Máte na kartičce 160 bodíků, budete chtít slevovou knížečku? A budete mít tu korunku? Stojím v drogerii DM na pokladně, usmívám se, ale mé vnitřní já si zrovna vyškrábává vnitřní očíčko, vzteky buší do lebky zevnitř a taky trochu blinkánkuje. "Ne, děkuji, nechci slevovou knížečku, korunku mám" Zase jsem to nevydržela a v průběhu odpovědi se mi vydralo krátké neomalené "checht" z mého hrdla. Prodavačka se tváří překvapeně, vždyť je na mě přece tak milá, přemilá, přemiloulinká, přepřemiloučkovinovatá. Proč jsem na ní drzá? Proč to vůbec řeším? Snažím se už několik let sama sobě namluvit, že řeším blbosti, nechci to řešit, ale pořád se k tomu vracím a toho zdrobňování je každým rokem víc a víc.
Zdenda následující týden navštěvuje stejný řetězec s drogerií a scénář na pokladně je tak nějak podobný. Ale on je frajer, proto jsem si ho taky vzala. On se drze neuchechtává. On drze odpoví "Já nic nechci, ale manželčičce to vyřídím, že má na kartičce tolik bodíčků".
Pracovně nazývám skupinu těchto lidí "Ťutínci", podle "ťuťuňuňu". Ťutínci jsou všude kolem nás, dokonce jsem odhalila jednoho Ťutínka v marketingovém oddělení nějaké drogistické firmy - prostředek na čištění krbu.. jak se asi tak jmenuje.. Krbík.
Mám v práci kolegyni, která vyloženě dělá čest Ťutínkům a protože ví, že to hrozně řeším, občas ještě přitlačí a řekne zdrobnělinu i tam, kde by jí normálně neřekla, jen extra kvůli mně, aby se mé vnitřní já zase poveselilo a já jsem jí za to vděčná, protože je mým věčným zdrojem inspirace a bez ní by možná ani tento článek nevyšel.
Co už z mé milé kolegyně vyšlo:
"Zítra jedu do Ikeušky, chcete tam někdo něco"
"Už jsi byla na chlupíkách? " (myšlena trvalá depilace chlupů)
"Je 11:45, bude baštizna" (míněn oběd)
Ale abych si nebrala na mušku jen chudáka kolegyni, i od ostatních kolegů mám pár dobrých úlovků, všimněte si obzvlášť zajímavých zdrobnělin anglických slov:
"Uděláme si na to malý workshopík"
"My tady prostě facilitujeme lidičky"
"Otevřete si sheetík 1"
A přichází nevyčerpatelná studnice zdrobnělin - mimibazar. Začíná to u nadpisů prodávaného zboží a dobije mě to při komunikaci o zaslání balíku:
"Korunky jsem Vám poslala na účet, budu se těšit na balíček"
"Sukničku malá unosila málo, ráda papká tak už se jí do ní nevejde bříško"
A následné hodnocení :
"Balíček dorazil, věcičky jsou překrásné, moc děkuji za obchůdek" a k tomu tři miliony hopsajících, smějících se tleskajících vibrujících smajlíků, tomu, kdo vymyslel na mimibazaru tu snůšku psychosmajlíků bych při této příležitosti udělila titul "Nejkreativnější Ťutínek 2017".
Můj odpor ke zdrobnělinám jsem asi nepřímo přenesla na děti, oni nezdrobňují. Co mě trochu děsí, Kvítek dokonce slova "zdrsňuje", takže:
"Motora" - motorka
"Jablo" - jablko
"Okura" - okurka
"Kšilta" - kšiltovka
A poslední záležitost, kterou tady musím zmínit, jsou samolepky se jmény dětí na kufrech aut. Zdenda, zaslepen návaly čerstvé otcovské lásky, také takové dvě samolepky přinesl a radši to rovnou rychle nalepil na auto, protože to věděl, samolepky by neprošly schvalovacím řízením. Takže jsme asi dva roky jezdili s těma opičárnama na zadku, naštěstí pak jsme auto prodali včetně opičáren. Sám později uznal, že to byl asi nějaký úlet, nic tak kreativního už na autě nemáme. Ale mají to mraky jiných lidí, co jsem stihla zaregistrovat:
- "Šimonek a Mikulášek v autě"
- "Tobísek a Matýsek v autě"
- "Alenka a Helenka on board" (ano, ať tomu rozuměj i cizincí)
No a to je asi všechno, co jsem chtěla sdělit světu o mém vztahu ke zdrobnělinám. A jak jste na tom se zdrobňováním vy? Také jste Ťutínci medové tlamičky, anebo se řadíte spíš do skupiny "Brutální Helga" a hodláte se také rozčilovat nad stavem české přeslazené řeči?