Čtení pro lemply

Je to pro spoustu lidí dost nepochopitelné, knihomolové, vy tento článek ani nečtěte. Ale já nečtu. Jsem čtecí debil. Když by byla soutěž v počtu přečtených knížek, i šimpanz by nade mnou zvítězil. Četla jsem jako dítě, četla jsem v pubertě a dokonce i později. S prvním děckem se čtení omezilo na výchovné brožury a s druhým jsem úbytkem mozkových buněk četla už jen nápisy na dveřích Táhni, Tlač, SEM, TAM, abych si nevyrazila už i tak zkažený chrup. Knížka mi ležela u postele i rok, protože jakmile se dotknu hlavou polštáře, upadám do kómatu. Ale chtěla bych číst, strašně moc bych chtěla. S narůstající samostatností potomků se ke čtení pomalu vracím a hledám způsoby, jak číst rychle, často a efektivně. Ale jak se k tomu znovu dostat? Provedla jsem několik pokusů, které můžou sloužit jako návod pro ostatní čtecí lemply, jako jsem já.

Pokus číslo jedna - záchod

Pět až deset (pro záchodové mistry i třicet) minut, které máte opravdu pro sebe, jste sami v místnosti, větrák ponuře zpívá svou mručivou píseň a nastává čas na přečtení pár stránek. Otevírám knihu. "Mamiii!" ozývá se jeden hlásek za dveřmi, přerušuju veškeré vylučovací aktivity k zapření mé přítomnosti na toaletě. "Mamiii" ozývá se druhý hlásek za dveřmi. Sakra, odhalili mě. Vidím, jak se otáčí zámek (jo, už dávno oba vědí, že se to dá otevřít i zvenčí). Dostali mě. Mrsknu knihou na sokl nad záchodem, a jdu pryč.. Kniha se převrací a padá, chytám v letu a ztěžka si oddychnu. Tady to nepůjde.

Výhody: pokud nemáte děti, psy, kočky, papoušky či jinou havěť, která by dokázala říct "Mami" za dveřmi, je záchod ideální místo na čtení. Během jedné seance se dá "udělat" i pět stránek (záchodoví mistři samozřejmě víc)

Nevýhody: blízkost kontaminovaného vodního zdroje, není vhodné číst vypůjčené knihy na záchodě. Otrlejší se můžou majiteli knížky nanejvýš hájit, že ty šmouhy jsou od limonády a čokolády. Při zkrabacení stran se dá vymluvit na slzy. Tak a teď už mi žádná kolegyně v práci knížku nepůjčí.

Pokus číslo dvě - postel

Výhody: Kniha hezky uspává, hezky voní, stránky šustí, oči se klíží..

Nevýhody: Není vhodné pro narkoleptiky a v posteli je nízká efektivita, dvě stránky a kóma.. nebo sex, protože když má člověk čas na čtení, tak ho asi nebolí hlava a asi není hrozně unavený, tudížse nemá na co vymluvit a může.

Pokus číslo tři - e-kniha

Zkusila jsem to, zakoupila jsem e-knihu, konkrétně Slepou mapu od Aleny Mornštanové. Na noťasu to byl teda dost vopruz číst, skoro jsem to vzdala. Ale pak jsem objevila mobil. Mobil mám pořád sebou a jakýkoli denní prostoj, čekání na skončení kroužku, čekání až se uvaří brambory, když dávají ligu mistrů, to všechno se dalo vyplnit čtením knihy v mobilu a hle, za týden byla kniha přečtená. Pokusem záchodovým bych ji četla tak dva roky, pokusem postelovým tak pět let. Rekord!

Výhody: maximální efektivita, člověk nemusí tahat knihu sebou, je pořád při ruce.

Nevýhody: Ať čucháte, jak čucháte, noťas/tablet/mobil/čtečka prostě nevoní papírem. I když to občas ukazuje kolik procent knihy člověk přečetl, stejně je takové malé překvápko, že najednou už nepřichází další stránka a je konec knížky. Musíte být vlastníkem chytrého telefonu s rozumnou úhlopříčkou, na tlačítkáči se fakt e-kniha nepřečte.

Papír je papír, ale pro podobné nečtenáře, jako jsem já,fakt doporučuji vyzkoušet e-knihu. Je to nezvyk,první knihu jsem proklínala. Další knihu už elektronicky nekoupím, byla jsem přesvědčená. A hle, čekala jsem, až skončí kroužek a neměla jsem co dělat. Stahuju Aristokratku a předpokládám, že pozítří ji mám dočtenou. Třeba se časem dostanu zpátky k papíru, ale našla jsem cestu ke čtení a není to přes záchod ani přes postel, tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zase čte!

Letuška Helga

Když mi bylo osmnáct, odcestovala jsem do Německa dělat Au-pair do malé vesnice mezi Kolínem nad Rýnem a Bonnem. Rodina byla skvělá a protože sama matka byla kdysi au-pair v Americe, chovala se ke mně ne jako k zaměstnanci, ale jako ke členovi rodiny. Dokonce mi uspořádali oslavu narozenin na kterou snad přišlo nejvíc lidí za celý můj život. Byl to skvělý rok plný nových zážitků, zkušeností ale i slz a kulturního šoku, pokaždé když jsem se vracela zpátky do Čech. Německou rodinu jsem měla jako velký vzor a dodnes v sobě nesu spoustu návyků z té doby. Kdybych tam neodjela, byla bych zaprdlá úzkoprsá čecháčkovská mamina. Najednou jsem si začala uvědomovat, ty malé a velké rozdíly mezi námi a jimi. Naučila jsem se tam sprchovat ráno, používat látkové tašky a dávat salámy do úzkých plastových dóz, které se skládají na sebe (téměř zlomový okamžik v životě) a pochytila tam i trochu něco o výchově dětí. A hlavně setřásla jsem takové to naše "čecháčkovství", "jsem pupek světa", "všude dobře doma nejlíp" a "není nad knedlíky" móresy.

Matka od rodiny byla letuškou a mě se to tehdy hrozně líbilo. Vozila exotické ovoce, z Ameriky dovezla vždycky bagely a rodina měla samozřejmě výhodné letenky, takže všude visely fotky z dalekých cest. Po Německu jsem se ještě přesunula na půl roku do Londýna, ale okamžitě po návratu už jsem odesílala životopis do ČSA. Sice neprobíhaly žádné nábory, ale prostě jsem to zkusila. Zanedlouho mi někdo volal, že mají mimořádný nábor na doplnění stavu a já zajásala! Prvním kolem jsem prošla, i podřadné vážení a měření proběhlo bez problému.. to byly časy.. ještě jsem se vešla s mým BMI do normy. (pauza na utření slz).

Další kolo byla fyzická zdatnost, musela jsem přeskočit přes kozu a uplavat půl bazénu pod vodou, bylo toho víc, ale tohle mi utkvělo. To mi tak připomíná školní poznámku kolegyně Sabriny: " O přestávce vytáhla kozu a všichni přes ni skákali". Otec odepsal učitelce: "Zas tak velký je nemá". Další kolo byla kompletní zdravotní prohlídka a psychotesty. A nastal problém. Neprošla jsem psychotesty! Byly tam otázky jestli mě třeba přitahují divní lidé a jestli se ráda dívám do ohně. Napsala jsem popravdě že jo, ale naštěstí na tomhle jsem nepohořela. Letušku zřejmě smějí přitahovat úchylové, může pro radost podpálit letadlo, ale nesmí mít špatnou paměť. A tu já měla - diagnóza: špatná krátkodobá paměť. Tak tohle ne, kvůli blbé paměti přece nepřijdu o místo. Nastal tvrdý tréning.

K radosti mé malé sestry Eleny jsme pětkrát denně hrály pexeso, čímž mi dopomohla k úspěšnému zopakování psychotestu a přijali mě. Helga je letuška, usínala jsem s úsměvem, a už jsem se těšila, až následující den dám výpověď v bance (kam jsem mezitím nastoupila). Za týden jsem měla jít podepsat smlouvu do ČSA. Bylo 11.9. 2001, byla jsem po noční směně v bance a odpoledne jsem se hrabala z postele. Vidím v televizi divné záběry letadel bourajících do mrakodrapů a vůbec nic mi nedocházelo. K podpisu smlouvy jsem se nedostala, ještě ten týden mi dorazil můj první a taky poslední telegram v životě. "Nabor byl pozastaven, vas nastup se odklada na neurcito." A mě se rozplynuly před očima zidealizované sny o dalekých zemích, exotickém ovoci a bagelech z Ameriky.

S prosíkem jsem nastoupila zpátky do banky a vzhledem k masivnímu propouštění a krachům leteckých společností jsem se s myšlenkou na létání už úplně rozloučila. Jsem možná i ráda, až teď si uvědomuju, že bych to stejně vydržela chvilku a pak by člověk začínal pracovat úplně od píky, téměř bez praxe. Po několika letech se letecký průmysl začal vzpamatovávat a za pět let se mi z ČSA ještě jednou ozvali, jestli nemám zájem. Zájem už jsem neměla, šla bych s výplatou dolů a už jsem byla definitivně rozhodnutá.

A když jednou za čas někam letíme, dívám se na letušky a říkám si, jaké by to asi bylo, když bych měla o 1000 kilo míň a s úsměvem (já a úsměv .. no nevim) lila kávu do kelímku protivnému cestujícímu. A to je konec jednoho začátku a konce kariéry jedné letušky.

Takže tak.

Vaše Helga

Pro zvědavou Maršálkovou fotka německé dózy: