Jděte na trhy, trdla

Nevyhnula jsem se té události ani letos. Je pod nulou, venku romanticky pofukuje větřík a lehce sněží. Ideální čas vytáhnout brusle a jít na vánoční trhy do centra našeho města. Zkřehlými prsty utahuju dětem brusle, a mezitím kolenem držím tašku od bruslí, aby ho ten vánek neodvál v dál, druhá taška od helem už se vesele kutálí po náměstí. Kvítek řve, že se mu zařezávají oteplováky do zadku, nevyhneme se každoročnímu svlékání na ledě a hrabání ručičkami ve slipech, je to taková hezká tradice a pevně věřím, že to třeba do patnácti let postupně vymizí. Zora řve, že je jí zima na tváře. má pravdu, je nám zima všem, protože vánek je ve skutečnosti asi 100 km za sekundu a sníh šlehá ostře do tváří. Připadám si jak na Klínovci v nejvyšší sezóně, jen ta mlha ještě chybí. Objedeme asi tři kolečka na kluzišti 10x10 m a radši se jdeme podívat na trh.

Tržiště je fakt pěkně udělané. Uprostřed je přístřešek s ohništěm, odkud lze v relativním teple sledovat program na pódiu. Stánky prodávají klasické kýče a občas se najde i něco vkusného. Přesto se na trzích člověk nevyhne lehkému zklamání. Dělala jsem jednou doma pokus. Naředila jsem svařené víno ze čtvrtiny vodou a nebylo to na něm vůbec poznat. Z toho usuzuju, že svařák prodávaný na trzích musí být v tom lepším případě naředěný aspoň z poloviny. Výsledek je, že stánky zejí prázdnotou i přes to, že na trhu je lidí dost. Kupujeme pečené kaštany. Celkem 6 ks. Z šesti kusů jde vyloupnout jeden. Zbylé kusy držíme v dlaních a máme vlastně za pár korun celkem pěkný ohřívač dlaní. Čekám ve frontě na typický pečený staročeský maxi trdelník. Trdelník, který není ani typický, ani český, ani maxi a ještě ke všemu je vlastně uvnitř syrový, takže ani slovu "pečený" není učiněno zadost. Děti nadšené hltají sladké syrové těsto a jsou velmi spokojené. Jak se mi něco nelíbí, obvykle to hned vracím a reklamuju, tentokrát si ale nechci kazit náladu hádkami u stánků, a představa, že těm dvěma hladovým krkům urvu od huby trdelník by se dalo připodobnit snaze sebrat lvům kus masa. Tak si aspoň postěžuju tady. A já se ptám, mají to zapotřebí? Proč chce každý na Vánocích vyvařit co nejvíc i za tu cenu, že už mu do stánku nikdy nikdo nepřijde? Anebo jsou lidi ovce a ochotně se vrací pro nepečené kaštany, naředěné víno a syrový trdelník? Já vím, že už si tam příště prostě nic nekoupím. Přiznávám, je to zahořklý a nenávistný příspěvek, fakt mě to štve. Taky vás to štve? Jaké jsou ve vašem městě trhy, je to někde lepší?

Óda na lezení

Asi v záchvatu náhlé mateřské lásky, asi ve chvilkovém zatemnění mysli, prostě jsem zapsala sebe a Kvítka na kurz lezení rodičů s dětmi. Opravdický lezení na lezecký stěně, s lanem, s tím podprdelníkem a lezeckýma malejma botama. Kvítek chodí od září na kurz a já chci samozřejmě držet krok, trochu této španělské vesnici porozumět. Taky jsem si říkala, že by bylo hezké strávit společně odpoledne v rámci upevnění vztahu matka- syn.

Nejdříve nás oddělili, děti šly na boulder - doufám že to píšu správně - to je taková stěna bez jištění, je nízká a dole jsou žíněnky, takže když dítě padá, tak se ani nezabije, maximálně se zraní. Nás rodiče si vzal takový vtipný instruktor a už se všichni soukáme do podprdelníků, které se jmenují sedáky. Nazula jsem si boty, které se jmenují lezečky a v ten okamžik mi ztuhnul úsměv na rtech. Ku*va ty boty mi zlomily oba palce. Válím se po zemi a volám, ať mi někdo dop*dele sundá ty křusky a ať mi přinesou aspoň o tři čísla větší, protože v tomhle se nedá ani sedět, natož třeba chodit a kdybych se špičkou dotkla stěny, tak se na místě pozvracím bolestí.

Učíme se jistit zatím vzájemně mezi rodiči, děti se stále nezabily na bouldru, máme ještě pár minut. I přes velký úbytek váhy v důsledku hubnutí mám stále silnou nadváhu, tudíž se strachuji, abych toho, kdo mě jistí, nevystřelila při spouštění do stropu. Instruktor mě ujišťuje, že fakt nikoho nevystřelím. Jsem v týmu s jednou maminkou, která je asi taková povedená jako já, protože mi hned šeptem hlásí, že za námi leze sošný hoch bez trička, tak si ho se zálibou prohlížíme, ale ona si pak uvědomí dvousečnost svého chlípného nápadu a napomíná mě, že jí mám vlastně jistit a ne koukat kolem. Pak jsem na řadě já, vážu osmičku, skoro se mi povedla, ale stejně mi jí instruktor celou zase rozmotá a udělá úplně jinou osmičku, než jsem měla já.

Lezci mají taková hesla, kvůli bezpečnosti a tak. Ten kdo leze, řekne "lezu" a ten kdo jistí mu řekne na oplátku "jistím" , dává to docela smysl, bylo by asi trapný, kdyby se někdo rozlezl a jistič čuměl třeba po chlapech.. Tak říkám "lezu", parťačka smutně odvrací zrak od polonahého lezce a říká otráveně "jistim". Připadám si hrozně důležitě, ale zároveň se hrozně bojím, že vystřelím tu svou jistící parťačku do stropu a rozmázne se tam jak mastný flek. Taky když si lezec chce sednout nebo slanit, má zařvat "dober" jako že má jistič dotáhnout lano a jistič na to musí zavolat "sedej". Jako správně blbé matky jsme si kromě pojmů lezu-jistím nedokázaly zapamatovat nic dalšího. Takže když už jsem měla křeč v obou rukách i nohách, volám "už nemůžu, chci dolů" a ona na to "dobrý, můžeš".

Pak jsem si sedla a nevím, jestli jsem měla sedák blbě nasazený nebo co, ale prostě ten sedák mi v podstatě provedl něco silně připomínající ženskou obřízku. S velmi vysokou tóninou v hlasivkách jsem ladně žuchla na zem a kňučím, že už nikdy nebudu mít děti. Né že bych teda ještě nějaký chtěla, dva kusy stačej. A né že by ženská obřízka bránila v početí, prostě mě v tu chvíli nenapadlo nic chytřejšího. A já se ptám, vás to chlapi nebolí? Vždyť tohle musí být středověk, poprava, galeje, mučírna pro ehm.. však vy víte co..

Jenže.. pak jistím Kvítka a on leze a leze a najednou volá: "Dober!" A já nic, a on zase "Dober!" (píšu to v překladu, v reálu volá "dobel")

Dotaženo teda mám, tak mu říkám "Dobrý, můžeš!"

On se drží jak klíště a volá "teď mi musíš něco říct!!

"Já vím, ale nevím co, každopádně už se můžeš pustit!" křičím na něj nahoru.

Stále se drží a začíná rudnout vzteky "něco jinýho musíš říct!"

Začíná mi téct do bot, měla jsem si to heslo zapamatovat, jsem fakt hloupá matka, dvě slova si nezapamatuju.. vařím z vody, jako u zkoušky a volám "slaň?!"

"Ne, něco jinýho."

"Slez?!"

"Ne"

"Kvítku já si nepamatuju, co mám říct, prostě se pusť a já tě spustím dolů"

Kvítkovi naštěstí došly síly a vzdává to: "Mami, řekni SEDEJ"

Tak s úlevou zvolávám ten klíč, svatý grál, heslo, moudro dne "SEDEJ!" Kvítek se pouští a jdeme domů. Popravdě jsem se ho doma ještě ptala na ty dva pojmy, abych o tom posléze mohla napsat tento příspěvek a stejně jsem si je před pěti minutami musela znovu vygooglit, já to neudržím ani po takovém zážitku! Beznadějný případ..

Abych to shrnula, pro mou váhovou kategorii to ještě nebude úplně nej sport, ale za dalších 15 kg přijdu a zúčtujeme spolu! Překvapivě je dost posilovna už i samotné jištění, myslím, že si zítra nevyčistím ani zuby. Pro štíhlejší je to ale perfektní způsob, jak si zasportovat a ještě se i pokochat pohledem na svalnaté lezce bez triček.

Lezení zdar!

Zachraňte fotky!

Dnešní doba digitálních fotoaparátů nás už nijak nenutí vyvolávat fotky. A tak fotíme a fotíme, ale kam s fotkami? Udělala jsem malý průzkum mezi známými a většina z nich mi odvětí, že fotí hodně, fotek mají tisíce, ale všechny v počítači a nikdy si je neprohlíží. Smutné! Rozhlídněte se, kamkoliv jdete, všichni cvakají jak pominutí, hele jídlo na stole cvak, hele socha cvak, hele Praha cvak, hele já, cvak. Ale na co? Aby ty fotky zažily svých pět minut slávy na facebooku, instagramu a pak doslova shnily, upadly v zapomnění? Plakaly a tiše se choulily někde hluboko v paměti počítače a teskně doufaly, že si na ně někdy někdo vzpomene? Prstíčkem hrabaly, aby se ještě mohly objevit na monitoru a rozzářit pár tváří? Rozvášnila jsem se, pravda, ale jen se do těch chudinek zkuste vcítit vy fotovrazi!!! A protože jsem se vcítila, sepsala jsem pár zamyšlení a rad, jak zachránit pár fotoživotů, když budou ty Vánoce a na Vánoce se mají zachraňovat životy a fotky.

Nechat fotky v počítači/mobilu?

Proč ne? Ale.. Téměř nikdo si ale už nesedne k počítači s rodinou, přáteli a neprohlíží se fotky jen tak, co dělali před pěti lety. Výjimkou jsou ukázky fotek z cest, to se pak přes TV nebo PC udělá promítání pro rodinu, přátele.. no jo, ale vrátíme se pak k těm fotkám? Počítač/mobil pak jednoho krásného večera odpochoduje do křemíkového nebe a většinou sebou vezme i fotky. A když náhodou ještě slouží, jsou v něm tuny podobných fotek, podobných záběrů, než se jimi člověk prokouše, je otrávený. A proto je tu taková skvělá věc. Mazání. Opravdu doporučuju při každém nahrání do počítače fotky promazat. Říká se, že koš je nejlepším přítelem fotografa. Za pět let vám už bude jedno, že máte tu sochu/dítě/psa vyfocenou zprava, zleva, zespoda. Nevrátíte se k tomu, protože se nebudete chtít prokousávat dvaceti stejnými záběry,než se dostanete k záběru novému. A jestli jste líní mazat, tak se nad fotkou trochu zamyslete a cvakněte jí méněkrát. Méně je více. O co víc se zamyslíte při focení, o to méně budete mazat.

Já si ale fotky zálohuju na CDčka/externí paměť/cloud

Zálohování na CD je také dočasné, časem CD ztratí svoje vlastnosti. Zkoušeli jste někdy hodit do počítače třeba sedm let staré CD? Fungovalo? Mně teda ne, takhle už jsem pohřbila nejednu fotku. Externí paměť .. máte ji? Já jo, heč. Ale nevím kde.. a je tu další problém. Představte si, že máte fotky v PC a stejně si je neprohlížíte. A teď si představte, že máte externí paměť, na ní pár stovek chudinek fotek, a ani nevíte kde. Jaká je šance, že si fotky z externí paměti někdy prohlídnete? Cloudy jsou taková hodně aktuální věc. Celá firma, kde pracuji, se postupně přesouvá na cloudy. Až se pomalu připravuju, že jednoho dne bude před vrátnicí požární žebřík a po něm se i my, zaměstnanci budeme šplhat na cloud. Cloudy jsou pěkná věc, ale pro nás staromilce ruku na srdce, je to taková nepředstavitelná záležitost. Fotky někde jsou, ale nevím kde, jakmile mi přestane fungovat router, tak si fotky z cloudu prohlídnu snad jen telepaticky. (Machruju s názvy, ale popravdě nevím přesně, co to vůbec router je, vím že to doma máme a že když to nefunguje, tak se rozbil internet, teda ne jako celosvětový internet, ale jen ten u nás doma)

Fotoalba a fotoknihy

A kam vlastně celým tím haněním moderní techniky směřuju? Ke starému dobrému papíru. Fotoalba jsem dělala před osmi lety a dříve, je to záležitost na dlouhé zimní večery, lepení, popisování a někdy i ilustrace. Fotoalba mají duši, ale mají i svoje nevýhody - fotky můžou odpadnout, ztrácí se. Je náročnější naskládat fotky tak, aby tematicky vyšly na tu dvoustranu, vždycky nějaká fotka zbyde, která se prostě nikam nevejde, někdy jsem takové lepila na ty slabé mezistrany, protože mi jich bylo líto. Výhodou je, že do fotoalba se dají nalepit různé vstupenky, letáčky, dopisy. Mají svoje kouzlo. Nicméně před osmi lety jsem propadla fotoknihám a od té doby už neuchovávám fotky jinak.

Trvá vždycky tak hodinku, než si člověk osvojí, jak daný program funguje, ale pak už to frčí. Během dvou večerů máte celý rok života hezky zorganizovaný, vybarvený, naformátovaný a připravený k odeslání. Důležité je to nevzdat se na začátku. Dělala jsem fotoknihy u CEWE, Bontia a před pár dny nově i od Saal digital. Je zajímavé sledovat, jak se za těch několik let programy na výrobu fotoknih vylepšily a dost zjednodušily. Jsou mezi nimi už jen drobné rozdíly. U Saalu mě třeba mile překvapila možnost měnit styl na každé stránce zvlášť, na rozdíl třeba od Bontia, kde si na začátku zvolíte vzhled knihy, se kterým prostě nehnete a musí být dodržený v celé knize. Což sice zaručí určitou konzistenci knihy, ale někdy člověk potřebuje prostě víc kreativity. CEWE má na výběr snad stovky pozadí a rámečků, některé více, některé méně vkusné, Saal jí ale šlape na paty, s pozadím jsem se taky slušně vyřádila, tedy myslím s pozadím fotoknihy.

Ceny jsou u všech srovnatelné, samozřejmě všechny firmy je mají dost nadhodnocené a je dobré sledovat akce, bez akce máte A4 knížku o 26 stranách za 800Kč s akcí máte za stejnou cenu stránek aspoň 70. Rozdíly jsou také v rychlosti výroby a expedice knih, Saal jsem měla snad třetí den v ruce, Cewe trvá o něco déle, a Bontia je v závěsu. Bontia a CEWE mají srovnatelný papír, ale Saal mi vyrazil dech, papír je tedy snad dvakrát silnější, než u konkurentů.

Na fotoknihy máme vyhrazenou jednu polici v knihovně a několikrát do roka si s dětmi sedneme a prohlížíme. Kolik věcí už jsme skoro zapomněli a kolik věcí fotokniha připomene. Vytvoření vezme nějaký čas, ale ten za to stojí, když vypnete televizi, počítač, usadíte se celá rodina na gauči a prohlížíte. Tak jsem udělala doufám dostatečnou reklamu, a teď s chutí do toho, vyhrabte z útrob počítačů ty své zapomenuté fotky a sázejte to tam.

A uslyšíte děti jak říkají "jéé mami, ty jsi měla žluté vlasy" a "jéé mami, ty jsi byla hubená" a " jéé to je hnusný oslizlý miminko" a já jim říkám "jéé to jsi ale ty!"

Helga hubne III

Tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zhubla 12 kg. Helga maká. Helga cvičí. Helga nežere. Helga má radost, že to jde hezky pomalu ale jistě, protože má strach z hu hu efektu. Helga chce zhubnout celkem 30 kg , takže je zhruba v první třetině. Když jsem měla za sebou prvních 5 kg, hrdě to hlásím Zdendovi, ten mě pochválil, že jsem teda dost dobrá.. a dodal, že 5 kg to je něco jako sleva 200Kč na Mercedes.

Jak jsem se sžila s jídelníčkem? Vážit jídlo jsem si musela asi prvních 14 dní, teď to mám už v oku a hlavně žaludek hned hlásí, že má dost, když bych se chtěla nějak víc rozšoupnout. Co si budem povídat, vínečko jsem předtím nasávala skoro každý večer, už jen fakt, že jsem víno vynechala, způsobil hubnutí.

Co tedy nedávám je táborák a špekáček. Prostě ho sežeru a pak zase držím jídelníček dál. Jídelníček je totiž už na věky věků. A že někdy ulítnu, mi pomáhá se oprostit od "zakázaného ovoce", když si toho ovoce občas dopřeju. Poradce je toho názoru, že jednoho dne přestanu toužit po prasárnách. Protože si prý uvědomím ty priority, sebe sama, svoje vnitřní já, svoje čakry a vesmír a třetí voko a čtvrté voko a tak. Priority mám jasný, jak je nad vohněm špekáček, tak se Helga nezná. Voní, rozevírají se nad ohněm, volají na mě, "pojď a dej si nás", okapává z nich omastek, ze mě okapávají sliny. Tohoto reflexu jsem se ještě nezbavila, teď přes zimu si dám takovou malou odvykačku, takový antišpek, no uvidíme zase v létě, jestli na mě hošani budou zase mrkat a zase mě svedou, nebo už se jim vysměju do zářezů a budu už mít srovnané priority i všechny tři až čtyři oči. Ježiš teď to tady píšu večer, usrkávám caro a kape mi z koutku slina.

Zdenda dostal zákaz sledovat pořady o vaření, protože večery jsou nejkritičtější část dne. Včera jsem ho načapala, jak si tajně čte v kuchařce. Po pár měsících udělá vždycky testovací sondáž, zkusí to přepnout na bizarní jídla nebo gay cestujícího kuchaře Inda, nebo gay cestujícího kuchaře Francouze. Ještě jsem se tak daleko nedostala, jenom otočím hlavou doprava a už ví, přepne na výměnu manželek a jde si číst do postele Šéfa na grilu. Takový loajální on je.

Prý když budu cvičit, tak ta kila půjdou rychleji. Chodím do posilovny, na rychlochůzi, plavat a na jógu. V posilce se už ustálila taková naše páteční partička, dokonce jsem mezi svalouše už zapadla. Občas mě i pozdraví a přestali si na mě odkládat ručníky v domnění, že jsem ukrajinská uklízečka zvyšující komfort posilovny. Já je pouštím k zrcadlu, protože vím, že je fatálně důležité koukat na sebe do zrcadla, omrknout si svaly. I když mám spíš pocit, že se jedná o diskuzní kroužek, oni cvičí třeba dvě minuty a pak deset minut surfují na netu, vyřizují zprávy a povídají si, tohle budu muset ještě prozkoumat. Skoro to vypadá, že posilovna vůbec není určena na cvičení a nás debilů, kteří se tam dřeme z kůže, je nějak podezřele málo. A plavání, umím akorát prsa, klasika. Ale naučila jsem se vydechovat pod vodu a to je velký úspěch, pokud si tedy nešplouchnu při nádechu. Když si chci hodně dát do těla, zařadím se záměrně do pruhu před rychlejšího plavce a to je pak fofr, sice se častěji topím, ale spaluju kalorie, a to pořádně.

Je dobrý pocit, navlíknout na sebe kalhoty, které jsem nosila před pěti lety, a teď mám další milník, navlíknout na sebe kalhoty, které jsem nosila před deseti lety. A všichni kdo říkáte že nemáte, vůli, čas, peníze, chuť, cokoli, ani to neříkejte, neomlouvejte se nikomu nahlas, zbytečná slova, věty.. Zkuste promluvit k sobě, otevřít svoje čakry, odevzdejte se vesmíru, rozmrkejte svoje třetí oko.. hovno, kecám . Co se snažím říct, prostě to v sobě nechte uzrát, musíte chtít vy sami, a nedá se to nikým vnutit, ani tahle moje rada vám nikomu stejně nepomůže, protože si tohle musí každý srovnat sám ať věří na čakry, v Boha nebo v bůček.

Takže tak.

Horor jménem dětská obuv

Jsem nepoučitelná špatná matka, s unaveným dítětem jsem šla kupovat dětské boty. S unaveným dítětem se nechodí nakupovat, základní pravidlo všech matek. Pravidlo jsem porušila a tvrdě narazila. Kvítek zmožen pobytem ve školce a logopedií zatím nadšeně pochoduje za ruku. Taková idyla, matka se synem si hodlají užít svou hezkou půlhodinku. Otevíráme dveře obchodu a idyla se rozplývá.

" Já chči bězecký boty"

"Jdeme kupovat podzimní boty"

"Tyhle bězecký chči" a už si rve na nohu neonové žlutooranžové sportovní boty které sebral z jiné police, tudíž jsou o tři velikosti menší.

"Jdeme kupovat podzimní boty, co třeba tyhle?" stéká mi studený čůrek potu po zádech

"Ty jsou hnusný, já chci tyhle žlatý"

A vytahuje dívčí zlaté tenisky se stříbrnými hvězdami, pravda, jsem ráda, že upustil od neonu, ale pořád jsme se nepřiblížili mému nápadu, že by mohl mít podzimní boty, dokonce bych se odvážila tvrdit, že se tomu nápadu vzdalujeme. Začíná mi tikat oko, ale stále se držím v klidu, Kvítek začíná nabírat a už se podlitými očičkami slzami a krví dívá zpátky na neóny. Musím zachránit situaci.

"Hele Kvítku, tyhle mají svítivé tkaničky" a vytahuju konečně boty, které spadají do požadované kategorie. Kvítek jásá, zkouší boty a mně tuhne úsměv. Zmlsaná suchými zipy a gumovými tkaničkami zjišťuju, že pod suchým zipem se skrývá skutečná tkanička. Kvítek volá že tyhle "chči". "Kvítku ale to se musíš naučit zavazovat tkaničky" Kvítek se raduje a požaduje po mě stručný názorný návod. Následujících 15 minut se bez úspěchu snažím naučit Kvítka vázat tkaničku. Moje vnitřní já už si dvakrát prostřelilo hlavu revolverem, moje nervy už vytekly do dvaceti kýblů a tiká mi už i druhé oko. Tkaničku se nenaučil a já to prostě těm učitelkám ve školce neudělám. I když by to už vlastně měl v rámci předškolní výchovy, uvolňování zápěstí, cvičení jemné motoriky a tak podobně umět. To už Kvítek regulerně řve. Seru na motoriku. Vracíme boty do regálů a odcházíme. Ještě mě trochu vyděsí paní prodavačka, protože zaujmula psychopatický schizofrenní pohled, kdy z očí šlehají blesky, ale spodní část obličeje se usmívá. Skrz vyceněné zuby cedí "Nshldn". Obdivuju její sebekázeň a sebeovládání a tímto ji vřele pozdravuji ke sklence vínka, kterou si dneska dozajista dopřála. Kvítkovi slibuji, že běžecké boty koupíme, ale ve sportu, protože vím, že ve sportu je mají za 300 a ne za litr.

Obchod č. 2

Vcházíme do druhého obchodu, kam nerada chodím, protože je tam nepříjemná ženská, ta má obvykle výraz horní a dolní poloviny obličeje zcela synchronizovaný a úsměv tam není. Ale nedá se nic dělat. Jsme tam. Rychle skočím po prvních botách, protože vidím, že ta očička prosycena červenými tepajícími žilkami už zase těkají po nejbližších běžeckých botách. V mezičase stihne Kvítek praštit tu protivnou ženskou. Protože jsem to neviděla, tak se ptám, jestli kopnul paní, prý ne, "jen" jí dal loket. Musí se omluvit a moje reinkarnované vnitřní já začíná plakat a nabíjí další revolver.

Scénář je zase stejný, chce běžecký boty, já mu vnutím jedny podzimní, které mu konečně jsou a i se mu docela líbí. Při pohledu na cenu se mi podlomí kolena, běžím rychle zaplatit, než si to některý z nás rozmyslí a než nepříjemná paní vypustí z očí a úst blesky a lejzry.

Mám zase o pár šedých vlasů víc a ponaučení pro příště, nepůjdu nakupovat boty s unaveným dítětem, objednám je na internetu.

Čekání na smrt

Všichni na něco čekáme. Čekání je nepříjemné, nebaví nás. Čekáme na otěhotnění, čekáme na porod, čekáme až děcku skončí období vzdoru, čekáme na to, až děcku skončí puberta, pak jsou děti z domu a my čekáme u doktora, v obchodě na kase, čekáme a čekáme.. a ani si neuvědomujeme, že nám tím čekáním protýká život mezi prsty jako písek z pláže z poslední dovolené, pokud tam tedy nebyla oblázková pláž. Já třeba teď čekám na výpověď, možná ji dostanu, možná ji nedostanu. Firma, kde pracuji, bude propouštět, nikdo nevíme koho přesně a ani nevíme, kdy se to přesně bude, někdy v průběhu příštího týdne. Jak řekl jeden kolega: "čekání na smrt je horší než smrt samotná". A je to tak, to čekání je ubíjející a frustrující, už to chceme mít za sebou ať to dopadne tak nebo tak.

Dneska měli pohřeb Jan Tříska, a moje babička. Není to moc veselé téma, ale naše rodina si v morbidním humoru libuje, takže ten pohřeb je i přes četné slzy zvláštní událost plná cynismu a černého humoru. Na pohřbu nás bylo pár, asi osm lidí. Babička poslední léta strávila víceméně vleže v domově důchodců, kde jsme ji všichni navštěvovali.

_{zdroj:pixabay.com}

Jednou babičku přestěhovali na jiný pokoj. Pokoje tam jsou pro dva, takže měla spolubydlící. Přišla jsem na návštěvu s dětmi, děti se nahrnuly k posteli a volají "Ahoj babi!" čímž babičku probudily. To by ani tak nevadilo, na spaní má holka celý den i noc, ale ve mně hrklo, chytla jsem děti za ramínka a přesměrovala k druhé posteli se slovy "Tohle není naše babička děti". Nemám jim to za zlé, ony ty babičky vypadají všechny dost podobně. Babička vlastně už jen přežívala, o zrak přišla, sluch už taky nic moc, jen chuť jí zůstala. Tak jsme jí aspoň vždycky potěšili nějakou dobrotou. No a tahle babička vlastně taky čekala a dočkala se. Dneska tedy proběhla ta událost, jak jsem už psala, poplakali jsme si, rozloučili se a že půjdeme položit květiny dědovi, tetě a prababičce a pradědovi. Šli jsme okolo velké kaple, tam byl velký pohřeb, jeden z místních muzikantů zemřel. Mraky lidí. A to už ve snaze setřást ze sebe tu tíhu smutku začínáme vtipkovat, že si dáme ještě jeden pohřeb, hořce se zasmějeme a jdeme dál.

Humor nás neopouští ani po přejezdu na oběd, sice nám ho kazí konfliktní a protivná servírka, ale nedáme se. Servírka je hnusná úplně na všechny, takový ten "jsem pupek světa" typ. Čekáme na jídlo a nemůžeme si pomoct, ty ubrousky jsou složené jako čepičky pro trpaslíky, to se prostě nedá vydržet. Fotíme s červenými ubrousky na hlavě, aby měla babička radost. Všichni v černém, na smuteční hostině, chechtáme se na celý podnik. Pak nám přinesou naprosto připálené lososy. Protivka samozřejmě oponuje, že jsou lososi naprosto v pořádku a že jsme vlastně debilové, protože nepoznáme sojovku. "Sojovku poznám, tohle je připálená sojovka. My tu máme smuteční hostinu (až se skoro stydím to říkat nahlas vzhledem k tomu, jak se tam smějeme), od začátku jste na nás nepříjemná a ještě se s námi hádáte." Protivka couvá, bo narazila na ještě větší protivku, a už běží pro novou várku lososů a dokonce i v růžově barvě. Mezitím se ale pořád chechtáme, vyprávíme si vtipy, ani si nepřipouštíme, že jsme na smuteční hostině.

Babička měla ráda humor a vtipy, takže si myslím, že jsme její památku uctili, jak nejlépe jsme mohli. Dočkala se a my čekáme dál. Jen si to čekání zpestřit také nějakým pěkným životem, nu což? Čekání zdar!

Letgo potprda

"Co děláš?" Ptá se mě Zdenda, když na něj mířím fotoaparát telefonu. "Ale nic, jenom jsem si nainstalovala Letgo, a prý se s tím dá všechno prodat." Chechtám se. Zdenda se nechechtá, jenom zakroutí hlavou a pokračuje ve sledování televize, zatímco já běhám po domě a hledám, co bych vyfotila, abych aplikaci otestovala. Letgo je aplikace na inzerci, která je založená hlavně na osobním předání, mapuje nejbližší nabídky, stačí popojít či popojet a je nakoupeno nebo prodáno. Věc si prohlédnete, tudíž odpadá nepříjemné překvapení při rozbalování poštovního balíku.

Po týdnu testování bych to shrnula jako zatím nejrychlejší způsob jak prodat nepotřebné věci. S většinou zájemců se domluvím nejpozději do následujícího dne na předání. Občas se objeví prudič přeměřovák. Jestli jste někdy více inzerovali, určitě víte, že to je člověk, kterému napíšete délku kalhot, šířku pasu, a ještě chtějí délku od rozkroku dolů a šířku nohavic a pak napíšou, "hmm to je moc malé, moc velké, široké, úzké, dlouhé, krátké ". Vypracovala jsem si takovou soukromou stitastiku: 9 z 10 přeměřováků si věc nevezmou, proto není nutné na jejich žádosti o přeměření vůbec reagovat.

Zkouším různé strategie. Testovaný prodávaný předmět - tyčový aku vysavač z Lidlu. Je možné dát věc za 2/3 původní ceny a čekat celkem dlouho, jestli se někdo chytne. Pak postupně cenu snižovat, taková holandská aukce, nebo jak se tomu říká odborně. To se mi moc neosvědčilo. Takže přichází na řadu strategie "socka", dát tak desetinu z původní ceny a během hodiny máte 20 zpráv. Když vyloučím přeměřováky a tazače "jak je velký", "jak dlouho vydrží nabitý" "jak vysává" Velký je tak akorát do ruky, nevím jak dlouho vydrží nabitý, páč stojí pořád v nabíjecí stanici a co vám budu povídat, vysává blbě, proto ho prodávám. Takže zbývá asi 15 lidí, které jsem neodradila a snažím se je vyhecovat, aby přihazovali. Aukce se nezdařila, byť Letgo nabízí funkci nabídky, za kolik peněz jste ochotni věc koupit, většina lidí to nechápe a jediná chytrá děvčica, která zvýšila na 300 a nechtěla nic přeměřovat, vysavač vyhrála. Vysavač je v novém domově a určitě tam dělá velkou parádu.

Našla jsem jakéhosi Sandokana v okolí, který prodává zánovní vysílačky Sencor. Tím bych měla jeden, teda vlastně dva dárky od Ježíška vyřešené, a tak mu píšu. Pravda, trochu si pro legraci zaprudím s výdrží baterie, prý vydrží. Už jsme domluveni na předání, ale Sandokan to na poslední chvíli ruší, protože doslova "dneska to nestíhám, zlobí mě krávy". Doprčic, vždyť jsme oba ve větším městě, kde pase proboha krávy? Na asfaltu u Kauflandu? Skoro se spíš přikláním k variantě, že jde o starého obtloustlého Sandokana pracujícího v ženském kolektivu. Tak mu píšu další den "Tak co, dneska krávy nezlobí? Předáme si to dneska? " Přičemž si představuju umaštěného tlusťocha jak sedí v kanceláři mezi těma krávama, co ho furt "zlobí" a nepustí ho ani s vysílačkami do města. Konečně si předáváme vysílačky, je to mladý milý hoch, všechno mi vysvětlí, chvilku si na autobusové zastávce (kde byl náš trefpunkt) voláme vysílačkami, abychom je otestovali. "Tady vorel, tady vorel" snažím se vtipkovat, ale vzhledem k tomu že jsem asi dvakrát starší nežli hoch, tak se na mě tak soucitně usměje a pokračuje k vysvětlování funkcí. A když se loučíme, nedá mi to a optám se na krávy, abych konečně rozklíčovala, jestli mluví o kravách ženských, nebo o kravách zvířatech. Dneska ho zlobily krávy taky, až se z toho musel vysprchovat, protože prý smrděl jako dobytek. Tak furt nevím, ale přikláním se k tomu ženskému kolektivu. Usuzuju podle našeho kolektivu, je nás v práci asi 20 ženských v kanceláři a dobytci jsme slušní, co do zápachu (představte si dvacet různých voňavek průběžně dávkovaných po celý den), to do vyjadřování (nepublikovatelné).

Letgo je odrazem společnosti, takže u většiny inzerce jsou již v nadpisu pravopisné chyby, způsobené jak automatickými korekcemi mobilů, tak negramotností inzerentů. Rozesmály mě "Carlingové lyže" a "Dřiny" asi byla dřina na ty džíny vydělat. Mám tam už vytipovanou jednu paní, co permanentně prodává podprsenky. Asi to má jako byznys. Nadpis: Potprsenka , popis: Potprsenka. Předpokládám, že se paní hodně potí prsa a má univerzální velikost, která padne každému. Když jsme u těch velikostí, fakt skoro půlka inzerátů nemá uvedenou velikost bot, oblečení i potprsenek. Je to marný, je to marný, je to marný. Ještě mě vždycky pobaví slovo "podpadky" protože když může být iPad, odpad, na podpatcích se taky dost padá, tak proč by nemohl být podpadek, no ne?

Když to shrnu, je to celkem zábava prodávat a nakupovat, dá se na tom i vypěstovat závislost a hlavně odpadají večery, kdy člověk nahrává fotky do počítače, smolí inzeráty na bazoš, posílá poštou balíčky. Je to rychlé a efektivní a hlavně seženete bezva potprdy.

Takže tak.

Fanatici všech zemí vyližte si prdel

O politickém a náboženském fanatismu už toho bylo napsáno hodně. Fanatismus z jakéhokoli oboru má fatální dopad na vývoj lidstva, rozkládá rodiny, vymývá mozky a zabíjí. Zdá se nám, že je nám vzdálený, žijeme si ty svoje spokojené životy, a myslíme si, že se nás to netýká. Mám pro vás novinku, posaďte se, uvolněte se a zhluboka dýchejte. Všichni jsme fanatici. Každý najdeme v koutku svojí duše kousek fanatismu. Že ne? Tak se rozhlédněte. Mluvím teď o marketingovém fanatismu. Jak může být marketing proboha fanatický, ptáte se? Marketing není fanatický, ale dělá všemi svými nástroji fanatiky z nás, hebkých tučných ovcí. Já se na reklamy nekoukám, slyším snad od všech známých. Už dávno to není v televizních či internetových reklamách. Je to v komunitách. Patříte do nějaké komunity? Pak určitě u někoho z komunity vidíte něco pěkného, co by se vám taky hodilo, on k tomu přihodí pár slov chvály a vy už surfujete na internetu a objednáváte jak hebké tučné ovce. Přestanu už blábolit a zmíním nějaké příklady pro lepší představu a hned začnu s vlastní zkušeností:

Babyfanatismus

Začíná to dvěmi čárkami na testu. Pomalu, nenápadně.. vybírá se kočárek, postýlka, dudlíky, někdo to vybírá sám, někdo se sdružuje s ostatními fanatiky v diskuzích. Jak se to narodí a vy se z toho neproberete, točíte se ve spirále "tomusímmítaky" anebo "tobysenámtakyhodilo". Začnete kupovat plastový nesmysly, odrážedla, houpadla, domečky, bazénky, marketéři uchcávají blahem, marketingoví ředitelé si honí ega na rostoucích grafech, peněženka krvácí, děti jsou přehlcené a vy zjistíte že jste..BABYFANATICI. Přiznám se bez trápení, byla jsem babyfanatikem, teprve předevčírem mi to došlo. Už třetí den nejsem babyfanatikem a je mi dobře. Babyfanatikem člověk zůstává až do raného pubertálního věku svých potomků a někdy i déle.

Fanatické lesany

Je to taková podskupina babyfanatiků, která nepořizuje odrážedla, houpadla, a podobný kraviny. Dítěti postačí pár klacíků a polen, v pozdějším věku i sekyrka a je o zábavu postaráno. Lesany k tomu přistupují zdánlivě s rozumem, ale jsou také obětí marketingu. Nekupují kočáry, kupují šátky. Šátkování je skvělá věc, ale často se zvrhává v zamilovanost v látky, barvy, materiály vrcholící závislostí na nakupování různých šátků. Protože google všechno ví, zjistíte, že jeden šátek je pružný, druhý pevný, teplý, chladivý, široký, úzký, dlouhý, krátký. Navšítívíte kurz jak vázat šátek, ideálně se stanete poradkyní pro ostatní lesany a vážete šátky, dáváte si na svůj facebook, instagram a bůhvíkam ještě fotky dítěte v dalším a dalším šátku s hashtagem #mojenovalaska a nemluvíte o svém miminu, ale o tom šátku. Čímžto neodsuzuji nošení dětí v šátku, to je skvělá věc, ale nesmí se z toho dělat nové náboženství.

Sportovní fanatici

Nemluvím o fotbalových fanoušcích, ti už patří k tomu skutečnému fanatismu. Zase ten marketing. Sportovat už nemůžete v teplácích a bavlněném tričku, tedy můžete samozřejmě, ale cítíte se prostě divně, když jdete na túru v džínách a míjíte lidi v krásných multifunkčních outdoorových dýchajících termo- eko- bio- gore- poro -anti- něco oblečkách, slabší jedinci to prostě nevydrží a když uškudlí nějakou tu korunu, už se hrnou do kabinky v hudy sportu. Vyjedete si na kolo v obyčejných legínách a bavlněném triku a cítíte se až nadpozemsky, nebo spíš mimozemsky, protože vás předjíždí skupinka pětiletých dětí v závodnických dresech s vycpanými rozkroky. Odoláváte, držíte se zuby nehty, ale stejně aspoň v tom Lídelu koupíte legíny se sexy vycpávkou mezi nohama a nějaké funkční triko, protože jste prostě podlehli tomu fanatismu. Běhání to je kapitola sama pro sebe, je to skvělá věc, hodně lidí běhá, a to se musí pořizovat měřiče tepu, inteligentní náramky, programy které vám z mobilu postují vaše trasy rovnou do celého světa, protože ani tak nejde o to běhání, ale o to podělit se se svým okolím, že se jako hýbete a že na to máte zbrusu nové legíny a svítivé podkolenky a vychováváte si další fanatické kamarády, kteří radši ani běhat nejdou, poněvadž nemají ty pěkné podkolenky. A to je přesně to, o co těm firmám jde, běhejte a sdílejte že máte nové boty, ať si je co nejvíc ovcí taky koupí. Posilovna, to je takový vstup do dalšího tématu, do "bodyfanatismu"

Bodyfanatismus

Aneb posedlost vlastním tělem. Každý z nás něco na sobě řeší, to je asi v pořádku, ale vocamcaď pocamcaď. Fotit se při každém tréningu v posilovně s vyhrnutým tričkem, fotit svoje tetování, fotit svoje vlasy, fotit svůj zadek, prsa, bicáky, našpulenou hubu ze všech směrů, svoje nehty, novou kosmetiku a nový piercing. Odnoží bodyfanatismu je dietafanatismus. Neříkám že se o sebe lidi nemají starat, to ani náhodou, ale ne tomu podřídit úplně všechno, prostě s mírou, fakt nemusíte vyšilovat a žrát a ještě fotit svoji zdravou svačinku quinou, granolu, chia a to vše polité kokosovým olejem. Ono to co se vypěstuje tady a jsme na to zvyklí je taky dobré, akorát to by marketéři neměli co žrát, že..

Petfanatismus

A do toho se sklouzne stejně snadno jako do ostatních fanatismů. Pořídili jste si zvíře a objevili jste zoohit. A už to jede. Porovnáváte savost kočkolitů, složení granulí, nebo se rozhodnete pro některý z nových trendů a máte plný mrazák syrového masa, protože obilniny z granulí by vám psa nebo kočku ucpaly, kočka by se nafoukla a buď by si hrozivě prdla, nebo by explodovala jako nafukovací balonek. Když pak napíšete na nějakou diskuzi, že jste psovi dali levné granule nebo kočce kravské mléko, pomalu na vás přijdou s loučemi a vidlemi a zvíře násilně odeberou a pošlou k převýchově do náhradní rodiny. Existují šampony pro kočky, i když to je proti přírodě, ale marketing je svině, prostě tu kočku budete každý týden máchat ve vaně jak idioti, i když má od přírody vtisknutou péči o srst. Budete zvířatům cpát prvotřídní granule, když deset tisíc let žrali zbytky od lidí a to později včetně kravského mléka a obilnin. Další level je pak zkoumání u zvěrolékaře, který orgán zvířeti funguje dobře, který hůře, zda je zvíře celiak či alergik a teď mě asi petfanatici zabijou, ale takhle lidi nepečují o sebe ani o své děti. Okolo zvířat je obrovský marketing, od žrádla, přes hračky, pelechy, oblečky až po oblečení páníčků, existují opravdu speciální obleky pro výcvik psů a to je něco pro mě, když nerozdýchám ani cyklodres. Jinak já miluju lidi i zvířata, máme králíka, kocoura a staráme se o ně moc hezky, jen to prostě nehrotíme.

Tákže lidi, všeho s mírou a vocamcaď pocamcaď. A jestli si myslíte, že přesně fanatici nejste a že děláte všechno správně, vítejte ve skupině "Fanatičtí odpůrci fanatiků" . Vedoucí skupiny jsem já a přibírám další fanatiky.

Takže tak

_{obrázky zdroj: pixabay.com}

Zázrak v second handu

Ráno není moc dobré, musím vstávat brzo do práce a jelikož nejsem ranní ptáče, dává mi to pořádně zabrat. S kyselým obličejem se sunu do práce a pomalu se startuju. Odpoledne jdeme do sekáče. Sekáč je zvláštní místo, tedy aspoň ten náš. Do sekáče chodím s Livií. Sekáč je relax, sekáč je dobíječka energie, sekáč je balzám, sekáč je jiný svět. Prohrabujeme se v ramínkách, chce to trochu tréningu, člověk musí umět hledat a lovit, rychle a strategicky projít všechny nejlepší pozice a přitom po očku sledovat nově přidané zboží.

Když mě Livie vzala do sekáče poprvé, musím se přiznat, že mě z hrabání pěkně bolely ruce, strávily jsme tam hodinu a půl a druhý den jsem měla regulérně namožené svaly, nechápu, navrhnu v posilce, aby tam dali ramínka s hadrama do různých výšek a ať v tom lidi aspoň půl hodiny přehrabují.. na co přístroje, nedají vám ty správné hrabavé svaly. V jedné ruce jsem nezkušeně držela hromádku na vyzkoušení a druhou hrabala. Byla jsem sekáčová prvnička, takže jsem nevěděla, že si věci můžu třeba položit na k tomu určený pult a poté hrabat oběma rukama.

_{zdroj:textilehouse.net}

Teď už to máme vychytané, a posunky, které jistě znáte ze zásahů jednotky rychlého nasazení z akčních filmů, naznačíme "ty jdi na pravý kout, já ti jistím záda " plíživým nenápadným krokem se přesuneme do připravených pozic a rozjíždíme akci. Při akci nenápadně stíháme sledovat úlovky ostatních žen a hlásíme si "pěkná halenka na třech hodinách" nebo "sleduj kalhoty na severo severo východě".

Textile house - tak se jmenuje ten náš oblíbený sekáč. Mají tam prodej formou obrácené aukce, všechny hadry postupně po týdnech zlevňují, až zbytek vyhodí a navezou "novou kolekci". Ano, skutečně novou kolekci!! Cháá, když mi to poprvé prodavačka oznámila, že novou kolekci budou mít za 5 týdnů, šla jsem do kolen s hrdelním dušeným smíchem. Samozřejmě se vší úctou k jejich geniálnímu systému. Ještě teď mě ta myšlenka náramně baví: představuju si módní návrháře a týmy hipsterských fiflenek. Všichni tráví své dny a noci navrhováním nových kolekcí do second handů. A je to tady, dorazila nová kolekce vážení přátelé, modelky kráčejí po mole, fotografové se tlačí, aby ty modely měli ve hledáčku jako první. Znalci v prvních řadách tleskají a uznale kývají hlavou. Ve Vogue se následující den objevuje dlouho očekávaný článek "Do Sekáče dorazila nová kolekce" s náležitou fotodokumentací.

Nová kolekce končí v našem sekáči, jooo wow. Mám pocit, že nakupuji v nejdražším butiku, když vidím na dveřích, že právě dorazila nová kolekce. Musím podotknout, že prodavačky tam jsou extrémně milé, vždy s úsměvem, pořád tam pobíhají, rovnají, přináší, odnáší, zdraví nahlas a vřele, hlásí průběžně, že právě začíná šťastná hodinka, nebo že na všechno zboží je 30 % sleva. Tohle člověk v nákupních centrech nezažije. Připadáme si jako hvězdy. A evidentně to tak nepůsobí jenom na nás. Jako bychom se ocitly v nějakém makrosvětě uprostřed města. Ve světě, kde lidi roztají, mají dobrou náladu, usmívají se, broukají si, navazují hovory ačkoliv se vůbec neznají. Je to jiná dimenze. Zavírám oči a poslouchám, většinou tam hraje Frekvence 1 ty jejich odrhovačky, slyším minimálně tři ženské, jak se spokojeně přehrabují v hadříkách a broukají si tu píseň také. Jo broukají si. A víte co? Já si tu hroznou šílenou trapnou odrhovačku broukám taky! Já největší necita a skeptik si broukám a usmívám se. Tančím v uličkách a sbírám, poměřuju, zkouším.

Problém je fronta u kabinek. Nechce se nám čekat, prostě si to tam v rohu začneme zkoušet a hned se k nám přidávají další ženy, ta kooperace! Jedny statné ženy stíní vlastními těly, druhé se oblékají, pak se vystřídáme. Je to neuvěřitelné. V dnešním kyselém světě plném nevraživosti, závisti a věčného nadávání na všechno, jsme si tady v sekáči všichni rovní. A spolupracujeme. A usmíváme se. A povídáme si. A broukáme si. Opravdu, nekecám, zkuste si to. Fakt to funguje!

Takže tak..

Kempování s nafukovací pannou

Nikdy jsme na stanování moc nebyli, ale s nástupem Zory do školy nastalo velké plánování, jak přežít prázdniny. Něco pokryje tábor, něco prarodiče, jedna dovolená klasická s ubytováním, ale pak zbývá ještě zhruba nepokrytý měsíc. Koupili jsme stan a přidali se mezi kempující davy. Většinou střídavě jeden pracuje, druhý kempuje. Právě jsem se vrátila z kempu (Kamencové jezero) a do jiného kempu odjel Zdenda. A to mě nutí zamyslet se nad fenoménem kempování. Co lidi do kempu táhne? Dají se lidi rozdělit do nějakých kempovacích kast? Co je na kempování baví?

Rozdělila bych kempaře do takových podskupin:

1. Dobrodruzi - tak ty v kempu nenajdete, vezmou všechno do ruksaku, jdou na tůru, někde to vybalí, přespí pod širákem nebo pod celtou a jdou zase dál. To se mi hrozně líbí, ale bohužel nemáme na dobrodružství koule, takže končíme v kempu s ostatními podskupinami. Vlastně ani nevím, jestli se tomu říká kempování, ale tak pro úplnost.

2. Zoufalí rodiče - co se snaží zaplnit prázdniny, ve stanu jen přespí a jezdí po výletech. To jsme právě my.. Poznáte je podle špuntů v uších, nemají ani vařič, nemají židle, nemají stoly.

3. Macatej povaleč - tak těch je v kempu asi 80%. Ráno vstane, rovnou si vezme plavky (mám dokonce podezření, že v plavkách už i spí) uvaří si instantní kafe, sedne si do rybářské židličky a sedí. Jde si pro pivo. Prdne si, krkne si a je na to hrdý. Pak uvaří instantní polévku a sedí. Jde si pro pivo. Uvaří k večeři instantní nudle a jde si pro pivo. A sedí. Prdne si, krkne si a nehne ani brvou. Jde si pro další pivo. Jde si pro další pivo. Jde spát. Ve stanu prdí taky, protože si přece nevyvalí bok. Macatej povaleč má průměrně dvě macaté děti, které si průběžně chodí pro malinovku, protože po brambůrkách a hranolkách je žízeň, to ví každej.

4. Typ #Přestěhujusemceloudomácnost - těch je méně, ale stojí to za to. Většinou v kempu tráví týdny i měsíce, mají před stanem na férovku velká plastová lehátka, nafukovací gauče, jídelní stoly pro deset lidí, porcelánové nádobí a dokonce jedny fajnšmekry jsem načapala v umývárce, jak myjí skleničky - skutečně skleněné skleničky(!!) na bílé víno. Samozřejmostí je natažený kabel s elektřinou, televize, rádio. Této skupině vévodí opravdoví vůdci všech "přestěhujusemceloudomácnost", ti mají stan obalený žárovkami z vánočního stromečku, okolí stanu mají vyzdobené nafukovacími balónky, nafukovacími pannami, soškami. Mnozí si založí z nudy i malý záhonek okolo stanu a v noci se před stanem psychedelicky otáčí barevná diskokoule. Jedny jsem s jejich souhlasem vyfotila a hodlám vás jimi obšťastnit. Vyhodnotila jsem je v kempu jako jednoznačné vítěze této kategorie a tímto jim blahopřeji. Porcelánová doga prostě neměla konkurenci a všimněte nafukovací panny v pozadí.

5. Zamilované páry - mají podobný styl jako macatý povaleč, ale nejsou macatí a neprdí a nekrkají, protože se samozřejmě snaží o nějakou tu romantiku. Měla jsem velké štěstí, jeden německý zamilovaný pár si postavil svojí klícku lásky asi dva metry od našeho stanu. Zamilované páry mají jedno společné. Myslí si, že stan je zvukotěsný. Jestli toto čte nějaký zamilovaný pár, který se chystá do kempu, tak bych vás ráda upozornila, že stan zvukotěsný není. Dokonce mám pocit, že ještě zvuk zesiluje a usměrňuje. Já jsem teda ocenila, že jsem si celkem procvičila po nocích němčinu a trochu mě to i rajcovalo poslouchat tu divočinu. Pochlubím se o pár frází, když byste si třeba nabrnkli Němce nebo Němku, tak ať víte, co v těch intimních chvílích vrkat:

Ich komme.. kommst du auch?

Ich komme

Oh ja.

Oh ja.

Oooh ja.

Ich hab dich lieb.

Ich hab dich so so lieb.

Ich liebe dich auch.

6. Puberťáci - to je taková rychlá záležitost, přijedou, vožerou se, běhají tam nazí nebo v nějakých kostýmech, po dvou dnech jim dojdou prachy z brigády nebo od maminky a jedou domů. Člověk to se špuntama v uších v noci tak nějak vydrží, protože ví, že to brzy skončí a když vše dobře dopadne, ani nemáte poblitý stan.

No a to je asi vše, jestli víte o nějaké další skupince, pište, třeba jsem některou vynechala. A ve které skupině jste vy, hm?

Oh ja.

Ich hab dich lieb.

Deine Helga

Krutá pravda o badmintonu

Obě děti máme zázrakem udané u prarodičů a skoro až panikaříme, co všechno musíme stihnout. Takže včera to byla thajská masáž a večeře a při večeři jsme se domluvili, že následující den půjdeme zkusit badminton. Naposledy jsme hráli před deseti lety takhle squash a Zdenda pak skončil v nemocnici s ledvinovou kolikou, otřesy mu uvolnily ledvinový kámen.

_pixabay.com

Těšíme se, jak se na našem zdraví projeví tento zdánlivě nevinný sport. Skoro takový andělský nadpozemský něžný sport, představujeme si sami sebe, jak plachtíme s lehkostí baletek národního divadla něco jako labutí jezero, kolem nás létají ty opeřené nádherné míčky a my se blaženě usmíváme směřujíce k nebeským zítřkům.

Co si budeme nalhávat, realita byla trochu jiná a pokud se stejně jako my někdo chystáte provozovat tento ušlechtilý sport, zde je pár pravidel nebo postřehů, která by vás mohla uchránit před nepříjemným překvapením.

Zjištění č. 1. Badminton je sport - ano, opravdu, pořádají se v něm i mistrovství. Není to jenom to plácání na pláži, u rybníka, za barákem. Je to fakt sportovní disciplína, věřte mi, právě jsme si to pustili na youtube a co je na youtube, to musí být pravda

Zjištění č. 2 Míček - je to divný, má to brka, rozhodně to není kulatý a fakt se tomu říká míček.. divná záležitost, celou hodinu jsem tomu říkala košíček, ale je to vážně míček. Našla jsem to na google a když je to na google, tak to musí být pravda.

Zjištění č. 3 Míček neskáče - jmenuje se to míček, ale můžete s tím švihnou t o zem jak chcete a zaboha se neodrazí. Což znamená celkem nepříjemnou věc, že musíte doběhnout, ano, opravdu "DOBĚHNOUT" a trefit se do něj ještě než dopadne na zem. Zapomeňte na squash a tenis, chvilku to trvá, než si na to člověk zvykne.

Zjištění č. 4 Trefa: V pohodičce doběhnete a máte míček pěkně před sebou, v klídku se napřáhnete, naplánujete do které části hřiště to soupeřovi nasolíte a švih do prázdna. Trefit se do tý chlupatý mrchy je dost náročný a první půl hodinu z nás stříkal doslova pot z toho, jak jsme se pro míček každé dvě vteřiny shýbali na zem.

Zjištění č. 5 Potíte se. Ano skutečně, nejdřív se potíte z toho sbírání a když druhou půlhodinu už dokážete míček trefit, potíte se z toho lítání. Squash utřel nudli a šel domů. Tenis pláče tiše v rohu. Badminton je smějící se bestie.

Zjištění č. 6 Raketa má okraje. Ona to není celkem žádná novinka, ale 99% ran na začátku v podstatě hrajete jen těmi okraji. Co to znamená v praxi? Míček se skoro neodrazí a buď zahrajete totálně geniální sviňárnu soupeřovi těsně za síť, anebo - a to spíš, míček popoletí tak metr a padne mrtvý na zem. Trefit se doprostřed rakety je kumšt a možná se to někdy naučíme. Když se trefíte doprostřed rakety, ozve se takové nádherné "pink", zvlášť v začátcích, kdy je "pinků" ještě málo, vás každý "pink" dovede k téměř orgastickému zážitku vítězství a radosti z tohoto sportu.

Badminton posledních pár let zažívá úspěšný comeback, squashová centra jsou předělávána na badmintonová, je to zábavné, je to in, pokud začínáte jako my, přeji mnoho krásných "pinků". Celkem nás to chytlo a přemýšlíme od kolika let se tak můžou děti nechat samotné na hodinu doma, aniž by došlo k přírodní katastrofě.

Sportu zdar!

Nem tudom

Komunistické dovolenkové destinace táhnou. Loni jsme se chtěli podívat na Rujánu, hodně jsme o ní slyšeli, zejména z učebnic němčiny, ze kterých jsem se sice učila už po převratu, ale vyšly ještě před ním. Rujána nevyšla, všechna ubytování byla plná. Někdy to ještě zkusíme, ale letos jsme se vrhli na další oblíbenou destinaci našich rodičů, k Balatonu.

Cestou samozřejmě ani jedno z mládeže nezamhouří oko a nudí se. Tablety jim kupovat nebudeme, ať se kochají přírodou. Zabaví se počítáním přejetých živočichů a dloubáním se v nose. Kvítkův nos ale dloubání neustál a půlku cesty krvácí. Pak řve že se mu chce sát. "Na kojení jsi už dost velký", říkám mu, brečí a kroutí se. Na logopedii je teprve u L, když prý se pořádně naučí L, R mu naskočí skoro samo, ujišťovala nás paní logopedka. Takže mi celkem rychle dochází, že mu ještě nenaskočilo R a stavíme na odpočívadle. Jsme už v Maďarsku. Na odpočívadle mají piknik uprchlíci. Ne to není piknik, to byl asi porod. Jedna uprchlice nese malé fialové miminko k omytí na těch hnusných smradlavých záchodcích. To miminko buď něco hroznýho chytne, nebo bude mít nadosmrti skvělou imunitu. Nic mezitím. Kvítek se "vysal" a můžeme pokračovat.

Jsme u Balatonu, vypadá to tam moc pěkně, jeden by řekl, že je u moře. A hurá k vodě. Půjčujeme šlapadlo. Zdenda stojí ve vodě a hlídá děti klouzající se do vody (šlapadlo má klouzačku) a mně nadává ať držím kurz. "Doprdele jak se drží kurz na šlapadle na Balatonu? Tak si pojď šlapat sám", řvu na něj. Vyměníme si ještě pár urážek v té vypjaté situaci na tom klidném Balatonu. Neumím si přestavit, co bychom dělali třeba na hausbótu, nebo nedejbože na jachtě. Z hádání nás přeruší hlasité skřípání. Je to zvuk, jako když se holým tělem sklouznete po suché klouzačce. Na vedlejším šlapadle je německá rodina, která právě prožívá něco podobného jako my, hádají se. Jsem si téměř jistá, že taky o držení kurzu, o čem jiném se dá na šlapadle hádat, že. Německý otec chtěl ukončit hádku sebevraždou a vrhnul se na dětskou klouzačku po břiše do mělkého Balatonu. Zasekl se někde uprostřed a jeho žena ho střídavě tlačí a tahá zpátky. Každopádně jejich rodinu to zase stmelilo krásně dohromady. Jdu se taky smočit, tedy radši ne po klouzačce. Když lezu zpátky na šlapadlo, jednou nohou se zaseknu nahoře a druhá mi visí bezvládně dolů. Sakra kde jsou vidět ty hodiny v posilovně, na józe a na plavání, když se nevytáhnu ani na šlapadlo? Zjišťuju hroznou věc, asi jsem se zasekla. Ne asi, ale určitě. Zdenda se chechtá a má blbý poznámky o záchraně velryb, vyjmenovává všechny druhy včetně vorvaňů, běluh, plejtváků, keporkaků a kosatek a náramně se baví. Pak má proslov o tom, že mám být ráda, že není v okolí nikdo z Greenpeace. Myslím, že jsem předčila německého tatínka. Visím tam, nadávám, Zdenda se řehtá a nikdo se netváří, že by mi pomohl. Nakonec se slituje a vyvrhne mě na palubu. Prý udělal něco šlechetného pro místní přírodu. Vzteky sedám za pedály a šlapu zpátky na břeh. Děti a Zdenda vlajou ve vodě za šlapadlem.

Co maďarská gastronomie? Skvělá. Langošům neholduju, ale ochutnala jsem jejich lečo, ryby, rybí polévku Halaszlé . U těch ryb bych se pozastavila. Polévka Halászlé je něco jako gulášovka, ale místo masa je tam kus kapra nebo něčeho podobného. Znáte ten vopruz kdy vožužláváte vánočního kapra a plivete kosti a kůstky? Tak Halázlé je vyšší level. Nevybíráte totiž kosti jenom z toho masa, ale i z polévky, což tento pokrm staví na pomyslnou příčku nejvoserovatějšího jídla. Těsně za ním je smažená bělice, kterou místní restaurace také s oblibou nabízí a vypadá moc lákavě, nicméně si vynásobte kosti v kaprovi tak 100x a máte počet kostí v bělici. Takže když to shrnu, tak to lečo v rámci mého zdravého jídelníčku jistota, kter jsem se držela po celý pobyt. Zdenda ten okusil i méně zdravé části maďarské kuchyně a moc si to pochvaloval. I když segedín se třeba dost odlišoval od našeho, je to vlastně spíš zelí v troše omáčky. U nás je poměr surovin přesně naopak.

Kvůli velkým vedrům jsme bohužel nevychutnali všechny možnosti vyžití, muzea, hrady a že je tam toho požehnaně. Zalézali jsme jen do vody a do jeskyní. Když to shrnu, je to ideální dovolená pro rodiny. Spousta míst na koupání když jsou vedra. Při horším počasí památky a termály, ukázky řemesel, levandulové farmy. Není tam draho a lidi jsou tam fakt milí. Určitě se tam někdy ještě vrátíme.

Helga hubne II.

Dostala jsem jídelníček, zajásala jsem, jídla lehká na přípravu a všechno celkem "normální". Žádný "bez mouky" nebo "bez mlíka" nebo "bez všeho", prostě od všeho je tam něco, i když asi tak 1/2 množství, než jsem byla zvyklá. Nebudu se rozepisovat, jak jsem nevěděla, co je Quinoa a Tilápie, ale spíš shrnu svoje dojmy z prvních dnů nového jídelníčku:

Den 1. Jsem plná energie, cítím se báječně, ta nová strava mě nabíjí... hovno! Tak tahle otřepaná fráze, která vypadne snad z každé hubnoucí osoby je mystifikace a lež. Je mi zle, hladina cukru mi klesla do záporných hodnot, bolí mě hlava, poslala jsem asi už tři lidi v práci do hajzlu. Jdu spát v osm hodin, protože nemám sílu žít. Převaluju se v posteli, nemám sílu ani usnout.

Den 2. Odpočítávám hodiny, minuty, sekundy do dalšího jídla. Kolegové si tajně po mailech rozeslali šifru: 6,9,12,15 - to jsou hodiny, kdy jsem po jídle, tudíž se mnou můžou řešit svoje požadavky, aniž bych je poslala do hajzlu. Přestávám se dívat na TV, protože buď u nás běží pořady o vaření, nebo reklamy na jídlo a to nedávám. Jdu spát v půl deváté, abych zahnala myšlenky na ledničku.

Den 3. V práci se slaví. Máme koláčky a medovník. Klávesnice je nasáklá mými slinami, vidím dvojmo a stahovacím páskem jsem se přivázala k noze stolu, mám pěnu u huby, vrčím a občas i štěknu, když jde někdo kolem.

Den 4. Vařím si rizoto z 25 g rýže- pro představu to je asi 1 polévková lžíce, vodu osolím vlastními slzami nad tím plýtváním energií. Zase pozitivní je, že toto množství mě nutí k jisté hospodárnosti. Každé jednotlivé vysypané zrníčko seberu ze země, z linky, ze dřezu, jakmile bych přišla o 10 zrníček rýže, sníží se mi o čtvrtku můj dnešní oběd. Sběrem ze země si jídlo obohatím ještě i o pár kočičích chlupů, sice to není žádné terno, ale taky zasytí. Samozřejmě porce je doplněna masem a zeleninou, na konci je z toho včetně chlupů celkem slušná porce.

Den 5. V práci se zase slaví, na stole jsou chlebíčky. Snažím se od nich duševně oprostit, medituju u stolu. Hledám vnitřní sílu, hledám vnější sílu, provádím dechová cvičení. Odolala jsem koláčkům, odolám i chlebíčkům.

Den 6. Vařím Quinou, dětem tvrdím, že je to něco jako kus-kus. Zora si to prohlíží a konstatuje, že to vypadá jak ty špunty z ucha z náušnicové dírky, to co vypadne, když si mění náušnice. Tím mi to tedy trochu znechutila, ale mám takový hlad, že bych sežrala i ty špunty z uší.

Den 7. Už jsem si na malé porce celkem zvykla a mám asi o 1cm menší břicho a to mě mírně žene kupředu, ještě takových tisíc týdnů a je to. Dokonce jsem už trochu i nakazila Zdendu. Štrachal ve špajzu, a slyším jak hudruje, že ve všem je skrytý cukr. No a pak si šel opéct klobásu, tam prý žádný cukr není..

Tak a já pokračuju dalších 1000 týdnů, připravená ty ušní špunty jíst do smrti smrťoucí. To by bylo, abych to svoje tělo nezdolala!

Hubnutí zdar!

Cirque du Soleil

Byla to rychlá nákupní spontánní akce, kolem Vánoc jsme viděli reklamu, že tu bude Cirque du Soleil, koukli jsme se Zdendou na sebe, ani jsme si nemuseli nic říkat a už jsem objednávala lístky. Nejdřív jsem omdlela nad cenou lístků (2500,- za kus), ale tohle prostě musíme vidět i za cenu že pojedeme v létě "jen" k Balatónu.

_{zdroj:cirquedesoleil.com}

_{Show Varekai byla uvedena v kanadském Montrealu v roce 2002, od té doby se odehrálo na 4000 představení, které vidělo více než 6 milionů diváků. Od roku 2013 opustilo Varekai Velké šapitó a putuje po sportovních arénách po celém světě. Název představení pochází z romského jazyka a znamená "kdekoli". (zdroj: www.ceskatelevize.cz)}

Děti jsme nechali doma, by to zmetci neocenili, furt by měli žízeň, čůrat, žízeň, čůrat, hlad.. kakat.. Jednou je tam třeba vezmeme, až si na to vydělají. No a po téměř půl roce nastal den D, máma přebírá děti a my jedeme do Prahy. Ptám se už popáté Zdendy, jestli má lístky. Pokaždé je má, ale pro jistotu. Po lehkých komplikacích při parkování, toxikováni výfukovými plyny z garáží, se ocitáme v O2 aréně právě včas.

^{přísné kontroly u vstupu}

Jaksi jsme podcenili výběr míst, sedíme na přistavěných židlích, u kterých pořadatelé nečekali, že by na nich mohli sedět dva tlustí lidé vedle sebe. Tímto děkuji návštěvníkům po naší pravici a levici za to, že se uskromnili a pevně se přitiskli na své partnery. Děkujeme také té paní, co seděla na konci řady už jen na půlce židle. Téměř jsem nedýchala a půlkou zadku jsem seděla na Zdendovi, i tak jsem se nemohla vyhnout celkem těsnému kontaktu s pánem vedle mě. Tomu to zřejmě vadilo, ale nemohl nic dělat, kdyby se posunul ještě o centimetr, paní na konci řady už by neudržela balanc a spadla by na zem.

_{plná 02 aréna}

Už to začíná, začíná to jsem nadšená, nevím jestli se mám smát, nebo brečet radostí. Po pódiu se začínají rojit postavy a postavičky v neuvěřitelných kostýmech. Kam dřív koukat? Přemety, různě po sobě všichni lezou, skáčou, plazí se. Někteří aktéři přicházejí i kolem nás, pán na začátku řady se vždycky lekne, když okolo něj proběhne lidská ještěrka a díky těsnému kontaktu celé řady jeho leknutí prožijeme svorně všichni.

^{zdroj:netfinemagazine.com}

Je to nádhera, vlhne mi oko dojetím nad sílou okamžiku. Celý zážitek umocňuje živá hudba a zpěv, obojí jako z jiného světa. Celé vystoupení prolíná tenká pavučinka děje, která spojuje jednotlivá artistická vystoupení. Z nebe sestoupí něco jako anděl, nebo je to vlastně Icarus, ostatní mu hned čórnou křídla a on se tam tak chudák plácá celým představením úplně bez křídel. Občas se tam objeví komický výstup kouzelníka a jeho blbé asistentky, která všechna jeho kouzla kazí. Třeba pánovi vedle mě se tohle vůbec nelíbilo, necítila jsem ani náznak potřesu jeho těla při smíchu, zatímco já jsem se zmítala v křečích, stříkaly mi slzy a padala jsem ze židle smíchy, on seděl a nehnul brvou. Zřejmě intelektuál.

Abych to vzala z pohledu ženy, tak akrobatky jako dobrý, čínský tým artistů jako dobrý, vrcholem byli dva chlápci v černých koženkových bodýčkách, nebo nevím jak to nazvat. O kterých jsem si první dvě minuty myslela, že jsou to ženy. Až teprve když prosvištěli s nohama v rozštěpu nad mou hlavou, zjistila jsem, že jsou to muži a hned představení dostalo nový rozměr. Ti byli z celého představení asi nejlepší.

_{cirquedusoleil.com}

Skutečným vrcholem byla tedy závěrečná scéna s velkými houpačkami a výskoky z nich kamsi do plachet, u toho se člověku tajil dech, hlavně jsem teda pořád nemohla z hlavy dostat myšlenku, že musím dávat pozor, aby ta houpačka nebouchla někoho do hlavy, už takový zlozvyk z hodin strávených na dětských hřištích. Přistihla jsem se dvakrát, jak vyskakuju a chci zakřičet "pozor na tu houpačku"...

_{zdroj: naplesillustrated.com}

Zajímavou součástí je i vystoupení hendikepovaných tanečníků, fenomenální tanec s berlemi sebou nese jasnou zprávu a to je "Nikdy to nevzdávej!".

^{zdroj: commdiginews.com}

Shrnutí, ty prachy za to fakt stály. V létě u Balatónu budu vzpomínat na chlápky v černých bodýčkách a na dětském hřišti se mi při pohledu na houpačku zakalí zrak vzpomínkami na Varekai. Je to zážitek, který člověk absolvuje třeba jen jednou za život a jestli se tady Cirque ještě objeví, fakt doporučuji, stojí za návštěvu.

Helga hubne

Vietnamec to všechno rozhýbal. Můj vietnamec gynekolog mne zdravě nasral: "Jšte obéžní, ploto máte výkyvy nálad. Máte dvě možnošti, buď zhubnout, nebo blát holmony a antideplesiva". A protože holmony a antideplesiva do sebe cpát nehodlám, hned druhý den hledám na internetu výživového poradce v mém městě, který 1) nenabízí nějaké hnusné koktejly 2) neúčtuje si za jídelníček majlant 3)google ho najde na prvních pěti pozicích, dál se totiž nedívám. Zadařilo se, jsem objednaná.

Od té doby se loučím s nápoji a pokrmy, které navždy budu muset eliminovat ze svého života, za víkend vypiju pět piv, sním jeden zrající sýr, jeden pytlík brambůrků a jeden pytlík nachos. Loučím se s pizzou, loučím se s hamburgerem, i když ho vlastně ani nemám ráda, ale dám si ho už jen z principu. Nasmažím bramboráky, které dělám asi podruhé v životě, se kterými se taky hezky rozloučím. Děti se na mě dívají divně, ale pak se jim hra zalíbí a loučí se s nimi též. Nestíhám se rozloučit s vínem, ale s tím jsem se loučila v podstatě nepřetržitě posledních deset let téměř každý den. Loučím se bílým rohlíkem, i když ho vlastně taky skoro nejím, ale už jen tak z principu. Jsem rozloučená, připravená, začíná nová éra života.

Dnes vyrážím k poradci. Jsem tam o něco dřív, chvilku se tam jen tak procházím a dělám, že vůbec nemířím do toho domku s velkou cedulí na plotě "Výživový poradce - poradenství pro obézní tlusťochy, co se nedokážou kontrolovat, jsou hnusný, mastný a líný". Ba ne, to tam samozřejmě není, ale jako by to tam bylo. Projdu kolem domku tam, pak zase sem, pak zase tam, dělám, že se kochám zahrádkami, sem tam k nějakému keříku přivoním, prostě taková děsně nenápadná romantická procházka. Když míjím dům potřetí, slyším "Dobrý den!" Kouknu za sebe, kouknu před sebe, nikde nikdo, asi bych si fakt měla zobnout nějaké to antidepresivum, už slyším hlasy. "Dobrý den! Vy jdete asi ke mně?" Ozve se nade mnou v okně. "Jak jste to proboha poznal?" Tvářím se totiž celou dobu hrozně hubeně, ale asi to nezabralo.

Uplynuly dvě hodiny, jsem zvážená, změřená, pan poradce vypadá, že radí rád a přihazuje půl hodinu rad navrch. Mám samozřejmě všeho moc, tuku v pravé ruce, tuku v levé ruce, v nohou, v trupu, venku, vevnitř. Dokonce se rozhlížím, jestli nějaký tuk náhodou nelevituje i okolo mne anebo neodkapává pod židli. Mám tolik tuku, že by si s ním děti v průměrné africké vesnici mohly smažit řízky 4 roky, pokud by tedy nějaké řízky sehnaly. Mám tolik tuku, že by v izolovaných částech Tibetu pokryl spotřebu Jačího másla průměrné tibetské rodiny na deset let. Jediná pozitivní zpráva je, že mám nadlimitně hodně svalů. Prý kdybych se nehýbala, tak jak se hýbu, tak bych byla dávno mrtvá. Ne to samozřejmě neřekl, ale že prý bych tam nevyzařovala to co vyzařuju. Nevím co jsem vyzařovala, nebo ne, jedno je jisté, k večeři si dám ještě poslední pivo a matesy. Od zítřka píšu jídelníček, ten už si nechci zasviňit prasárnami.

Držte mi palce!

Hubnutí zdar!

Matkám zdar

Děti vypadly se Zdendou na plavání, vzácná to chvilka samoty. Trochu jsem se tedy dneska zamyslela, to je také celkem vzácné. A tady je výsledek:

Nikdy jsem nechápala, proč mámě zvlhly oči, když jsem jí dávala přání ke dni matek. Proč o nás měla pořád strach a zásobovala nás informacemi kudy smíme, nesmíme chodit, s kým nesmíme mluvit, nedej bože aby nám někdo cizí dával bonbóny. V pubertě zase to nabádání, jak všichni v partě třeba budou kouřit, a budou mi říkat "netrhej partu, dej si taky", nad tím se usmívám ještě teď. Žádnou partu jsem nikdy neměla a myslím, že party existovaly asi v šedesátých/sedmdesátých letech, jinak si ta její slova nedokážu vysvětlit. Jak jsem si musela hlídat pití na diskotéce, protože prý mi do toho někdo může něco nasypat.. ruku na srdce.. uhrovatá pleť, mastné vlasy a absolutní neschopnost navázat hovor s osobou opačného pohlaví by maximálně skončila tím, že si do pití ty drogy radši dotyčný nasype sám. Kromě toho výraz "diskotéka" už byl totálně "out" už i za mé puberty.

A pomalu mi to všechno dochází a vrací se to jak bumerang, který kdysi hodila moje máma a já ho právě chytila a hodlám ho zase vyhodit, aby ho chytily moje děti, až to všechno taky jednou pochopí.

Pochopí, proč jsem dneska řvala jak blbá, když jsem dostala ta přáníčka, proč jsem znovu brečela, když jsem si je dávala na nástěnku v kuchyni, proč brečím právě teď, když si na to jenom vzpomenu. Proč jim říkám, že nemají s nikým cizím mluvit a nedej bože od někoho cizího brát bonbóny. V pubertě je budu zase nabádat o trhání party, o drogách v pití na diskotéce, i když diskotéka už se tomu už 20 let neříká. Už je předem lituju chudáky.

Také už jste si chytili svůj bumerang, jaké to je? Nebo jste stále dětmi a nechápete ty matky, proč jsou takové pošahané, co po nás furt chtějí? A co na to otcové? A co na to Jan Tleskač?

Matkám zdar!

Počůrej gynekologa svého

"Ný neboj more.. to nebolí.. tak sis to měla rozmyslet.." Poslouchám hovor matky s dcerou, které mi dělají společnost v čekárně. Dcera jde evidentně prvně na gyndu, je jí tak patnáct a přemlouvá mámu, aby tam šla s ní. Trochu se děsím, jestli už rovnou nevyfasuje těhotenskou průkazku, ale obavy se rozplývají, vychází s receptem na antikoncepci. V čekárně přibyly dvě těhotné Rusky a jejich partneři, rozjedou ruskou diskuzi, ani jim nemusím rozumět, je to stejné furt dokola, termíny, pohlaví, pocity, bolesti.. Celkem se tam nudíme, tak se vzájemně posloucháme. To je celkem zábava poslouchat a dělat že neposloucháš. Přicházím na řadu. Doktor je Vietnamec, ze všech doktorů v našem městě zůstal jediný, který nabírá ještě nové pacienty. Jsem celkem vděčná za ty předsudky, díky kterým se k němu nikdo moc nehrne.

A jestli si prý prohmatávám prsa. "Ne, ale manžel jo a to celkem pravidelně". Doktor zapochybuje, jestli to prý dělá pořádně, doslova "Estli nekontloluje jen bladavky". Ujistila jsem ho, že ne, že je celkem pečlivý. Podle doktora existuje prý studie, že muži jsou velmi úspěšní při vyšetřování prsou a hledání nádorů. To už jsem ale na koze a směju se a pak si uvědomím, že jsem ho asi trochu počůrala smíchy. Dělám, že jako nic nevím. Stejná strategie jako v čekárně. Oblékám se, doktor se šel umýt, asi to zjistil. Ale což, vzhledem k tomu, kde se hrabe, je moč něco jako dezinfekce. V podstatě když to vezmu z živočišného hlediska, prostě jsem si ho označkovala. Proběhl slavnostní křest, pasovala jsem ho svým novým gynekologem. Měl by být poctěn. Tohle je ale hrozně nechutný článek, takže budu radši končit. Co si z toho tak můžeme odnést? Že předsudky jsou na hovno, a není nutné se stydět, když počůráte svého gynekologa. Čůrání a Vietnamcům zdar.

O polomrtvých králících a démonech

Vyrazili jsme do místního ekologického naučného biologického záchranného útulného bio centra, prý tam jsou dílničky a divadlo. Tyhle akce mají jednu nespornou výhodu, děti zaprasí cizí stoly, cizí židle, cizí zdi a cizí umyvadla a co je nejdůležitější, uklízí to po nich cizí lidé.

Malujeme vajíčka a já mám velkou radost, že Kvítek už používá jinou barvu, než černou, takže vedle těch černých vajec z loňska a předloňska, už je pár vajec i zelených. Dokonce se mi podaří nabarvit jedno vejce a vypít kafe, ani mi nevadí, že si děti pletou kafe s vodou a namáčí mi v něm svoje barevné štětce. Je mi fajn.

Kvítek si zařídil manufakturu na výrobu perníčků, po své levici si ochočil děvče a na jeho příkazy mu podává sypání a polevy, po jeho pravici mu nějaká paní zajišťuje přísun nových perníčků. Přispěla jsem do kasičky asi stovku, ale ani to jim zřejmě nepokryje náklady na polevy, natož aby se to dostalo těm nebohým zachráněným opeřencům, kteří na nás kulí své smutné oči z voliér.

Za chvíli začíná divadlo, od té doby, co mám děti, cítím na sobě silný pokles IQ a celkem mě ta dětská představení baví. Směju se, tleskám a je-li vyžadována spolupráce dětí s herci, ráda se hlásím jako dobrovolník. Nicméně od účasti mě zrazuje známá, že na tom byli už loni a významně koulí očima. Nevzdávám se, usazujeme se na židle. Mám depresi hned od začátku, herecký sbor se skládá ze staršího manželského páru a zřejmě jejich mladého syna. Syn je šikovný, zvesela zpívá, s písničkou přišel jako ptáček, hraje na nástroje. Jen paní mi tak hrozně připomíná ty hnusné pedantské učitelky, které jsem zažila jako dítě ve školce. Paní zpucuje hned zezačátku pár dětí, aby si daly časopisy pod židličky a narovnaly se, furt chce po dětech vědět, co je tohle za nástroj, a jak dělá kravička, děti narovnejte se, ty nejez, v divadle se nejí, ty nežvejkej a narovnej se. Jen čekám, až řekne, ať si dáme ruce za záda a jsem odhodlaná demonstativně odejít. To je masakr, mám já tohle zapotřebí? Dětem se to ale líbí, takže se já musím vypořádat se svými démony z dětství a jedeme domů.

Hlídáme sousedům králíky. Sousedi odjeli na týden na dovolenou. Jdu králíky nakrmit a co nevidím, králíci si organizovaně vypáčili králíkárnu a prchli na dvůr, kde si na trávníků založili asi devět nor. Co je průser, pouštěli jsme na dvůr Charlie Chaplina Škodovku a vůbec nám nebylo divné, proč je už dvě hodiny u sousedů a je z toho hrozně unavený. Honil nebohé bílé zakrslé roztomilé králíky s černými očičkami. Bílí nebozí králíčci získali nyní červené žíhání od Charlieho drápů. Kontroluju počet očiček, uf, očička mají všechna. Honíme je asi hodinu po dvorku a až za pomoci síťky na motýly se lov vydařil. Zdenda zajišťuje jejich králíkárnu stahovacími páskami. Teď už se ven nedostanete hajzlíci. Pevně doufám, že se králíci zahojí do pátku, a červené žíhání ze sebe omyjí. A taky doufám, že sousedi neví, že píšu blog.

Naproti přes ulici bydlí starší pár, kam chodíme pravidelně na koledu. Letos nám pán oznámil: "Přestávám chlastat, kouknu z vokna, venku vidím dva bílé králíky, tohle už je konečná, seru na to, nechlastám!"

Takže velikonoce jsou takový očistný svátek, já zavřu dveře za svými školkovými prazážitky, soused přestává s alkoholem a Kvítek přestal barvit černě.. ou jé.

Přeslazená čeština

Máte na kartičce 160 bodíků, budete chtít slevovou knížečku? A budete mít tu korunku? Stojím v drogerii DM na pokladně, usmívám se, ale mé vnitřní já si zrovna vyškrábává vnitřní očíčko, vzteky buší do lebky zevnitř a taky trochu blinkánkuje. "Ne, děkuji, nechci slevovou knížečku, korunku mám" Zase jsem to nevydržela a v průběhu odpovědi se mi vydralo krátké neomalené "checht" z mého hrdla. Prodavačka se tváří překvapeně, vždyť je na mě přece tak milá, přemilá, přemiloulinká, přepřemiloučkovinovatá. Proč jsem na ní drzá? Proč to vůbec řeším? Snažím se už několik let sama sobě namluvit, že řeším blbosti, nechci to řešit, ale pořád se k tomu vracím a toho zdrobňování je každým rokem víc a víc.

Zdenda následující týden navštěvuje stejný řetězec s drogerií a scénář na pokladně je tak nějak podobný. Ale on je frajer, proto jsem si ho taky vzala. On se drze neuchechtává. On drze odpoví "Já nic nechci, ale manželčičce to vyřídím, že má na kartičce tolik bodíčků".

Pracovně nazývám skupinu těchto lidí "Ťutínci", podle "ťuťuňuňu". Ťutínci jsou všude kolem nás, dokonce jsem odhalila jednoho Ťutínka v marketingovém oddělení nějaké drogistické firmy - prostředek na čištění krbu.. jak se asi tak jmenuje.. Krbík.

Mám v práci kolegyni, která vyloženě dělá čest Ťutínkům a protože ví, že to hrozně řeším, občas ještě přitlačí a řekne zdrobnělinu i tam, kde by jí normálně neřekla, jen extra kvůli mně, aby se mé vnitřní já zase poveselilo a já jsem jí za to vděčná, protože je mým věčným zdrojem inspirace a bez ní by možná ani tento článek nevyšel.

Co už z mé milé kolegyně vyšlo:

"Zítra jedu do Ikeušky, chcete tam někdo něco"

"Už jsi byla na chlupíkách? " (myšlena trvalá depilace chlupů)

"Je 11:45, bude baštizna" (míněn oběd)

Ale abych si nebrala na mušku jen chudáka kolegyni, i od ostatních kolegů mám pár dobrých úlovků, všimněte si obzvlášť zajímavých zdrobnělin anglických slov:

"Uděláme si na to malý workshopík"

"My tady prostě facilitujeme lidičky"

"Otevřete si sheetík 1"

A přichází nevyčerpatelná studnice zdrobnělin - mimibazar. Začíná to u nadpisů prodávaného zboží a dobije mě to při komunikaci o zaslání balíku:

"Korunky jsem Vám poslala na účet, budu se těšit na balíček"

"Sukničku malá unosila málo, ráda papká tak už se jí do ní nevejde bříško"

A následné hodnocení :

"Balíček dorazil, věcičky jsou překrásné, moc děkuji za obchůdek" a k tomu tři miliony hopsajících, smějících se tleskajících vibrujících smajlíků, tomu, kdo vymyslel na mimibazaru tu snůšku psychosmajlíků bych při této příležitosti udělila titul "Nejkreativnější Ťutínek 2017".

Můj odpor ke zdrobnělinám jsem asi nepřímo přenesla na děti, oni nezdrobňují. Co mě trochu děsí, Kvítek dokonce slova "zdrsňuje", takže:

"Motora" - motorka

"Jablo" - jablko

"Okura" - okurka

"Kšilta" - kšiltovka

A poslední záležitost, kterou tady musím zmínit, jsou samolepky se jmény dětí na kufrech aut. Zdenda, zaslepen návaly čerstvé otcovské lásky, také takové dvě samolepky přinesl a radši to rovnou rychle nalepil na auto, protože to věděl, samolepky by neprošly schvalovacím řízením. Takže jsme asi dva roky jezdili s těma opičárnama na zadku, naštěstí pak jsme auto prodali včetně opičáren. Sám později uznal, že to byl asi nějaký úlet, nic tak kreativního už na autě nemáme. Ale mají to mraky jiných lidí, co jsem stihla zaregistrovat:

- "Šimonek a Mikulášek v autě"

- "Tobísek a Matýsek v autě"

- "Alenka a Helenka on board" (ano, ať tomu rozuměj i cizincí)

No a to je asi všechno, co jsem chtěla sdělit světu o mém vztahu ke zdrobnělinám. A jak jste na tom se zdrobňováním vy? Také jste Ťutínci medové tlamičky, anebo se řadíte spíš do skupiny "Brutální Helga" a hodláte se také rozčilovat nad stavem české přeslazené řeči?

Královna alobalů

Ta zvláštní atmosféra u kadeřníka. Nejde jenom o vlasy, je to celý soubor rozkoší, zvláštního klidu, nahodilých konverzací a časopisů o módě. Nastal ten správný čas, kdy mi vlasy přesahují přes uši a stříbrňáky v pěšince hází prasátka po celé koupelně, to je znamení, že je potřeba sestřihnout a dobarvit. Přede mnou je na řadě pán, mluví s přízvukem, laškuje s kadeřnicí, ona se hihňá, slyším jenom útržky, hlavně tedy toho, co říká ona: "Ale vy máte husté vlasy... ne, nejste zas tak šedivej, některý ženský za to tady platí těžký prachy, aby byly šedivé, to je teď v kurzu... obočí nechcete zastřihnout? .. jo pěstujete.. hihihi."

Přicházím na řadu já, barva, tlachání, klídek, klasika. A nastává ten okamžik, kdy se mi dostává do rukou módní časopis. Je to zvláštní, čím jsem starší, tím mi tyhle časopisy připadají směšnější. Je to velká reklamní brožura, vlastně ani v něm nic ke čtení není, jen se prohlíží obrázky. Abych jim nekřivdila, čtou se tam ceny a značky oblečení, kabelek, šperků a kosmetiky.

_{pixabay.com/khfalk}

Říkám si, že se vzdělám v líčení. Píšou, že máme popustit uzdu fantazii a zároveň že v jednoduchosti je síla, takže z tvářenky si máme udělat oční stíny. Na fotce to vypadá stylově, modelka vypadá jak když si opařila oči, zrovna právě nakukovala do rychlovarné konvice, jestli už se voda vaří. Prohlížím dál, zaujala mě fotografie koženého modelu, modelka má zakryté koženým černou kombinézou jen jedno ňadro, druhé je volně ložené v prostoru, bradavka je zakrytá kouskem alobalu. Připadá mi to velmi kreativní a upadám do snění, dívám se do zrcadla a vidím ten můj kulaťoučký obličej, na vlasech alobaly, krasavice na pohled. Nanáším si tvářenku na oči, abych se vyrovnala svou krásou světovým topmodelkám. Sním dál, představuju si na sobě ten kožený model, s jedním alobalovým prsem venku. Úchylná myšlenka, kouknu kolem sebe jestli není v okolí někdo, kdo by dokázal číst myšlenky a sním dál, kráčím po molu, kroutím zadkem, kulím ta rudá očiska, odhalené ňadro se bimbá vzduchem, jsem topmodelka, publikum volá:

"Pojď! Pojď! Pojďte.. Pojďte si mýt hlavu... Haló, už je čas, umyjeme hlavu!"

Probírám se ze snění, už jsem zase zpátky ve vytahaném triku a roztrhaných džínách, alobal už mám jen na hlavě, rozpačitě se usmívám na kadeřnici a říkám si, že je ten náš svět celkem fajn, jsem ráda, že si neumíme číst myšlenky, protože za moje myšlenky bych šla minimálně do blázince. Myje mi vlasy, masíruje mi hlavu, je to žůžo, upadám do transu, jsem zpátky na molu, publikum tleská, já se nakrucuju, jsem modelka, jsem topmodelka, jsem královnou všech alobalů, jsem vládkyní všech tvářenek na očích... takže tak.

XS vs XL

Ráno stojím u skříně, jedno triko s dírou, druhé vysrážené takovým způsobem, že je z něho bolérko. Další má nějaký těžko identifikovatelný fleky, co si vezmu do práce? Beru nejmenší zlo, svetřík s flekem za krkem, flek zakrývám šátkem, vypadá to stylově a ještě to poslouží, že. Proč to tady všechno píšu, předchozí večer jsem objednala kočce a králíkovi žrádlo, podestýlku, kočkolit, zrní, hračku, další hračku, další hračku, další hračku. Nebudu se ani chlubit za kolik. Dneska je řada na mně! Chodím jak šupák, hlavně že zvířata se mají jako v nebi. Usedám k PC, otevírám nějaký e-shop. Holky z práce tam furt něco objednávají, tak se chci taky nějak voháknout. Jenže jsem jaksi zapomněla, že holky z práce jsou o 30 kg a 5 velikostí jinde. Takže co.. hmm .. trička.. filtruju cenu, filtruju velikost.. Co to jako je?

..

..

Velikosti "XS" mají 360 triček

"S" 450 triček

"M" 600 topíků na výběr

od "L" je tam 400 věcí

"XL" - to už začíná být zajímavé.. 50 triček.. a to už začínám být naštvaná

"XXL" 15 kusů????

To je diskriminace?! Zavírám laptop, pro zvěř a děti se nakupuje snadněji než na mě. Jsem fakt vytočená. Zavírám oči a čekám na další ráno, zase stojím u skříně, tentokrát to vyhrálo triko s dírou. díru zakrývám šátkem. Kocour si spokojeně hraje s plyšovou myší, králík si vesele ohlodává dřevěnou mrkev, a já si dávám celý den pozor na to, aby mi šátek nesklouznul a nebyla vidět ta blbá díra. Takže tak.

Poštovní výkladový slovník

Myslím že každému z nás pošta už někdy (ne)doručila zásilku. Ty dlouhé chvíle napětí, čekání, dojde balíček, nedojde balíček, bude fronta až ven na poště anebo se zrovna zasekne počítačový systém, známe všichni. Rozhodla jsem se využít své základní znalosti poštovní hantýrky abych vám, široké veřejnosti přeložila některé poštovní výrazy a situace:

1. SMS: Dobry den, dnes Vam budeme dorucovat zasilku DR....od podavatele XY

Překlad: Dnes zásilka možná dorazila na hlavní poštu a ještě si tam pár dní poleží, možná to dneska někdo stihne doručit, ale spíš asi ne, moc se na tuto informaci neupínejte, ať nejste naštvaní.

2. Vzkaz ve schránce - Adresát nezastižen

Překlad: Je nám úplně u prdele, že jste celý den doma a čekáte na zásilku, řidič to prostě dneska nestíhal, tak vám druhý den dává do schránky lístek doručovatelka, že vás řidič předchozí den nezastihnul. Je to divné, úchylné a alibistické, ale je to tak. Dnes nedodáme, zítra nedostanete.

3. Malá matematická slovní úloha:

Na poště je fronta 30 lidí. Na poště pracuje 5 poštovních úřednic. Na poště jsou 4 okénka. Kolik okének je otevřených?

Odpověď: Je otevřené jedno okénko, na kterém zrovna chce nějaký kretén výpis z rejstříku trestů, z katastru, nebo si penzijní pojištění, kupuje padesát losů nebo dvacet bublifuků a jedno pexeso, nevím, každopádně provázek od balíčku už vám odkrvil všechny prsty, které postupně za tu dobu čekání uhnívají a odpadávají na zem. Já vím, můžu balík položit na zem, ale to bych pak neměla o čem psát.

4. Můžete na ČP koupit: samolepky do domácnosti , modelovací hmotu KERA, kšiltovku Pat a Mat, hrací karty, knížky, omalovánky, reflexní prvky, pojištění, spoření, účet, zařídit roznos letáků, home credit, sazka, stírací losy..

Překlad: můžete tady zařídit a nakoupit úplně cokoli, to poslední co nás zajímá je doručování zásilek, doručíme vám akorát tunu reklamy do schránky.

5. Reklama: Získejte díky zákaznické kartě odměny a slevy od našich partnerů

Překlad: místo toho, abychom zásilky doručili včas, vás uchlácholíme slevou 5% na balené uhlí. Marketing je hezká věc a máme ho rádi, sice na nás v poštovních službách není spoleh, ale kupte si pexeso, stírací losy a uhlí a budete v teple čekat na svůj zpožděný balíček krátit si čas hraním pexesa a stíráním losů.

6. Reklama: Pošlete svoji kariéru na správnou adresu

Překlad: Přijďte pracovat k nám, dostanete počítač na kterém se dá stále hrát původní Prince of Persia, naučíte se odolávat pokušení obsloužit lidi rychle a zásadně neotvírat druhé okénko ze čtyř. Nechte u nás čas plynout pomalu, někdy i pozpátku. Vraťte se do dávných dob bez počítačů, pište do sešitů ručně poznámky, protože Prince of Persia se právě zasekl. Trhejte potvrzení o převzetí zásilky ručně na menší kousky abyste je mohli vsunout do jehličkové tiskárny a zároveň šetřili naše lesy. Naučte se správnému time- managementu a určení priorit při flexibilní a dynamické práci v našem týmu.

7. Balík do ruky

Překlad: Balík doručíme na poštu a pošleme vám o tom sms.

8. Balík na poštu

Překlad: Balík doručíme k vám domů, předáme vašemu partnerovi, protože to byl supertajný dárek pro něj a stejně byste mu ho pak dali, takže jaký je to problém?

9. Dnes podáte, zítra dodáme

Překlad: Předevčírem jste podali, popopozítří dodáme. A pro jistotu jsme to z těch aut už strhali, marketing je hezká věc, máme ho rádi, ale tudy ne soudruzi.

10. Změna doručovací adresy

Překlad: Už jste jim 3x vyplnili žádost o změnu doručovací adresy, ale balíky stále chodí na tu vzdálenější poštu, a za každé 4. požádání o změnu adresy dostanete jako bonus malou loterii, kdy vám balíky chodí střídavě na jednu, střídavě na druhou poštu. A při 5. požádání o změnu doručovací adresy vyhráváte hlavní soutěž, na uložence přestáváme vypisovat, na které poště je balík uložen a hledej šmudlo!

Podala jsem pár inzerátů na prodej sportovního náčiní po dětech, píšu "pouze osobní předání" a děsím se, kdo se ozve z druhého konce republiky a bude to chtít poslat na dobírku. píše paní z Ostravy, chce to poslat poštou... Provázek připraven, ruce rozmasírovány.. neeee.