Sametková pouť na Zvíkovci

Vyrazili jsme s Kvítkem pod stan. Přes platformu "Bezkempu", která zaručuje noční klid a málo nebo dokonce žádné lidi na pozemku. Jedeme na Zvíkovec k Berounce. "Mně se teda jako moc nechce pod stan." Protestuje Kvítek svým již velmi hlubokým hlasem. Přísahám mu, že ho nebudu nutit chodit. Snažím se naladit na jeho řeč: "Budeme kempit a čilovat."  Matka mluvit řeč týnejdžr. Souhlasí. Stan do ruky, bágly na záda, vlak, autobus, a kousek pěšky. "Neboj, je to jen 15 minut chůze!" Utěšuji ho, když spacákem odstrkává kopřivy ze zarostlé cesty. Patnáct minut kopřivami. Cílem těchto zocelovacích akcí je zbavit Kvítka obav z hmyzu, rostlin a jiných výzev, vystavit maximálnímu diskomfortu, poskytnout městskému počítačovému mágovi také jiné vjemy, než jsou beton a obrazovka. 

1.Odolnost vůči kopřivám - odškrtnuto. Jedeme dál.

Tentokrát je bezkemp velmi přátelské místo k maličkým dětičkám. Na místě jsou dvě rodiny. Z druhé rodiny máme smůlu na nadprůměrně nespokojenou holčičku. Všechno špatně, pláč non stop. Žasnu nad odolností rodičů, mě by to děsně deptalo, mít pořád plačící dítě, když už neplakalo, tak kňouralo. Naštěstí v noci děti spí (některé), takže pořád je bezkemp dobrá volba. Kvítek sice vymýšlí kreativní způsoby, jak se řvoucího dítěte zbavit, ale v porovnání s hlukem doléhajícím z protějšího břehu z klasického kempu, jsme za to kňourání ještě celkem rádi.  

2.Bod odolnost vůči dětem a antikoncepce - odškrtnuto

Další den stihneme zajet loďkou na koupací místo, abychom zjistili, že i v tekoucí řece  se můžou vyskytovat sinice. Kvítkovi se okamžitě projeví všechny jeho kožní problémy. Atopický ekzém zvítězí nad plísní a bradavičnatostí. Pravda a láska.. no nic. 

3.Vystavení nezdravé dávce sinic- odškrtnuto

Navzdory předpovědi začíná pršet, přesuneme se do sucha stanu. Náš stan je zevnitř zatmavený. Je to výhoda k ránu, neprobudí vás svítání. Nevýhoda se projevila přes den. Je potřeba si svítit. Tři hodiny si žeru baterku v mobilu nad radarem, pak to vzdám, protože údolím řeky se generuje jedna bouřka za druhou. 

Směr všech bouřek- přes nás

nuda a tma ve stanu

Nasazujeme pláštěnky a jdeme do Zvíkovce, má tam být pouť. Chytneme akorát konec programu. Většina stánků nedorazila, zbytek právě odjíždí. Naštěstí pivo a guláš zůstává. Varietní umělec zrovna točí osm talířů na tyčích, pak žongluje a v mžiku je z něj kouzelník a klaun. Po třech hodinách ve stanu jsme šťastní, že vidíme něco jiného, než temné stěny přístřešku. Déšť ustává a sbor místních dobrovolných hasičů stříká na trávník pěnu. Kvítek se nejdřív cítí být už příliš starý na tuto zábavu, ale pak nuda a dítě v něm zvítězí, sundavá triko. Děti se pak kloužou z kopce po velké klouzačce, dojezd je na trávě.  Z bot vylévá vodu. Gudbáj ortopedické vložky na míru.

Točení talířů

Ráno se probouzíme pokrytí štípanci po celém těle, Kvítek víc. Jsou to sametky. Včerejší klouzání a jen moje pouhá chůze mokrou trávou poskytla vítanou příležitost pro tyto tvory zavrtat se nám do kůže a užít si hostinu. Pouť pro sametky. Jsme jejich guláš a pivo.  Svědí to. Sakra to svědí.  Doma napočítám 70 pupenů, Kvítek jich má dvojnásobek. Svědí to 4 dny. 

4. Odolnost vůči hmyzu - odškrtnuto

Jsme doma, Kvítek si pozve kamaráda, blbnou spolu v pokoji i venku. Večer mu kamarád píše, ať to oblečení, které si navlíkali na hlavu, raději vypere. Zhrozím se, když mi podává chuchvalec věcí. Má vši, je to jasný, už se vidím u každodenního vybírání a jasnému programu do konce prázdnin. Prý ne, ale nemůže nám prý říct, co má. Moje myšlenky zběsile těkají jak končetiny kladenského narkomana. Žloutenka! Četla jsem, že řádí žloutenka, ach jo, ať to jsou vši.  Ne žloutenka to není. Nechce to vyklopit, tady už zasahuju, ať kouká jít s pravdou ven, nasazuju nejtěžší vyjednávací kalibr -  "nebo zavolám tvým rodičům".  Prý má štěnice. Ještě se snažíme to uhrát, že pár sametek z Kvítka přelezlo na kamaráda. Nikoli. Je jedenáct večer, Zora vylejzá ospalá z pokoje, jestli fakt musíme takhle v noci luxovat. Vysávám všechno co najdu, peru všechno co bylo v pokoji. Googlím, prý je odpuzuje Deet. Ha, máme tu repelent s deetem. Kvítek se dusí v pokoji, je mi to jedno. Vydrž, je to pro dobro nás všech. 

5.Odolnost vůči chemikáliím - odškrtnuto. 

A teď můžu jít v klidu spát, víc už jsem udělat nemohla, zbývá pár dní nervózního čekání, jestli nevyleze ze spár podezřelý brouk. Štípance po sametkách se pomalu hojí, další už si neprosíme.

6.Odolnost vůči hysterické matce- odškrtnuto.

Takže tak, odolnosti zdar, a jakou odolnost byste potřebovali vypilovat vy?

Vaše Helga

P.S. Pár doplňujících faktů o Sametce podzimní:

Larva sametky je velká cca 0,2 mm a po těle hostitele se pohybuje velmi rychle, takže je obtížné ji spatřit nebo odchytit; tak se dostane do specifických míst, kde snadněji a nepozorována může proniknout pod kůži. Takovými místy je u lidí zejména oblast třísel, pohlaví, vnitřní strana stehen, břicho, pupek, podpaží, podkolenní jamky, kožní záhyby; larva s oblibou zalézá pod spodní prádlo. Tam se přichytí ke kůži, jejíž povrch naruší svými ostrými kusadly (chelicery). Okamžik napadení hostitele je nebolestivý a tudíž uniká pozornosti. Do vzniklé ranky pak larva vypouští silně lytický sekret svých slinných žláz, který obsahuje trávicí enzymy. Larva se tudíž neživí krví, ale saje takto vzniklou drť nekrotických kožních buněk svého hostitele. Po sání, které trvá 2–3 dny, odpadne a vyvine se postupně přes tři fáze do dospělého jedince. Dále je již sametka neškodná. Samička po nakladení vajíček umírá.^[2]

Následky kousnutí

Kousnutí sametkou po několika hodinách od odpadnutí vyvolává poměrně bouřlivou alergickou reakci se silným svěděním. To způsobuje zarudlá místa, podobně jako kousnutí od komárů. Teplo, například z postele, zvyšuje následky kousnutí a příznaky spontánně zmizí po 10–14 dnech.

Zdroj: Wikipedia

Tajemství zoologické zahrady

Našla jsem doma na polici dobře uloženou roční permanentku do pražské Zoo. Kvítek ji vyhrál někdy na začátku pandemie v soutěži pro děti zaměstnanců u Zdendy v práci. Kolikrát jsme tam byli? Ani jednou přátelé. A permanentka končí za dva měsíce. 

 "Jedeme! Gorila Kamba má narozeniny!" Volám k otrávené rodině. Začíná klasické sebedestruktivní ráno před výletem. Zdenda se raději předávkuje lékem na cukrovku a dostane hypoglykemický záchvat, Zora otočí očima o 365 stupňů a prý radši bude uklízet pokojíček, než jít do zoologické, jediný Kvítek se nestihnul otrávit nebo zranit, jdeme jen my dva. Můj ty Tondo, já budu nutit děti do Zoo! Naposledy jsem v pražské Zoo byla před devíti lety a musím uznat, že se toho hodně změnilo. Nadšeně pobíhám od výběhu k výběhu, Kvítek mi po půl hodině stroze oznamuje, že tu se mnou jako nehodlá strávit celej den. Vypadá to, že se naše role vyměnily, vzal mě do Zoo syn.

Jít do zoologické v zimě je terno. Zvířatům chybí lidi. Teskně na nás - na pár otužilých návštěvníků- volají, pískají, kvílí ze svých klecí, terárií a výběhů. Zahvízdají na nás papoušci patagonští. Přijdeme blíž k voliéře, přiletí a dívají se na nás se stejným zájmem, jako my na ně. Role se obrátily i zde. Pro zvířata jsme větší atrakce my, než jsou oni pro nás. Kdo tu vlastně pro koho je? 

Papoušci patagonští nás nejdříve nalákali hlasitým zahvízdáním, přiletěli blíž, aby se na nás podívali.

Želva obrovská čůrá deset minut asi dvacet litrů, zíráme na to doslova s otevřenými ústy a svými udivenými výkřiky přilákáme k čůrající želvě další návštěvníky. Na minutku přestane, myslíme si, že je konec a nikoli! Vrátí se k aktivitě a soustředěně ji vykonává dalších pět minut. Je to neuvěřitelné.  Musím si vygooglit, jaký má želva objem močového měchýře. Google mlčí. Mám tu čest poprvé českému internetu vypustit zcela přesně odhadnutý objem 20l. 

Plameňáci jsou víc růžoví, než před devíti lety. Sloni si loupou led z louží a chroupou ho jako zmrzlinu, většina zvěře je překvapivě venku a čilá. Jen pár zhýčkanců předstírá zimní spánek, jinak to tam dost žije. 

Přicházíme ke zlatému hřebu dne. Komentovaná prohlídka pavilonu goril. Jediné, co nám utkvělo v paměti je fakt, že nejstarší Richard povětšinou jen sedí, když se gorilí samice hádají, tak na ně vyběhne. Rád vydloubává samicím ušní maz a poté ho konzumuje. Šklebíme se s Kvítkem nad touto informací a ten unešen chováním Richarda zvolává radostně, že Richard je úplně stejnej jako náš táta. Taky furt sedí, pak na nás vyběhne a dokonce i trochu tak vypadá.  Doufám, že lidem kolem došlo, že mi můj muž nešťourá ušní maz. I když.. po skoro dvaceti letech vztahu by se to mohlo stát zajímavým zpestřením.

Tlupa už asi vyhlíží připravovaný dárek pro Kambu

Musím do Zoo ještě jednou a sama, kolikrát bych si ráda přečetla o zvířatech víc, než je jejich název, sledovala gorily, jak moc nám jsou podobné, vydržela bych tam hodiny. Zoologická je ve skutečnosti totiž pro dospělé, děti tam sebou berou, aby to nebylo trapné. Člověk musí odolávat škemrání o koupi 105652. plyšové  hračky či 259. pamětní mince a když se zastaví déle než na tři vteřiny u informační cedule, je násilím odtažen.

A co by si z výletu vzal Zdeněk Pohlreich? Novou hlášku: "Viděl jsem veverku blít*, želvu chcát a gorilu šťourat ušní maz, ale tohle jsem ještě neviděl."

Takže tak.

Zvířatům zdar.

Vaše Helga

*blijící veverku jsme viděli v létě, někdy o ní také určitě napíšu

Šnek Bedřich Autobusák

Máme doma malé akvárko. Má sice pár litrů, zato představuje nekonečnou studnici k psaní článků v době blogerské krize. Psala jsem o něm už "O rybičkách a lidech" a taky "Děda, akvárka a smilné oči"

Tak jako Cimrmani vytahují své jmelí, já vytahuju své akvárium. Copak covid, ale akvárko!

Po pár letech pohřbů, přemnožení, narození hendikepovaných rybek a opět pohřbů jsem pochopila, že rybky v akvárku jen trápím a pořídila jsem krevety 5 ks, šneka Stydlína a dvě malé škeble Petty a Selmu. Krevety jsou schované v rostlinách, šnek za filtrem a škeble se před půl rokem zahrabaly a jestli neumřely, jsou v substrátu dodnes. Z minulých chovatelských pokusů zůstává v akváriu jedna osamělá přísavka, která smutně ožužlává řasu za filtrem těsně vedle Stydlína.

Sedmset korun v hajzlu a akvárium je prázdný. 

Dokoupila jsem další krevety, aby se zvýšila pravděpodobnost, že při letmém pohledu do prázdného akvária se alespoň jedna odváží a vystrčí aspoň tykadlo. Chlubila jsem se našim, co teď pěstuji, zajímá je jen, kdy budou mít krevety jateční hmotnost.

Proběhlo výběrové řízení na dalšího šneka, tentokráte extroverta, který by se držel více na očích. 

Zvítězil Bedřich Autobusák.

V akváriu nastal nečekaný zvrat. Krevety se osmělily a jezdí na šnekovi (pouto začalo už při převozu z e-shopu). Autobusák má žluté tělo, černou ulitu, velmi inteligentní výraz v očích a svůdnou nohu a překvapivou hbitost. Založil v akváriu zastávky a jezdí pravidelnou linku Filtr- Kámen -Mech.  

Show nekončí ani po zhasnutí světel. Večer se z akvária ozývá pravidelné ťukání. Zkoumám, co to tam tak ťuká. "Zdendo, Zdendo, pojď se podívat, přísavka souloží se šnekem, tos ještě neviděl!" Volám za sebe. Oba scénu sledujeme, přísavka mlátí Bedřichovou ulitou do skla. Je to velká mezidruhová láska, anebo velká mezidruhová nenávist? Může ryba milovat? Může šnek nenávidět? Umí šnek couvat? A prdí krevety? To nedokážeme říci, život je jedna velká záhada, a jaké záhady řešíte vy?

Takže tak

Akvárkům a lásce zdar

Vaše Helga

Stydlín

Měsíc v kostce

Pořád si po home officu nemůžu zvyknout na kancelář, na lidi. Chodíme teď 3 dny práce 2 dny home office, je to takový hezký balanc a moc se mi to líbí. "Tak jsme zase tady" Zdravím se s kolegy, plachost v jejich výrazech vzbuzuje obavu, aby se při pozdravu nerozprchli jako srny. Vyhodím rok prošlé ovesné vločky z šuplíku a nechávám se příjemně roztěkávat různými zvuky kanceláře, kterým jsem odvykla. Při prvních soustech v kantýně si vzpomenu, proč jsem si do práce nosila vlastní jídlo. Najednou je to všechno zpátky, je to nové a přece staré. 

Zora nám oznámila, že po prázdninách kluci ze třídy dorazili s úplně zmutovanými hlasy, ach to dospívání. 

Instalovali jsme do dveří kočičí dvířka. Hlavním důvodem bylo to, že nechceme už dělat vrátné kocourovi. Zdá se, že kočky v okolí to brzy prokoukly a stali jsme se oblíbenou kočičí restaurací. Teď už víme, proč se prodává ještě dražší varianta dvířek s čipem který pustí jen tu jednu vaši kočku. Ponaučení pro všechny, kteří plánují kočičí dvířka, kupte dvířka s čipem. Vyplatí se to. To co jsme ušetřili, už jsme utratili za  enormní spotřebu granulí.

Pochcípaly mi rybičky, koupila jsem krevety, šneka a dvě mušle. Mušle se zahrabaly do půdy, šnek a krevety se schovali za rostliny. Aneb jak utratit 750 Kč za nic. Okolo akvária mlsně přechází kocour a Zdenda. Kocour by je sežral hned, Zdenda odměřuje, jestli už mají krevety jateční velikost.

Během homeofficů jsme si doslova odrovnali kávovar. Zdenda už dva měsíce sjíždí youtube videa s recenzemi kávovarů a mlýnků. Neuvěřitelné, jakou vědu z kafe dokážou lidi udělat. Propadl tomu dokonale, dokáže hodiny vyprávět o beztlakovém porta filtru,  Demonstrativně jsem si uvařila turka. Když jsem ho vzkřísila, prohlásil, že jsem barbar.

Když už mě asi potřetí v centru osloví divný mladík v mikině, že vybírá na hendikepované lidi, dojde mi trpělivost a upřímně mu sdělím svou domněnku, že je to podvodník. Naštve se. Je to divná doba, 9 z 10 pouličních výběrčích charity jsou podvodníci. Říkal to Janek Rubeš, nebo něco podobného říkal. A co řekne Janek, to je pravda pravdoucí. Chtěla jsem být kladenský Janek.  Tenhle výběrčí  byl zrovna asi pravý, později si proklepnu na internetu nadaci a jeho povolení. Ach jo. Žena zákona se zmýlila. Poslala jsem odpustek na účet charity, karma vyčištěna, žijeme dál. Kvítek byl se mnou a nezapomněl tento hanebný čin sdělit hned druhý den ve škole.

Takže pracuju, restauraci pro kočky provozuji, pěstírnu krevet jsem založila, mám doma rodícího se kafe-nácka a příště si nejdřív charitu ověřím, než ji pošlu do hajzlu a jak jste se měli vy?

Takže tak,

Vaše Helga 

 

Naše kočičí restaurace, vlevo návštěvník, vpravo Pošuk

Helga-Gump krevetí farma

Není svišť jako sysel

Asi pět kilometrů od našeho bydliště se nachází malé letiště. Jedná se tedy o ideální trasu pro  vycházku. 

Před pár týdny jsme zjistili,  že na letištní ploše žije mnoho svišťů, postávají nad svými norami jako surikaty.  Bohužel mám u sebe jen mobil, ale i tak natáčím ten kousek přírody a rozesílám  videa příbuzným. "Je to sysel" odpovídá mi otec. Tímto děkuji kapele Chaozz, která vymyslela píseň "Svišti na golfovém hřišti", tomuto bludu jsem věřila dodnes.  

Sysli na letišti

Svišti na golfovym hřišti

Později vyprávím doma můj hajlajt dne, týdne a možná i měsíce. Absolutní nezájem všech mi ale nevezme nadšení a druhý den beru zrcadlovku s tím nejdelším objektivem, abych sviště, teda sysly  mohla navždy zvěčnit a hezky zblízka. Představuju si, jak ležím v letištní trávě jako reportérka National Geographic a čekám na ten správný moment, úhel a světlo. Těším se. Po pěti kilometrech rychlé chůze se přede mnou rozevře zelená letištní plocha. Sysli nikde. Kromě dvou seniorů, kteří roznáší syslům mrkev a jinou kořenovou zeleninu na přilepšenou nic. Ani syslí chlup.  Vyfotím si seniory a letadlo. Cestou domů lovím objektivem ptactvo v lese, nic moc, zpívají hlasitě, ale nejsou vidět, připomíná mi to snahu najít v cikádu v Řecku. Naše ptactvo to jsou takové naše cikády. Jednu pěnkavu jsem akorát našla.

Pěnkava obecná

A dnes nastává další pokus. Kvítek odtržen násilím od počítače, svačina zabalena. Své nadšení jsem přenesla trochu i na něj, protože si bere dalekohled, aby ta nebohá zviřátka utlačovaná  letadly mohl také sledovat. Po hodině přicházíme na staré známé místo. A světe div se. Nic. Sysli zalezlí. Senioři zalezlí. Sem tam proletí letadlo. Nuda. Aspoň máme to jídlo, protože bez jídla by to byl pro Kvítka už totální propadák. Cestou opět lovíme v lese, ale Kvítek si zapomněl brýle, takže spíš asi dělá, že se dívá, ale moc toho chudák nevidí. 

Cestou z letiště, kvíz najdi Kvítka, dělali jsme testovací fotku s novou maskáčovou soupravou

Co o syslích říká Wikipedie? 

"Sysel je denní zvíře. Hloubí si nory, ve kterých spí. Vyskytuje se na místech s trvale nízkým travním porostem, aby měl přehled o blížících se predátorech. Díky tomu si často k životu vybírá travnatá sportovní letiště nebo golfová hřiště.

Sysel je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh (C1) a podléhá ochraně z celoevropského hlediska (dle zákona č. 114/1992 Sb. a vyhlášky č. 395/1992 Sb.)."

Dobře, takže denní zvíře, už jsem začala mít podezření, že kladenská odnož syslů bude nějaká "night club" verze, paří v norách a na povrch vylézá jen pro mrkev přidělenou místními seniory. 

O dalším vývoji lovu syslů vás budu informovat, jelikož se k tomu momentálně upíná celá podstata mé existence. Chcete unikat realitě? Hledejte sysly. 

Syslům zdar a svišťům též

Vaše Helga

Test najdi srnku, maskovaná je tedy o dost lépe, než Kvítek

Eine Simulantenbande!

Pošuk- náš kocour- drží zatím ze všech našich nebožtíků nejdéle. Nejdřív jsme proti své vůli měli Silvestra,  zaběhlou kočku kterou jsme si ihned oblíbili, ale bohužel po pár dnech se našla majitelka. Pořídili jsme náhradnici Pipinu, vydržela rok, byla nemocná už od kotěte. Po Pipině byl Charlie Chaplin Škodovka, zase rok, prchnul.  A nyní Pošuk, stále drží. Doporučuji přečíst článek Hedvábně hebký možná to pomůže pochopit úmrtnost či útěky koček. 

Zatímco Škodovka nás oslňoval svou inteligencí, aportoval a dokonce jsem ho naučila za pamlsek válet sudy, Pošukovi příroda tolik inteligence nenadělila.  Možná právě jeho hloupost zařídila, že doposud nezemřel nebo neemigroval, slabou mysl prostě tyto možnosti nenapadnou.

Pošuk minulý týden přišel z noční toulky zničenější než obvykle. Teatrálně kulhal k misce se žrádlem a sotva se doplazil do pelechu, kde těžce oddychoval. To je divné, prohlídla jsem tlapky, a najednou koukám, v srsti má krvavou skvrnku. Když jsem srst odhrnula, měl tam dírku jako by dostal ránu vzduchovkou. Je to jasný, jedeme na veterinu. Kocour si ránu začal čistit.

Jsme v čekárně na veterině. Opírám si hlavu, zavírám oči a čekám, až přijdeme na řadu. Najednou slyším:

"Nešpinkej! Ty máš ale panděro, zastlč to pandělo"  

Probouzím se překvapená, kdo si dovoluje, mě budit a ještě komentovat můj pupek. Je to slečna naproti a šišlá na štěňátko. Jsou tam oba, otec i matka štěňátka a tím nemyslím psy. Oba šišlají. Pak ti psi mají mluvit normálně, mám sto chutí je napomenout, aby na něj nešišlali, nebo mu to zůstane. Stejně jako u klasických lékařů, na veterinu si zejména starší dámy chodí poklábosit. "A co mu je?" Klasická hláška z veteriny. Postupně se svěřují všichni návštěvníci čekárny, nekaká, blinká, očkování a pak přicházím já s triumfálním postřelením vzduchovkou. Všichni lítostivě pokyvují, vyhrála jsem soutěž o největšího chudáčka.  

Přicházíme na řadu,  "Tak mi tu ránu ukažte" říká veterinářka a mezitím jí zvoní telefon, mám asi dvě minuty na hledání dírky 1x1 mm v husté srsti. Pošuk má fungl novou luxusní, hustou, hřejivou, neprodyšnou, snadno čistitelnou zimní srst a já už to nemůžu najít! Měla jsem zranění označit fixou, honí se mi hlavou. Lékařka dotelefonovala, tichým zahnabeným hlasem jí svěřuji, že díru již nemohu najít. "Ukažte mi, jak tedy chodí." Pokládám ho na zem a Pošuk zaleze pod rentgen,  celkem rychle, zcela plynule a bez kulhání. Je mi trapně. Dostává pro jistotu injekci, aby si příště nevymýšlel, zaplatím pětistovku a jdeme domů.

Kocour posílen injekcí zřejmě nějakého kvalitního matroše vesele honí na dvorku králíka a nic mu není.  Mně běží hlavou hláška ze Švejka "Výplach žaludku a klystýr. Eine Simulantenbande!" 

Takže tak, simulantům zdar!

Vaše Helga

Chtěla jsem sem dát normální fotku Pošuka, ale tohle jsem našla v mobilu, Kvítkovo dílo z nějaké aplikace, myslím, že celkem výstižné.

Pes Bingo

Nalévám čaj do termosky, venku je lehce pod nulou. Děti se bez řečí oblékají, balím svačinu do batohu. Tohle nebývá obvyklý průběh příprav na procházku. To je vždycky řečí: Kam půjdeme? Kolik kilometrů to bude? To neujdu! Nevím na co chodíme furt ven, už teď mě bolí nohy. Je v té svačině sýr?

A teď se stal zázrak! Nikdo nenadává, nikdo neprotestuje, dokonce jsou oba rychleji venku, než já. Jedeme totiž do blízké vesnice, kde si půjčíme psa z útulku a půjdeme ho venčit! Zdenda mojí dobročinnou iniciativu podpoří.. kroutí hlavou, oči v sloup. "Ty tvoje akce zase.." Během oblékání dostanu informaci, že čtrnáct dní před horama nás všechny rozcupuje vzteklá bestie, chytneme cestou na tom čerstvým vzduchu minimálně syfla a pojedeme leda tak do pr.ele, místo na hory.

Na místě nás přivítá štěkot psů. Štěkot mnoha psů. Je slyšet už z dálky. Vyplním formulář a už nám vedou něco zběsilého bílého stakatého. Bingo. Toť jeho jméno. "Vraťte ho minimálně za hodinu, nejpozdějc do tří." Prohodí pracovník útulku a potáhne z cigára. A už jdeme. Cesta z útulku je lemována planými stromky a psími bobky. Bingo má z procházky takovou radost, že ji úplně přenese i na nás, vrtí ocasem, skáče na nás, úplně se o nás opírá celou vahou bokem, jen abychom ho podrbali. Kvítek má největší radost z toho, že Bingo každých deset kroků čůrá. A když jako bonus po dvoustech metrech pustí řídký bobek, radostí se zalyká, myslím Kvítka, ne psa. Takovou radost ten kluk neměl ani na Štědrý večer, co drahý dárky, zabalíme mu tam úplně něco jinačího.. a pes to nebude.

Zkoušíme, jestli slyší na přivolání a na jméno. Jenže léta života v domácnosti s kočkou zapříčiní, že na cokoli živého pak voláte "čiči", to samé mé podvědomí nabídlo i mně, takže jak blbec volám na psa "čiči". Každopádně je potřeba ověřit všechny možnosti, a nyní již víme, že pes na "čiči" neslyší.

Zora už je rozumná slečna, tudíž vede psa velice důležitě a zodpovědně. Po dvaceti minutách nastává krize. Kvítek má hlad. Instruuji Zoru, v které kapse batohu mám svačinu, držím Binga, ten se oblizuje. Zora vytahuje pytlík. Pytlík je ale vzhůru nohama a celá svačina je ještě v letu sežrána Bingem. Kvítek brečí a nesrozumitelně křičí že umře hlady nebo něco podobného. Bingo se oblizuje. Já nadávám a tahám psa od zbytků svačiny na zemi a volám "čiči fuj". Zora smutně mlčí. Tato chvíle je takovým koktejlem emocí. Minimálně jeden člen výletu má radost a nám je jasné, že k jeho řídké stolici naše svačina moc asi nepomohla.Zásoba čaje v termosce se nám po hodině venčení ztenčila a nám je jasné, co musíme udělat. Jít do nejbližší vesnice a koupit si náhradní svačinu. Vysílám děti k Vietnamcovi, přijdou obtěžkáni velmi nezdravou svačinou a pamlsky pro psa. Pes přežraný naší svačinou nelibě očichá pedigree kostičku a nechá ji ležet na zemi. Vietnamec akorát nosí nové zboží do krámku, "chéský pés" říká, jo pravda, Bingo má hezkou postavu, svalnatou, " pojď čiči" radši odcházíme.

Venčíme druhou hodinu a myslím, že pro začátek to stačilo, vracíme se na hovnivou cestu, jak jsme ji mezitím pojmenovali a Bingo se kupodivu těší zpátky do útulku, čím jsme blíže, tím víc táhne. Trochu je mi líto, že jsme si ho tím jedním výletem a svačinou nekoupili, je věrný tomu svému domovu, byť je asi sebehorší. Sedíme v autě, příjemně unaveni si slíbíme, že z toho uděláme tradici. V autě se z našeho oblečení line typická psí vůně, taková vzpomínka na Binga. Zora má ještě jednu hezkou vzpomínku na botě.

Asi to tak fakt bude. Cesta k velkým věcem vede přes ty věci malé. My jsme jednu malou věc udělali a doufám, že těch malých věcí bude příští rok hodně. A Vám všem přeji do Nového roku totéž, abyste se odhodlali k těm malým věcem, ať už je to o jednu kostku cukru denně méně, nebo o kostku cukru více, prostě někde trochu ubrat, někde trochu přidat. A i když z toho nakonec vzejde jen hovno na podrážce, i za to to stojí.

Takže Tak

Vaše Helga

O rybičkách a lidech

V domácnosti by prostě měla být voda, nějaká tekoucí, šplouchací, fontánka, akvárko, cokoli, prostě to tak cítím. Před nějakou dobou jsem pořídila malé akvárium, zjistila jsem, že v hantýrce akvaristů je to nanoakvárium. Prý je to velká móda a v pěstování rostlinek v nanoakváriích se dokonce pořádají i soutěže. Do nanoakvária jsem dala jednu betu bojovnici a k té nějaké dvě hyperaktivní "přísavky". Přísavky se ale v akváriu mohly zbláznit, a ještě honily betu, tudíž jsem je vrátila do obchodu a pořídila přísavku jednu, jiný druh, mnohem klidnější. Beta si zpočátku myslela, že má v přísavce konkurenci, machrovala na ni roztaženými ploutvemi a natřásáním. Ale kluci si na sebe už zvykli. Člověk by nevěřil, že akvaristika je děsně zábavný koníček. Zábava začíná při zjišťování informací v diskuzích, napíšete-li že máte betu bojovnici v malém akváriu, tak si vás minimálně pět dalších akvaristů podle IP adresy vystopuje a osobně vám přijdou rozbít ústa, akvárium a rybičku vypustí do nejbližšího čínského rýžového pole, kde je její domov. Je to zase úplně stejné, jako když jsem hledala informace v diskuzích o dětech, o bydlení, o focení. Napíšete-li do diskuze o dětech, že děcko nosíte v chicco nosítku, nebo jste ho posadili do chodítka, přijedou minimálně dvě nejblíže vyskytující se matky společně se sociálkou, dojde k výslechu a možná vás narvou a pověsí taky za rozkrok do chicco nosítka, oko za oko, zub za zub.

Zpátky k rybkám. Ve článcích a diskuzích vlastně zjistíte, že děláte všechno, ale kompletně všechno špatně. Naše betta je třeba už od začátku hrozně líná. Furt leží někde na listu, ani neplave. Na co jsem si přizovala takovou ozdobnou rybu, když se ulejvá v koutě akvária? V diskuzi se dočítám, že bety často spí v leže. Dobře, ať spí v noci, ale přes den? V další diskuzi se dočítám, že časté polehávání je následkem zácpy. A je to tady. Nemoc! Beta má zácpu! Trochu se stydím jet s ní k veterináři. Ta představa, že sedím s rybkou v pytlíku vedle labradora s ubrečenou majitelkou, ona mi řekne na můj tázavý pohled "Nádor..", a já jí smutně odpovím na její tázavý pohled "zácpa".. To by mě hanba fackovala. Rozhoduji se pro samoléčbu. Nasazuji několikadenní hladovku a servíruju jí kousek hrášku o velikosti rybího oka. V diskuzi ale už nenapsali, jak jí mám přesvědčit, že rychle klesající hrášek je její lék na zácpu? Rozmlouvám k ní klidným hlasem, ale kouká na mě stejně nechápavě, jako vždy. Hrášek zpucuje přísavka. Jedno je jisté, přísavka určitě zácpu mít nebude. Dneska jsem čistila akvárium, podle toho množství vykydaného hnoje usuzuji, že máme po zácpě. Beta je čilejší, přísavka zmizela. Přísavka zmizela! Zdenda na mě volá ze záchodu, jestli přísavka chcícpla. Říkám, že ne, ale že jí nemůžu najít. Zdenda nechápe, proč je přísavka v záchodě, ať si ji vyndám, nebo že jí udělá něco, co se jí líbit nebude. Přísavce se v záchodě celkem líbí, je těžké jí "odcucnout" zpátky do akvária. Chvíli přemýšlím, jestli jsem právě nevymyslela nový druh bio eko čištění mísy, pustit tam pár přísavek a čekat. Co mi nejde do hlavy, je to, že špinavou vodu z akvária včetně omylem odsáté přísavky jsem spláchla. A to velkým tlačítkem! Přísavka to zvládla, připlavala odpadní trubkou zpátky šikula jedna! Teď sleduji život v akváriu, beta zase polehává, přísavka žije kupodivu, jen trochu změnila barvu. V diskuzi jsem se dočetla, že to je od stresu.

Takže tak,

akvaristice zdar.

Nikdy nejez žlutý sníh

A že pojedeme dneska na jednodenní výlet na hory. Ještě jsme nikdy nebyli na Fichtelbergu. Plány velké, vždy sním o tom být na české či přilehlé německé sjezdovce s otvíračkou, kdy není svah ještě rozježděný. Fichtelberg otevírá v devět, cesta trvá dvě hodiny, vyjíždět musíme v sedm. A jak to bylo v reálu? V šest hodin vstávám a zajišťuji catering. Věci máme krásně připravené, jen naházet do auta a jet. V sedm hodin nakládáme Kvítka do auta, Zora je toho času u dědy. Kvítek jen v mikině, přece se to za chvilku vytopí.

Něco nehraje. Zmizel nám králík. Běhám po dvorku a se slzami v očích se bojím nejhoršího. V naší střeše žije kuna a králíka jsme zapomněli na noc zavřít. Je to jasný, posmrkávám, je po Růženě. Ale nikde nevidím chlupy nebo krev. Usedám brečky do auta a co se mi nemihne před očima, Růžena, ta mrcha chlupatá, si běhá spokojeně po ulici. Naše králice Růžena se má nadstandardně dobře. Každý den má volný výběh po celém dvorku, patrovou 3+kk králíkárnu se zateplenou ložnicí. All inclusive co se týká potravy na záhonku, může si okusovat vše, na co má chuť. A to vše, to vše zahodila a prchla. Svoboda je víc než all inclusive. Bereme se Zdendou do rukou hokejky, to už je půl osmé a naháníme Růženu směr naše vrata. Nechtěli jsme na sebe volat, abychom nebudili sousedy. Posunky máme okoukané z akčních filmů, takže jsme si naznačujeme, kdo Růženu ze které strany nadeběhne. Hotová jednotka rychlého nasazení. Je to skvělá rozcvička, schovává se potvora pod auty, tudíž si člověk musí kleknout na silnici a dívat se pod kterým autem se nachází, posunky pak navigovat partnera. Jestli nás někdo ze sousedů pozoruje, musí se náramně bavit. Fúrie nevděčná je konečně doma a my v osm hodin vyjíždíme. Kvítek je už celkem promodralý, tak jsme se do akčního filmu zažrali, a zapomněli, že sedí v otevřeném autě jen v mikině.

Přijíždíme k Fichtelbergu. Sjezdovka vypadá prudce a přelidněně. Otáčíme to a jedeme na Boží Dar, přece jen potřebujeme ještě pro Kvítka mírný svah. Kvítek vydrží lyžovat dvě hodiny a pak si jezdí na bobech. Padá mlha. Přestávám vidět na Kvítka, dole pod kopcem vidím matné obrysy, strhla se tam velká koulovačka, několik dospělých a dost dětí.

Nevím co je to za zvyk, ale dost lidí lyžuje na kopci a stejný počet přátel, fanoušků, příznivců a příbuzných stojí pod kopcem s foťáky, mobily a se psy a dívají se na své přeborníky. Psi samozřejmě kálí všude a tak koukám, Kvítek přichází z koulovačky jaksepatří vyválen v lejnu. Možná se ta děcka nekoulovala sněhem, ale hovny, kolik jich pod kopcem je. Ó ještě, že nebyl v tu chvíli na blízku jakýkoli pán a pes, myslím, že by to schytali za všehna lejna, které jsem kdy seškrabovala z nás a z dětí. Ono se to zahrabe do sněhu, že jo. Co je bílé, to je dobré. Blbé je, že to bílé roztaje a ještě blbější je, že třeba na Božím Daru se to už ani neobtěžují lidi zahrabávat.

Opravuju Kvítkovi pravidlo č.1 pobytu na sněhu: Nikdy nejez žlutý sníh o dodatek .. a nikdy se nekouluj ve sněhu hnědém.

Ještě sjedeme pár kopců, zkusím přejet i vedle na Neklid, nikdy jsem tam nebyla, ale sváteční davy dolehly i tam, tak se vracím zpátky na kopeček. Jedeme domů, chvilku hrajeme v autě slovní fotbal, poté vyhlašuji hru na broučky. A spali a spali, nevím, kdo usnul dřív, jestli Kvítek, nebo já, Zdenda naštěstí neusnul a já jsem prý vyhrála soutěž o nejvíc chrápajícího broučka, ani nevím, co mě zmohlo víc, jestli to lyžování, anebo hon na Růženu.

Jsme doma, vybalujeme lyže. Růžena sedí dost naštvaně ve svém loftu. Zdenda, navrhuje, že bychom ji měli venčit na vodítku, když tak touží po toulkách ulicemi. Ještě to zvážím. Jednou jsme jí zkusili dát kšíry a málem se na nich oběsila. A taky si moc neumím představit, jak po ní budu sbírat každý bobek zvlášť. Ale na Boží Dar bychom ji mohli vzít, stála bych pod svahem s králíkem, fotila, Zdenda metá obloučky a Růža metá bobky, dost bychom zapadli.

Takže tak, nikdy nejez žlutý sníh a hnědý už vůbec ne.

Helga

Hedvábně hebký

"Mami, Kvítek stříká kondicionér na kocoura!", žaluje Zora, která pět minut předtím vozila kocoura po domě v zavřené krabici, koukala mu z ní jen hlava, i když krabice byla zavřená. Nechci vůbec vědět, jestli po dobu projížďky mohl vůbec dýchat.

"Kvítku polož ten kondicionér!"

"Já na něj nestříkám."

"A od čeho je mokrý?"

"Vyválel se v umyvadle."

Byl to perný den, z práce sprint do posilovny, mám čas rozplánovaný přesně na minuty, rychle odcvičit a do družiny, jedno dítě na kroužek, druhé dítě na kroužek a ještě nakoupit. Je to takový zmatený bizarní den, dnes obzvlášť. Začne to už v posilovně, zatímco cvičím, přiběhne chlapík, tipuju věk kolem šedesátky, nikdy jsem ho tam předtím neviděla. Zaujme mě svérázným pojetím rozcvičky. Nejdřív vitálně přiskočí ke stojanu, na kterém zcela mírumilovně a klidně visí asi šest podložek. Začne do nich boxovat. Poskakuje u toho celkem přesvědčivě, zřejmě bývalý boxer. Do toho metá kotouly. Trochu se bojím vstoupit do jeho teritoria, abych nedostala po hubě. Vidí moje obavy a praví: "Neboj se malá, ty mi neublížíš." Fakt se mi ulevilo.

Pak podle plánu družina, kroužky, nákup. Kupuji perníkové koření, pokladní zřejmě jede na tom samém co kolega boxer, a jak uvidí perníkové koření, začne zplna hrdla zpívat: "Po roce Vánoce Vánoce.." Zubím se na ní, že je jako moc milá a zpříjemní nám nákup svým výstupem. I přes svůj mizerný plat a mrzkou náplň práce dokáže být s písní na rtech nad věcí. Jen ukáže prstem na displej kolik mám zaplatit a začíná druhou sloku. Zaplatila jsem a chci jí popřát hezký den. Nepustí mě ke slovu, zpívá právě refrén. Když odcházím, mává na mě a volá konec písně.. "šťastné a veseléééé!" Perníkové koření mám v tašce, pokladní má zřejmě perník v krvi.

Je večer, sedím tupě na gauči a hladím kocoura, nad ničím nepřemýšlím, jen jsem unavená a zítra mě čeká další perný den. Hladím a hladím, kocour přede. Byl to fakt divný den. V hlavě mi zní stále dokola "Po roce Vánoce přicházejí", a kocour je tak hedvábně hebký, opravdu velmi velmi hebký.

Takže tak.

P.S. Nechcete-li vyhazovat peníze za vitamíny a výběrové granule pro vaše domácí miláčky, hebké srsti dosáhnete i levným kondicionérem.

Děda, akvárka a smilné oči

Můj děda už tady nějaký ten rok není, ale čím jsem starší, tím víc cítím, že kus dědy zůstal i ve mně. Máma říkala, že mám jeho smilné oči, jako dítě jsem to moc nechápala, ale postupem času, kdy mi byly odtajněna 13. komnata dědova života, jsem pochopila, co znamenají smilné oči. Děda miloval zvířata, víc, než lidi. Pocházel z chudých poměrů, takže od malička měl jeden velký cíl, vydělat peníze. Největší koníček byly rybičky. Rybičky byly i vedlejší zdroj příjmů. Můj táta neměl vlastně ani dětský pokojíček, spal v obýváku, protože jedna místnost byla obsazena akvárky. Když mě hlídali, trávila jsem v místnosti hodiny po lokty ponořená v akvárku a lovila neonky. To bylo ještě za minulého režimu a domů jim chodili zákazníci pro ryby i pro radu. Děda věděl o rybách všechno, o nemocech, jak se zbavit zakalené vody, která ryba se s kterou snese a tak.

Po revoluci se hned chopil příležitosti a otevřel si obchod - akvaristiku a potřeby pro zvířata, prostě zverimex. Ale pozor, slovo zverimex před ním nikdo nesměl vyslovit, on neměl zverimex! Vymyslel název ZOO-Hobby. Děda byl stavěný pro byznys, nakupoval, prodával, radil a když měl dobrou náladu, v obchodě bavil zákazníky svými sprostými vtipy. Ženské se hihňaly, chlapi couvali. Ale ovšem nikdo nesměl vyslovit slovo zverimex, to skončil humor, děda zbrunátněl, zákazník nezákazník, prostě ho seřval. Když někdo přišel koupit myš pro hada, a myši zrovna došly a chtěl koupit aspoň křečka, v tu ránu byznys skončil a děda jim udělal takové kázání, že takový člověk pak snad naučil radši hada na veganskou stravu, než aby ho krmil křečkem.

V obchodě jsem byla jako v ráji, vymazlovala jsem morčata, křečky, učila mluvit papoušky a když jsem byla na střední, i jsem pomáhala prodávat. Později pořídili na prodej dva šedé papoušky Žako. Vildu a Valdu. Vildu děda vycvičil, tak si ho nechal, Valda byl na prodej. Papoušci nenáviděli babičku a kdykoli jen prošla okolo, hned se činili, aby jí štípli anebo na ní vyházeli pár výtrusů. A nejvíc zlobili tím, že se naučili zvuk zvonku a "Dobrý den", takže babička, která už musela sedět na židli, aby si odpočinula, se musela namáhavě zvednout a jít k pultu, aby zjistila, že v prodejně nikdo není.

Když tak nad tím přemýšlím, dost se divím, že měli vůbec kšefty. Chodila jsem na obchodní akademii a bylo mi jasné, že asi není úplně dobré posílat do hajzlu zákazníky, chtějí-li krmit hada křečkem, nebo dát rybičku do kulatého akvária (stejný scénář jako s křečkem, děda rybu neprodal a ještě je vyhnal z obchodu) Babička to ještě završila tím, že zákazníkům radila koupit si ten levnější obojek, pak vyndala dražší a říká: "Ale ten je hrozně drahý, to bych za to nedala". Ale asi vydělali dost, děda si pořád kupoval nová auta a dokonce jel do Španělska na dovolenou, myslím, že mi tam odtud přivezl malou kabelku. Měla jsem z ní radost, ale vůbec jsem nechápala, proč se na ten dárek máma tak divně tváří. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že ve Španělsku byl se svojí milenkou. Babička o ní věděla, ale asi nechtěla být sama, nikdy se nerozvedli, nevím, v té generaci rozvody nefrčely. Jednou mi říkala, že nikdy nebyla na "hopsání na klíně", takže byla ráda, že se děda vybije jinde.

Táta se vždycky hrozně za dědovy sprosté vtipy styděl, říkal si, že až bude starý, takový nebude. Ale jakmile se rodina sejde, košilaté vtípky z něj padají snad ještě s větší radostí a frekvencí než z dědy, a vždycky si na dědu vzpomeneme. A já ani nečekám na stáří, sprosťárny jsou na denním pořádku, zejména v práci, naštěstí už si kolegyně zvykly a dvojsmyslné vtípky padají dokonce i z nich.

A nemám po dědovi jen jeho smilné oči, ale i lásku ke zvířatům. Sice je nemám radši než lidi, ale posledních osm let se nám zvířena rozrůstá jedna radost. Nejdřív králík, potom kočky a nakonec jsem to dovršila akvárkem. Marně vzpomínám, jaké rady dával děda lidem při zakládání akvária, hledám na internetu, pročítám články. Kéž by věděl, jak moc bych se ho chtěla zeptat a poradit. Děda tady není, ale myslím si, že by měl ze mě velkou radost. Sice nemám milence, ale mám aspoň akvárko.

Dědům a akvárkům zdar

Žako umírá

Vítejte u dalšího dílu povídání o kolegyni Samantě, je to ta Samanta, která je v ketóze a nesnáší sacharidy, jak jste si měli možnost přečíst ve článku Sacharyyd. Zjistila jsem, že Samanta je snadným terčem vtipů a šikany a plánuji o ní napsat celou sérii článků. Samanta má papouška Žaka. Je to její velký koníček ten papoušek. Je to tak velký koníček, že má dokonce dva papoušky. Ještěže nevlastní koně, to bych pak musela označit její pěstování koní za jejího velkého papouška. Haha, hrozně vtipný. Papoušci jsou velmi šikovní a s láskou opečovávaní. Samanta se jim snaží simulovat původní prostředí, odkud papoušci pochází, vybudovala si džungli v domácnosti. Nikdy jsem u ní nebyla, ale z vyprávění vím, že se jim po nábytku pnou liány, v místnosti mají několik kmenů dotažených z lesa a ze stropu visí orchideje. Oběd musí jíst na gauči, protože na jídelním stole mají malou Amazonii. Myslím, že brzy u nich doma vznikne malá botanická zahrada se zoologickou vsuvkou v podobě papoušků. Návštěvy budou nuceny zakoupit si u vchodu vstupenku a misku s nakrájeným ovocem. Předpokládám, že vstupenky bude prodávat jeden papoušek a druhý bude provádět po bytě s odborným výkladem. Protože ale doma papoušci postrádají sluneční svit a odpovídající UV záření, musela Samanta pořídit kšíry a závaží na papoušky, aby je mohla venčit a vystavovat všemožnému záření. Nevěřili byste, jak je těžké sehnat na internetu závaží na papoušky a také byste nevěřili, co dokáže google nabídnout, zadáte-li "závaží na ptáka" do vyhledávače. Proběhlo první venčení, nebyla jsem u toho, ale představuju si to jako pouštění draka, nahoře plápolá papoušek na šňůře, dole plápolá páníček. Musí to být švanda.

_pixabay.com

Švanda to přestává být, pokud drak při venčení prostydne. Žako prostydnul. Žako začal chrčet. Samanta googlila, krom nachlazení na ní vyběhly mykózy, rakoviny a jiná smrtelná onemocnění. Samanta panikaří a už jede do Prahy doktorovi. V přepravce chroptějícího Žaka. V metru poutají s papouškem nevítanou pozornost. Spiklenecky po nich pomrkává důchodkyně naproti:

"Vezete holuba?" ptá se babička

Samanta uraženě: "Ne, to je papoušek."

Babička se nenechá odbýt: "Papoušci jsou přece krásní, barevní, tohle je holub pani, toho já poznám, ten kdo vám ho prodával, vás pěkně nachytal pani, kdepak papoušek, holub to je.

Samanta jí nevrle vysvětlí, že ví, co veze a že to rozhodně holub není. To nasere, papoušek za desítky tisíc a vypadá jak holub.

V čekárně zvěrolékaře po třech hodinách čekání, přichází Žako konečně na řadu. Chrčení sice nepředvede, ale v rámci sebeobrany vyvíjí takový zvuk, že se všechny pražské sanitky můžou jít zahrabat. Po pěti minutách jim zvěrolékařka oznámí, že papoušek je zcela zdráv, vytrhne jim z ruky 600 Kč a vystrčí je ze dveří, v tom řevu by pracoval leda tak vůl.

A diagnóza? Holoubek je zdráv a velmi šikovný, poněvadž se naučil napodobovat vypouštění myčky, nejdřív chrčí, pak třikrát zapípá.

Chrrrrr píp píp píp

Takže tak

Helga

O polomrtvých králících a démonech

Vyrazili jsme do místního ekologického naučného biologického záchranného útulného bio centra, prý tam jsou dílničky a divadlo. Tyhle akce mají jednu nespornou výhodu, děti zaprasí cizí stoly, cizí židle, cizí zdi a cizí umyvadla a co je nejdůležitější, uklízí to po nich cizí lidé.

Malujeme vajíčka a já mám velkou radost, že Kvítek už používá jinou barvu, než černou, takže vedle těch černých vajec z loňska a předloňska, už je pár vajec i zelených. Dokonce se mi podaří nabarvit jedno vejce a vypít kafe, ani mi nevadí, že si děti pletou kafe s vodou a namáčí mi v něm svoje barevné štětce. Je mi fajn.

Kvítek si zařídil manufakturu na výrobu perníčků, po své levici si ochočil děvče a na jeho příkazy mu podává sypání a polevy, po jeho pravici mu nějaká paní zajišťuje přísun nových perníčků. Přispěla jsem do kasičky asi stovku, ale ani to jim zřejmě nepokryje náklady na polevy, natož aby se to dostalo těm nebohým zachráněným opeřencům, kteří na nás kulí své smutné oči z voliér.

Za chvíli začíná divadlo, od té doby, co mám děti, cítím na sobě silný pokles IQ a celkem mě ta dětská představení baví. Směju se, tleskám a je-li vyžadována spolupráce dětí s herci, ráda se hlásím jako dobrovolník. Nicméně od účasti mě zrazuje známá, že na tom byli už loni a významně koulí očima. Nevzdávám se, usazujeme se na židle. Mám depresi hned od začátku, herecký sbor se skládá ze staršího manželského páru a zřejmě jejich mladého syna. Syn je šikovný, zvesela zpívá, s písničkou přišel jako ptáček, hraje na nástroje. Jen paní mi tak hrozně připomíná ty hnusné pedantské učitelky, které jsem zažila jako dítě ve školce. Paní zpucuje hned zezačátku pár dětí, aby si daly časopisy pod židličky a narovnaly se, furt chce po dětech vědět, co je tohle za nástroj, a jak dělá kravička, děti narovnejte se, ty nejez, v divadle se nejí, ty nežvejkej a narovnej se. Jen čekám, až řekne, ať si dáme ruce za záda a jsem odhodlaná demonstativně odejít. To je masakr, mám já tohle zapotřebí? Dětem se to ale líbí, takže se já musím vypořádat se svými démony z dětství a jedeme domů.

Hlídáme sousedům králíky. Sousedi odjeli na týden na dovolenou. Jdu králíky nakrmit a co nevidím, králíci si organizovaně vypáčili králíkárnu a prchli na dvůr, kde si na trávníků založili asi devět nor. Co je průser, pouštěli jsme na dvůr Charlie Chaplina Škodovku a vůbec nám nebylo divné, proč je už dvě hodiny u sousedů a je z toho hrozně unavený. Honil nebohé bílé zakrslé roztomilé králíky s černými očičkami. Bílí nebozí králíčci získali nyní červené žíhání od Charlieho drápů. Kontroluju počet očiček, uf, očička mají všechna. Honíme je asi hodinu po dvorku a až za pomoci síťky na motýly se lov vydařil. Zdenda zajišťuje jejich králíkárnu stahovacími páskami. Teď už se ven nedostanete hajzlíci. Pevně doufám, že se králíci zahojí do pátku, a červené žíhání ze sebe omyjí. A taky doufám, že sousedi neví, že píšu blog.

Naproti přes ulici bydlí starší pár, kam chodíme pravidelně na koledu. Letos nám pán oznámil: "Přestávám chlastat, kouknu z vokna, venku vidím dva bílé králíky, tohle už je konečná, seru na to, nechlastám!"

Takže velikonoce jsou takový očistný svátek, já zavřu dveře za svými školkovými prazážitky, soused přestává s alkoholem a Kvítek přestal barvit černě.. ou jé.

Charlie Chaplin Škodovka

A je to tady, jedeme vybírat náhradníka za zesnulou kočku. Sepsali jsme podle internetových stránek útulku jména koček, která podle popisu vyhovují do domácnosti, kde je lehce rušno. Naše požadavky se týkají zejména psychiky kočky, musí to být odolný jedinec.

V autě školím děti, co budou a hlavně nebudou dělat v útulku, vyhrožuju jim, že to je zkouška, jakmile se paní z útulku nebudeme zamlouvat, odneseme si leda tak gumovou myš. Kvítkovi se pomyšlení na gumovou myš líbí, ale o trochu víc si přeje tu kočku, tak se snaží.

Vítá nás třínohá kočka ještě venku, děti se na ní vrhnou, kupodivu se s nimi mazlí, byť jí prý o nohu připravily právě děti, které na ní uvázaly provázek. Po očku koukám, jestli v dohledu není žádný provázek a doufám, že moje děti nebudou mít žádné hloupé nápady.

V útulku je kolem osmdesáti koček, celkem rychle jsme pochopili, že my si nevybíráme kočku, ale odevzdaně čekáme, která kočka si vybere nás, vyplní s paní papíry a bude si nás moci odnést v přepravkách domů. Některým, zejména těm starším, jsme vysloveně nesympatičtí, ti se ani neobtěžují se na nás podívat. Mladší koťata se na nás nadšeně vrhají ze všech stran.

Povídáme si s paní, je to řehole takový útulek. Mezitím se děti postupně ptají, jak se jmenuje všech osmdesát koček. Samozřejmě si to nikdo z nás nezapamatuje, takže se ptají další hodinu průběžně stále dokola. Všímám si, že se mi o nohy stále otírá a je neodbytný jakýsi malý Hitler s knírkem. Prý se jmenuje Forest, ale všichni mu říkáme Adolf. Jede s námi. Dostaneme školení, jak doléčit uši a jaké všechny nemoci existují. "To je snad lepší nevědět", říkám paní a koutkem oka sleduju Zoru, která zrovna pusinkuje kotě a Kvítka jak prozkoumává technologii závěsu dvířek kočičího záchodu.

V autě usuzujeme, že Adolf není moc korektní jméno, volíme jméno Charlie Chaplin. Kvítek řve, že je to holčičí jméno a chce, aby se jmenoval Škodovka. Protože nám zbývá ještě hodina cesty a Charlieho chceme ušetřit řevu hned v počátku jeho adopce, schvalujeme společně jméno Charlie Chaplin Škodovka a všichni jsou spokojení.

Hned druhý den běžím do obchodu pro kočičí záchod - ten zavřený typ, v domnění, že se vyčůral na gauč, protože chudáček nepoznal, že to šedé nízké, kam jsme ho už desetkrát postavili, je záchod. Vybírám totéž stelivo a tentýž záchod, na který je asi zvyklý z útulku. Hezky mu to tady všechno naaranžujeme a on si očichá oba záchody a jde na ten nízký samozřejmě. Později opět velmi rychle chápeme, že chcaní na gauč je vyjádření nelibosti.. podruhé přidřepává, když vytahuju žehlící prkno. Tak jsem dožehlila, říkám radostně Zdendovi, když budu žehlit, budeme mít pochcaný gauč, to opravdu chceš? Takže ode dneška nežehlím, kocour na gauč už chcát nechodí a všichni jsme šťastní.

Bydlíme u něj 4. den a rychle si nás ochočil. Napsal e-mail do útulku, že se má dobře, projel co je nového na facebooku a teď kouká na televizi a líně přežvykuje uchošťour. Jakmile mu dám tento článek k autorizaci, vyjde na blogu.

Kočkám zdar.

O Silvestru, kočkách a lidech

Loni o Silvestra k nám dorazila zatoulaná kočka. Když ji Zdenda osvobodil ze zdi, odkud se nemohla dostat, a nesl ji domů, trochu jsem se vyděsila, že sem z lesa doběhl rys. Byla obrovská a měla štětinky na uších. Jediné, co se z ledničky dalo použít jako žrádlo pro kočku, byl uzený losos, musela se u nás cítit neskutečně dobře. Nemajíce základních znalostí v péči o kočku jsme jí nalili i mléko. Ona zase za odměnu chodila srát do vany (po mléku to bylo výživné), byť jsme jí vytvořili provizorní wc z králičí podestýlky a lavoru. Rychle jsme se sžili.

Zdálo se, že to bude krásný a dojemný vstup do nového roku. Protože ale vypadala trochu vznešeně a asi někomu patřila, svědomí nám nedovolilo si jí nechat, aniž bychom se nepokusili najít majitele. Rozvěsila jsem letáčky, Zdenda dal fotku na FB. Říkali jsme si, jestli se do 14 dnů nikdo neozve, bude naše. Po pár dnech se ozvala majitelka a já to skoro obrečela.. no skoro.. úplně obrečela. Za ty 4 dny jsme si na ní tak zvykli, že jsme okamžitě začali shánět "náhradní" kočku. Náhradnice se našla, byť už nebyla taková milá jak ta silvestrovská, společnost nám dělala necelý rok. Psala jsem o ní v článku Kočka je pipina.

Přišel další Silvestr. Zora ráno hlásí "Pipina jen leží a spí a je studená". Odvezli jsme ji na veterinu. Veterinář jen zkonstatoval, že je to infekce a prý má špatné ledviny a už s tím nic nenadělá, dostala poslední injekci. Oznámili jsme to dětem. Kvítek řval, já jsem řvala, Zora kroutila hlavou, že prý se na to nemůže koukat, jak řveme, že je umírání přece normální a patří k životu. Pak mě průběžně celý den kontrolovala "Mami, ty zase brečíš?" ptala se mě skoro až otráveně, a já jsem se vždycky vymluvila na cibuli, smítko v oku, rýmu.. atd. Kvítek ještě chvílemi hledá kočku, než si to uvědomí.. "Kde je kočka? .. a jo já jsem žapomněl, je mutvá".

Dneska celý den sháním další náhradnici. Máme domluvené návštěvy dvou útulků příští týden, tak třeba si nás vybere už nějaká, která s námi zůstane déle. Tedy jestli budeme posouzeni jako vhodní osvojitelé, jeden útulek se mnou dělal předběžnou prověrku už po telefonu, nevím, jestli jsem uspěla. Paní se vyptávala, kde kočka bude, co jí budeme dávat žrát, a jestli s námi bude spát v posteli, kolik bude mít hraček a jaký používáme kočkolit. Vyděšeně jsem paní ujišťovala, že se u nás kočka bude mít jako v nebi, že je neustále někdo doma. Mám trochu strach, že když jim řeknu, že kočka s námi nebude spát v posteli, tak nám ji ani nedají. Ale chápu na druhou stranu, že nechtějí dát kočku jen tak leckomu a mají můj obdiv co se týká zapálení pro péči o tolik zvířat, která musí být náročná jak fyzicky, tak finančně.

A také musím ocenit originalitu některých útulků při volbě jmen: Tak třeba kočky nalezené ve sběrném dvoře se jmenují Hliník a Sutinka, kočka odchycená v asijské tržnici se jménem "Bun bo nam bo". Hospozínský útulek má zase kočky pojmenované v IT tematice: Google, Jobs, Dell, LG, Sharp, Sony, Fuji a Mac.

Silvestr je u nás poslední dva roky ve znamení ztrát a nálezů, a já přeji Vám všem do roku 2017, abyste našli všichni také "náhradu" za to, co jste kdy ztratili. Prázdná místa v životě i srdci je potřeba zaplnit.

Vaše

Helga

Kočka (je) Pipina

Máme kočku Pipinu. O jménu se nebudu moc rozepisovat, jen přiblížím, že jméno měl na starosti 4 letý syn, který právě procházel (a prochází) rektálním obdobím (tzn. vše co je o prdění, kadění, zadku atp.. je cool napříč celou školkou). Jméno bylo nejschůdnější a nejmírnější mezi návrhy: Prdilka, Prdelka, Bobinka, Hovnilka, Smradlavka..

Zpátky k Pipině. Chtěli jsme kočku, co se přijde pomazlit, nebude pouštět srst, nebude tlustá, bude mňoukat, bude něco dělat, hrát si a tak, a třeba bude i čistotná, jak se to o kočkách tak povídá... shrnula bych to asi takhle v šesti největších mýtech, které jsme si mysleli o kočkách:

1. Kočka pouští chlupy, když dvakrát do roka přesrsťuje... Realita: Kočka přesrsťuje od narození do smrti.

2. Kočky se rády mazlí.. Ne všechny kočky se rády mazlí, Pipina má jedinou erotogení zónu, a to na hlavě. Občas nestihnu proškolit návštěvu, která kočku naivně pohladí po celém těle. Ale tohle už máme ošetřené, jakmile je ve dveřích návštěva, fasuje krabičku s náplastmi.

3. Kočky jsou čistotné.. králík je čistotnější než kočka! Hanba! Kočka si dvakrát lízne packu a tím její hygiena končí, prase je to.

4. Kočky mňoukají.. jak která..

5. Kočky lezou po výškách. Koupili jsme luxusní škabadlo asi 1,5 metru vysoké. Neleze na to. Pipina má strach z výšek.

6. Když budete dodržovat dávkování žrádla, kočka bude štíhlá a zdravá. Pipina je tlustá a líná. Žrádlo jsme jí omezili na minimum. Máme podezření, že se tajně přežírá pavoukama a octomilkama..

Nechci aby tento článek vyzněl jako nějaké pošahané chvalořečení domácích mazlíčků, vyléčila mě celkem jedna diskuze pod článkem o kočkách, na který jsem narazila, když jsem se obohacovala o znalosti, jak se o to nebohé zvíře starat. Pod článkem jsem nevěřila vlastním očím, úplná obdoba mimibazaru, jen ve zvířecí formě, taková malá ukázka:

Anna B.: Náš Tadeášek mňouká jako malé miminko, když mu nedám mlíčko, týden se se mnou nebaví, je to takové malé zlobidýlko. Myšky mi teda nechytá.

Běta C.: Kočeny jsou prostě můj život, ráno se se mnou přijdou pomazit, přes den rošťačíme, dokonce i na záchod mě Bedříšek provází, nehne se ode mě miláček můj chlupaťoučkej, večer ho pusinkuju na faldíčky, to miluje nejvíc

Cecilie D: My kupujeme Fridolíně ty nejlepší konzervy na trhu a vaříme jí bio kuřecí masíčko, po tom se může utlouct. Rybky jsme jí zkoušeli dávat, ty jen očichá a nechá je být, hubička naše mlsňoučká

Všechny vás prosím, jestli začnu někdy šišlat a rozplývat kvůli kočce, nafackujte mi. To mi tak připomíná, stejnou prosbu jsem vyslovila když jsem byla v očekávání - říkám Zdendovi: jestli budu říkat "my jsme kakali" a šišlat, propleskni mě..

P.S. Naší Pipinečku všichni milujeme, je to taková naše dámička roztomilá, pouští chlupíky, ale nám to nevadí, meleme jí každý den jatýrka a tuňáčka už taky ochutnala. Chodí za námi jako pejsek, a na záchůdku jsme uměli kakat hned od koťátka..

PLESK..