Ve státní škole, kam chodí moje děti, jsme potřebovali rozšířit knihovnu. Protože můj zaměstnavatel se hrdě pyšní podporou lokálních škol, tak jsem si tak říkala, že by mohla nějaká menší podpora tímhle směrem klapnout. No jo, ale naše škola není ani dětský domov, ani do ní nechodí hendikepované nebo sociálně vyloučené děti. Začínám si uvědomovat, že tohle bude těžký oříšek. Ještě ke všemu škola jede podle montessori systému. Je to jiné, tudíž je to pro nezasvěcené špatné.
Zaměstnavatel se k akci staví bokem, prý že uspořádáme sbírku knížek mezi zaměstnanci. A už to jede, vylepuju plakátky. Daruj knihu dětem. V den zahájení akce mi přichází první e-mail. "Proč bych měl dávat knížky zdravým dětem, když jim ty knížky můžou koupit rodiče?" Má pravdu ten hoch! Proč bychom měli podporovat normální zdravé děti s rodinným zázemím a ještě na divné škole. Povím mu proč. Spolupracujeme s dětským domovem, kde jsou totálně zahrnuti věcnými dary, vlastně podporou domovů se ty děti akorát učí, že je všechno zadarmo, špatná cesta. Chcete odvézt starší plyšáky do domova, pravděpodobně budete odmítnuti. Jednou jsem se byla podívat ve stacionáři pro hendikepované děti, v každé třídě měly děti tablety, chytrou tabuli, perfektní vybavení od podlahy až po strop. Je to samozřejmě super, že lidé, firmy, sponzoři mají srdce a dávají peníze na něco co dává smysl. Pak si jdu zahrát volejbal na běžnou základní školu ve městě a žasnu, tělocvična je prázdná, je v ní jedna žíněnka, rozdrbaná koza z dob mých rodičů a to je vše.
Milému kolegovi jsem odpověděla: "Ostatní děti musíme taky podporovat, rozvíjet je, rodiče neutáhnou všechno, protože tyhle děti jednou vyrostou a budou platit daně a z těch daní budou podporovat všechny ostatní, co pracovat nemůžou." Rozjíždět akci pro zdravé děti je sakra těžká záležitost, ano je to nezvyklé přispívat na zdravé děti, nabízíme rovné příležitosti všem dětem až na ty příliš normální je zapomenuto. Proč? Nevzbuzují soucit. Jsou průměrné, obyčejné. Proč bychom je nemohli podpořit?
Akce skončila, několik knížek se sešlo. Nejvíc se ovšem sešlo erotické literatury! Jsou to právě lehtivé knihy, kterým vděčíme za momentálně uvolněnou atmosféru v kanceláři. Když je nám ouvej, přečteme si pár čuňáren, zasmějeme se nad těmi obraty a pracujeme dál. Ještě musíme vymyslet, komu tyto knížky budou putovat, někdo navrhoval založit knihovnu i pro učitelky, no uvidíme.
Takže tak.
Knihám zdar.