Dálkové nešvary

Distanční výuka se stala již pevnou součástí našich životů, proto bych ráda shrnula veškeré poznatky.

Dálkové zlobení:

Už jsem si docela i zvykla na telefonáty ze školy se stížnostmi na Kvítkovy výstřelky, od školky vynikal kadeřnickými službami, ničením majetku školky (potřeboval udělat z proutěného ozdobného košíku loď z okny v podpalubí), ve škole lákal holky na záchod, že jim ukáže jablíčko a červíčka (a nejedná se o ovoce, zapoj fantazii), házel do záchodu pomůcky k výuce, nikdy jsem z něj nedostala, proč. Vše okamžitě přestalo nastolením domácí výuky, žádné telefony, žádný stres, co zase provedl, pohoda. Jeden týden. První telefonát zvoní po týdnu výuky na dálku. Kvítek kreslí na společnou interaktivní tabuli kosočtverce. Já se z toho zblázním, on zlobí ve škole, i když ve škole není! Výuka na dálku má dva nebezpečné aspekty- chat a interaktivní tabuli. Obojí se dá slušně sabotovat. Rychlým zásahem jsem už párkrát smazala z chatu pár nebezpečných vět  (Simonko, zpíváš falešně; Je to nuda; Máma je docela stará atd.) Interaktivní tabule je doslova zbraň na uštědření pár životních traumat učitelce, která se snaží udržet obrázky  a nápisy na tabuli svou myší na jednom místě, zatímco pět dětí proti ní šoupe zbylým obsahem. Beznaděj prosakuje přes obrazovku.

Napovídání:

Rodiče chtě- nechtě se vžijí natolik do výuky, že mimoděk vykřikují odpovědi místo dětí, nebo dětem aspoň tajně radí. Tak doprčic, radíme dětem aspoň tak, aby to nebylo poznat, takhle ne:

- (probírají vyjmenovaná slova po M) "Děti a jestlipak víte, co znamená slovo Litomyšl"

- Ticho

- hlásí se Anička

"Litomyšl je město, kde se narodil Bedřich Smetana v roce 1824"

.. a vůbec jí to nikdo neporadil...tak určitě..

Pokračují vyjmenovaná slova po M a učitelka se snaží děti nasměrovat na slovo "smýčit"

- "Děti a jak se jinak řekne něco jako vymést, zamést, uklidit?"

- Děti neví, začíná souboj rodičů, my prozíravější si vypínáme mikrofon, z ostatních slyším tiché napovídající hlasy: 

"smést.. smíst ...nevim vysát?"

Atmosféra houstne, u Sárinky dokonce přestala maminka mlátit hrnci v kuchyni a tiše přemýšlí, připadám si jako ve znalostní soutěži, otázka za 5 tisíc korun.  

Mají říkat různá odvozená slova od vyjmenovaných slov. Kvítek zrovna pod stolem skládá nějaký hlavolam. Dloubnu ho do žeber, ať dává pozor a už se vezu a radím ".. co udělá auto když jede moc rychle do zatáčky?" "Smyk!" Vykřikne nadšeně do mikrofonu. Utěšuji se, že na to konec konců přišel skoro sám.. jen maličký švindl.

Poruchy mikrofonu, internetu, mozku:

Musím uznat, že udržet pozornost na meetu déle než půl hodiny je náročné i pro dospělého člověka, hlavně na angličtině. Angličtinářka má špatný mikrofon, neptejte se mě proč si za ten rok nekoupila pořádný headset, když si na to pokaždé rodiče i děti stěžují, ale budu-li se na to dívat pozitivně, celkem jsme se už naučili odezírat ze rtů, takže, v případě ztráty sluchu klidně můžeme jet na dovolenou do anglofonní země a neztratíme se. 

Neuvěřitelné je, jak moc se všechny děti těší do školy. Nejdřív jsem si myslela, že to říkají jen proto, že se to od nich očekává, ale opravdu se těší! A kdo se těší ještě víc? 

..Helga

Takže tak.

Květinový vrah

V létě mě známá, pro uchování anonymity jí budu nazývat Šárka, požádala, zda bych jí během dovolené nepřišla zalít květiny. Ví, že doma nějaké květiny mám, a že rostliny poměrně prospívají, tak tuto důležitou funkci přidělila mně.  Rostliny na mých parapetech jsou odolní sparťani, kteří si svá místa vydobyli svou odolností a schopností přežít i po dvouměsíčním nezalévání, to Šárka nevěděla. Svá morčata a papoušky obdobně rozdělila mezi ostatní známé. Je důležité nemít vajíčka v jednom košíku,  jak říkávala naše profesorka ekonomie. 

Dostala jsem klíče a  instrukce. Abych nemusela lézt na balkon, všechny balkonové plodiny, jako rajčata, lusky, jahody, byly úhledně připraveny v tmavé kuchyni, připraveny absorbovat každou kapku vody, kterou jsem je hodlala obšťastnit.  Tak se i stalo, první zalévání dopadlo na jedničku, nevynechala jsem jediný květináč a truhlík.

Zalévání No2.

Hrášek začíná usychat, já si tedy myslím, že už skončilo jeho plodící období,  hrdě na něm visí dva lusky zaplněné zakrslými třemi hrášky celkem. Je na řadě další generace, která bude pokračovatelem rodu. Nicméně se snažím hrášek resuscitovat mocným zalitím. Před odchodem zvolám směrem k truhlíku, ať hlavně neodchází za světlem. Rajčata jsou stále vlhká. Jahodám navzdory (nebo možná díky) hojné závlaze začínají schnout první listy. 

Zalévání No3.

R.I.P Hrášek. Byl jsi dobrým svěřencem, určitě to není moje vina, zpytuji svědomí, jestli jsem ho zalila moc nebo málo, každopádně je po něm. Game Over. Už loví ve věčných luštěninových lovištích.  Jahodníku něžně pohladím seschlé listy, pokropím vlastními slzami, odchází, dávám mu poslední sbohem, větu o světle si neodpustím, ale už je pozdě. 

Můj zarmoucený pohled skončí na posledním hrdinovi, rajčatech.  Pod listy se skví zelené bobulky, ta nebožátka nestihla ještě ani dozrát a já jim zabiju matku. To ne Helgo! Pět minut zblízka všemi smysly  analyzuji vlhkost substrátu. Rajčata jsou stále vlhká, když je teď zaleješ, tak je zabiješ, proběhne mi hlavou. Přísahám že keřík je úzkostně skrčený a bojí se mě. Bojí se, že ho odkrouhnu, stejně jako jsem mu odkrouhla kamarády.

Tentokrát je tu se mnou i Zdenda a potřebuje si odskočit. Zjišťujeme děsivou věc. Je ucpaný záchod. To by ani tak nevadilo, kdyby Zdenda vykonal potřebu "number one", ale on musel jít na "number two" a když Zdenda něco dělá, tak to dělá pořádně. Mísa téměř přetéká naředěnými.. "number two".. a my netrpělivě čekáme, až to rychlostí 1 ml/min odteče. Příjezd Šárky je až za pár dní, to snad do té doby vyřídíme. Necháváme domácnost mrtvou a zasranou. Posílám Šárce první přípravnou zprávu na menší ztráty, o záchodě zatím mlčím.

Zalévání No 4. 

Už nemám co zalévat, všechno  je buď mrtvé, nebo mokré. Již jen zalévám  záchod savem, neboť no ehm.. čemu bych to přirovnala. Když máte rybník se žabincem a ten rybník by měl uprostřed díru a vodu bychom vypustili, tak si žabinec usedne po všech stranách rybníka  a uschne. Tak takhle nějak vypadal ten záchod. Po zbytek dní chodím šťouchat, prorážet, oškrabovat, otesávat, zalévat a čistit záchod. Na kytky už kašlu, těm už není pomoci. 

Šárčina dovolená je u konce. Musím s pravdou ven, Šárce popíšu situaci s velikými omluvami jí předávám klíče. Není nadšená, když k tomu přičte jendo mrtvé morče od dalšího pěstouna, má skoro slzy v očích. Já si oddychnu, že jsem nehlídala žádného živočicha, jeho úmrtí bych si nikdy neodpustila, stejně tak jako stále vzpomínám na mou rukou zavražděné rostliny.

Jedno vím jistě, že  už mě nikdy nepožádá o zalévání květin.

A to je konec příběhu.

Takže tak

Vaše Helga

U mě vydrží jenom sukulenty, to Šárka nevěděla

Tohle sice není sukulent, ale hortenzie a naučila se vyžít s minimem vody.

Nicota nás požírá

Naše bytí se smrsklo už jen na malé procházky a velké nákupy a zbožná přání. A o nákupech bude dneska řeč. Literární hlad zasahuje postupně všechny blogery, kteří neprchli na Maledivy nebo do Egypta. Je potřeba radovat se z maličkostí, jak říkají všichni životní gaučové. Sesbírala jsem střípky ze svých nákupů, je to poslední stéblo, kterého se tonoucí Helga chytá, poté už nastane absolutní nicota, prázdno, tma. 

Takže hot, breaking news z kladenských obchodů:

V obchodě, který je jednička v čerstvosti a tudíž i správná volba jakási matka synovi vztekle odpovídá:  

"Ne, z těch banánů na tebe fakt nevyleze banánovej pavouk"

Tatínek se svým 1,5 letým synem: 

"Vezmeme pomeranče? Ano?" Syn kroutí hlavou.

 "Tak dobře, nevezmeme".. 

"Vezmeme toustový chlebíček?"

Little Boss rozhoduje, že nikoli a přitom dloube prstem díru do máslového croisantu, protože bílej rohlík je pro socky.

Představuji si, jak celá rodina večer příborem porcuje na talíři Brumíka s hrdostí v srdci a pýchou v očích, že rozvinuli osobnost svého malého syna.

Večerka Eso, ještě stále v rukou českého majitele, mám nákup za 90Kč

Já: "Mám jen tisícovku, nebo to můžu zaplatit kartou?" 

Prodavačka: "Nemám drobný, tak radši kartou."

na tom by nebylo nic zvláštního.. áállee:

Vietnamská večerka, mám nákup za 100 kč

Já: "Mám jen tisícovku, nebo to můžu zaplatit kartou."

Vietnamka: "Kaltou né, to moc poplatki platila, dej tisíc, já miluju tisíc" a při těch slovech, přísahám že se zavrtěla v pase s tisícovkou v malých ručkách  a pohlédla na mě svými jiskřícími očičkami.

Vietnamská večerka podruhé

Kupuji procházející máslo (to je ještě doblý, plochází zílta) a hledám tvrdý tvaroh, není.

"Co eště hledáš?" Ptá se Ta-která-miluje-tisíc.

"Tvaroh na strouhání"

"Nemam, mam měkej, chceš sýl na stlouhání?

"Ne"

"A chceš depiatol pro děti?"

Zašklebím se nevěřícně, že už prodávají depilátory pro děti, pravda, jsou zarostlé velmi, ale depilovat jsem se je ještě nechystala.

Depiatol je respirátor.. pochopím záhy.

V obchodě "Podle mého gusta" nakupuji jen občas. Pracují tam na pokladně důchodkyně na přivýdělek a s takovou radostí z kontaktu s lidmi, hned se lépe nakupuje.

Vykládám nákup na pás, veselá důchodkyně zboží markuje a zpěvavým hláskem si práci komentuje: "A to máme dvě okurky, dva vanilkové cukry, sýreček, šunčička.. "

 

Mám toho málo, zato drahého a ona zazpívá: "1560 korun! No to jste se dneska rozšoupla!"

Modlím se, abych neměla vyčerpaný limit na kartě, nebo nedejbože nedostatek, protože už mám vypozorované, že tenhle typ ženských s radostí křičí přes celý obchod "nedostatek prostředkůůůů!"

Peněz mám dost, doma svůj velkolepý zážitek z nákupu vyprávím postupně všem členům rodiny, kteří odloží mobily a jůtuby a dychtivě hltají zprávy z temného světa.  Zdenda dodá, že jsem měla na pás hodit i kondomy, co by si tak paní zazpívala..

Takže tak 

na článek nejsem nijak hrdá, ale nedá se jinak, témata dochází, nicota nás požírá.. odkazuji na Nekonečný příběh.. ten momentálně všichni žijeme.. NICOTA! A jak nicota požírá vás?

Vaše Helga