Einmal gespritzt bitte

Odjíždíme lyžovat. Úplně poprvé. Tedy já jsem na lyže jezdívala a Zoru naučili ve škole na lyžáku. Poprvé jedeme všichni jako rodina. Zdenda a Kvítek na lyžích stáli dvě hodiny na Božím Daru, jsou tedy dostatečně proškoleni na to vyrazit k našim sousedům do Rakouska. Odhadli jsme, že přežijeme se zdravou myslí 3 noci. Děti se těší, my nevíme, co máme čekat.

Zora se ptá, kdy už budeme v tom Rakousku-Uhersku, Kvítka Uhersko moc nezajímá, sleduje dění za okénkem a říká, že na drátě sedí ptáky a hobuly, a při každém tunelu prožívají něco jako orgasmus. Se zvyšující se koncentrací tunelů se mění cesta na malý mejdan na zadních sedačkách. Snažíme se je trochu usměrnit: "Tak ty tunely počítejte děti, schválně kolik jich bude." Byl to skvělý nápad a doporučuji vřele všem zoufalým rodičům cestujícím do horských středisek. Mezi 10. a 27. tunelem jsem upadla do klasického cestovního kómatu, takže mi to hezky uteklo, probouzely mě občasné hádky dětí:

"Dvacet osm, dvacet devět, dvacet deset"

"Dvacet deset Kvítku neexistuje"

"Ale existuje!"

"Neexistuje!"

"Existuje" atd..

Prostě idylická cesta, co vám budu povídat.

Přijíždíme na místo, zabydlujeme se, vybaluju v pořadí třetí tašku žrádla, bo nehodláme porušit české dekórum paštikářů. Vyskládávám konzervy a pytlíkové polévky, Zdenda remcá vlastně už od začátku cesty, že nemáme nasmažené řízky, uklidňuju ho chlebem s paštikou, druhou rukou rozmíchávám rodinné balení gulášové polévky v 1,5 litru studené vody a pozvolna vařím za občasného míchání deset minut.

Další den vstáváme a vyrážíme do lyžařského střediska, konkrétně do Wurzeralmu, je to prý menší středisko vhodné pro rodiny. A hned při koupi permanentek problém. Slečna u okénka mi dala tři permanentky, i když jsem jí zaplatila čtyři, asertivně se dožaduji čtvrté permanentky. Slečna je milá, ale velmi tvrdohlavá, po deseti minutách se za mnou vytvořila fronta asi dvaceti lidí, raději se neohlížím, ale stojím si za svým, vyhádala jsem si to. Po lehkých 45 minutách, kdy se soukáme do přeskáčů, potíme se a nadáváme dětem, si to šineme do spojovací lanovky, která nás vyváží nahoru do lyžařského centra. Tam tak nějak lyžujeme, slunce svítí, krása. Podobně probíhá i druhý den s tím rozdílem , že je to náš poslední lyžovací den. Zdenda už se osmělil, ukončil tvrdý tréning v dětském parku mezi tříletými dětmi a vydává se i na větší sjezdovky mezi osmileté, já si brázdím sjezdovku s názvem "Juniorpiste", protože už jsem v podstatě profík.Došly zásoby ztvrdlého českého pečiva, skočíme si do místní knajpy na nějaký ten oběd, číšník se mě ptá, jestli chci "gespritzt" nervózně se rozhlížím a červenám se, co mi ten hoch dělá za návrhy? Ale je tam se mnou rodina, s díky jeho spritz odmítám, ale leží mi to v hlavě.

Mám hodně trapný nápad, že pojedu podél lanovky dolů po červené k parkovišti. Trapný nápad to je, protože mi nedochází tři věci, že pojedu mrakem, že pod mrakem prší a sjezdovka je dlouhá 3,5 km. Dělám si přestávky, najednou to nesjedu. Asi tady umřu, plivu na zem při jedné přestávce, masíruju si stehna. Slyším v mlze kabinku lanovky, narovnám se a zvesela mávám manželovi a dětem, všechno v pohoděěě dětii, maminka sjede naprosto lehce tuhle krásnou sjezdovku a potkáme se dole. Jedu dál, ten mrak houstne, už ani nevidím, kam jedu, bílá tma. Při další přestávce vytahuju telefon a fotím si to, o tom napíšu na blog, jestli to teda přežiju. Nikdo další kromě mě už tenhle debilní nápad neměl. Chrčím a asi mám hypoglykemický epileptický bronchitický křečový záchvat. Slyším v mlze svištění lyží. Aspoň nějací lyžaři, jsem ráda, že neumrznu, že tady neumřu, z mlhy vyjel tatínek s dvěma osmiletými kluky, budu se jich držet. Jenže jak rychle se objevili, tak rychle zmizeli. Ježišikriste, sjedou to malý děti, vyhecovalo mě to. Vyjela jsem z mraku a jela v totální rozmoklé břečce k parkovišti. Mám chuť odevzdat lyže a sepsat přísahu, že už na ně nikdy nevlezu, že už na to nemám. Příště si tyhle blbé nápady nechám jen v hlavě.

Po lyžovačce nenápadně rozmasírovávám v autě křeč v nohou. Zastavujeme v místní sámošce a je objasněna záhada se spritzem. Je tam celý regál nápojů, všechny jsou "gespritzt". Spritzujou si všechny džusy a limonády sodovkou, prasata rakouský.

Jedeme domů, jsme na sebe hrdí, zvládli jsme to bez újmy na zdraví, jak fyzické, tak psychické, děti počítají tunely a já padám u 10. tunelu do kómatu.

Ve snu mi zní němčina.. "Einmal gespritzt bitte"..