Souboj vlajek

Začal to náš soused, pověsil si malou vlaječku z okna, maličkou, takovou tu co se dává na auta, když jednou za tisíc let něco vyhrajeme. Dívám se na vlajku a jihnu, jak je to krásný, když vyvěsí vlajku někdo spontánně, nikoli jako za komunismu, kdy se to "muselo". Vzpomněla jsem si na svou první třídu, když jsme vyvěšovali vlaječky ve škole a já nutila rodiče, abychom si v devátém patře vyvěsili vlajku také. Rodiče se tvářili hrozně tajemně a nedovolili mi to. Konečně můžu vyvěsit tu vlajku z dětství a bez žádného diktovaného podttextu. Přece jen máme nějakou národní hrdost! Vyvěsíme taky vlajku. A my nejsme žádní troškaři, Zdenda zajel do baumaxu pro nějakou trubku či co, jako stožár. Je sice poněkud zmoklá, ale je tam a je to vlajka s velkým V. Visí u dětského pokoje, děti se jí trochu bojí, ale musí to přežít, hrdost je hrdost. Soused okamžitě odpověděl odvetou a vedle chcípáka vyvěsil vlajku větší, ale stále co do rozměrů vyhráváme. Dívám se z okna a kromě toho že se té soutěži hrozně směju, jsem fakt hrdá. Jsem ráda, že jsme překousli minulost. A hlavně konečně mám svojí vlastní vlajku a vyvěšenou a největší a nejkrásnější.

Čím víc vlajek, tím víc Čech,

Kdo nevlaje není Čech

Takže tak

Helga

Hokejbal

Sezóna kroužků pro děti začala. Nejsem zastáncem toho, aby děti byly 5 dní v týdnu na kroužku, letos se mi to vymklo z rukou, mají oba kroužek 3x týdně Zora lezeckou stěnu a hip-hop. Kvítek toužil též po hip -hopu, ale ve zkušební době jsem ho načapala, jak si půl hodiny zpívá na záchodě, i když tvrdil, že ho to baví, hip hop jsem ukončila. Na záchodě může sedět doma a zadarmo. Instruktorovi se ulevilo, říkal: "No já jsem vám to chtěl taky říct, ať už nechodí". A že prý chce nějaký sport, kde má člověk helmu s mřížkou. Moc se ve sportech nevyznám, ale zavolala jsem na hokejbal a ejhle, na hokejbale mají skutečně děti helmu s mřížkou. Pravda, byl to takový divný rozhovor, ptám se trenéra po telefonu, jestli mají na hokejbale helmu s mřížkou, bylo mi trochu trapně.

Už tam byl asi pětkrát a první nadšení pomalu odchází, zjistil, že krom apartní helmy se v té helmě musí běhat a pod helmou se člověk potí a skrz mřížku se nemůže dloubat v nose (za což se raduji a volám sláva, konečně se ten zlozvyk odnaučí). Na dloubání v nose nic nefunguje, zalepovala jsem mu ukazováčky náplastí, aby se mu nevešly do dírky, narval si tam prostředníčky, když mu dáte do jedné ruky kapesník, dloube se v rypáku druhou rukou. Takže potýkáte-li se s tímto nešvarem, jak u sebe, tak u svého okolí, stačí pořídit helmu s mřížkou, může být i použitá, a je po problému. Jinak jsem si třeba myslela, že hokejbal je stejný jako florbal. Není. Hokejbal je už skoro jako hokej bez bruslí, děti jsou celkem slušně obaleny chrániči. Míčky nemají díry a jsou dost tvrdé. Hraje se klasickými hokejkami na hřišti s mantinely. Já vím, vy co se v tom vyznáte, si jistě klepete na čelo, proč to vysvětluju, berte to tak, že vzdělávám další debilní matky, jako jsem já.

Kvítek je na tréningu celkem statické dítě, většinou stojí a pokouší se probojovat ukazováčkem skrz mřížku. Když nebojuje s mřížkou, tak bojuje s ostatními chlapečky o jeden míček do krve (na hřišti je asi sto míčků, ale oni si vyhlídnou dva kluci jeden a jsou schopní se o něj poprat) a když se nepere, tak si lehne na zem a relaxuje. V neděli je turnaj, prý má taky dorazit, aby si to omrknul. Tak doufám, že se od něj aspoň nějaký míček odrazí.

Takže tak.

Hokejbalu zdar!

Helga

Najdi si svého komika

Jako malá holka jsem poslouchala na kazetách vtípky Felixe Holzmanna, moc se mi to líbilo, i když jsem většinu point pochopila až v dospělosti. Líbilo se mi jak ten pán mluví a jako dítě mě nenapadlo, že ten člověk to jen hraje. Při jeho kazetách jsem usínala. Nedávno jsem narazila na článek ve starším časopise Týden, složený ze vzpomínek na Felixe a já jen žasla, jak svého oblíbeného komika vlastně neznám. Vůbec jsem nevěděla, že měl německé občanství. Sloužil v německé armádě a byl vězněn v Rusku. Na toto období nerad vzpomínal, zřejmě i kvůli tomu, že bojoval na "špatné" straně. Německá nátura se snad projevila v pečlivosti přípravy na vystoupení. Texty musely do posledního slovíčka sedět a to, co se tvářilo jako lehká improvizace, byl přesně naplánovaný "koncert" humoru s přesnými pomlkami. Texty si nechával korigovat od své dcery, na mluvené češtině nebyl jeho německý původ vůbec poznat, ale psaná čeština mu dělala trochu problém. Celý život hledal vhodného "nahravače" - někoho, kdo nebude charakterem stejný jako on. Stále dokola se vracel k Františku Budínovi. Ale geniální byly i jeho výstupy s Ivou Janžurovou (Včera, dnes a zítra; Seznamovací kancelář), s Karlem Gottem, Lubomírem Lipským a dalšími.

Těžko se mi hledá moje nejoblíbenější scénka. Miluju Aluminiový klíček (komik přijde na jeviště a hledá aluminiový klíček, moderátor mu říká "myslíte hliníkový?" "No né, aluminiový klíček, z aluminia!") Ale co znám skoro nazpaměť je Seznamovací kancelář, ta mě evidentně jako dítě zaujala nejvíc:

I: "Poslyšte vy si přece nemůžete vzít za ženu nějakého muže!"

F:"No tak nemožný to zas také není!"

I: "To by pak přece nebylo normální manželství."

F: "Podívejte se, moje sestra si taky vzala mužskýho a je to normální!"

I: "My tady zprostředkováváme manželství pouze mezi lidmi obojího pohlaví"

F: "Obojího pohlaví? To jenom lidi obojího pohlaví?"

I: "Ano, co se vám na tom zdá divné?"

F: "No né abych pravdu řek já mám totiž jen jedno!"

I: "Ta žena by chtěla nekuřáka a abstinenta."

F: "Nekuřáka a abstinenta? Říkáte nekuřáka a abstinenta?"

I: "No ano, něco se vám nezdá?"

F: No né, já jen že chce hnedka dva, já myslel, že budu sám."

Joo a nesmím zapomenout na scénku v restauraci s unaveným řízkem a Františkem Budínem

Budín: "Podívejte se, jak je to pivo kalný!"

Holzmann: "Kalný, kdepak kalný, to je jen tak špinavá sklenice!"

K Felixovi se vracím průběžně, hlavně když je mi ouvej. Humor léčí, humor uzdravuje, jak duši, tak tělo. Humor by se měl pravidelně dávkovat dětem, studentům, zaměstnaným i seniorům. Když jsem byla v nemocnici (nic vážnýho, těhotenský játra, vyvolávání porodů a tak), nemohla jsem na společném pokoji usnout, usínala jsem zase s Holzmannem v uších. Teď jsem se k Felixovi vrátila, pouštíme si ho s dětmi v autě, ano, je to riskantní z pohledu usínání za volantem, ale naštěstí při jízdě po městě neusínám. I když ho nechápou, stejně jako já v jejich věku, jsou jím okouzleni, ten jeho hlas "nosem" a kudrlinky při mluvení prostě nestárnou. A vám všem doporučuji najít si svého komika, dávkujte si humor, dávkujte humor svým dětem, blízkým. 10 deka humoru zcela zdarma. Akce dnešního dne.

Takže tak,

Holzmannovi zdar a jeho fanouškům též

A jaká jeho scénka se líbí vám?

Helga

Au-pair = vojna pro holky

Když mi bylo osmnáct, byla jsem hrozný ucho. Ale vždy jsem to úspěšně maskovala předstíráním, že jsem děsná intelektuálka. Dost jsem četla, chodila jsem na výstavy, psala jsem. Co si budu nalhávat, byla to opravdu jen maska, neboť jsem se po maturitě prostě nedostala na vejšku. "Pojedeš au-pairovat." Říká mi máma která si chce náhle splňovat mým prostřednictvím svoje sny, které za totality nebylo možné splnit. Souhlasila jsem, kluka jsem neměla (to jsem zjistila při konverzaci s ostatními vrstevníky byl důvod číslo jedna, proč v mládí nevycestovali) respektive měla, ale nic vážnýho. A už sedím v autobuse do Kolína nad Rýnem. Na nádraží mě přivítá matka, toho času 39 let (uf a mě přišla tak stará :-), nebyla stará, v nejlepších letech byla!) Rodina byla neskutečně milá. Možná proto, že matka byla v mládí také au-pair zase v USA, tak měla asi silnou míru empatie. Starala jsem se o úklid domu a dvě holky 6 a 9 let, zajímavé je, že moje děti jsou teď úplně ve stejném věku. Podotýkám že to bylo v roce 1999, bez mobilu, bez internetu. S rodičemi jsem si jednou týdně zavolala. Posílala jsem jim poštou dopisy a fotky. Je pravda, že teď je díky internetu, whatsappu atp svět menší, člověk může být v denním kontaktu s rodinou, není to takový šok.

Rodina byla super, ale nejlepší byla babička. Jak uměla nadávat, tak uměla milovat. Ta nás všechny aupairky řádně vyškolila. Cepovala celou rodinu, ale všichni jí měli rádi, protože ona takhle prostě projevovala lásku. Pamatuju si, jak mi říkala, že nemám v zimě běhat, protože dýchám studený vzduch a budu mít zápal plic, nebo že nemám jezdit na koloběžce, jsou to otřesy pro moji páteř. Člověka to svádělo v osmnácti točit oči v sloup, ona měla pravdu, ale prostě si na tu pravdu musí přijít člověk sám. Babička mi dala ale jednu životní lekci, po tomhle zážitku jsem si uvědomila, co mají lidé v 70, 80 letech za zkušenosti, teď už bych si ty oči radši vydloubla, než je točit v sloup. Seděla jsem u ní na čaji a ona mi něco vyprávěla, a najednou se zabouchly dveře. Pro mě to byl obyčejný průvan. Ona mě chytla za ruku, vztyčila ukazováček a říká "Halt, das war eine Bombe" Zasmála jsem se, co by tu dělala bomba a uklidňovala jsem ji, že to byl průvan. Jenže jsem si neuvědomila, že ona zažila válku na rozdíl ode mě. A skutečně, asi kilometr od jejího domu, explodovala v bytě plynová bomba, dům měl "svléknutou" celou čelní stranu. A ty dveře opravdu zabouchla tlaková vlna! Babička měla pravdu. Bomba to byla, plynová.

Co jsem se tam také dozvěděla: Že Němci rozhodně nejsou studení čumáci, jak se říká. Minimálně celá tato rozsáhlá rodina. Oni dokázali dělat neuvěřitelný kraviny, zejména na častých rodinných oslavách. Většinou někdo z nich připravil nějakou bojovku nebo hru, takže i babičky běhaly po zahradní restauraci a hledaly indicie. Jednou napadl sníh - asi jeden centimetr, na místní poměry celkem neobvyklé. Děti z něj udělaly velkou kouli a matku napadlo, že tu kouli nabarví na červeno, nacpou do kufru auta a odvezou jí její sestře jako dárek. Děti jí pak recitovali nějakou básničku o jablku. Oni taková překvápka milovali.

Němci zbožňují cokoli amerického, když byste před ně postavili dvě totožné krabičky od sirek a o jedné prohlásili, že je americká.. znáte to. Jakmile jsi jel na workshop tance, zpěvu, umění čehokoli do New Yorku, byl jsi něco jako Nadněmec. Matka přivážela z letů z USA bagely, všichni z nich byli hrozně odvaření, mě to přišlo jak čtyři dny stará tuhá žvejkavá houska s dírou, ale budiž, bylo to americké.

Co dalšího pro mě bylo zajímavé, překvapivě oni vychovávají děti a dávají si na tom hodně záležet. U nás se traduje, že tyto západní rozjívené nevychované děti, jsou děs. Oni ty děti ale fakt vychovávají a to dost přísně. Třeba co se sladkostí týče, měla jsem možnost sledovat dva směry. Teta vychovávala svoje děti absolutně bez sladkostí. Odměnou jim byl banán, že prý byl sladký dost. Naše matka dětem sladkosti povolovala, ale regulovala je. Výsledkem bylo, že naše děti měli sladkosti poschovávané po celém pokojíčku, při úklidu jsem nacházela obaly od bonbónů.

Potkala jsem svoje "holky" když byly před několika lety v Praze. Už jsou dospělé štíhlé, zuby vypadaly nezkaženě, takže snad to moc nepřeháněly. A vyprávěly mi, že jejich sestřenka a bratránek utrácí teď celé kapesné za sladkosti, potkali prý jednoho v noci na benzínce (měli to přes silnici), jak si kupuje sladkosti. A teď babo raď, co je správně. Bohužel reguluju sladkosti svým dětem též a ty obaly taky nacházím, stejná chyba v matrixu. Nemám na to nechat dětem volnou ruku při konzumaci sladkého, oni by to jedli k snídani, obědu večeři. Ale třeba by se toho přejedli a nebylo by to tak vzácné, kdo ví. Těžká je ta výchova, přetěžká.

Rok v Německu byl neskutečná škola života. Je to taková vojna pro holky. Člověk zažije neuvěřitelné věci, zjistí, že se dá žít jinak, než byl zvyklý. Najednou si začne uvědomovat ty drobné rozdíly. Uvědomí si, že chodit doma v trenclích je divné. Pozná, že se dá taky starat i o to, co je dál než před mým prahem, veřejný život tam hodně funguje a to díky tomu, že oni prostě nesedí doma na zadku a nečučí na seriály. Pomůže to odstřihnout pupeční šňůru od rodičů a zbavit se toho našeho "čecháčkovství" Proto fakt doporučuju všem co můžou, ať jedou. A doufám, že i moje děti jednou odjedou na "zkušenou".

Takže tak,

všem budoucím, stávajícím i minulým au-pairkám zdar!

Pokračování příště- aneb půl roku v Anglii už nebyla taková sranda.