Matkám zdar

Děti vypadly se Zdendou na plavání, vzácná to chvilka samoty. Trochu jsem se tedy dneska zamyslela, to je také celkem vzácné. A tady je výsledek:

Nikdy jsem nechápala, proč mámě zvlhly oči, když jsem jí dávala přání ke dni matek. Proč o nás měla pořád strach a zásobovala nás informacemi kudy smíme, nesmíme chodit, s kým nesmíme mluvit, nedej bože aby nám někdo cizí dával bonbóny. V pubertě zase to nabádání, jak všichni v partě třeba budou kouřit, a budou mi říkat "netrhej partu, dej si taky", nad tím se usmívám ještě teď. Žádnou partu jsem nikdy neměla a myslím, že party existovaly asi v šedesátých/sedmdesátých letech, jinak si ta její slova nedokážu vysvětlit. Jak jsem si musela hlídat pití na diskotéce, protože prý mi do toho někdo může něco nasypat.. ruku na srdce.. uhrovatá pleť, mastné vlasy a absolutní neschopnost navázat hovor s osobou opačného pohlaví by maximálně skončila tím, že si do pití ty drogy radši dotyčný nasype sám. Kromě toho výraz "diskotéka" už byl totálně "out" už i za mé puberty.

A pomalu mi to všechno dochází a vrací se to jak bumerang, který kdysi hodila moje máma a já ho právě chytila a hodlám ho zase vyhodit, aby ho chytily moje děti, až to všechno taky jednou pochopí.

Pochopí, proč jsem dneska řvala jak blbá, když jsem dostala ta přáníčka, proč jsem znovu brečela, když jsem si je dávala na nástěnku v kuchyni, proč brečím právě teď, když si na to jenom vzpomenu. Proč jim říkám, že nemají s nikým cizím mluvit a nedej bože od někoho cizího brát bonbóny. V pubertě je budu zase nabádat o trhání party, o drogách v pití na diskotéce, i když diskotéka už se tomu už 20 let neříká. Už je předem lituju chudáky.

Také už jste si chytili svůj bumerang, jaké to je? Nebo jste stále dětmi a nechápete ty matky, proč jsou takové pošahané, co po nás furt chtějí? A co na to otcové? A co na to Jan Tleskač?

Matkám zdar!