Mozek a módní trendy

Ještě před pár lety jsme si šli zaběhat, na kolo, chodili jsme bosí. Doba se mění, činnosti děláme stále stejné, jen pod jinými názvy a za víc peněz. Došlo mi to až teď, když jsme se chystaly na pracovní sraz - v módnější terminologii teambuilding kamsi na něčí chatu.

A že pojedeme na kole. Celý den jsem sledovala meteoradar, hypnotizovala každý srážkový mrak a doufala že se z něj stane minimálně tornádo, abych mohla jet autem. Bohužel neprší, vyrážíme fakt na kole. Na sobě obyčejné legíny a bavlněné tričko. Trochu jsem se zastyděla, ostatní mé spolupracovnice měly krásné cyklistické dresy, kola bez blatníků, vypolstrované zadky. A zvonek bajkeři taky nemají. Aha, bajkeři, dobře, říkám si, hned jsem si připadala nesmírně důležitá.

Bajkuju, nejedu na kole, sice mám blatníky a zvonek na dámském 13 let starém dobrém Authorovi, ale i tak jsem trochu bajker. Skvělý pocit z bajkování mi vydržel jen chvíli, poněvadž nebajkuju moc často, poslední léta jsem vlastně vůbec nebajkovala a po deseti kilometrech a dvou malých pivech (já vím, já vím, ale pšt) jsem si šáhla na své bajkerské dno. Nejen že nohy vůbec nespolupracovaly, ale začaly mě brnět, brnění s každým dalším kilometrem a pivem rostlo. Abych se brnění zbavila, střídavě vyvěšuju jednu či druhou nohu, brnění odeznívá. Tento styl jsem si držela následujících 5 km, ale přišla další zrada, sjely jsme ze silnice na hrubý štěrk, klepání řídítek rozbolavělo moje zápěstí. Moje bajkerské souputnice toto samozřejmě měly ošetřené odpruženými vidlicemi, proklínám svůj kostitřas.

Následujících pět kilometrů jsem ke střídavému vyvěšování nohou přidala střídavé vyvěšování a vyklepávání rukou. Bylo důležité dodržet jistá pravidla, nevyvěšovat ruku i nohu zároveň na jedné straně. S vyvěšováním jsem byla už celkem psychicky srovnaná, v tom přišla další zrada, mouchy v očích. Ty nemáš bajkerské brýle? Uchechtávají se bajkerky.

Dorážíme do cíle, jediné, co mě pohání, je myšlenka na flašku červeného a opečený špekáček.

Rychle zdravím ostatní moudřejší nebajkerské kolegyně, které se do cíle prozíravě přesunuly automobily, nařezávám špekáček a sundavám boty, po zbytek večera chodím bosa. S ubývajícím vínem v lahvi to i míň bolí. Co děláš? Ptají se mě. Barefootuju vole, říkám jim, náležitě poučená z bajkování. A až doberfůtuju, půjdu si zadžogovat, nakonec dobajkuju zpátky domů. Jsem prostě dobrá a jdu s dobou.

Proč se to takhle všechno jmenuje? Abychom za to utráceli! Mám pocit že bychom si měli koupit mozek a podléhat trendům s mírou.. nebo s láďou. A ten zvonek a blatníky fakt nesundám! Protože občas musím zaringovat, jako takový malý warning pro walkery a taky moje kolo má pokročilou mudprotection.

Bajkování zdar!