Eine Simulantenbande!

Pošuk- náš kocour- drží zatím ze všech našich nebožtíků nejdéle. Nejdřív jsme proti své vůli měli Silvestra,  zaběhlou kočku kterou jsme si ihned oblíbili, ale bohužel po pár dnech se našla majitelka. Pořídili jsme náhradnici Pipinu, vydržela rok, byla nemocná už od kotěte. Po Pipině byl Charlie Chaplin Škodovka, zase rok, prchnul.  A nyní Pošuk, stále drží. Doporučuji přečíst článek Hedvábně hebký možná to pomůže pochopit úmrtnost či útěky koček. 

Zatímco Škodovka nás oslňoval svou inteligencí, aportoval a dokonce jsem ho naučila za pamlsek válet sudy, Pošukovi příroda tolik inteligence nenadělila.  Možná právě jeho hloupost zařídila, že doposud nezemřel nebo neemigroval, slabou mysl prostě tyto možnosti nenapadnou.

Pošuk minulý týden přišel z noční toulky zničenější než obvykle. Teatrálně kulhal k misce se žrádlem a sotva se doplazil do pelechu, kde těžce oddychoval. To je divné, prohlídla jsem tlapky, a najednou koukám, v srsti má krvavou skvrnku. Když jsem srst odhrnula, měl tam dírku jako by dostal ránu vzduchovkou. Je to jasný, jedeme na veterinu. Kocour si ránu začal čistit.

Jsme v čekárně na veterině. Opírám si hlavu, zavírám oči a čekám, až přijdeme na řadu. Najednou slyším:

"Nešpinkej! Ty máš ale panděro, zastlč to pandělo"  

Probouzím se překvapená, kdo si dovoluje, mě budit a ještě komentovat můj pupek. Je to slečna naproti a šišlá na štěňátko. Jsou tam oba, otec i matka štěňátka a tím nemyslím psy. Oba šišlají. Pak ti psi mají mluvit normálně, mám sto chutí je napomenout, aby na něj nešišlali, nebo mu to zůstane. Stejně jako u klasických lékařů, na veterinu si zejména starší dámy chodí poklábosit. "A co mu je?" Klasická hláška z veteriny. Postupně se svěřují všichni návštěvníci čekárny, nekaká, blinká, očkování a pak přicházím já s triumfálním postřelením vzduchovkou. Všichni lítostivě pokyvují, vyhrála jsem soutěž o největšího chudáčka.  

Přicházíme na řadu,  "Tak mi tu ránu ukažte" říká veterinářka a mezitím jí zvoní telefon, mám asi dvě minuty na hledání dírky 1x1 mm v husté srsti. Pošuk má fungl novou luxusní, hustou, hřejivou, neprodyšnou, snadno čistitelnou zimní srst a já už to nemůžu najít! Měla jsem zranění označit fixou, honí se mi hlavou. Lékařka dotelefonovala, tichým zahnabeným hlasem jí svěřuji, že díru již nemohu najít. "Ukažte mi, jak tedy chodí." Pokládám ho na zem a Pošuk zaleze pod rentgen,  celkem rychle, zcela plynule a bez kulhání. Je mi trapně. Dostává pro jistotu injekci, aby si příště nevymýšlel, zaplatím pětistovku a jdeme domů.

Kocour posílen injekcí zřejmě nějakého kvalitního matroše vesele honí na dvorku králíka a nic mu není.  Mně běží hlavou hláška ze Švejka "Výplach žaludku a klystýr. Eine Simulantenbande!" 

Takže tak, simulantům zdar!

Vaše Helga

Chtěla jsem sem dát normální fotku Pošuka, ale tohle jsem našla v mobilu, Kvítkovo dílo z nějaké aplikace, myslím, že celkem výstižné.

Zlatá horečka

"Jdeme na túru." Naši kouzelnou větu děti milují. Jak se začneme chystat a balit svačinu, běží do lednice otrávit se prošlým jogurtem, padají ze schodů v naději, že si způsobí otevřenou zlomeninu, nebo aspoň předstírají covid, jen aby s námi nemuseli. Ba ne, Zora už moc neprotestuje, největší nepřítel výletů je už jen Kvítek. Tentokrát vyrážíme na naučnou stezku "Zlaté psí hory." Je to místo u Slapské přehrady, kde se nachází majestátní ložiska zlata. A to je právě jediný důvod, proč Kvítek odkládá prošlý jogurt aby později  dobrovolně vyšlapoval, protože vidina náhodně nalezeného zlatého nugetu na cestě je velmi lákavá. 

Nuget se nikde neválí ale zato narážíme na potok. Potok, kde je určitě zlato. Kvítek po lokty ve vodě. Něco našel. Hrdě nese na vztyčeném ukazováčku mikroskopický kousek něčeho třpytivého. Zastřeným hláskem a klepající se bradou se mi šeptem svěřuje, že doufá, že teď nedostane tu zlatou horečku. Naštěstí chmury zahání odhadováním hmotnosti té neviditelné šupinky na prstě. Minimálně pět gramů. Jsme boháči. 

Cestou vyprávím Zdendovi, že můj táta propadl kryptoměnám. Vyplňuje dotazníky, pouští si reklamy a za to dostává nějaké halíře od bitcoinů. Po čtrnácti dnech má na kontě kryptoměnu v hodnotě devíti korun. Ale co když kurz bitcoinu klesne? Ptala jsem se táty, jestli počítá s tím, že se může hodnota jeho virtuálního bohatství smrsknout i na sedm nebo šest korun. Prý ano, je připraven to riziko podstoupit. Přidal si mě do nově vznikající skupiny kryptoměny "Pí" je to měna na bázi sociální sítě. Trochu jsem googlila, jestli je to podvod, nebo není. Zatím to ještě nikdo nezjistil, tak jsem tátovi udělala radost a přidala se do skupiny. Už mám 35,72 Pí. Chlubím se Zdendovi. Zdenda mi s vážnou tváří oznamuje, že on zase sbírá kryptoměnu "Ča" a když to dáme dohromady, tak máme velkou.. 

Z hurónského smíchu nad povedeným vtípkem nás  vytrhl Kvítek. Ztratil to jeho zlato. Tak aspoň nebudeš mít zlatou horečku, snažím se ho uchlácholit. Přicházíme příjemně unaveni k autu, Kvítek už zase něco slavnostně nese na ukazováčku. "Jé, tys našel to ztracené zlato?" 

"Ne, to je holub."

Takže tak

Zlatu zdar.

Vaše Helga

Řvoucí čtyřicítky

Díváme se na dokument o přírodě Nového Zélandu. O pobřežní skály se tříští vlny vyvolané větry zvanými "Řvoucí čtyřicítky".  Zdenda se na mě významně podívá, já se uchechtnu a už si píšu poznámku do mobilu, že tohle bude dobrý námět na článek. Jsem sice jen řvoucí devětatřicítka, ale ten název mě nutí se zamyslet. Čím jsem starší, tím jsem sice trpělivější, ale taky si nenechám už jen tak něco líbit. Takže když to zprůměruji, je to pořád stejné, jen teď s většími výkyvy na křivce. 

To takhle třeba žehlím a už mě bolí ruka, tak říkám plénu sedícímu na gauči, že mě bolí ruka. Není v tom žádný záměr, jen takové postěžování, sdílená bolest, poloviční bolest. "Tak žehli druhou rukou" odpovídá Zora, ani neodvrátí zrak od televize.  Řvoucí čtyřicítka.

Loupu jablka na žemlovku a říznu se do palce, starostlivý Kvítek běží do koupelny pro náplasti a s radostí převyšující lítost, mi lepí jednu batmanovskou na palec. Radost má asi proto, že to není palec jeho. Jsem ráda, aspoň někdo z rodiny má nějakou empatii v sobě. Pak mě čeká loupání ořechů a mytí hrnců. U obojího asistuje svou přítomností Zdenda. Když mi při mytí odpadá druhá náplast, s klidem mi doporučuje "Tak si vem gumový rukavice." Řvoucí čtyřicítka se dere do našeho domu a splachuje všechny živé bytosti z obytných místností domu. Je sice pravda, že makal dopoledne na dvorku, a užívá si svoje volníčko, ale nedráždi čtyřicítku bosou nohou.

Pozor na větry. Pozor na ženy. Pozor na řvoucí čtyřicítky, ty jsou nejhorší. 

Čtyřicítkám zdar

Vaše Helga 

Není to Nový Zéland, ani vítr, ani vlny, ale aspoň nějaká fotka lepší než žádná.

Když se bojíš vlastních muškátů

Když nastane ten posvátný okamžik, kdy jsem sama doma, vypukne hysterie. Pobíhám po domácnosti, a najednou nevím, co si s tím volnem počnu. Co dřív? Musím nutně vytřídit skříně podle Marie Kondo, podívat se na zanedbaný záhonek a vytrhat, co tam roste, jestli okrasné rostliny nebo plevel se rozhodnu podle toho, čeho bude míň. Chci si tajně zahrát na malé elektronické piáno, zazpívat karaoke, a neohrozit tím vývoj svých dětí a poslední mikroskopické zbytky iluzí mého manžela. Chci si dát  lžičku arašídového másla tajně do pusy a nedávat tak špatný příklad dětem a podívat se na všechny horory a thrillery. 

 

Skříně jsem stihla, přede mnou se jako pět modrých medůz válí pět odpadkových pytlů. Jsou plné oblečení, kterému jsem se slzami v očích děkovala za to, že mně a mé rodině sloužilo se ctí a vší parádou. To vše jen proto,  abych následující týden šla s Livií darovat krev  a poté při second-handových orgiích v důsledku volného dne donesla tři růžové igelitové medůzy zpátky. Nutno dodat, že všechny balíčky složené s láskou podle Marie Kondo jsou sežvýkané, jakoby je skládala cvičená surikata a skladovala ve sloní zadnici. 

skládání "na výšku" podle Marie Kondo a cvičených surikat

Záhonek hyperaktivně  poházím sušeným koňským trusem, zryju, vytrhám všechno, o čem si myslím, že je plevel, kvetoucí plevel nechávám, jinak by tam nic moc nezbylo. Hnůj se rozmočí a ještě další dva měsíce dodává našemu dvorku a přilehlým 500 metrům sousedních pozemků aroma luxusních koňských stájí, až mám nepopsatelnou chuť si od srdce zařehtat. 

Na zpěv a piáno nezbývá čas, je večer. Čas na horor. Pouštím si "The Boy" o holce, která se má v Anglii starat jako chůva o porcelánovou panenku chlapce. Moc se bojím. Ale ještě ne dost, přidávám "Ve vysoké trávě" napínavé, trochu blbost, ale při cestě do postele foukne vítr a muškáty za oknem se děsivě pohybují jako travnaté pole v hororu. Jsem dospělá, rozumná, vyzrálá žena, přece se nebudu bát blbého hororu. To si v duchu říkám, zatímco sprintuju ke dveřím, zamykám, a s válečkem na těsto běžím po schodech do postele, abych se ujistila, že pod postelí není the boy. Arašídové máslo jsem nestihla, ale na to kašlu, protože by mě mohly požrat muškáty. 

Jsi spokojená Helgo? Ptám se s hlavou pod peřinou, s válečkem v ruce a mobilem v druhé. Jo jsem, protože takhle přesně nakládá dospělá rozumná vyzrálá žena se svým volným časem, kterého má pomálu. 

Takže tak

Vaše Helga

Bronzová plaketa, už jsem vypustila 5 litrů krve!