Mozek a módní trendy

Ještě před pár lety jsme si šli zaběhat, na kolo, chodili jsme bosí. Doba se mění, činnosti děláme stále stejné, jen pod jinými názvy a za víc peněz. Došlo mi to až teď, když jsme se chystaly na pracovní sraz - v módnější terminologii teambuilding kamsi na něčí chatu.

A že pojedeme na kole. Celý den jsem sledovala meteoradar, hypnotizovala každý srážkový mrak a doufala že se z něj stane minimálně tornádo, abych mohla jet autem. Bohužel neprší, vyrážíme fakt na kole. Na sobě obyčejné legíny a bavlněné tričko. Trochu jsem se zastyděla, ostatní mé spolupracovnice měly krásné cyklistické dresy, kola bez blatníků, vypolstrované zadky. A zvonek bajkeři taky nemají. Aha, bajkeři, dobře, říkám si, hned jsem si připadala nesmírně důležitá.

Bajkuju, nejedu na kole, sice mám blatníky a zvonek na dámském 13 let starém dobrém Authorovi, ale i tak jsem trochu bajker. Skvělý pocit z bajkování mi vydržel jen chvíli, poněvadž nebajkuju moc často, poslední léta jsem vlastně vůbec nebajkovala a po deseti kilometrech a dvou malých pivech (já vím, já vím, ale pšt) jsem si šáhla na své bajkerské dno. Nejen že nohy vůbec nespolupracovaly, ale začaly mě brnět, brnění s každým dalším kilometrem a pivem rostlo. Abych se brnění zbavila, střídavě vyvěšuju jednu či druhou nohu, brnění odeznívá. Tento styl jsem si držela následujících 5 km, ale přišla další zrada, sjely jsme ze silnice na hrubý štěrk, klepání řídítek rozbolavělo moje zápěstí. Moje bajkerské souputnice toto samozřejmě měly ošetřené odpruženými vidlicemi, proklínám svůj kostitřas.

Následujících pět kilometrů jsem ke střídavému vyvěšování nohou přidala střídavé vyvěšování a vyklepávání rukou. Bylo důležité dodržet jistá pravidla, nevyvěšovat ruku i nohu zároveň na jedné straně. S vyvěšováním jsem byla už celkem psychicky srovnaná, v tom přišla další zrada, mouchy v očích. Ty nemáš bajkerské brýle? Uchechtávají se bajkerky.

Dorážíme do cíle, jediné, co mě pohání, je myšlenka na flašku červeného a opečený špekáček.

Rychle zdravím ostatní moudřejší nebajkerské kolegyně, které se do cíle prozíravě přesunuly automobily, nařezávám špekáček a sundavám boty, po zbytek večera chodím bosa. S ubývajícím vínem v lahvi to i míň bolí. Co děláš? Ptají se mě. Barefootuju vole, říkám jim, náležitě poučená z bajkování. A až doberfůtuju, půjdu si zadžogovat, nakonec dobajkuju zpátky domů. Jsem prostě dobrá a jdu s dobou.

Proč se to takhle všechno jmenuje? Abychom za to utráceli! Mám pocit že bychom si měli koupit mozek a podléhat trendům s mírou.. nebo s láďou. A ten zvonek a blatníky fakt nesundám! Protože občas musím zaringovat, jako takový malý warning pro walkery a taky moje kolo má pokročilou mudprotection.

Bajkování zdar!

Konec Vietnamců v Čechách

To bylo tak, je neděle, škola v přírodě začíná v pondělí ráno a NEMÁME GUMÁKY! Pro znalce škol v přírodě - nepřítomnost gumáků - to je neomluvitelná záležitost. Dítě bez gumáků (a nedejbože třeba i bez pláštěnky), to je druhý největší hřích, který může rodič spáchat na nebohém dítěti, hned po zapomenutí potvrzení o bezinfekčnosti.

V neděli se nedělá, dělají jen Vietnamci. Říkám Zorce, že jí zavedu k těm zatracovaným, ale velmi pracovitým Vietnamcům, zná je už z vyprávění.

Přicházíme do nejproslulejšího místního viet-obchodu. Žasnu, v obchodě prodávají "naše" paňmámy, přítomen je i jeden rodilý Vietnamec, ale má zde spíše reprezentativní funkci, nikoli správní. Něco jako prezident. Okolo něj běhají paňmámy s kýbly a hadry a vehementně vytírají podlahy. Zkouším Zorce asi třetí gumáky, v tom projede jeden nacucaný hadr mezi námi.

"Zori, ty gumáky si už asi rovnou nech na sobě", prohlašuju trochu nechápavě nad počínáním paňmám a psychicky se připravuju na brod.

Po chvíli pochopím. Do obchodu vchází zákazník. Paňmáma od pokladny řve na paňmámu v uličce, ať zařve na paňmámu u východu, že "Zavírámeee!!!" Zákazník prchá, další dvě nakupující šokem upustily ponožky a prchají též. Jen my potřebujeme nutně ty gumáky, nějakého zavírání se nezaleknu.

Beru gumáky a bruslíme po mokré podlaze k pokladně. Paňmáma u pokladny je už děsně nervní, protože je za deset minut tři a ještě tam jsme, když za deset minut zavírají. Otvírám peněženku a zasazuji paňmámě poslední ránu z milosti slovy "berete karty?" Vietnamec se snaží o kompromis a nabízí ať "pšijdu žítua". Žítua fakt přijít nemůžu, vysvětluji.

Mažu do bankomatu, cestou stihnu Zorce vysvětlit, že Vietnamci jsou ve skutečnosti hrozně pracovití lidé, že mají otevřeno i v neděli. Ale zaměstnávají paňmámy, které zažily doby dřívější, a kterým je úplně jedno, jestli do kasy dostanou dvě stovky za gumáky, nebo nedostanou, hlavně když už budou doma u fifinky na gauči.

Vracíme se s obnosem zpět k paňmámám, je za 5 minut tři. Stihly jsme to. Tam tři baby, jedna za kasou, dvě kývají s hadrama v ruce, napadá mě na námět na horor ... bába a kyvadlo .. babotřeskyplesky. Připadám si trochu jako V.I.P. nikoho jiného do obchodu baby nepustily, naskenovaly mě svým rentgenovým pohledem, "approved" zablikala jim kontrolka v očích a mohla jsem dovnitř. Paní, která chtěla vklouznout do obchodu tajně se mnou, byla zalehnuta paňmámou a vystrčena zpět na ulici. Další dvě strážkyně obchodu mezitím pro jistotu zkřížily mopy u vchodu, aby nikdo nemohl už proniknout.

Setřásám ze sebe černé myšlenky a platím. Paňmáma na pokladně rudne, dostávám pucung za to, že platím tisícovkou. Z obavy že mi snad gumáky ani neprodají rychle balím peníze a nákup a mažu ven. Strážkyně s mopy otevřou mopovou zábranu, jako by to byla středověká kopí.

Uf, to bylo těsné, Zora má gumáky a šťastně odjíždí na školu v přírodě, hrdě jsme složili zkoušku rodičovství č. 1252 "Sežeň v neděli gumovky" a došli jsme k závěru, že statné líné české důchodkyně drtí pracovité Vietnamce. Je to konec Vietnamců v Čechách? Je to konec Vietnamců celosvětově? Převezmou české důchodkyně vietnamské obchody? A co na to Jan Tleskač?