Ozvala se mi kamarádka, jestli bych s ní nejela šnorchlovat do Egypta. Dámská jízda. Jede nás nakonec pět a všechny jsme před rokem oslavily 40, takže je nám celkem 200 let, uf. Proběhlo vyjednání s rodinou se slibem podepsaným vlastními slzami, že ani okem ani jiným orgánem nezavadím o Egypťany a žraloky.
Na radu zkušenější kamarádky jdu do banky rozměnit koruny na jednodolarové bankovky, prý ať mám na bakšiš. V bance překvapím slečnu, vybrala jsem jim celotýdenní zásobu jednodolarovek. Já jsem překvapená, že ona je překvapená. Kde berou ostatní Češi dolary na uplácení, hm? Hotel není žádný luxus. Místo těží svůj věhlas jen díky korálové zátoce v docházkové vzdálenosti. Podle rad zkušenějších preventivně pojídám živočišné uhlí a popíjím dovezenou pálenku. Navzdory opatřením se mi třetí den začíná mstít faraon, naštěstí můžu fungovat v rádiu do 100 m od toalety. Po zbytek pobytu si střídavě pláčeme dojetím do potápěčských brýlí a nebo pištíme do šnorchlu, podle toho, jakého živočicha pod vodou potkáme. Nakupujeme suvenýry a zejména náramky samozřejmě. Náramky prostě k moři patří. Bez náramku nejsi správný turista.
Objevila jsem u sebe superschopnost krvelačného smlouvání, kamarádky si mě najímají na smlouvání cen suvenýrů. Obchodníci mě po zbytek pobytu zdraví "Ahoj Alibaba!".
Už je to skoro půl roku, co jsem zpět a pořád z toho zážitku čerpám. Dokonalé vyčištění! Mysli.. i střev.
Takže tak.
Vaše Helga
