Nikdy nejez žlutý sníh

A že pojedeme dneska na jednodenní výlet na hory. Ještě jsme nikdy nebyli na Fichtelbergu. Plány velké, vždy sním o tom být na české či přilehlé německé sjezdovce s otvíračkou, kdy není svah ještě rozježděný. Fichtelberg otevírá v devět, cesta trvá dvě hodiny, vyjíždět musíme v sedm. A jak to bylo v reálu? V šest hodin vstávám a zajišťuji catering. Věci máme krásně připravené, jen naházet do auta a jet. V sedm hodin nakládáme Kvítka do auta, Zora je toho času u dědy. Kvítek jen v mikině, přece se to za chvilku vytopí.

Něco nehraje. Zmizel nám králík. Běhám po dvorku a se slzami v očích se bojím nejhoršího. V naší střeše žije kuna a králíka jsme zapomněli na noc zavřít. Je to jasný, posmrkávám, je po Růženě. Ale nikde nevidím chlupy nebo krev. Usedám brečky do auta a co se mi nemihne před očima, Růžena, ta mrcha chlupatá, si běhá spokojeně po ulici. Naše králice Růžena se má nadstandardně dobře. Každý den má volný výběh po celém dvorku, patrovou 3+kk králíkárnu se zateplenou ložnicí. All inclusive co se týká potravy na záhonku, může si okusovat vše, na co má chuť. A to vše, to vše zahodila a prchla. Svoboda je víc než all inclusive. Bereme se Zdendou do rukou hokejky, to už je půl osmé a naháníme Růženu směr naše vrata. Nechtěli jsme na sebe volat, abychom nebudili sousedy. Posunky máme okoukané z akčních filmů, takže jsme si naznačujeme, kdo Růženu ze které strany nadeběhne. Hotová jednotka rychlého nasazení. Je to skvělá rozcvička, schovává se potvora pod auty, tudíž si člověk musí kleknout na silnici a dívat se pod kterým autem se nachází, posunky pak navigovat partnera. Jestli nás někdo ze sousedů pozoruje, musí se náramně bavit. Fúrie nevděčná je konečně doma a my v osm hodin vyjíždíme. Kvítek je už celkem promodralý, tak jsme se do akčního filmu zažrali, a zapomněli, že sedí v otevřeném autě jen v mikině.

Přijíždíme k Fichtelbergu. Sjezdovka vypadá prudce a přelidněně. Otáčíme to a jedeme na Boží Dar, přece jen potřebujeme ještě pro Kvítka mírný svah. Kvítek vydrží lyžovat dvě hodiny a pak si jezdí na bobech. Padá mlha. Přestávám vidět na Kvítka, dole pod kopcem vidím matné obrysy, strhla se tam velká koulovačka, několik dospělých a dost dětí.

Nevím co je to za zvyk, ale dost lidí lyžuje na kopci a stejný počet přátel, fanoušků, příznivců a příbuzných stojí pod kopcem s foťáky, mobily a se psy a dívají se na své přeborníky. Psi samozřejmě kálí všude a tak koukám, Kvítek přichází z koulovačky jaksepatří vyválen v lejnu. Možná se ta děcka nekoulovala sněhem, ale hovny, kolik jich pod kopcem je. Ó ještě, že nebyl v tu chvíli na blízku jakýkoli pán a pes, myslím, že by to schytali za všehna lejna, které jsem kdy seškrabovala z nás a z dětí. Ono se to zahrabe do sněhu, že jo. Co je bílé, to je dobré. Blbé je, že to bílé roztaje a ještě blbější je, že třeba na Božím Daru se to už ani neobtěžují lidi zahrabávat.

Opravuju Kvítkovi pravidlo č.1 pobytu na sněhu: Nikdy nejez žlutý sníh o dodatek .. a nikdy se nekouluj ve sněhu hnědém.

Ještě sjedeme pár kopců, zkusím přejet i vedle na Neklid, nikdy jsem tam nebyla, ale sváteční davy dolehly i tam, tak se vracím zpátky na kopeček. Jedeme domů, chvilku hrajeme v autě slovní fotbal, poté vyhlašuji hru na broučky. A spali a spali, nevím, kdo usnul dřív, jestli Kvítek, nebo já, Zdenda naštěstí neusnul a já jsem prý vyhrála soutěž o nejvíc chrápajícího broučka, ani nevím, co mě zmohlo víc, jestli to lyžování, anebo hon na Růženu.

Jsme doma, vybalujeme lyže. Růžena sedí dost naštvaně ve svém loftu. Zdenda, navrhuje, že bychom ji měli venčit na vodítku, když tak touží po toulkách ulicemi. Ještě to zvážím. Jednou jsme jí zkusili dát kšíry a málem se na nich oběsila. A taky si moc neumím představit, jak po ní budu sbírat každý bobek zvlášť. Ale na Boží Dar bychom ji mohli vzít, stála bych pod svahem s králíkem, fotila, Zdenda metá obloučky a Růža metá bobky, dost bychom zapadli.

Takže tak, nikdy nejez žlutý sníh a hnědý už vůbec ne.

Helga