. Konečně startujeme, Kvítek se prý na to už nemůže koukat a zatahuje roletky okének kam až dosáhne, tudíž i lidem před sebou a za sebou. Jsme napomenuti stevardkou, že při vzletu musí být rolety nahoře. Kvítek se diví proč a já přemýšlím, jak mu to jenom popsat, abych ho nestrašila s hořícíma mrtvolama v letadle a jejich viditelností zvenčí. Zora se Zdendou vzorně sedí vedle přes uličku, a poslouchají hudbu. Kvítek dostal dětský balíček, je v něm krom omalovánek i nafukovací balón. Ideální hračka pro děti do letadla, vskutku! Než ho stihnu sebrat, má ho nafouknutý a pinká si o sedadlo před sebou. Sklápění stolku upgradoval na vyšší level, člověk před ním má božskou trpělivost (no .. holka se významně otáčí, ale ještě nás nezčubala a to se cení) Zabavuju, vyfukuju. " ..a jestli tady budeš ještě něco dělat,tak spadne letadlo a hasiči tě ani nenajdou, protože budeš mít stažený roletky" lítá ze mě vztekle. Trpělivá matka odešla, nastupuje matka Bitch. (Matka Bitch = nový moderní světový pojem - matka, které došla trpělivost, nebo matka v průběhu PMS. Je to přesný opak Matky Andělky, která sundává dítě z hořícího vánočního stromečku s úsměvem a nadhledem)

Dorážíme do Athén a za hodinku do letoviska autobusem. Když projíždíme ohořelou krajinou, celý autobus ztichne. Je to šok, ohořelé stromy, domy. Je to neštěstí, nedokážeme si ani ve snu představit, co tam před týdnem probíhalo. Hotel neshořel. Přicházíme do pokoje dostatečně unaveni a na posteli leží kotě. "Škoda, že si ho nemůžeme vzít domů," kňučí děti. Druhý den zjišťujeme, že v hotelu je dětský klub s česky mluvící holčinou. Omrkneme ji, zdá se být sympatická, ale dá Kvítka? Dala ho! Dokonce si jí zamiloval, což je 90 % úspěchu komunikace s Kvítkem, jak někoho miluje, je jak beránek. Dovolená s dětmi, kde je minimálně jedno neplavec znamená, že celý den člověk hlídá, jestli se mu netopí v moři a tváří se u toho, že děsně relaxuje. Předstíraný relax, to je něco jako předstíraný orgasmus, máte z toho hovno a usmíváte se jak blbec. Díky dětskému klubu se pobyt náhle stává skutečným relaxem a my zažíváme dva dny labůža. Nevíme co dřív, jestli ležet, nebo pít, nebo třeba zapomeneme na pokoji knížky a musíme pro ně "skočit". Jindy jsme nechali vodu v lednici, tak jsme pro ni "zaběhli" na pokoj, no prostě jak to tak říci, takové líbánky po 16 letech vztahu.

Další dny podnikneme pár výletů do Athén (zajímavé) , Koryntský průplav (úchvatný) a po antických památkách (prostě šutry no, je to obdivuhodný a smekám před dávnými civilizacemi, ale v 36 stupních je mi to v tu chvíli úplně volný a chci do vody). Takové antické divadlo tam stojí 3000 let a drží, a naše dálnice se po pěti letech rozpadnou na prach, to je k zamyšlení. Athény se mi obzvášť líbily, provedl nás tam Zdendův kolega s rodinou, ochutnali jsme pravou řeckou kávu a znovu se potkali s babičkami, které na nás mluví jenom řecky, ony babičky, které jsme už znali z "Moje velká řecká tlustá oslava" příběhu.

Odlétáme a se slzou v oku děkujeme Johance z dětského klubu za hlídání dětí. Zejména Zdendu musím hlídat, aby nepoklekl a nelíbal jí nohy za ty nečekané líbánky. Sbohem moře, sbohem vůně soli a rybiny. Po týdnu, kde jsme opravdu všechny starosti nechali doma, vzhůru zpátky domů. Týden utekl moc rychle, ale o to víc jsme si ho užili. Tak zase někdy příště.


Řecku zdar a řeckému salátu zvlášť.
P.S, a pár fotek - klasika mořská:


Antické divadlo Epidauros a Koryntský průplav


Athény:

Suvenýry v Athénách, které nás velmi zaujaly:



Mykény už zajímaly v 38 stupních jenom Zdendu, děti zkoumaly koťata u popelnic a já fotila děti zkoumající koťata u popelnic:

sobota 4. srpna 2018

Děda, akvárka a smilné oči

Můj děda už tady nějaký ten rok není, ale čím jsem starší, tím víc cítím, že kus dědy zůstal i ve mně. Máma říkala, že mám jeho smilné oči, jako dítě jsem to moc nechápala, ale postupem času, kdy mi byly odtajněna 13. komnata dědova života, jsem pochopila, co znamenají smilné oči. Děda miloval zvířata, víc, než lidi. Pocházel z chudých poměrů, takže od malička měl jeden velký cíl, vydělat peníze. Největší koníček byly rybičky. Rybičky byly i vedlejší zdroj příjmů. Můj táta neměl vlastně ani dětský pokojíček, spal v obýváku, protože jedna místnost byla obsazena akvárky. Když mě hlídali, trávila jsem v místnosti hodiny po lokty ponořená v akvárku a lovila neonky. To bylo ještě za minulého režimu a domů jim chodili zákazníci pro ryby i pro radu. Děda věděl o rybách všechno, o nemocech, jak se zbavit zakalené vody, která ryba se s kterou snese a tak.

Po revoluci se hned chopil příležitosti a otevřel si obchod - akvaristiku a potřeby pro zvířata, prostě zverimex. Ale pozor, slovo zverimex před ním nikdo nesměl vyslovit, on neměl zverimex! Vymyslel název ZOO-Hobby. Děda byl stavěný pro byznys, nakupoval, prodával, radil a když měl dobrou náladu, v obchodě bavil zákazníky svými sprostými vtipy. Ženské se hihňaly, chlapi couvali. Ale ovšem nikdo nesměl vyslovit slovo zverimex, to skončil humor, děda zbrunátněl, zákazník nezákazník, prostě ho seřval. Když někdo přišel koupit myš pro hada, a myši zrovna došly a chtěl koupit aspoň křečka, v tu ránu byznys skončil a děda jim udělal takové kázání, že takový člověk pak snad naučil radši hada na veganskou stravu, než aby ho krmil křečkem.

V obchodě jsem byla jako v ráji, vymazlovala jsem morčata, křečky, učila mluvit papoušky a když jsem byla na střední, i jsem pomáhala prodávat. Později pořídili na prodej dva šedé papoušky Žako. Vildu a Valdu. Vildu děda vycvičil, tak si ho nechal, Valda byl na prodej. Papoušci nenáviděli babičku a kdykoli jen prošla okolo, hned se činili, aby jí štípli anebo na ní vyházeli pár výtrusů. A nejvíc zlobili tím, že se naučili zvuk zvonku a "Dobrý den", takže babička, která už musela sedět na židli, aby si odpočinula, se musela namáhavě zvednout a jít k pultu, aby zjistila, že v prodejně nikdo není.

Když tak nad tím přemýšlím, dost se divím, že měli vůbec kšefty. Chodila jsem na obchodní akademii a bylo mi jasné, že asi není úplně dobré posílat do hajzlu zákazníky, chtějí-li krmit hada křečkem, nebo dát rybičku do kulatého akvária (stejný scénář jako s křečkem, děda rybu neprodal a ještě je vyhnal z obchodu) Babička to ještě završila tím, že zákazníkům radila koupit si ten levnější obojek, pak vyndala dražší a říká: "Ale ten je hrozně drahý, to bych za to nedala". Ale asi vydělali dost, děda si pořád kupoval nová auta a dokonce jel do Španělska na dovolenou, myslím, že mi tam odtud přivezl malou kabelku. Měla jsem z ní radost, ale vůbec jsem nechápala, proč se na ten dárek máma tak divně tváří. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že ve Španělsku byl se svojí milenkou. Babička o ní věděla, ale asi nechtěla být sama, nikdy se nerozvedli, nevím, v té generaci rozvody nefrčely. Jednou mi říkala, že nikdy nebyla na "hopsání na klíně", takže byla ráda, že se děda vybije jinde.

Táta se vždycky hrozně za dědovy sprosté vtipy styděl, říkal si, že až bude starý, takový nebude. Ale jakmile se rodina sejde, košilaté vtípky z něj padají snad ještě s větší radostí a frekvencí než z dědy, a vždycky si na dědu vzpomeneme. A já ani nečekám na stáří, sprosťárny jsou na denním pořádku, zejména v práci, naštěstí už si kolegyně zvykly a dvojsmyslné vtípky padají dokonce i z nich.

A nemám po dědovi jen jeho smilné oči, ale i lásku ke zvířatům. Sice je nemám radši než lidi, ale posledních osm let se nám zvířena rozrůstá jedna radost. Nejdřív králík, potom kočky a nakonec jsem to dovršila akvárkem. Marně vzpomínám, jaké rady dával děda lidem při zakládání akvária, hledám na internetu, pročítám články. Kéž by věděl, jak moc bych se ho chtěla zeptat a poradit. Děda tady není, ale myslím si, že by měl ze mě velkou radost. Sice nemám milence, ale mám aspoň akvárko.

Dědům a akvárkům zdar

neděle 15. července 2018

Mastňáci kempují II

Navazuji na první díl Mastňáci kempují. Večer v kempu probíhá bleší trh, děti vzaly z domova hračky, se kterými si už nehrají. Jde to na dračku. Já mám radost, že jsme se zbavili plné tašky cetek. Opojeni hodnotou peněz okamžitě vydělané peníze utrácejí za jiné, po chvíli nemáme jednu tašku, ale tři tašky nově nakoupených hraček. Tuhne mi úsměv na rtech, když Kvítek zakoupí na trhu hodinky, úsměv mi tuhne více, když Kvítek donese druhé hodinky. Prý na druhou ruku. Klepu si na čelo, když Kvítek zakoupí třetí hodinky, prý si je dá na nohu, ta je ještě volná. Kvítek připomínající podomácku vyrobenou časovanou bombu se začíná držet za krk a fňukat. A už brečí, bolí ho v krku. Zdenda, který doposud pracoval doma, přijíždí a bere Kvítka marodit domů, představa, že v noci dělám kliky, sklapovačky a ještě utěšuji brečící dítě, se mi vůbec nezamlouvá.


Okolo stanu se nám potuluje chlápek s foťákem, domnívám se, že je to další hledač kruhů v obilí a chci ho poslat pryč. Zavádí řeč na rozdělávání ohně v kempu a klube se z něj novinář. Tak si povídáme, napíše si pár poznámek a nečekaně mě vyfotí i s mými kruhy. Chtěl vědět, proč jezdíme do kempu. Vlastně ani sama nevím. Teď už jen napjatě čekám, kdy se článek objeví na netu.

Třetí noc usínám vyčerpáním a už je taky tepleji, krásných 9 stupňů. Děti v kempu přestaly řvát zimou, zaslechla jsem k ránu z vedlejšího stanu tu jedovatou větu "Mami, mě bolí v krku".

Boj o sprchu je taky pěkná věc. Za prvé celý den si člověk musí hlídat, aby neutratil všechny dvacky z peněženky. Kdo má dvacku, je king a může se jít vysprchovat. Mám dvacku, jdu do sprchy. V umývárně je asi 6 sprch. Dvacka se hází do CMS - centrálního mozku sprch. Ten pak přidělí člověku volnou sprchu. Už asi pět minut stojíme a čekáme s ostatními šťastnými, které vlastní dvacku a hypnotizujeme kóje se zataženými závěsy. Připomíná mi to dostihy.. napínavé, která klisna vyleze jako první. Přidává se k nám další čekající a začínáme uzavírat sázky. Klisny si ale dávají načas. I když podle CMS už jsou tři sprchy volné, klisny jsou stále na dráze. Paní vedle mě neprozíravě hází dvacku do automatu, CMS jí přiděluje kabinku č. 1 se stále sušící se klisnou, co tam ty ženské dělají, fakt netuším. Nabízím jí napůl svojí kabinku, samozřejmě ne naráz, ale rychle se vysprchuju já, pak jí tam vpouštím. Její vděčný výraz v zapařené umývárně mě dodnes naplňuje.

Jsem celkem ráda, že jsem příliš bohatá na to, abych se prala o vařič v kuchyňce. (Hovno bohatá, líná jsem) Byl by to býval pěkný příběh, jak bojuji o plynový hořáček. Místo toho jíme buď tuňákový salát (samozřejmě Lidl), nebo chodíme na jídlo do restaurace na hotovky.




Pořád tak přemýšlím nad otázkou reportéra, proč vůbec do kempu jezdíme. Vím proč, je tam spousta míst na výlety. Většina rodičů doufá, že se tam děcka s někým seznámí a dají pokoj. Většina rodičů si myslí, že děti se zúčastní bohatého programu. Naivní. Děti hrají celý den na tabletech hry, pokud zrovna nekonzumují nějakou konzervu. Neseznamují se a "Potlach s Rákosníčkem" je pro devítileté děcko už "celkem trapný". Je to smutný pohled, velké množství lidí a nikdo si s nikým nepovídá. Každý za sebe na svých pěti metrech čtverečních. Příště zvolíme asi louku "romantika", tam se nedá dojet autem a je tam málo lidí. Pravda, spíš asi mladé páry, ale radši budu v noci poslouchat romantiku, než řev promrzlé mládeže. A hlavní důvod? Dva měsíce prázdnin a 25 dní dovolené, matika mi taky moc nejde, ale něco mi říká, že tady něco nehraje.

Kempování zdar.

Vaše Helga


středa 11. července 2018

Mastňáci kempují

A už je to oficiální, stávají se z nás kempaři mastňáci. Koupili jsme v Lidlu skládací kempingový stolek s židličkami, skládací kempingový gril. Už nebudeme sedět na zemi, už nebudeme večer chodit spát v osm, protože je ku..evská zima. Posedíme si na skládacích židličkách a ohřejeme prokřehlé prsty u skládacího grilu. Loni jsem si pořídila mastňácký spacák. Komfortní teplota do -2 stupňů. Jedeme do Sedmihorek, jelikož je to kemp roku s bohatým programem pro děti, vzniká zde šance, mít nerušených pět až deset minut denně pro sebe. První krásná horká červencová noc, sedíme, hřejeme se u grilu, protože už zase začíná být ta kua zima, otáčím se u grilu jako ten špekáček, abych se zahřála ze všech stran. Gril je ale nízký, což vyžaduje otáčky v polodřepu, je mi úplně jedno, že to vypadá divně, teplo je důležitější, kolem desáté hodiny jsem jen jeden malý krůček od toho, abych si lehla na rozpálený rošt.





Jakmile gril vyhasne, už se sápu do mého ultrateplého spacáku. Teplota klesá, mobil hlásí 6 stupňů. Dělám si sérii sklapovaček a přikrývám děti. Poučena z minulých stanování v tuzemských arktických létech sebou beru vždy do kempu i peřinu, Kvítka přikrývám ještě peřinou, Zoru rezervním spacákem. Já v mém ultrateplém spacáku samozřejmě žádnou další peřinu už nepotřebuju, proto dělám sklapovačky průběžně celou noc. Ráno se mi na břiše rýsuje skoro pekáč (ne, kecám, pupek je furt stejný) a pod očima kruhy. A protože jsem se rozhodla, že budu v kempu #nomakeup, tak moje kruhy ráno děsí děti. Mám tak velké kruhy, že se večer nabídnu jako názorná ukázka pro přednášku "Proč ta sova tolik houkala?" Při noční výpravě do lesa na mě děti z kempu zvědavě svítí baterkou a drze na mě pohukují. Druhá noc se nese v podobném duchu, tentokrát volím kliky. Teplota klesá na 4 stupně. Kempem se line řev omrzlých dětí z ostatních stanů. Nejsme v tom sami. Ráno mám namožené prsní svaly a kruhy pod kruhama pod očima. Ke kempu se začínají sjíždět odborníci na kruhy v obilí, zdá se, že úkaz na mém obličeji se již rozkřiknul. Jedeme do Šťastné země. To je takový park, kde si rodič lehne na deku a spí a děti si tam hrají a konzumují smažená jídla. Príma věc po dvou probdělých nocích. Když se dostatečně prospím, vytáhnou mě děti na trampolínu. Je to taková ta nafouknutá obří. Na trampošce je dalších pět dětí. Fyzice moc nerozumím, ale tak nějak tuším, že když skočím plnou vahou, zbylé děti vystřelím do stran jak pecky z višně. Párkrát skočím a zjišťuji, že děti se drží a že pánevní dno jsem odložila před osmi lety v porodnici a ještě jsem si ho nevyzvedla, tudíž nevím, jestli mám dřív chytat moč nebo vyhřezlou dělohu. Právě probíhá vystoupení kouzelníka. Jako dobrovolník se přihlásí Kvítek.. samozřejmě. Chlapče tady máš kapesníček, zamávej s ním nad hlavou a zakřič tady na celou Šťasnou zemi, co je to za barvu. Kvítek zamává energicky kapesníčkem nad hlavou "Co je to za barvu?". Za odměnu dostává meč umotaný z balónku. Nějaké dítě to komentuje, že je to vocas, doufám, že myslí ten balónek.



Pokračování zde: Mastňáci kempují II - O bleším trhu v kempu a malé časované bombě, o klisnách ve sprchách, proč v kempu nevařím a proč vůbec furt jezdím do kempu

úterý 10. července 2018

Messi

Jako vzorná manželka sleduji po boku svého manžela fotbalový zápas, Belgie - Francie. Hrozně mě to baví a tak u toho píšu blog. Abych ukázala, že jsem v obraze, ptám se " A kterej je ten Messi? " takže tak..


P.S. Pro ostatní ženy, které toho ví o fotbale asi tak jako já .. pst.. Messi hraje za Argentinu..

pondělí 18. června 2018

Žako umírá

Vítejte u dalšího dílu povídání o kolegyni Samantě, je to ta Samanta, která je v ketóze a nesnáší sacharidy, jak jste si měli možnost přečíst ve článku Sacharyyd. Zjistila jsem, že Samanta je snadným terčem vtipů a šikany a plánuji o ní napsat celou sérii článků. Samanta má papouška Žaka. Je to její velký koníček ten papoušek. Je to tak velký koníček, že má dokonce dva papoušky. Ještěže nevlastní koně, to bych pak musela označit její pěstování koní za jejího velkého papouška. Haha, hrozně vtipný. Papoušci jsou velmi šikovní a s láskou opečovávaní. Samanta se jim snaží simulovat původní prostředí, odkud papoušci pochází, vybudovala si džungli v domácnosti. Nikdy jsem u ní nebyla, ale z vyprávění vím, že se jim po nábytku pnou liány, v místnosti mají několik kmenů dotažených z lesa a ze stropu visí orchideje. Oběd musí jíst na gauči, protože na jídelním stole mají malou Amazonii. Myslím, že brzy u nich doma vznikne malá botanická zahrada se zoologickou vsuvkou v podobě papoušků. Návštěvy budou nuceny zakoupit si u vchodu vstupenku a misku s nakrájeným ovocem. Předpokládám, že vstupenky bude prodávat jeden papoušek a druhý bude provádět po bytě s odborným výkladem. Protože ale doma papoušci postrádají sluneční svit a odpovídající UV záření, musela Samanta pořídit kšíry a závaží na papoušky, aby je mohla venčit a vystavovat všemožnému záření. Nevěřili byste, jak je těžké sehnat na internetu závaží na papoušky a také byste nevěřili, co dokáže google nabídnout, zadáte-li "závaží na ptáka" do vyhledávače. Proběhlo první venčení, nebyla jsem u toho, ale představuju si to jako pouštění draka, nahoře plápolá papoušek na šňůře, dole plápolá páníček. Musí to být švanda.

pixabay.com

Švanda to přestává být, pokud drak při venčení prostydne. Žako prostydnul. Žako začal chrčet. Samanta googlila, krom nachlazení na ní vyběhly mykózy, rakoviny a jiná smrtelná onemocnění. Samanta panikaří a už jede do Prahy doktorovi. V přepravce chroptějícího Žaka. V metru poutají s papouškem nevítanou pozornost. Spiklenecky po nich pomrkává důchodkyně naproti:

"Vezete holuba?" ptá se babička
Samanta uraženě: "Ne, to je papoušek."
Babička se nenechá odbýt: "Papoušci jsou přece krásní, barevní, tohle je holub pani, toho já poznám, ten kdo vám ho prodával, vás pěkně nachytal pani, kdepak papoušek, holub to je.
Samanta jí nevrle vysvětlí, že ví, co veze a že to rozhodně holub není. To nasere, papoušek za desítky tisíc a vypadá jak holub.

V čekárně zvěrolékaře po třech hodinách čekání, přichází Žako konečně na řadu. Chrčení sice nepředvede, ale v rámci sebeobrany vyvíjí takový zvuk, že se všechny pražské sanitky můžou jít zahrabat. Po pěti minutách jim zvěrolékařka oznámí, že papoušek je zcela zdráv, vytrhne jim z ruky 600 Kč a vystrčí je ze dveří, v tom řevu by pracoval leda tak vůl.

A diagnóza? Holoubek je zdráv a velmi šikovný, poněvadž se naučil napodobovat vypouštění myčky, nejdřív chrčí, pak třikrát zapípá.

Chrrrrr píp píp píp

Takže tak

Helga

pondělí 4. června 2018

Sacharyyd

Kolegyně Samanta je v ketóze. Ne, není to žádná nemoc, je to jen stav mysli a těla. Těla, které přijímá minimum sacharidů, čímž je přinuceno spotřebovávat vlastní tuky. Lékaři zavrhovaná, širokou veřejností vítaná metoda rychlého hubnutí. Stav mysli, který opovrhuje cukrem, sacharidy a čímkoli, co by se jako sacharid mohlo tvářit. Samanta se vyhýbá cukru. Neznalí kolegové, kteří tu a tam dovezou nějakou sušenku ze služebních cest a Samantě nedejbože keksík nabídnou, uslyší její temný hlas "sacharyyyd" (záměrně píši tvrdé y, aby ta intonace vynikla). Samanta nenávidí sacharidy, jednou jsem jí přistihla, jak zkoumá lahev s čistou vodou. Nikdy to nepřiznala, ale já vím moc dobře, že tam hledala "sacharyyyd". Ketóza funguje tak skvěle, že se občas nenápadně snažím přiblížit k Samantě, aby mě ta její ketóza užrala také něco z mé tukové tkáně. Samantě tuk už pomalu dochází, věřím, že její tělo bude brzy brát i od nás ostatních zoufalých kolegyň. Samanta již hodně zhubla. I já jsem prodělala značný úbytek váhy, ale jelikož moje startovací hmotnost byla o pár úrovní výš, můžu nyní přijímat dary od kolegyně Samanty v podobě jejího již nepadnoucího oblečení.
Dnes jsem dostala první balíček oblečení a mám radost. Oblečení mi padne jako ulité. Pravda, trochu mě štve, že Samanty startovací velikost před hubnutím odpovídá mé nynější velikosti po zhubnutí, ale co, jsem stále na cestě a doufám, že dojdu do cíle ještě letos (když se k Samantě budu častěji přibližovat). Samantě jsem výměnou za oblečení nabídla, že jí zakoupím nějaké vysokoproteinové a nízkosacharidové dobroty. Bránila se, ale viděla jsem, jak se její proteinové JÁ tetelí blahem. Přišla jsem domů a zkouším si pestrou halenku a nakrucuji se před zrcadlem. Kvítek, který zbystří nezvykle barevnou kombinaci se rozzáří a volá:
"Mami, ty vypadáš jak z pohádky!"
A já se dmu pýchou, očekávám že budu princezna, nebo dokonce královna a už se těším, visím mu na jeho roztomilých rtíkách, kterou éterickou bytost vysloví, možná víla bych taky mohla být!
Ó, jak já jsem ráda, že mám takového pozorného syna, všimne si nové halenky a ještě ze mě udělá princeznu, ten dětský čistý pohled, ty jiskřičky v očičkách…
"Mami ty vypadáš jak ta paní, jak se jmenovala .. eee"
Napovídám "Princezna?.. Králov..?"
"Už vím, už vím" křičí nadšeně Kvítek.
"Vypadáš jako stařenka!"
Takže tak.
Vaše stařenka Helga
Selfie ještě nemám moc vychytané

sobota 26. května 2018

Čtení pro lemply

Je to pro spoustu lidí dost nepochopitelné, knihomolové, vy tento článek ani nečtěte. Ale já nečtu. Jsem čtecí debil. Když by byla soutěž v počtu přečtených knížek, i šimpanz by nade mnou zvítězil. Četla jsem jako dítě, četla jsem v pubertě a dokonce i později. S prvním děckem se čtení omezilo na výchovné brožury a s druhým jsem úbytkem mozkových buněk četla už jen nápisy na dveřích Táhni, Tlač, SEM, TAM, abych si nevyrazila už i tak zkažený chrup. Knížka mi ležela u postele i rok, protože jakmile se dotknu hlavou polštáře, upadám do kómatu. Ale chtěla bych číst, strašně moc bych chtěla. S narůstající samostatností potomků se ke čtení pomalu vracím a hledám způsoby, jak číst rychle, často a efektivně. Ale jak se k tomu znovu dostat? Provedla jsem několik pokusů, které můžou sloužit jako návod pro ostatní čtecí lemply, jako jsem já.

Pokus číslo jedna - záchod
Pět až deset (pro záchodové mistry i třicet) minut, které máte opravdu pro sebe, jste sami v místnosti, větrák ponuře zpívá svou mručivou píseň a nastává čas na přečtení pár stránek. Otevírám knihu. "Mamiii!" ozývá se jeden hlásek za dveřmi, přerušuju veškeré vylučovací aktivity k zapření mé přítomnosti na toaletě. "Mamiii" ozývá se druhý hlásek za dveřmi. Sakra, odhalili mě. Vidím, jak se otáčí zámek (jo, už dávno oba vědí, že se to dá otevřít i zvenčí). Dostali mě. Mrsknu knihou na sokl nad záchodem, a jdu pryč.. Kniha se převrací a padá, chytám v letu a ztěžka si oddychnu. Tady to nepůjde.
Výhody: pokud nemáte děti, psy, kočky, papoušky či jinou havěť, která by dokázala říct "Mami" za dveřmi, je záchod ideální místo na čtení. Během jedné seance se dá "udělat" i pět stránek (záchodoví mistři samozřejmě víc)
Nevýhody: blízkost kontaminovaného vodního zdroje, není vhodné číst vypůjčené knihy na záchodě. Otrlejší se můžou majiteli knížky nanejvýš hájit, že ty šmouhy jsou od limonády a čokolády. Při zkrabacení stran se dá vymluvit na slzy. Tak a teď už mi žádná kolegyně v práci knížku nepůjčí.

Pokus číslo dvě - postel
Výhody: Kniha hezky uspává, hezky voní, stránky šustí, oči se klíží..
Nevýhody: Není vhodné pro narkoleptiky a v posteli je nízká efektivita, dvě stránky a kóma.. nebo sex, protože když má člověk čas na čtení, tak ho asi nebolí hlava a asi není hrozně unavený, tudížse nemá na co vymluvit a může.

Pokus číslo tři - e-kniha
Zkusila jsem to, zakoupila jsem e-knihu, konkrétně Slepou mapu od Aleny Mornštanové. Na noťasu to byl teda dost vopruz číst, skoro jsem to vzdala. Ale pak jsem objevila mobil. Mobil mám pořád sebou a jakýkoli denní prostoj, čekání na skončení kroužku, čekání až se uvaří brambory, když dávají ligu mistrů, to všechno se dalo vyplnit čtením knihy v mobilu a hle, za týden byla kniha přečtená. Pokusem záchodovým bych ji četla tak dva roky, pokusem postelovým tak pět let. Rekord!
Výhody: maximální efektivita, člověk nemusí tahat knihu sebou, je pořád při ruce.
Nevýhody: Ať čucháte, jak čucháte, noťas/tablet/mobil/čtečka prostě nevoní papírem. I když to občas ukazuje kolik procent knihy člověk přečetl, stejně je takové malé překvápko, že najednou už nepřichází další stránka a je konec knížky. Musíte být vlastníkem chytrého telefonu s rozumnou úhlopříčkou, na tlačítkáči se fakt e-kniha nepřečte.

Papír je papír, ale pro podobné nečtenáře, jako jsem já,fakt doporučuji vyzkoušet e-knihu. Je to nezvyk,první knihu jsem proklínala. Další knihu už elektronicky nekoupím, byla jsem přesvědčená. A hle, čekala jsem, až skončí kroužek a neměla jsem co dělat. Stahuju Aristokratku a předpokládám, že pozítří ji mám dočtenou. Třeba se časem dostanu zpátky k papíru, ale našla jsem cestu ke čtení a není to přes záchod ani přes postel, tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zase čte!

pondělí 21. května 2018

Letuška Helga

Když mi bylo osmnáct, odcestovala jsem do Německa dělat Au-pair do malé vesnice mezi Kolínem nad Rýnem a Bonnem. Rodina byla skvělá a protože sama matka byla kdysi au-pair v Americe, chovala se ke mně ne jako k zaměstnanci, ale jako ke členovi rodiny. Dokonce mi uspořádali oslavu narozenin na kterou snad přišlo nejvíc lidí za celý můj život. Byl to skvělý rok plný nových zážitků, zkušeností ale i slz a kulturního šoku, pokaždé když jsem se vracela zpátky do Čech. Německou rodinu jsem měla jako velký vzor a dodnes v sobě nesu spoustu návyků z té doby. Kdybych tam neodjela, byla bych zaprdlá úzkoprsá čecháčkovská mamina. Najednou jsem si začala uvědomovat, ty malé a velké rozdíly mezi námi a jimi. Naučila jsem se tam sprchovat ráno, používat látkové tašky a dávat salámy do úzkých plastových dóz, které se skládají na sebe (téměř zlomový okamžik v životě) a pochytila tam i trochu něco o výchově dětí. A hlavně setřásla jsem takové to naše "čecháčkovství", "jsem pupek světa", "všude dobře doma nejlíp" a "není nad knedlíky" móresy.

Matka od rodiny byla letuškou a mě se to tehdy hrozně líbilo. Vozila exotické ovoce, z Ameriky dovezla vždycky bagely a rodina měla samozřejmě výhodné letenky, takže všude visely fotky z dalekých cest. Po Německu jsem se ještě přesunula na půl roku do Londýna, ale okamžitě po návratu už jsem odesílala životopis do ČSA. Sice neprobíhaly žádné nábory, ale prostě jsem to zkusila. Zanedlouho mi někdo volal, že mají mimořádný nábor na doplnění stavu a já zajásala! Prvním kolem jsem prošla, i podřadné vážení a měření proběhlo bez problému.. to byly časy.. ještě jsem se vešla s mým BMI do normy. (pauza na utření slz).

Další kolo byla fyzická zdatnost, musela jsem přeskočit přes kozu a uplavat půl bazénu pod vodou, bylo toho víc, ale tohle mi utkvělo. To mi tak připomíná školní poznámku kolegyně Sabriny: " O přestávce vytáhla kozu a všichni přes ni skákali". Otec odepsal učitelce: "Zas tak velký je nemá". Další kolo byla kompletní zdravotní prohlídka a psychotesty. A nastal problém. Neprošla jsem psychotesty! Byly tam otázky jestli mě třeba přitahují divní lidé a jestli se ráda dívám do ohně. Napsala jsem popravdě že jo, ale naštěstí na tomhle jsem nepohořela. Letušku zřejmě smějí přitahovat úchylové, může pro radost podpálit letadlo, ale nesmí mít špatnou paměť. A tu já měla - diagnóza: špatná krátkodobá paměť. Tak tohle ne, kvůli blbé paměti přece nepřijdu o místo. Nastal tvrdý tréning.

K radosti mé malé sestry Eleny jsme pětkrát denně hrály pexeso, čímž mi dopomohla k úspěšnému zopakování psychotestu a přijali mě. Helga je letuška, usínala jsem s úsměvem, a už jsem se těšila, až následující den dám výpověď v bance (kam jsem mezitím nastoupila). Za týden jsem měla jít podepsat smlouvu do ČSA. Bylo 11.9. 2001, byla jsem po noční směně v bance a odpoledne jsem se hrabala z postele. Vidím v televizi divné záběry letadel bourajících do mrakodrapů a vůbec nic mi nedocházelo. K podpisu smlouvy jsem se nedostala, ještě ten týden mi dorazil můj první a taky poslední telegram v životě. "Nabor byl pozastaven, vas nastup se odklada na neurcito." A mě se rozplynuly před očima zidealizované sny o dalekých zemích, exotickém ovoci a bagelech z Ameriky.

S prosíkem jsem nastoupila zpátky do banky a vzhledem k masivnímu propouštění a krachům leteckých společností jsem se s myšlenkou na létání už úplně rozloučila. Jsem možná i ráda, až teď si uvědomuju, že bych to stejně vydržela chvilku a pak by člověk začínal pracovat úplně od píky, téměř bez praxe. Po několika letech se letecký průmysl začal vzpamatovávat a za pět let se mi z ČSA ještě jednou ozvali, jestli nemám zájem. Zájem už jsem neměla, šla bych s výplatou dolů a už jsem byla definitivně rozhodnutá.

A když jednou za čas někam letíme, dívám se na letušky a říkám si, jaké by to asi bylo, když bych měla o 1000 kilo míň a s úsměvem (já a úsměv .. no nevim) lila kávu do kelímku protivnému cestujícímu. A to je konec jednoho začátku a konce kariéry jedné letušky.

Takže tak.

Vaše Helga

Pro zvědavou Maršálkovou fotka německé dózy:

čtvrtek 19. dubna 2018

Dialogy vagíny

Nastalo zase "TO" období v roce a já sedím v čekárně gynekologa. Gynekolog je vietnamského původu, v našem městě je nedostatek gynekologů, tak jsem od jednoho špatného, přešla k jednomu lepšímu - Vietnamcovi. Říkám si Helgo, nebuď rasistka, když můžou dělat nehty a prodávat v minimarketech, proč by nemohli dělat gynekologii. Mluví celkem dobře česky a musím uznat, že od loňska se celkem i zlepšil. Chtěl totiž konverzovat během preventivní prohlídky. Toho si samozřejmě cením, snaží se být profesionálem a při vyšetření pokročilou konverzací docílit maximálního uvolnění vyšetřované pacientky a jejího pánevního dna. Navštívila jsem ho již loni, viz článek Počůrej gynekologa svého, letošní prohlídka se nese v duchu lepšího poznávání pacient vs. léka.

"A kde prasujete? " Ptá se gynekolog, právě když hledí do mých útrob. Přemýšlím, jestli mu tam dole někdo něco poví. Představím si ho doma na gauči studujícího brožuru "Sto nejlepších konverzačních témat pro gynekology" , právě vybral kapitolu 49."Kde pracujete". Protože nebylo úplně jasné, koho se ptá, nechávám vagíně ca 15 vteřin na odpověď, když se neozývá, říkám mu kde pracuju, záměrně zde neuvádím název společnosti, jelikož je velmi známá a rozhodně ji tímto článkem nechci poškodit.

"Kolik lidí tam tak prasuje?" To je Kapitola 49.2 -" Kolik zaměstnanců má firma, kde pracujete". Ptá se zase tam dole, skoro bych se vsadila, že slyším ozvěnu. "Dole" ale nikdo neodpovídá, tudíž se opět vměšuji do jeho dialogu s vagínou a snažím se dát dohromady, kolik lidí že tam u nás pracuje. Od práce se přesuneme ke kapitole 11 "Děti", ke kapitole 11.1 "Jak jsou staré vaše děti?" a 11.5 "Vtipkování o dětech". Hezky jsme si zakonverzovali, zaplatila jsem poplatek, o kterém pochybuju, že je úplně legální, ale rozšířen v každém městě, kde je nedostatek gynekologů a hurá domů.
A co tím chtěl básník říci? Že i když si ze svého gynekologa utahuju, předsudky jsou na houby a chovejte se slušně ke svému Vietnamcovi. A taky, že do vagíny můžete hučet, jak chcete, stejně vám neodpoví.

Takže tak
Vaše Helga

úterý 10. dubna 2018

Zdendova jarní bokovka

A přišlo jaro. Můj muž Zdenda se chová na jaře divně. Zdenda se chová divně tak posledních pět jar. Prvních pár divných jar jsem celkem i žárlila, ale už jsem si zvykla, ono to kolem června zase utichne a je zase můj. Začne to tím, že mu tak v pětihodinových intervalech zvoní telefon, s telefonem si zaleze na záchod a tichým hlasem něco říká. Slyším jenom útržky hovoru a už pět let si skládám z těchto indicií obraz, kdo je onou cizinkou, na kterou vlezou na jaře choutky a svádí mi manžela. Bohužel indicie mi nedávají vůbec smysl, předpokládám, že mají nějakou zašifrovanou řeč.

Loni jsem třeba zaslechla slovní spojení "semeno.. něco něco .. zavolejte.. bla bla... nic se neděje." Předloni zase "broskvička .. huhly huhly.. postřik ne.. bla bla". Ale letos už jsem bouchla, slyším Zdendu, jak říká do telefonu, že "Brigádnice by se mi hodila, kolik vám je a máte praxi?" Tak jako to prr.. na brigády jsem tu já Zdendova Helga, Helga je jen jedna. Ta pravá, ta přidělená výborem, ta co neumí ukrojit rovně chleba, ta co vždycky přesolí jídlo. Mě žádná brigádnice nevyšoupne, to teda ne! Nastoupila jsem na něj s otazníkem na rtech, v očích, prostě jsem byla jeden velký otazník, kdo to byl a co chtěl?

A odpověď? Prý mají na letáku nějakého zahradnictví podobné telefonní číslo, jako je Zdendovo a volají mu lidi, na sadbu, stromky, brigády, mulčovací kůru a rašelinu. První roky je odpálkovával, že je to omyl, ale teď už hraje tu hru s nimi.

"Mulčovací kůru? Tu máme, samozřejmě přijďte."
" Sadba přijde v pondělí. "
"Brigáda jasně, bereme vás."
Během těch let se naučil teoreticky popsat sortiment svého neexistujícího zahradnictví, vyjmenovat několik brigádníků, které přijal v minulých letech, a celkem slušně naroubovat jabloň. A já už chápu, proč mě furt nutí přesazovat květiny, proč je vždycky tak spokojený, když konečně vypleju záhonek a koupím pár nových květin. A já už jsem klidná. Jsem ráda, že má nějaký hezký koníček a fiktivní brigádnice jsem mu dovolila, to je naprosto v pořádku.

Z toho vyplývá, že žárlivost je hodně špatná vlastnost a dvakrát měř a jednou řež(a taky řeš) a víc mouder už mě nenapadá. Takže až budete podezírat své blízké z nevěry, nejdřív si zjistěte, jestli nemají fiktivní živnost.

Takže tak

Zahradnictví zdar

Vaše Helga

sobota 31. března 2018

Záchodová výzva

Milé ženy, které navštěvujete veřejné záchodky v restauracích, nákupních centrech, zaměstnání, prostě všude, kde to není "doma". I já tyto záchodky navštěvuji a někdy se nestačím divit, co "my" ženy na takových záchodcích dokážeme.. nebo spíš nedokážeme. My si hrajeme na načančané voňavé dámičky a přitom se ani netrefíme do záchodu. Hlavně abychom nechytily syfla z toho prkénka, že jo.

A je to venku, já tu děsivou pravdu klidně vykřičím do světa. Balancujeme na špičkách v polodřepu, čůráme tu doleva, tu doprava, tu dopředu, tu dozadu. Někdy si zechčijeme nohavici, ale toho HIV pozitivního prkýnka se přece nedotkneme. A věděly jste, že na počítačové klávesnici je víc bakterií, než na záchodovém prkénku? Takže dámy, občas je na wc i dezinfekce, prkénko se dá celkem dobře omýt a jestli tam nějaký ten bacil zůstane, zadek vám to neukousne. Není to o moc horší, než když si v práci zobete hroznové vínečko a tu ručička na klávesnici a tu ručička do hubičky, tady si zahráváte se zdravím, ne na veřejných záchodech.

A další věc mám na srdci. Já vím, že předpokládáte, že v kabince nikdo není. Jsou zavřené dveře, tak tam vtrhnu, že jo, ani nezaklepu, pak se leknu cizího bobra a málem to pustím do kalhotek. Tak takhle ne dámy, když přicházíte ke kabince, zamyslete se. Je možné, že tam není zámek, anebo často tam zámek je, ale nefunkční, a když funguje, tak se někdo třeba zapomene zamknout. Před šokem z bobra vás ochrání jedna skvělá věc. Dělá se to už po staletí, malá vychytávka Ládi Hrušky, myslím, že to brzy odvysílá. Tou skvělou vychytávkou je KLEPÁNÍ. Ano, když zaklepete, ozve se třeba "obsazeno" a máte vyhráno, jděte o kabinku dál a postup opakujte.

A další neméně nechutnou kapitolou je balení použitých hygienických potřeb. Když už jste natolik sofistikované a nespláchnete to do záchoda, tak to před vhozením do koše zabalte. Od toho je na WC další vychytávka. Malé roztomilé sáčky. A když tam nejsou sáčky, tak to zabalte do toaleťáku, a když tam není toaleťák, tak jste celkem v prdeli.

Škoda každého slova, které padlo na tento krátký nechutný příspěvek, ale nemůžu si pomoct, prostě to musí ven.

Ženy, sedejte si, klepejte a balte.

Takže tak

Vaše Helga

úterý 27. března 2018

Matky zlobivých dětí, spojte se!


Slyším a často čtu v diskuzích názory typu: "no jo, dřív se jim říkalo sígři, teď se jde psychologovi, dostanou papír na ADHD a jsou z obliga. Každé druhé dítě je ADHD, je to chyba rodičů, špatně vychovávají." Tohle slyším a je mi zle. Je mi zle, protože ti lidi nevědí, co všechny my rodiče "zlobivých" dětí musíme řešit, že to není žádná prdel je udržet v mantinelech. Některým dětem stačí rozumně vysvětlit, že když přeleze mantinel, může se zranit, děvčátko tiše sedí a nepřeleze. Ale pak je skupina dětí, kteří prostě přelézají, podlézají, přeskakují, přelétají mantinely a my je tisíckrát za den vracíme zpátky do pole. A když už to pravidlo týden dodržují, zkusí aspoň ruku strčit za mantinel, jestli to ještě pořád platí. Je to unavující, je to těžké a často je neuhlídáme.

pixabay.com


Kvítek byl od miminka živé dítě, hlučné, pytel blech, kouká na TV a furt se mrská, povídá si s námi a mává rukama nohama, při každém jídle ještě do loňska zvrhnul sklenici s vodou, letos už je to jen jednou týdně. Někdy se mrská tak, že sám sobě podrazí nohy a spadne. Někdy mává rukama tak, že jenom čekám, kdy se rozletí a uletí někam do západního Německa. Občas někoho kousne a když se ptáme, proč ho kousnul, odpovídá "pro štěstí". Jak umí nenávidět, tak umí milovat. Miluje děti tak, že je objetím dusí. Rád mluví, mluví stále, mluví nepřetržitě, je to Pepin, říkáme někdy. Člověk by řekl, že už všechno popsal, že už nemá co dalšího říct, ale když taková situace nastane, tak aspoň popisuje, co právě dělá "Teď si sednu a napiju se.. srk.. právě jsem se napil, to byla dobrá voda, ale radši mám šťávu, mami proč jsi mi nedala šťávu? Teď bych si dal jablo, umyju si jablo, koušu jablo,, to je ale sladký a šťavnatý, je plné lahodné šťávy, mami mohli bysme ho odšťavnit? Prosíííím já bych chtěl odšťavňovat..." atd atd.

No a tohle hlučné živé dítě je už třetím rokem ve školce a po roce pozorování nám učitelky tak nějak naznačily, že si myslí, že má ADHD a že bychom to měli řešit. Tak to začalo, pedagogicko psychologická poradna, pozorování, EEG, ředitelna školy pod kterou školka spadá. Zde měla školní psycholožka sestavit nějaký individuální plán. Bylo to divné, nepříjemné, soudí nás někdo, kdo nás zná pět minut. Psycholožka byla nesympatická, doporučuje nám medikaci. Já nedávám dětem ani vitamíny, natož nějaké oblbováky, na to ať zapomenou.. Když se nás zeptala "a vy jste to ADHD dostali kdy? " zmohla jsem se jen na cynické "k posledním Vánocům". Učitelky ze školky jsou milé, snaží se nám pomoct, ale já vůbec nevím, jestli se v tom chci rýpat, tak ho prostě má, my tomu přizpůsobíme výchovu a budem doufat, že se s tím vypořádá s přibývajícím věkem.



A já si tak říkám, proboha, jak to musí mít lidi, kteří pečují o mentálně nebo fyzicky postižené dítě? Když už tahle lehká dysfunkce nás takhle zaměstnává, je předmětem mnoha našich manželských hádek, co pak nějaké skutečné postižení? Je mi stydno, a tímto smekám před rodiči, kteří to mají milionkrát těžší. Takže tohle si pořád dokola opakuju, ať jsem ráda, že mám zdravé živé dítě, a prostě každému naloženo to, co dokáže unést. A možná je to právě ono. Proč se nešklebí všichni ti chytráci přes výchovu na postižené děti? Protože to se přece nedělá. ADHD není vidět, pro všechny je to nevychovaný spratek, a všichni se seřadíme, ukazujeme pravačkou a šklebíme se. Takže toto je apel na všechny nechápající, až příště budou kroutit hlavou nad nějakým nevychovaným děckem:

Všem rodičům klidných esoterických, éterických a bůhví co ještě dětí, nerodičům, a těm starším, kteří by to všechno seřezali na hromadu, jejichž zlé pohledy my matky "zlobivých" dětí musíme ignorovat. My víme, že máme problém s dítětem, jo, zrovna se válí na zemi, jo, zrovna se válí po stropě, jo, je hlučné, jo v obchodě má krásný záchvat, jo, dloube se v nose, jo hopsá, jo, běhá, jo, máchá rukama, jo právě do vás vrazilo. A také JO, my je vychováváme a jsme hodně hodně unavení, protože musíme být pořád ve střehu a ne vždycky se to povede. A každému, kdo se na mě jenom koutkem oka zle podívá, toho prokleju, aby se mu narodilo ještě třikrát živější dítě, štěně, kotě, cokoli nebo ať je sám v příštím životě nejživějším parchantem z vrhu. Uf to se mi ulevilo.


PS: Taky mám první spojenkyni, naší logopedku, ona mi řekla památnou větu, která mi teď pomáhá ustát veškeré výkyvy "To je můj kluk! My matky zlobivých dětí musíme držet při sobě"

Matky zlobivých dětí, spojte se!

neděle 18. března 2018

Věda jménem dětské kolo

Kolegyně z práce Ela prodává dětské kolo. Respektive je to její muž Tonda, kdo prodává kolo. Tondu znám jen z vyprávění, a vím, že je to zapálený cyklonadšenec. Koupě dětského kola od nich, to je tutovka, výhra v loterii, výhodný byznys. Můžete si být jisti, že bajk prošel několika koly výběrového řízení, zaměstnanec cykloobchodu, který jim kolo prodával, má dodnes vypálené panenky od lampy, která mu mířila do obličeje při výslechu. "Kolik váží? Dvanáct kilo? Nekecej, jaký má těžiště, přiznej to, jaký má těžiště!!!" Můžete dát ruku do ohně za to, že bylo náležitě vybráno, testováno, servisováno a vytuněno. Beru sebou Kvítka, protože kolo má být pro něj. Neměla jsem v plánu nějak kolo zkoumat, naprosto jim důvěřuju. Říkám "Díky, tak my ho berem" a podávám peníze. Ale oni ne, prý že si ho mám POŘÁDNĚ prohlídnout. Tak si ho pořádně prohlížím a odškrtávám si na fiktivním seznamu: řídítka má, šlapky má, kola 2ks, brzdy 2ks a dokonce přehazovačka tam je, barva dobrá, blatníky nemá (ale to už samozřejmě vím, že bajkeři nemají blatníky viz můj článek o bajkování)a co víc, kolo září čistotou, až by člověk pojal podezření, že na něm snad nikdo nejezdil. Kolo je skvělé, Kvítek se hrozně raduje z držáku na pití a z odrazek. Podávám peníze a chci zmizet. Nestačilo jim to. Tondovi se zableskne zlověstně v oku a už se znovu nadechuje. Nevšimla jsem si totiž výhodného těžiště kola a nablejskané přehazovačky a náležitě se dá do vysvětlování. "Fajn" a podávám peníze. Ne, to ještě nebylo vše, dostávám přednášku o flexibilním držáku na lahev, pojistce proti vypadnutí řetězu, cyklokompjůtru a o dalších vytuněných vychytávkách, jen zírám. Nikdy jsem netušila, že kromě odrazek se dá na kolo ještě namontovat tolik věcí. Děkuju jim za přednášku, jsem ráda, že Kvítek bude jezdit na závodním kousku. Ela mě jde vyprovodit ke dveřím. Kvítek testuje kolo venku a Ela mi ještě stihne se slzami v očích sdělit, že Tonda kolo včera myl ve vaně. Prý na něj jen smutně pípla "A nevadí ti, že jsem právě myla koupelnu?". Ženy cyklonadšenců to nemají lehké, ale my ostatní cykloanalfabeti máme radost, že máme v okolí cyklonadšence, kteří nám pak prodávají svoje kola. Zdravím Elu a Tondu, a pevně věřím, že článkem jsem vás neodradila od prodeje dalších vysloužilých kol do naší rodiny.

Cyklonadšencům zdar

úterý 13. března 2018

Horror na horách

Pořizujeme si lyže, seřizujeme si lyže, půjčujeme si rakev na auto, kupujeme kukly, ponožky, zkoušíme, jestli se vejdeme do oblečení. Čtrnáctidenní přípravy jsou téměř u konce. Den před odjezdem si Zora pohmoždila nohu na hodině tělesné výchovy. Úraz se tváří jako obyčejný výron. Na pohotovosti špitám Zoře, aby aspoň trochu pokulhávala, připadám si tam mezi otevřenými zlomeninami a zabodnutými noži v hlavách lehce nepatřičně. Doktor je vtipálek, nejdřív nás poučí, že "vrká" jenom holub, že kotník není vyvrknutý, ale podvrtnutý. Mezitím jí chci zavázat tkaničku u boty prý "jen to nechte, když si zlomí obě nohy, od toho jsme tady." Se slzou v oku jim stihnu sdělit, že jsme měli jet v sobotu na hory. Lékař mi šeptá, ať zmrzačím i to druhé dítě, necháme je u babiček a můžeme mít něco jako druhé líbánky. Nápad je to celkem dobrý, pokyvuji. Jemu s manželkou to takhle jednou vyšlo a bylo to skvělé, mrká na mě spiklenecky. "A kam jedete?" Odpovídám, že vlastně ani nevím, letos jsem se dokonce už podívala i do mapy, kde to je, ale název neudržela, ale nechci být za pitomce, tak říkám "někam blízko Dachau". Dívá se na mě divně a já si až doma uvědomuju, že se to jmenuje Dachstein. Těsně vedle. Nicméně Zora, která si ani nedala tu práci, aby pořádně kulhala, má kotník naštípnutý. Sádra a šup k babičce. Tímto bych chtěla našim poděkovat za zajištění péče o mrzáka.


Kvítka jsme zmrzačit už nestihli, jede tedy s námi hory. Ubytování máme v soukromí. Na konci světa. Ze dveří vychází 80 letá babička, my budeme bydlet v patře. Doteď jsem si myslela, že umím obstojně německy, ne neumím, rakouská němčina + dialekt = nesrozumitelné esperanto. Ukazuje nám hospodářství, ptáme se, jestli by měla nějaký to vejce "haben Sie Eier?" Odpovídá něco jako "Jo, i hob oia", bereme deset vajec, vybalujeme a jdeme spát. Ráno nám v koupelně a v kuchyni teče voda z kohoutku. Vypínáme vodu. Je to zvláštní, dům praská a vydává zvuky. Trochu se v něm bojíme. Na paranormální jevy jsem měla vždycky realistické názory, které ale druhou noc rázem měním mínění Někdy po půlnoci jdu zkontrolovat, jestli jsme zase nenechali puštěné kohoutky. Voda zase teče. Se sevřenými půlkami rychlostí světla zaplouvám do postele. Realistická Helga boří všechny svoje názory a s třesoucím se hlasem ráno konstatuje "Jedeme domů, tady straší".

V to ráno stojí na chodbě úplně cizí paní. A je to tady, duch se zjevil. Chci sáhnout skrz ní, ale podá mi ruku, je to dcera babičky a veze ji do nemocnice, má nějaký velký kašel. Cestou z lyžovačky jedeme do vsi pro pečivo. Před kostelem je uprostřed silnice dopravní značka "zákaz zastavení" jasně, chápeme, nebudeme zastavovat, projedeme okolo a v tom strneme. Před kostelem je kapela, kněz, velké shromáždění. Pohřeb. Truchlící Rakušané si nás okamžitě všimnou a vztekle na nás hrozí pěstmi. Blbí Češi.. vjedou do ulice, když je tam zákaz zastavení. Je nám to hrozně líto, ten typ značení zákazu vjezdu nás značně překvapil. Zkušenost pro příště a pro vás, kteří se do této země chystáte: zákaz zastavení = zákaz vjezdu. V tom mi to dochází. Babička odjela ráno do nemocnice a odpoledne je pohřeb. Brečím "Zdendo, to byla určitě ta babička!". O pár dní později se vrací oplakaná babička z nemocnice. Říkám jí konečně o duchách a o tekoucí vodě. Realistická Helga je zase zpět, žádní duchové, babička nám tam v noci chodila pouštět vodu, aby nezamrzla. Dobrý nápad. Po týdnu mrazivého lyžování přijíždíme domů. Překvápko, máme zmrzlou vodu. Žádný duch na pouštění vody nás nenavštívil. Snažíme se jí rozmrazit, ale praská vodoměr.

Taková hezká tečka za horrorovými horami. Ale jinak jsme si pěkně zalyžovali, to zas jo. Tak zase za rok!

úterý 6. března 2018

S Livií v posilovně

článek je z roku 2016, kdy jsme s Livií šly poprvé do posilovny. Teď už jsme ostřílené sportovkyně a štamgasti firemní posilovny. Když dneska vejdeme do dveří, slabší jedinci se nám klidí z cesty, trenér okamžitě začne plánovat výživný kruháč a my jen doufáme, že nám při tom zápřahu nevyhřeznou vnitřnosti. Jak to bylo poprvé:

V práci mám kolegyni Livii, obvykle se společně podpoříme a třeba darujeme krev (viz Zelená Livie), nebo se společně podpoříme a nikomu nic nedarujeme. Natolik silná kolegialita je mezi námi, že jsme se rozhodly zajít do firemní posilovny. Říkám jí, Livie, jsem tlustá jako prase, musím jít do posilovny, jdeš se mnou? Livie odpovídá: "Do psí prťky, jdu s tebou, taky potřebuju zhubnout" (nepotřebuje, fakt ne) Abych vám to nějak přiblížila, Livie je štíhlá vysoká, já malá široká. Vcházíme do posilovny, aby to vypadalo, že jsme hrozně namakané, rozrážím dveře. Stojíme tam a vypadáme trochu jako Laurel a Hardy. Hraje tam nahlas drsná hudba a ozývá se hrozné funění, hekání, křičení, kvičení, pískání, vrzání, bouchání, cinkání.

Protože už jsem kdysi v posilovně byla, rychle se ujímám vedení. Jediné co poznávám, jsou běžecké pásy, vše ostatní se za těch 15 let opravdu změnilo. Šeptám ustrašeně Livii, že naposledy byly ty stroje ještě dřevěný. Všechno je teď multifunkční, není vůbec poznat, jak se na stroj leze, kdysi byl prostě co cvik, to stroj. Ale obě se hrozně vážně tváříme, že všemu naprosto rozumíme. Naštěstí se nás ujímá trenér, zatímco hrajeme digihry na tlačítkách pásů a snažíme se je spustit. Chůze na páse nám ubíhá celkem rychle, porovnáváme si tep, rychlost, spálené kalorie, mačkáme tlačítka, zrychlujeme, zpomalujeme, prostě jsme z toho vyplácané jak malé. Podobně to děláme i když darujeme krev, tam si zase krátíme čas porovnáváním krevních skupin a různých jiných čísel, kterým nerozumíme.

Protahujeme se, soutěžíme, kam až se která umíme protáhnout a v tom přichází nesmělý kolega, zřejmě je tam také poprvé, ptá se Livie "vy jste trenérka?" Livie kroutí hlavou. Nováček zklamaně odchází na běžící pás. Livii to natolik namotivovalo, že sérii necvičí po 10 cvicích, ale dává 20-30 cviků na jeden zátah. Škemrám ať už mě tam taky pustí. Milostivě mi uvolnila stroj, "díky trenérko". Funění a hekání našich kolegů v posilovně je nepřeslechnutelné, vyměňujeme si pohledy, my teda takhle nahlas hekat nehodláme.


V posilce je taky Dita ze skladu. Dita je drsňačka, naučila nás už spoustu velmi užitečných sprostých slov, kterými si často s chutí ulevíme, když je nejhůř. Dita hraje hokej a mezi cviky nám vypráví, jak trénovala malé Číňany. Obdivně posloucháme, pak se Livie ptá "A jak jsi s nima mluvila?" Dita si přidřepne, jako by v posilce právě stál malý Číňan a řve "co děláš ty debile? " Prý rozumněli velmi dobře i česky. Dita se vrací na přístroj, u každého cviku syčí jak papinův hrnec a po sérii pronáší spoustu dalších poučných nadávek, které si okamžitě uchováváme pro pozdější použití.
Jde do tuhého, Livie začíná tiše hekat, pak už z ní vychází zvuky jak kdyby právě rodila mamuta otočeného koncem pánevním. Já se zatím držím, pouze funím.


Cvičíme na břicho, Livie úpí, já hekám, vtípky skončily, fakt makáme a fakt hekáme.
A jak to dopadlo milé děti? Já jsem cestou domů zastavila na benzínce a během 5 minut snědla 4 snickersky. To pravděpodobně ovlivnilo mojí regeneraci, protože tělo mě bolelo jen mírně. Trenérka Livie si nemůže ani vyčistit zuby. A jestli neumřela, tak si nemůže vyčistit zuby dodnes.

středa 21. února 2018

Těžký život sportovního debila

Sportovní nadšenci tohle nikdy nepochopí, ale existuje jistá skupina lidí, která se nezajímá o sport. Ani o olympiádu, ani o mistrovství světa amuleta.. prostě nic.. prázdno.. vakuum.. Všichni nadšenci se právě po přečtení první věty rozbrečeli, pomočili a omdleli, nebo si šli udělat pět leh-sedů na vzpamatování. Patřím mezi takové ignoranty i já. A tak nějak nevím, jestli se za to mám stydět, nebo na to být hrdá. Proč nás to proboha nezajímá? Jak to vysvětlit. Třeba to ani nezajímá naše rodiče. Třeba nás vyloženě sere to jak se stáváme vlastenci jen v momentě, kdy někdo z našich dotáhne zlatou. Třeba i sami sportujeme, lyžujeme, hrajeme tenis, volejbal, ale prostě to jenom hrajeme a už nás to nebaví na to koukat. Vedlejší efekt této ignorace je absolutní neznalost jmen sportovců. Jo i těch nejslavnějších. A nejkrajnější ignorantští extremisti neznají ani Ledeckou. Jako fakt! Jestli některý nadšenec dočetl až sem, doporučuju krátkou přestávku, než budete pokračovat, utřete slzy, dalších pět sklapovaček, nádech, výdech.

zdroj: pixabay.com

Já se třeba někdy nad sebou zamyslím a přinutím se dívat na tenis, je to celkem fajn. Jenže když komentátor řekne, že Garciaová zkazila podání, přepínám. Takhle se ta ženská za prvé nejmenuje, za druhé každý rok doufám, že se ústav pro jazyk český umoudří a konečně tuhle část pravopisu změní. U asiatek je to někdy opravdu absurdní.


Moje kolegyně Katka je nadšenkyně. Sleduje všechno, výhry slaví, někdy i ta slzička ukápne, prohry nese těžce. Můžu jí tady v klidu zdrbnout, poněvadž omdlela už po první větě. A taky mi dává záludné otázky, jako třeba co dělá Špotáková. Snažím se schovaná za monitorem pantomimou prosit o nápovědu Livii. Naznačuju nejdřív běh, ta kroutí hlavou, předvádím hod oštěpem, krčí rameny. Livie to taky neví a té nikdo kontrolní otázky nedává. To není fér. Katka se v ten moment hroutí: "Jak proboha někdo může nevědět, kdo je to Špotáková?!" No prostě nevím no. Už i Zora ví o olympiádě víc, než já. Právě jsem jí dávala do postele a dostala jsem školení jaký je rozdíl mezi sáňkama a skeletonem , fakt jsem to nevěděla (a teď jsem si googlila, co je to vlastně skeleton a jak se to píše). Nevím co je severská trojkombinace, musím hodně přemýšlet, ze kterých sportů se skládá triatlon a biatlon. A když už se to dozvím, tak to za dva dny už zase nevím. Určitě mám nějakou formu sportovní sklerózy, nebo aspoň sportovní demenci, možná by mě měli víc prozkoumat. Všechny sportovce moc pozdravuju včetně těch dvou, které znám: té Ledecké (utkvěla mi onehdá, když byla v show Jana Krause, díky tomu jí znám) a ještě té druhé jak jezdí na prkně (asi), i ty ostatní, které neznám. Jejich zápal a boj je obdivuhodný a tímto nechci znehodnocovat a ponižovat jejich snahu a léta dřiny.


Zdraví vás sportovně dementní Helga

P.S. a Jágra taky ještě znám :-)

středa 14. února 2018

Lesana vs. Fiflena

Ve škole, kam chodí Zora, se díky alternativnímu přístupu mísí tři skupiny rodičů. Pojmenovala jsem je lesany, fifleny a outdooráci. Už třetím rokem přemýšlím, jestli jsem tam spíš za lesanu nebo za fiflenu a nedokážu se zařadit. Myslím, že jsem takový mix. Je to asi tak podobné, jako když si děláte test osobnosti, nikdy nejste 100% cholerik, ale jste šmrnclí extrovercí, introvercí, sangvinikem a tak. Vypracovala jsem proto krátký test, který by mi měl pomoci zařadit se do některé ze skupin, abych věděla, jak na tom jsem.

Za každý bod, který splňuju u každého směru si udělám čárku, anebo půl čárky, pokud to splňuju částečně, podle počtu čárek uvidím jak na tom jsem:

Lesany:

  • ráno vstanu, utluču si máslo (vyrobím domácí lučinu, marmeládu, vyškvařím sádlo, prostě cokoli), upeču chleba a to si dám k snídani (pro získání bodu stačí splnit jedno z uvedených)
  • vlasy si myju jenom v žitné mouce, sodě, černém čaji, nebo si je nemyju vůbec, protože mají dar od přírody se samy čistit
  • pokud se stane ta vzácná chvíle, že zrovna nekojím nebo nejsem těhotná a menstruuji, používám výhradně látkové vložky případně kalíšek
  • pokud se počůrávám, používám výhradně látkové pleny (platí i pro děti) anebo žádné pleny v rámci bezplenkové komunikační metody
  • nepoužívám plasty, nosím si vlastní látkové tašky a na ovoce v obchodě mám speciální látkové sáčky
  • po vzoru afrických matek nosím dítě uvázané až do jeho pěti let a zároveň ho kojím tak dlouho, dokud ho nevystřídá nově narodivší se potomek.
  • nelíčím se, neholím se
  • vyznávám některý z východních směrů, buddhismus, hinduismus, nebo aspoň mluvím o síle vesmíru, o energiích, nebo jenom věřím na klasické horoskopy
  • děti se mnou spí v posteli tak dlouho, až si najdou přítele-přítelkyni a štafetu si pak převezmou dále
  • sex provozuju jen za účelem zplození dalšího potomka a to většinou v kuchyni nebo v koupelně, protože jednak na to není čas a jednak s třemi dětmi v posteli se špatně souloží
  • oblečení nekupuji, pokud ano, pak jedině české výroby, je-li zahraniční, pak alespoň fair trade, občas zajdu do second handu
  • jídlo kupuji od lokálních prodejců, snažím se vyhnout supermarketům
  • hračky kupuji jedině v rámci montessori programu, nebo jiné dřevěné, děti si stejně nejraději hrají s blátem a klacíky
  • vlasy si nebarvím, pokud ano, tak jen hennou
  • dětem dávám na svačinu výhradně věci bez cukru, bez sladidel, bez glukózovofruktózového sirupu, vodu pijou ideálně ze skleněné lahvičky.
  • neberu antikoncepci, léky, léčím se maximálně bylinami
Outdooráci
  • ráno vstanu a vypiju si kávu z plechového hrníčku koupeného na polární expedice
  • navléknu si kostkované kalhoty (anebo jiné šusťákové, prodyšné, které za mě dýchají ale nepropustí ani kapku vody zpátky k noze, což se při jízdě autem velmi hodí)
  • nosím fuknční spodní prádlo (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • nosím funkční fleesovou mikinu (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • nosím multifunkční šátek na hlavu (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • goretexové pohory (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • jdu nakoupit do Kauflandu /Lidlu atp, na nákup beru výhradně krosnu, takže cestou z Kauflandu vypadám, jako když se vracím z Everestu
  • krosnu sebou nosím i do hospody, na vycházky.. nikdo neví, co v ní celou dobu vláčím, nevím to ani já sám
  • nelíčím se
  • jezdím na koloběžce nebo skvělém supermoderním mountajnbajku - ideálně po městě
  • děti nosím na výpravy krosně na zádech, občas i v croozeru, pokud to terén dovolí
  • na klíčích mi visí pět karabin, i když jsem v životě nikam nevylezl
  • na společenské akce nechodím, nemám společenské oblečení
  • dětem dávám na svačinu proteinové tyčinky, musli tyčinky, sušené maso nebo cokoli jiného co se dá koupit v hudy sportu, zapíjí to pak ze své plechové lahvičky švýcarské výroby do extremních teplot, což se ve škole velmi hodí
  • léčím se bylinkami, homeopatiky, až když je nejhůř, zajdu do lékárny

Fifleny
  • ráno vstanu, ve svém značkovém kávovaru si udělám značkovou kávu kterou piju z hrníčku Villeroy Boch nebo podobných ve své designové kuchyni
  • nalíčím se
  • oholím se (všude kam si dosáhnu)
  • nastříkám se antiperspirantem s hliníkem, protože po těch bio deodorantech člověk páchne jak pes
  • minimálně 1x měsíčně vyrážím na nákupy do nákupního střediska, když mám splín, tak častěji
  • děti radši moc nechci, když už se mi to přihodí, tak je proboha nekojím, aby mi to neroztáhlo moje symetrické dvorce
  • děti mají od prvního týdne vlastní designový pokojíček, nebudu je navykat na spaní v naší posteli, to bych si s mužem už nikdy nevrzla
  • beru antikoncepci, jeden harant mi fakt už stačí
  • barvím si vlasy
  • mám gelové/akrylové nehty
  • ven bych nevyšla v keckách, nejdu-li tedy zrovna do fitka
  • děcku kupuju plastové barevné hračky, ideálně programovatelné, vítám jakoukoli hračku, která dítě zabaví tak, abych se mu nemusela věnovat, tablety, mobily atd.
  • na svačinu mu dávám plněný croisant, brumíka nebo dětské menu z mekáče
  • pití má v polypropylenové lahvi, je mi jedno, že bude neplodné, ale lahvička je hezká s barbínama, bleskem mc queenem, tak proč ne
  • když jsme nemocní, vykoupíme lékárnu, bereme léky, i když nemocní nejsme, pro jistotu
  • nevěřím ve vesmír, ani v čakry, věřím jenom v Gucciho
  • pokud mám holčičku, má od tří let nalakované nehty a k pátým narozeninám dostane svůj první make-up
pixabay.com

A je to venku, sečetla jsem body, jsem se sedmi body fiflena, ale v závěsu s pěti body outdooračka a čtyřmi body lesana.. takže taková smíšená povaha s převahou fiflenství. Konečně mám jasno! A jak jste na tom vy?