Letuška Helga

Když mi bylo osmnáct, odcestovala jsem do Německa dělat Au-pair do malé vesnice mezi Kolínem nad Rýnem a Bonnem. Rodina byla skvělá a protože sama matka byla kdysi au-pair v Americe, chovala se ke mně ne jako k zaměstnanci, ale jako ke členovi rodiny. Dokonce mi uspořádali oslavu narozenin na kterou snad přišlo nejvíc lidí za celý můj život. Byl to skvělý rok plný nových zážitků, zkušeností ale i slz a kulturního šoku, pokaždé když jsem se vracela zpátky do Čech. Německou rodinu jsem měla jako velký vzor a dodnes v sobě nesu spoustu návyků z té doby. Kdybych tam neodjela, byla bych zaprdlá úzkoprsá čecháčkovská mamina. Najednou jsem si začala uvědomovat, ty malé a velké rozdíly mezi námi a jimi. Naučila jsem se tam sprchovat ráno, používat látkové tašky a dávat salámy do úzkých plastových dóz, které se skládají na sebe (téměř zlomový okamžik v životě) a pochytila tam i trochu něco o výchově dětí. A hlavně setřásla jsem takové to naše "čecháčkovství", "jsem pupek světa", "všude dobře doma nejlíp" a "není nad knedlíky" móresy.

Matka od rodiny byla letuškou a mě se to tehdy hrozně líbilo. Vozila exotické ovoce, z Ameriky dovezla vždycky bagely a rodina měla samozřejmě výhodné letenky, takže všude visely fotky z dalekých cest. Po Německu jsem se ještě přesunula na půl roku do Londýna, ale okamžitě po návratu už jsem odesílala životopis do ČSA. Sice neprobíhaly žádné nábory, ale prostě jsem to zkusila. Zanedlouho mi někdo volal, že mají mimořádný nábor na doplnění stavu a já zajásala! Prvním kolem jsem prošla, i podřadné vážení a měření proběhlo bez problému.. to byly časy.. ještě jsem se vešla s mým BMI do normy. (pauza na utření slz).

Další kolo byla fyzická zdatnost, musela jsem přeskočit přes kozu a uplavat půl bazénu pod vodou, bylo toho víc, ale tohle mi utkvělo. To mi tak připomíná školní poznámku kolegyně Sabriny: " O přestávce vytáhla kozu a všichni přes ni skákali". Otec odepsal učitelce: "Zas tak velký je nemá". Další kolo byla kompletní zdravotní prohlídka a psychotesty. A nastal problém. Neprošla jsem psychotesty! Byly tam otázky jestli mě třeba přitahují divní lidé a jestli se ráda dívám do ohně. Napsala jsem popravdě že jo, ale naštěstí na tomhle jsem nepohořela. Letušku zřejmě smějí přitahovat úchylové, může pro radost podpálit letadlo, ale nesmí mít špatnou paměť. A tu já měla - diagnóza: špatná krátkodobá paměť. Tak tohle ne, kvůli blbé paměti přece nepřijdu o místo. Nastal tvrdý tréning.

K radosti mé malé sestry Eleny jsme pětkrát denně hrály pexeso, čímž mi dopomohla k úspěšnému zopakování psychotestu a přijali mě. Helga je letuška, usínala jsem s úsměvem, a už jsem se těšila, až následující den dám výpověď v bance (kam jsem mezitím nastoupila). Za týden jsem měla jít podepsat smlouvu do ČSA. Bylo 11.9. 2001, byla jsem po noční směně v bance a odpoledne jsem se hrabala z postele. Vidím v televizi divné záběry letadel bourajících do mrakodrapů a vůbec nic mi nedocházelo. K podpisu smlouvy jsem se nedostala, ještě ten týden mi dorazil můj první a taky poslední telegram v životě. "Nabor byl pozastaven, vas nastup se odklada na neurcito." A mě se rozplynuly před očima zidealizované sny o dalekých zemích, exotickém ovoci a bagelech z Ameriky.

S prosíkem jsem nastoupila zpátky do banky a vzhledem k masivnímu propouštění a krachům leteckých společností jsem se s myšlenkou na létání už úplně rozloučila. Jsem možná i ráda, až teď si uvědomuju, že bych to stejně vydržela chvilku a pak by člověk začínal pracovat úplně od píky, téměř bez praxe. Po několika letech se letecký průmysl začal vzpamatovávat a za pět let se mi z ČSA ještě jednou ozvali, jestli nemám zájem. Zájem už jsem neměla, šla bych s výplatou dolů a už jsem byla definitivně rozhodnutá.

A když jednou za čas někam letíme, dívám se na letušky a říkám si, jaké by to asi bylo, když bych měla o 1000 kilo míň a s úsměvem (já a úsměv .. no nevim) lila kávu do kelímku protivnému cestujícímu. A to je konec jednoho začátku a konce kariéry jedné letušky.

Takže tak.

Vaše Helga

Pro zvědavou Maršálkovou fotka německé dózy: