Poštovní zázrak

Všichni tam jednou musíme. Na poštu. Roztrhané fronty s rozestupy se jak morseovka vinou ulicemi. Včera jsem tam musela taky. Skoro běžím, protože zavírají v 16.00. Jak to má asi (díkybohu) pracující člověk stihnout.

15.30 přibíhám na konec fronty. Tahle pošta disponuje 4 - slovy čtyřmi okénky, ale nikdy v životě jsem nezažila, že by byly otevřená víc než dvě. Ve frontě to hučí, brblá, nadává, přešlapuje. Lidi jsou nervózní. Aspoň je hezky. Mohlo ještě třeba pršet, že jo. Počítám si lidi, asi tak 3 vevnitř, 20 venku.. noo to by znamenalo při průměrných 5 minutách na člověka, že tohle holky pošťácký neodbaví ani do půl šestý.

Střih. Flashback. Mlhavý snový záběr, tenkrát před virem. Jako by se zastavil čas, nebo zpomalil. Fronta sahá vždycky až ven, i když není pandemie. Jedou rekordní dvě okénka. Dámy nespěchají. Kdo by se jim divil. Ty pohyby. Pomalinku utrhne lísteček, vsune ho do tiskárny, jde na pět minut hledat balíček dozadu do hromady bordelu, pomalu přichází, cestou prohodí pár slov se šéfovou, šnečím tempem podsouvá lístek k podpisu, předá balíčekt tempem, za které by se nemusel stydět žádný zpomalený záběr hollywoodského romantického filmu. A bleskurychle zasune roletku a jde na svačinu. Patnácti lidem ve frontě právě praskla žilka, dva dostali infarkt a jeden mrtvici. Zbývá jedno okénko. Né že bych jí to holce nepřála, svačit je důležité, ale kurňa tak tam dám člověka na víc, ne? Nudíte se? Pořiďte si balíček a jděte ho poslat. Párkrát jsem se přistihla, jak jim tlačím do rukou pohledem, silou mysli, telepaticky je nutím se zrychlit. Nic. Ale ještě netuším, že všechno bude brzy jinak.

15:45 ale pozor, fronta postupuje nezvykle rychle. Už jsem skoro v polovině! To dám! Co se stalo? Že by jelo více okének? Lidé jsou stále nervóznější. Jedna extrovertní paní schválně mluví nahlas a čeká kdo se chytne "Ty roušky prej budeme ještě muset nosit dlouho, bůhví, kdy to zrušej".

"No v létě se v tom upečeme" návnada se chytila. Ob tři lidi se přidává paní s červenou rouškou.

"To je hrozný, viďte, člověk je celej den doma, a oni mu hodí lístek "adresát nezastižen"" Přihřívá si své želízko v ohni pán za mnou.

Z fronty se stává hlas lidu, hyde park, demonstrace, revoluce. Každý vykřikne, co ho štve:

"Ráno jsou tu fronty!"

"Já tu byla už včera a byla tu fronta až támhle za roh! To se nedalo."

"V poledne jsou tu taky fronty!"

"A předevčírem byla fronta až támhle za třetí lampu!"

"Pane, maj do čtyř! (Když přichází ke dveřím muž podívat se do kolika mají otevřeno)"

"Včera mi zavřeli před nosem!"

Pečlivě poslouchám a snažím se zapamatovat repliky, abych je mohla navždy zvěčnit. Najednou hlasy utichnou. Je řada na mně, společnost očekává, že si taky od srdce zanadávám. Sakra, na tohle jsem si nestihla připravit a všechno, co bych řekla, to už za mě řekli ostatní. Začínám se potit trémou, co mám říct sakra. Když neřeknu nic protestního, vrhne se na mě rozzuřený dav. Periferně vidím, že žena za mnou zapaluje pochodeň a její muž vytahuje vidle. Rychle musím něco vymyslet, teče mi do bot, mysli, mysli..

A konečně, nadechnu se, zamračím se, ruce zatnu v pěst: "A vsadím se, že je otevřený jen jedno okýnko!"

Pohledy se ode mě spokojeně odvrátí, splnila jsem svou společenskou povinnost.

Konečně, je 15:55, už jsem na řadě. Podávám slečně složenku a něco tu nehraje. Cvak, cvak, cvak na klávesnici, šup složenku do přístroje, šup ústřižek, už to podepisuji a tisíc, dva tisíce, tři tisíce sází mi rychle peníze na pult. Mám otevřená ústa a valím oči. Jsem odbavená asi za 30 vteřin. A pak že to nejde! Takové nasazení jsem v tomto podniku v životě neviděla! Během těch posledních pěti minut stihnou ty závratná dvě otevřená okénka odbavit snad deset lidí. Neuvěřitelné. Stal se zázrak! Do očí mi vhrknou slzy dojetí, škrtám ze svého seznamu, jak se teď odborně říká "bucket listu", že bych chtěla vidět někdy v životě svižnou poštovní úřednici. Je to napsané v těsném závěsu za plaváním s delfíny.

Takže tak, zázraky se dějí. A jak to chodí na vaší poště?

Vaše Helga

Velikonoční lehárko

"Děti, mazejte na dvorek, je tam pěkně." Volám od počítače, ještě musím být chvíli "v práci", ale oni už si můžou hrát na dvorku, je tam skoro dvacet stupňů. Nechce se jim, používám strategii "vystrč a zamkni". Rozloží si na dece lego a hrají si. Aby náhodou neměli k tomu čerstvýmu vzduchu moc pohybu.

Blíží se Velikonoce, další dny vařím, peču i výlet do lesa stihneme, ale v neděli to na mě padlo. Touha nic nedělat. Tajně si vařím kafe. Po špičkách jdu na dvorek, počasí k tomu vybízí. Vzpomínám si, já už mám dva roky lehátko, ležela jsem na něm jednou. Nastal ten správný okamžik lehátko najít a pohovět si. Ležím, kniha v ruce, káva v druhé, ach jak krásné dlouhé tři minuty relaxu a odpočinku. Čtu druhou stránku napínavého thrilleru.

"Mami, co děláš?" Kvítek vykukuje ze dveří. Zvedám knihu v ruce, aby viděl.

"Aha".

Přečtu další dvě krásné stránky a vylézá znovu.

"Kde jsi vzala to lehátko?" Diví se. Vysvětluju že už jsme ho měli, ale nikdy jsem na něm neležela.

"Aha" Zalézá zpátky.

O dvě stránky později cvaknou dveře "Mami, a můžu si na to lehátko lehnout s tebou?"

"Tam se oba nevejdeme, najdi si nějakou židli". Mám celkem dobrou náladu, nastat tahle situace v jiný týden měsíčního cyklu, klid bych nezachovala. Jen si tak vždycky v duchu říkám, jen povídej, jen vyrušuj svojí unavenou matku, tvoje děti ti tohle přesně budou dělat taky, a až ty budeš velkej/velká, budete rodit děti v padesáti a to to budete teprv unavení. Hrozně uspokojující pocit. A vzpomínám si, jak jsem přesně taky vždycky vycítila, když si máma udělala kafe a už jsem otravovala. Tady to mám, kruh se uzavírá.

Zora vylézá. "Co tady děláte?"

Opakuje se zase stejný scénář. Kvítek přesně po mém vzoru usedá na židli s nápojem v ruce. Zora zmizí ve dveřích, vrátí se ve spodním prádle a volá "Balónková bitva ou jé". Relax skončil, jdu s knihou dovnitř aspoň dočíst kapitolu. Tak je to jasný, příště, až je budu potřebovat dostat ven, stačí si lehnout na lehátko. A mně je to v podstatě jedno, život s dětmi člověka naučí, relaxovat se dá i na záchodě. Dočítám tu načatou kapitolu na wc, sakra, nezamkla jsem se, cvaknou dveře, "Mami, uděláš mi uzel na balónku?" Ale jistě. Dělám uzel, balónek se vysmekne, voda mě ohodí. Věděli jste, že takhle na jaře je voda z potrubí úplně nejledovější za celý rok? Já už to vím. Osuším se, schovávám se do ložnice, tu kapitolu prostě dočtu. Venku ječí děti, štěkají psi, agresivní soused začal sprostě řvát na svoji rodinu, což podkresluje víkendový kolorit naší ulice. K dokonalosti snad jen chybí v dálce ječící cirkulárka. Dočítám kapitolu. Dneska by to nešlo. Jdu radši ven, balónky, to zní dobře. A jak jste si odpočinuli o svátky vy?

Vaše Helga

5 tipů jak neztloustnout v karanténě

Jak udržet váhu během karantény na uzdě, ptáte se? Helga radí, Helga zasahuje, Helga pomáhá, čtěte a dosáhnete vyššího osvícení:

1. Oblečení - Pohodlné tepláky a volné tričko? Ne, tak na to zapomeňte. Pěkně do kalhot a do těch nejtěsnějších. A upnuté triko k tomu. A trpět a škrtit se. Tepláky jsou volné, strečové, pohodlné a hlavně kromě sbírání skvrn různého původu rostou s námi. A to nechceme. Znáte akci "moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě"? No tak navrhuju všem firmám, co teď reklamní prostor propůjčili hlášením o rouškách, aby rozjeli novou kampaň: "moje tepláky dám do koše, tvoje tepláky dej do koše"
   
   
2. Cvičení - nechce se nám, že jo, všichni známí i neznámí sportovci si dali tu práci, vkládají tisíce videí všude možně, jak cvičit s dětmi, bez dětí, se zvířaty, bez zvířat. Jógu, domácí fitness, 30 denní výzvy. Ruku na srdce, kolikrát jste během karantény cvičili? 30 denní výzvu sledování videí a seriálů jste už skoro zvládli, gratuluji. Říká se, že nejtěžší na běhu je nazout boty. Ne, běhat nemusíte. Ale vyberte si něco z těch mraků cvičení na internetu a jedeme. A každej den, času je na to dost, a pěkně v tom hnusném těsném oblečení, ať to bolí a tlačí. Ať vás to naštve. A žádný výmluvy.. že dítě/pes/manžel/coronavirus mě nenechá a tak.. to jsou kecy v kleci.
   
   
3. Pečení- já vím, peče celá země a kdo nepeče s námi, peče proti nám. Sociální sítě se staly soutěží o nejkrásnější rohlíček, koláček, chlebíček. A času na to je dost,že jo. Droždí nikde není k sehnání, v životě jsme droždí ani nedrželi v ruce, že jo, ale teď lítáme po večerkách a sháníme. Pak ještě dáváme tipy kamarádům, který vietnamec ještě ve městě dealuje poslední zbytky droždí na světě. Až jednou dojde droždí, nastane katastrofa. Nultý rok.. Děti se pak budou učit ve škole, že Jaromír Soukup se stal prezidentem 3 roky p.k.d. (po konci droždí), anebo že Sametová revoluce byla 31 let př. k. d. (před koncem droždí). Droždí je pěkná věc, ale jestli jste řekli teplákům pápá, a denně se moříte se sportem před otevřeným notebookem, musíte se rozloučit i s droždím. "Ale já se bez pečiva neobejdu" slyším ty nářky až sem. Hele existuje taková věc jako kvásek, je to taky děsná móda, určitě ti ho někdo dá a výhodou je, že je to pečivo aspoň líp stravitelný, a taky se to dá pak vyfotit a vyvěsit na fb. A na droždí zapomeň, konec, basta a na kypřičák taky!
   
   
4. Chlast - těžké období nastalo, musíme snášet partnery/děti/samotu 24 hodin denně, a to je už nemalý důvod k tomu zlít se jako prase. Ale to neznamená, že se budeme celej den škrtit v těsných kalhotách, cvičit, nebudeme nic péct a večer se vylejeme jak cisterny. Alkohol jsou kalorie. Hodně kalorií. Jestli se nevzdáte chlastu, tak to rovnou ignorujte předchozí body. A nechci slyšet "Ale ta jedna sklenička.. i doktoři říkají.." Jo ale jestli bojujete s váhou, tak chlast je sviňa, věřte mi.
   
   
5. A pátej bod - staňte se OSVČ nebo nezaměstnaným, budete hubnout stresem z toho jak všechno utáhnete bez příjmu, pak můžete předchozí body ignorovat.

Píšu rady všem, chytrá Helga jako rádio, ale nenechte se mýlit. Ty rady jsou míněny hlavně pro mě, protože Helga se zlobí sama na sebe a dává světu vědět, že flákání skončilo. A jak bojujete s tloustnutím vy? Daří se to držet na uzdě?

Vaše Helga