pátek 28. prosince 2018

Nikdy nejez žlutý sníh

A že pojedeme dneska na jednodenní výlet na hory. Ještě jsme nikdy nebyli na Fichtelbergu. Plány velké, vždy sním o tom být na české či přilehlé německé sjezdovce s otvíračkou, kdy není svah ještě rozježděný. Fichtelberg otevírá v devět, cesta trvá dvě hodiny, vyjíždět musíme v sedm. A jak to bylo v reálu? V šest hodin vstávám a zajišťuji catering. Věci máme krásně připravené, jen naházet do auta a jet. V sedm hodin nakládáme Kvítka do auta, Zora je toho času u dědy. Kvítek jen v mikině, přece se to za chvilku vytopí.

Něco nehraje. Zmizel nám králík. Běhám po dvorku a se slzami v očích se bojím nejhoršího. V naší střeše žije kuna a králíka jsme zapomněli na noc zavřít. Je to jasný, posmrkávám, je po Růženě. Ale nikde nevidím chlupy nebo krev. Usedám brečky do auta a co se mi nemihne před očima, Růžena, ta mrcha chlupatá, si běhá spokojeně po ulici. Naše králice Růžena se má nadstandardně dobře. Každý den má volný výběh po celém dvorku, patrovou 3+kk králíkárnu se zateplenou ložnicí. All inclusive co se týká potravy na záhonku, může si okusovat vše, na co má chuť. A to vše, to vše zahodila a prchla. Svoboda je víc než all inclusive. Bereme se Zdendou do rukou hokejky, to už je půl osmé a naháníme Růženu směr naše vrata. Nechtěli jsme na sebe volat, abychom nebudili sousedy. Posunky máme okoukané z akčních filmů, takže jsme si naznačujeme, kdo Růženu ze které strany nadeběhne. Hotová jednotka rychlého nasazení. Je to skvělá rozcvička, schovává se potvora pod auty, tudíž si člověk musí kleknout na silnici a dívat se pod kterým autem se nachází, posunky pak navigovat partnera. Jestli nás někdo ze sousedů pozoruje, musí se náramně bavit. Fúrie nevděčná je konečně doma a my v osm hodin vyjíždíme. Kvítek je už celkem promodralý, tak jsme se do akčního filmu zažrali, a zapomněli, že sedí v otevřeném autě jen v mikině.

Přijíždíme k Fichtelbergu. Sjezdovka vypadá prudce a přelidněně. Otáčíme to a jedeme na Boží Dar, přece jen potřebujeme ještě pro Kvítka mírný svah. Kvítek vydrží lyžovat dvě hodiny a pak si jezdí na bobech. Padá mlha. Přestávám vidět na Kvítka, dole pod kopcem vidím matné obrysy, strhla se tam velká koulovačka, několik dospělých a dost dětí.

Nevím co je to za zvyk, ale dost lidí lyžuje na kopci a stejný počet přátel, fanoušků, příznivců a příbuzných stojí pod kopcem s foťáky, mobily a se psy a dívají se na své přeborníky. Psi samozřejmě kálí všude a tak koukám, Kvítek přichází z koulovačky jaksepatří vyválen v lejnu. Možná se ta děcka nekoulovala sněhem, ale hovny, kolik jich pod kopcem je. Ó ještě, že nebyl v tu chvíli na blízku jakýkoli pán a pes, myslím, že by to schytali za všehna lejna, které jsem kdy seškrabovala z nás a z dětí. Ono se to zahrabe do sněhu, že jo. Co je bílé, to je dobré. Blbé je, že to bílé roztaje a ještě blbější je, že třeba na Božím Daru se to už ani neobtěžují lidi zahrabávat.

Opravuju Kvítkovi pravidlo č.1 pobytu na sněhu: Nikdy nejez žlutý sníh o dodatek .. a nikdy se nekouluj ve sněhu hnědém.

Ještě sjedeme pár kopců, zkusím přejet i vedle na Neklid, nikdy jsem tam nebyla, ale sváteční davy dolehly i tam, tak se vracím zpátky na kopeček. Jedeme domů, chvilku hrajeme v autě slovní fotbal, poté vyhlašuji hru na broučky. A spali a spali, nevím, kdo usnul dřív, jestli Kvítek, nebo já, Zdenda naštěstí neusnul a já jsem prý vyhrála soutěž o nejvíc chrápajícího broučka, ani nevím, co mě zmohlo víc, jestli to lyžování, anebo hon na Růženu.

Jsme doma, vybalujeme lyže. Růžena sedí dost naštvaně ve svém loftu. Zdenda, navrhuje, že bychom ji měli venčit na vodítku, když tak touží po toulkách ulicemi. Ještě to zvážím. Jednou jsme jí zkusili dát kšíry a málem se na nich oběsila. A taky si moc neumím představit, jak po ní budu sbírat každý bobek zvlášť. Ale na Boží Dar bychom ji mohli vzít, stála bych pod svahem s králíkem, fotila, Zdenda metá obloučky a Růža metá bobky, dost bychom zapadli.

Takže tak, nikdy nejez žlutý sníh a hnědý už vůbec ne.

Helga



čtvrtek 27. prosince 2018

Píchej!


Děti si spokojeně hrají v pokojíčku, máme se Zdendou hezkou chvilku na jednu rychlou předvánoční akci. Následující řádky nejsou vhodné pro děti a mladistvé.

Zdenda: Tak jdeme na to?

Já: Jo, počkej, sundám si kalhoty, ať nemám zase prošoupaná kolena.

Z: Klekni si a chyť ho.

Já: Dobrý klečím, držím ho, zvedej.

Z: Zvedám.

Já: Můžeš ho tam píchnout.

Z: Tři dva jedna šup.

Já: Vedle! Vytáhni ho!

Z: (naštvaně) Vytahuju.

Já: Zvedej!

Z: Zvedám.

Já: Píchej!

Z: Píchám

Já: Jo, je tam.

Z: Cejtíš ho? Je tam celej?

Já: Jo, ale je nějakej ohnutej.

Z: To víš no, už to není co to bejvalo.

Já: (panika) Zdendo, okamžitě ho vyndej! Prasklo nám to!

.
.

A tak jsme museli jet koupit nový stojánek na stromeček.

Všem přeji příští rok hodně humoru, když je humor, tak je i to zdraví (potvrdí experti na psychosomatiku), a Helgy motto pro rok 2019: Puberta nikdy nekončí!

pondělí 10. prosince 2018

Nikdy nevěř Google translate

Dřeme od mala angličtinu a když ne od mala, tak hned jak to bylo po revoluci možné. Čím víc se učíme, tím víc zjišťujeme, jak málo toho umíme. A tak se stane to, že musíme napsat e-mail, a lovíme slovíčka z paměti, nejsme si jisti frází, ptáme se ostatních, kteří toho nevědí o moc více, hledáme na internetu a kdo jiný by měl lépe poradit, než strejda Google. Ale pozor, byť ví Google všechno, stále nezná souvislosti, a padají z něj často nesmysly. Google translate je studnice trapasů. Je to zrádná past pro lidi, kteří okolo angličtiny jen lehce prošli, ale naprosto tomuto nástroji důvěřují.

Řekněme, že jste začátečník a chcete pozvat svoje kolegy na vánoční oběd, může to dopadnout celkem vtipně a nechtěně tak pobavíte celou firmu.

Milí kolegové,

Letošní vánoční menu jsme vám chtěli s panem šéfkuchařem zpestřit. Vytvořil speciální restaurační menu.

  1. Mořský vlak (překlep, měl to být samozřejmě mořský vlk) s bramborovým salátem
  2. Konfitovaná kachna se zelím a knedlíkem
  3. Smažený řízek s vídeňským bramborovým salátem

A teď to hodíme do Google translate:

Dear colleagues,

This year's Christmas menu, we wanted to make you chew with Mr. Chef. He created a special restaurant menu.
  1. Sea train with potato salad
  2. Confused duck with cabbage and dumplings
  3. Fried steak with Viennese potato salad

A co Google napáchal?

"we wanted to make you chew..." = "chtěli jsme, abyste žvýkali s šéfkuchařem.."

Nevinný překlep "mořský vlak" přeloženo doslova, jako "sea train" a třešnička na dortu, z konfitované kachny je jedním kliknutím jedna velmi zmatená kachna.

Google je mocný, ale není všemocný. Tak až budete příště googlit, tak bacha, ať z vás taky není confused duck.

Vaše konfitovaná Helga

pátek 7. prosince 2018

Královna větrů

K loňským Vánocům jsem krom poukázky do japonské restaurace dostala i poukázku na let ve větrném tunelu. I když se jedná o celkem bezpečnou zábavu v porovnání se skokem padákem, s blížícím se termínem letu jsem byla čím dál nervóznější. Poslední rok a půl jsem zasvětila změně jídelníčku a nasazení sportů, velký kus cesty za mnou (22kg), menší kus cesty přede mnou (10kg + udržovací mód), stále budu podle bmi v nadváze, ale to už bude oproti tomu, do čeho jsem se dokázala vyžrat, těžká pohoda. I přes to se moje hlavní obava točí kolem výkonnosti turbíny, motoru, větráku, prostě toho, co tam fouká ten vítr. Noc před letem se mi zdá noční můra, jak v poloze padajícího paragána ležím na spodní síti a větrák se mnou ani nehne.

Jsem v Praze Letňanech ve Skydive aréně, absolvovali jsme asi minutovou instruktáž a právě se soukám do kombinézy. Hrozně se potím, jak tím fyzickým úkonem, ale i ten nervík tam nějaký bude. Hecuju se, Helgo to dáš, pot vysuší ten velkej fén, do kterýho právě jdeš, užiješ si to. Strkám si špunty do uší, odteď se s instruktorem domlouváme už jen posunky. Ten fén dělá hroznej kravál. Můj štědrý milý Zdenda mi věnoval šest minut zážitku, zdá se to málo, ale je to tak intenzivní, že to pro začátek fakt stačí. Mám je rozdělené na tři dvouminutové vstupy.

Vstupuju do fénu, podle instrukcí se pokládám na proud větru a lidi, já lítáám, já se vznáším. Jsem královna všech větrů, vládkyně všech moří.. Kombinéza mi vlaje, pot odlétá. Zůstali jste někdy v automyčce v autě při sušení? Fén, co odfoukává kapky z auta. Přesně takhle mi vítr odstranil pot z tváří, akorát ne směrem dolů, ale nahoru do výšin. A jako bonus jsem dostala lifting obličeje a plastickou operaci prsou (přesun ze břicha na záda). Zpátky ke vznášení, raduju se z letu, začnu se hystericky smát a to jsem neměla dělat. Celá moje celodenní zásoba slin v ústech, slinných žlázách i sliny, které ještě ani nebyly tou dobou na světě, vše bylo nemilosrdně vycucnuto někam nahoru pryč ode mě rychlostí světla.. no kecám.. ale rychlostí zvuku určitě. Rychle jsem zavřela pusu v obavě, že mi vítr ještě vyndá pár plomb či nedejbože mojí jedinou korunku. A jak jsem vydechla nosem, vichřice se s nadšením chopila mých soplů a odsála veškerý obsah nosní dutiny.. kam jinam než někam nahoru.

Nevěřili byste, co všechno dokáže ženě proběhnout hlavou za dvě minuty (nechci tedy nějak diskriminovat muže, ale jak je tak znám, tak v tunelu na nic určitě nemyslí). Propočítávám si, kolik lidí za den se v aréně prolétne, kolik slin a nudlí je tam někde na stropě, když nudli má každý druhý návštěvník a usměje se každý třetí návštěvník. Dvě minuty jsou pryč a já s vypuštěnými tělními tekutinami a napumpovaným adrenalinem čekám venku na další vstupy.

Na poslední let už se se mnou vydává instruktor až nahoru tunelu a to je panečku adrenalin lítat nahoru dolů. Mám možnost zkontrolovat soply na konci tunelu, ale té šance nevyužiju, protože jsem zavřela oči a ječím a přidávám tam další čerstvou dávku. Na konci nám instruktor předvede leteckou akrobatickou šou, je to fakt krásné sledovat to mladé, kombinézou obepnuté mužské tělo, jak se vznáší v tunelu, společně s druhou paní v naší skupině jihneme a se slzou v oku odcházíme domů. Tímto zravím instruktory ve Skydive aréně. Až si tohle Zdenda přečte, tak mě zabije, ale je to taková zkouška, jestli ten můj blog vůbec čte.

Končíme, loučíme se s instruktorem, jen já mám na něj poslední otázku. Je na konci tunelu nějaký zásobník? Prý ne, ale čistí se to pravidelně. Dobře budu mu věřit. Jinak tento zážitek je fakt boží, je to dost drahé, ale něco takového prostě jinde nezažijete. Skok padákem je asi pro hrstku nejodvážnějších, skok z mostu už nikomu nepřevyprávíte, ale Skydive aréna je pro každého. Je to parádní pocit. Samozřejmě nudle a sliny jsem náležitě přehnala, jak už mám ve zvyku, ale nebylo to tak hrozné, když se pořádně vysmrkáte, vezmete pevné spodní prádlo a nebudete otvírat ústa, sliny a ňadra vám zůstanou tam kde mají.

Létání zdar
Helga


pondělí 3. prosince 2018

Záchvěvy loňských Vánoc


Blíží se nám ty Vánoce, tak nastal čas uplatnit poukázky z těch loňských. Dostala jsem voucher do japonské restaurace. Je na čase vyrazit, než poukázka propadne. Mám moc ráda sushi, ale nikdy jsem pořádně neměla tu čest s ostatními japonskými pokrmy.

Dostaneme jemný zelený čaj, přezdívaný také "popcorn tea" jak nám obsluha vysvětlila, pijí ho v Japonsku i malé děti. Srkám a nedopíjím, pachuť rybiny mi křiví pysky. Hrabu hůlkou v lógru, jestli se tam neschovává rybí hlava, rybí střeva nebo cokoli jiného pocházejícího z ryby. Ubohé japonské dětičky! V hlavě se mi rodí myšlenka uspořádat sbírku ovocných čajů pro týranou japonskou mládež. Ale to už nám donesou vývar. Ne, není to rybí polévka, má to být silný japonský vývar. Podezíravě si přivoním. Ryba! Ochutnám. Ryba! Bohužel opět nedojídám (a to mi není moc podobné).

Vypadá to, že z japonské kuchyně fakt dávám jen to sushi, tam mi rybí chuť nevadí. Sushi je většinou z ryby. Když je v jídle ryba a pokrm chutná jako ryba, je to v pořádku. Když v čaji není ryba a čaj chutná jako ryba, není to v pořádku, to ať na mě nikdo nezkouší. Dostaneme sojové boby v luscích posypané nějakou vzácnou solí. Shrnula bych to asi takhle. Je to jediné jídlo večera, které nesmrdí rybinou. Sojové boby se z lusků vysrkávají. Celkem zábavné ale i chutné, a když lusk zmáčknete, bob vystřelí náhodně do místnosti, zábava nebere konce.


Konečně přichází sushi mísa. Na tenhle okamžik jsem se těšila. Sice už nemůžeme, ale japonský dezert máme v ceně, přinesli mi nějakou neidentifikovatelnou kuličku, chutná to trochu jak sušený rýžový nákyp a kvízová otázka zní, jakou příchuť má můj rýžový dezert? Byla to taková hezká rýžová tečka za tím naším večerem. Hodně jsem si přála cestovat do Japonska, zejména jako gastroturistka, se Zdendou máme totiž nepsanou úmluvu, že až se děti za padesát tisíc let odstěhují, a my nebudeme vědět co s penězi, stanou se z nás gastroturisti. Tímto Japonsko ze svého gastroseznamu škrtám.

Takže tak

Vaše Helga