Krákaroke

Náš pracovní tým spojuje zpěv. Jednou za rok se sejdeme, opijeme a pak vyjeme do mikrofonu. Kdo z nás nemá dar zpěvu, s o to větší radostí se této aktivity účastní. Například já. Jednou takhle v pátek jsme s Ninou měly obě čas,  v jednom kladenském klubu byla karaoke párty, píšeme do pracovní skupiny, kdo se přidá. Doposud jsme vyli jen doma pro potěchu ucha všech sousedů, ale před cizími lidmi by to byla premiéra. Nikdo nemůže, ale to nevadí, jdeme samy. Nejdřív se posilníme v restauraci. Vyfotíme se, protože většinou jsme spolu na čundrech, nenalíčené, smrdící, nyní jsme nalíčené a vonící. Dáváme si červené víno. Tato zpráva se rychle rozkřikne mezi octomilkami z blízkého okolí, další dvě hodiny se zabavíme lovením mušek z vína a náhodným tleskáním kolem sebe. Tanec svatého Víta brzy ukončujeme a přesouváme se.

Black road café se nachází v podzemních prostorách pod restaurací, vyskytlo se tam asi dvacet dalších lidí. Situace mi připomíná tlačící se tučňáky na ledovci, bojí se do vody, než tam jeden náhodně spadne a když ho nic nesežere, jdou po něm ostatní. Stav studu trvá jen chvilku.  První odvážlivci se trousí k mikrofonům.  Zpívají ale všichni s nimi. Atmosféra mě překvapila, i když se výkon zpěvákovi nedaří, ostatní ho hecují a povzbuzují. To nám dodá odvahu. Ať bude výkon jakýkoli, nikdo nás nevypíská, doufáme. "Tak co dáme?" Ptám se Niny. "Nejdřív tak litr vína a jdem na to." Dohodnuto, pokračujeme s dalšími sklenkami červeného vína. Naše zásadní chyba nám do dvaceti sekund dojde. Přítomnost lahodného moku se rozkřikne nahoru do restaurace. Žíznivé octomilky se dychtivě rychlostí světla přesouvají za námi na karaoke párty. Je tma, tak už nelovíme, netleskáme, bereme to jako nečekané jednohubky zdarma. Při zpěvu s vystupujícími nám samovolně vlétají do úst. Pečení holubi do huby. Co nám nevlítne do úst, to se utopí ve sklenkách. Bílkovina kámo.

Kuráž nasbíraná a jdeme to roztočit s mojí oblíbenou "Kde si včera bol? Si zase ožratý" Přijde mi, že v našem městě se ta píseň prostě do toho podzemí hodí. Sklidíme solidní potlesk. Kromě alkoholu nám začíná do hlavy stoupat i  sláva.

Na pódium přichází profesionálních vymetačů karaoke, při duetu "Shallow" by člověk i skoro řekl, že k nám do Kladna zavítala Lady Gaga. Takové talenty tu máme!

Nina je na tom o dost lépe s hudebním sluchem, než já, ale i přes to všechno  mě na baru oslovuje mladá holka, že si chce zazpívat Thunder, jestli to dám s ní, že její kámoši s  ní nechtějí zpívat. Zřejmě neví, že neoslovila tu pěvecky nejostřejší pastelku v penále, oslovila zlomenou a z druhé strany okousanou pastelku. Hrdost a odvaha mi doslova stříká z uší, nebo víno, co už,  jdu do toho, i když to moc neznám. U refrénu se občas chytnu, mega úspěch. 

Stihneme ještě zapět Hajný je lesa pán, Lemon tree, protože máme mozkovou paralýzu po příjmu nadměrného množství hmyzu a vína. V rozverné náladě se ptáme barmana, co máme zazpívat. Barman odvětí se zoufalým výrazem: "Mně je to jedno, já chci hlavně domů."  Vlastně dobrý nápad. Spolykáme ještě pár mušek na cestu, a protože v nejlepším se má přestat, jdeme radši domů.

To jsme si ale užily večera, příště si musíme udělat předem playlist, protože vymýšlet písně po litru vína není dobrý nápad. 

A na podzim si dát červené víno, není také dobrý nápad. Pokud teda nejste milovníci čerstvého hmyzu.

Takže tak.

A jak jste na tom se zpěvem vy?

Vaše Helga

 

O pocení a mločáčeti

 "Helgo, mám tam ještě volný víkend na konci prázdnin." Přikloní se ke mně spiklenecky Nina. A Nina, přátelé, nikdy volno nemá. Když má Nina volno, tak se jde na čundr. Zdenda se mě ptá, co že si přeju k svátku, přeju si propustku na další čundr. Je to levný dárek a prospěšný pro všechny strany, domů se vrátí unavený poštípaný pračlověk s absencí základních sociálních a hygienických návyků, nicméně nabitý  přežít život ve městě až do jara a být na své okolí aspoň trochu milý.

Do poslední chvíle nevíme, kam půjdeme, dolaďujeme den předem poněvadž Nina sehnala hlídání pro psa v důchodovém věku (jak hlídání, tak pes) v jiné lokaci, než jsme myslely. Z místa nám jede autobus do Nového Strašecí, dáme si tam startovacího malého Bohéma a jde se. Nina trpí nadměrnou potivostí. Ačkoliv teploty nepřesáhly 25 stupňů, z Niny lije. Chce sprchu. 

Vyrazily jsme celkem pozdě a stmívá se brzy, v Novém Domě nás zachraňuje hospoda s dobrým vývarem, ale už je skoro tma, rychle to zhltneme, prohodíme pár slov s místními opilci, na družení není čas, jdeme hledat nocoviště.

Neházej mu to,  jinak už se ho nezbavíš. Hodila jsem. 

 Tímto bych chtěla silně nedoporučit čelovku z Lidlu v barvách Lidlu. Je malá, je hezká, ale vhodná tak akorát na čůrání v křoví. Hledání nocoviště se nezdařilo. Všude kopřivy o velkosti ženy středního věku. Na kopci vidíme světýlko. Nejdřív si pomyslíme, že se jedná o nocoviště, ale pak pochopíme, to je posed s myslivcem. Opakovanými světelnými signály nám buď říká, ať tam přijdeme, nebo  ať táhneme do háje. Bé je správně. V tom nás někdo vyfotí. Ne, to nebyl foťák, blíží se bouřka. Ve stroboskopových světelných efektech zrychlíme chůzi na maximální otáčky. Nina se potí. Nina padá. Padá elegantně, nic se jí nestalo. Jdeme po poli na kopec. Z Niny tečou proudy, pálí jí oči.  Nadávám, že to jsme teda pěkný krávy, lézt na kopec v bouřce. Vedle mě nejde Nina, ale v solném roztoku vyráchaný hromosvod. Solný roztok je vodivý, vzpomínám si na hodiny fyziky.  Nina mě uklidní, bouřka je ještě daleko, zatímco jí kape pot do mobilu hledajíc kam se schováme. "Hele, tady je hotel." A udělá prstem loužičku na mapě. Hotel je asi osmset metrů daleko. 

Já: "Ty vole, ale jsme na čundru, nemůžeme spát v hotelu. To už pak není čundr."

Nina: "Já chci sprchu."

Já: "Tak jsem ochotná spát u hotelu někde v kůlně, nebo na záchodě, jinak to není čundr."

Nina. "Seru na čundr, já chci sprchu."

Je deset večer, blesky se přibližují, hotel zamčený, recepce prázdná. Niny naděje na sprchu se vypařuje, stejně jako její pot. Obešly jsme ho kolem dokola a objevily pěkný dřevník slash pergolu. Tady by to šlo. Ale co když na nás někdo zavolá policajty? Dovoláme do hotelu, vysvětlíme situaci s bouřkou síly orkánu a ženách v ohrožení, prý si máme srazit lavice a přespat tam. Jupí!

Takže už jsme spaly na fotbalovém hřišti, na zřícenině, v hospodě, přidáváme si další zářez neobvyklého místa na přespání. Ohňostroj! Zvolá Nina, když zaslechne výstřel. Nikoli. Myslivec na posedu se konečně dočkal, dvě zmatené čundračky jsou v hotelu a neplaší zvířata. Snad i trefil. V noci nás tam ruší přijíždějící hosté, nechápu proč se všichni rozhodli dorazit po půlnoci. Oblejzají tam nejdřív auta, hosté, myši, pak místní Garfield. Nina se ráno probudí s kočkou v nohách, což je nebezpečná záležitost, protože máme nafukovací matrace. 

skoro hotel

Nasnídáme se, uvedeme lavice do původního stavu a jdeme směr Pustověty, kde zavzpomínáme na přespávačku na fotbalovém hřišti.

Jdeme dál přírodou přes Malou Bukovou do Nezabudic. Jéé, leknu se co se mi vlní před nohami. Mloci! Malí, velcí, mám radost, je to moje první setkání s mloky. Vždycky jsem je viděla v naučných knihách, na naučných cedulích naučných stezek. Komiksovou Válku s mloky jsem louskala v časopise Kometa, ale naživo, naživo jsem je viděla až teď.  Viděly jsme mloka s mločicí a s mločáčetem.

Mlok

Mločáče

V Nezabudicích se ještě neztratila víra v lidskost. Je tam několik samoobslužných obchodů na levanduli, nápoje i keramiku. Neodolám levandulovému mýdlu, čímž si zvýším zátěž na zádech, ale už zas máme upitou vodu a odjedené zásoby, tak to není tak hrozné. V hospodě nás obě s Ninou zaujme sulc. S chutí ho spořádáme a jdeme k přívozu. Nina brečí, že chce sprchu. Můžeme se vykoupat v řece, ale nemáme plavky. Improvizujeme se spodním prádlem. Je to božské a Berounka je překvapivě průzračná. Je vidět až na dno. Nina se dočkala své sprchy.

Sulc.. no a byla žízeň

samoobslužné občerstvení v zastávce v Nezabudicích

sušíme se

Osvěžené, spokojené si děláme naděje na kávičku v mechu a kapradí, kterou jsme tam před pár lety navštívili. Je zavřeno, prý se to rozkřiklo a hulákaly tam davy lidí, místo ztratilo kouzlo, tak šlus. Ale naše kruhy pod očima si vyprosily dvě mimořádně uvařené kávičky od paní majitelky, tak jsme byly rády. Nina zjistila, že do naší další přespávačky, už nemáme cestou žádnou občerstvovnu, a to je průser. Měníme trajektorii, čert vem tajemný Zpropadený zámek, v Branově je hospoda, jde se přes hospodu. Čepují Matušku, mile překvapil.  Nakoupíme ještě vínečko na večer a jde se hledat další místo na spaní. A začíná tajemná část výpravy. Protože s ohněm v lese je to o hubu, padlo nám do oka místo, které nesmím prozradit, s krásným ohništěm a posekanou loukou. Líná huba.. zeptaly jsme se, jestli se tam můžeme usídlit. Mimořádně jsme mohly, ale nesmíme to nikomu říkat, aby jim tam pak necourali túristí. Udělaly jsme si tam hostinu, v noci nám troubili jeleni, obloha zářila hvězdami a tráva jakoby tu oblohu toužila napodobit světluškami. Ach!

večerní hostina

Je neděle. To znamená už jenom šlapat do cíle. V Roztokách jsme brzy, vytáhnu si druhé klíště. Tak máme to rozdělené. Nina stahuje všechna hovada a komáry, já zas klíšťata a sametky. Dáme si luxusní oběd, vymácháme nohy v řece a jede se domů. 

rybí pedikúra

Rychle dohnat spálené kalorie 

Na Stochově vlak zastavil a kvůli technickému problému na trati to vypadá, že dál nepojede. Napadá nás jediné, skokan. Naštěstí skokana prý našli ještě před činem, vlak se rozjíždí, ale už bez nás, nás vyzvedává Zdenda a jedeme domů. 

To zas bylo dobrodružství, viď, tetelíme se s Ninou spokojeně. Tak zas příště.

Takže tak.

A kde couráte vy?

Vaše Helga

 

Sametková pouť na Zvíkovci

Vyrazili jsme s Kvítkem pod stan. Přes platformu "Bezkempu", která zaručuje noční klid a málo nebo dokonce žádné lidi na pozemku. Jedeme na Zvíkovec k Berounce. "Mně se teda jako moc nechce pod stan." Protestuje Kvítek svým již velmi hlubokým hlasem. Přísahám mu, že ho nebudu nutit chodit. Snažím se naladit na jeho řeč: "Budeme kempit a čilovat."  Matka mluvit řeč týnejdžr. Souhlasí. Stan do ruky, bágly na záda, vlak, autobus, a kousek pěšky. "Neboj, je to jen 15 minut chůze!" Utěšuji ho, když spacákem odstrkává kopřivy ze zarostlé cesty. Patnáct minut kopřivami. Cílem těchto zocelovacích akcí je zbavit Kvítka obav z hmyzu, rostlin a jiných výzev, vystavit maximálnímu diskomfortu, poskytnout městskému počítačovému mágovi také jiné vjemy, než jsou beton a obrazovka. 

1.Odolnost vůči kopřivám - odškrtnuto. Jedeme dál.

Tentokrát je bezkemp velmi přátelské místo k maličkým dětičkám. Na místě jsou dvě rodiny. Z druhé rodiny máme smůlu na nadprůměrně nespokojenou holčičku. Všechno špatně, pláč non stop. Žasnu nad odolností rodičů, mě by to děsně deptalo, mít pořád plačící dítě, když už neplakalo, tak kňouralo. Naštěstí v noci děti spí (některé), takže pořád je bezkemp dobrá volba. Kvítek sice vymýšlí kreativní způsoby, jak se řvoucího dítěte zbavit, ale v porovnání s hlukem doléhajícím z protějšího břehu z klasického kempu, jsme za to kňourání ještě celkem rádi.  

2.Bod odolnost vůči dětem a antikoncepce - odškrtnuto

Další den stihneme zajet loďkou na koupací místo, abychom zjistili, že i v tekoucí řece  se můžou vyskytovat sinice. Kvítkovi se okamžitě projeví všechny jeho kožní problémy. Atopický ekzém zvítězí nad plísní a bradavičnatostí. Pravda a láska.. no nic. 

3.Vystavení nezdravé dávce sinic- odškrtnuto

Navzdory předpovědi začíná pršet, přesuneme se do sucha stanu. Náš stan je zevnitř zatmavený. Je to výhoda k ránu, neprobudí vás svítání. Nevýhoda se projevila přes den. Je potřeba si svítit. Tři hodiny si žeru baterku v mobilu nad radarem, pak to vzdám, protože údolím řeky se generuje jedna bouřka za druhou. 

Směr všech bouřek- přes nás

nuda a tma ve stanu

Nasazujeme pláštěnky a jdeme do Zvíkovce, má tam být pouť. Chytneme akorát konec programu. Většina stánků nedorazila, zbytek právě odjíždí. Naštěstí pivo a guláš zůstává. Varietní umělec zrovna točí osm talířů na tyčích, pak žongluje a v mžiku je z něj kouzelník a klaun. Po třech hodinách ve stanu jsme šťastní, že vidíme něco jiného, než temné stěny přístřešku. Déšť ustává a sbor místních dobrovolných hasičů stříká na trávník pěnu. Kvítek se nejdřív cítí být už příliš starý na tuto zábavu, ale pak nuda a dítě v něm zvítězí, sundavá triko. Děti se pak kloužou z kopce po velké klouzačce, dojezd je na trávě.  Z bot vylévá vodu. Gudbáj ortopedické vložky na míru.

Točení talířů

Ráno se probouzíme pokrytí štípanci po celém těle, Kvítek víc. Jsou to sametky. Včerejší klouzání a jen moje pouhá chůze mokrou trávou poskytla vítanou příležitost pro tyto tvory zavrtat se nám do kůže a užít si hostinu. Pouť pro sametky. Jsme jejich guláš a pivo.  Svědí to. Sakra to svědí.  Doma napočítám 70 pupenů, Kvítek jich má dvojnásobek. Svědí to 4 dny. 

4. Odolnost vůči hmyzu - odškrtnuto

Jsme doma, Kvítek si pozve kamaráda, blbnou spolu v pokoji i venku. Večer mu kamarád píše, ať to oblečení, které si navlíkali na hlavu, raději vypere. Zhrozím se, když mi podává chuchvalec věcí. Má vši, je to jasný, už se vidím u každodenního vybírání a jasnému programu do konce prázdnin. Prý ne, ale nemůže nám prý říct, co má. Moje myšlenky zběsile těkají jak končetiny kladenského narkomana. Žloutenka! Četla jsem, že řádí žloutenka, ach jo, ať to jsou vši.  Ne žloutenka to není. Nechce to vyklopit, tady už zasahuju, ať kouká jít s pravdou ven, nasazuju nejtěžší vyjednávací kalibr -  "nebo zavolám tvým rodičům".  Prý má štěnice. Ještě se snažíme to uhrát, že pár sametek z Kvítka přelezlo na kamaráda. Nikoli. Je jedenáct večer, Zora vylejzá ospalá z pokoje, jestli fakt musíme takhle v noci luxovat. Vysávám všechno co najdu, peru všechno co bylo v pokoji. Googlím, prý je odpuzuje Deet. Ha, máme tu repelent s deetem. Kvítek se dusí v pokoji, je mi to jedno. Vydrž, je to pro dobro nás všech. 

5.Odolnost vůči chemikáliím - odškrtnuto. 

A teď můžu jít v klidu spát, víc už jsem udělat nemohla, zbývá pár dní nervózního čekání, jestli nevyleze ze spár podezřelý brouk. Štípance po sametkách se pomalu hojí, další už si neprosíme.

6.Odolnost vůči hysterické matce- odškrtnuto.

Takže tak, odolnosti zdar, a jakou odolnost byste potřebovali vypilovat vy?

Vaše Helga

P.S. Pár doplňujících faktů o Sametce podzimní:

Larva sametky je velká cca 0,2 mm a po těle hostitele se pohybuje velmi rychle, takže je obtížné ji spatřit nebo odchytit; tak se dostane do specifických míst, kde snadněji a nepozorována může proniknout pod kůži. Takovými místy je u lidí zejména oblast třísel, pohlaví, vnitřní strana stehen, břicho, pupek, podpaží, podkolenní jamky, kožní záhyby; larva s oblibou zalézá pod spodní prádlo. Tam se přichytí ke kůži, jejíž povrch naruší svými ostrými kusadly (chelicery). Okamžik napadení hostitele je nebolestivý a tudíž uniká pozornosti. Do vzniklé ranky pak larva vypouští silně lytický sekret svých slinných žláz, který obsahuje trávicí enzymy. Larva se tudíž neživí krví, ale saje takto vzniklou drť nekrotických kožních buněk svého hostitele. Po sání, které trvá 2–3 dny, odpadne a vyvine se postupně přes tři fáze do dospělého jedince. Dále je již sametka neškodná. Samička po nakladení vajíček umírá.^[2]

Následky kousnutí

Kousnutí sametkou po několika hodinách od odpadnutí vyvolává poměrně bouřlivou alergickou reakci se silným svěděním. To způsobuje zarudlá místa, podobně jako kousnutí od komárů. Teplo, například z postele, zvyšuje následky kousnutí a příznaky spontánně zmizí po 10–14 dnech.

Zdroj: Wikipedia

Hovada v Samopších

Před dvěma lety jsme s Ninou začaly chodit na čundry, tradici držíme stále. Tentokrát jsme vyrazily k Sázavě. Vycházíme z Mnichovic, první zastávka je senohrabská plovárna. Tady se nám zatají dech kouzlem místa, starými převlékacími kabinkami a přívozem. Vykoupeme se, doplníme ionty a lahve s vodou a míříme přespat na  zříceninu Zlenice.

 Je tu krásný přístřešek, takže odpadá napínání plachty. Napneme jen šňůru na usušení plavek. Nina dostává první bodance od ovádů, jasný signál, kdo na tomto čundru bude hlavní strava pro havěť.

 Blíž, než by bylo příjemné, se nachází chata s bujarou párty. Svítí úplněk a celou noc mě tlačí v žaludku špekáček, moje tělo, navyklé na kalorický deficit, ho odmítá strávit. Párty trvá celou noc. Připadám si, jako bych byla součástí. Špekáček letí ven už snad jen v soudržnosti s pařící mládeží. Mládež paří, stáří zvrací. Účastníci uléhají v 6 ráno a my vstáváme. Nezamhouřily jsme oko. Uvaříme si kávu, tentokrát už máme sebou plynový vařič, voda bublá ach, blahodárný nápoj nás zachraňuje před smrtí. 

Vyrážíme brzy, jdeme směr Samopše. U cesty se polovznáší nafukovací balónek ve tvaru srdce. Má připevněný pohled. Tak to je klika, nevěřícně zkoumáme německou adresu. Ten balonek musel uletět přes 200 kilometrů. 

Navštívíme lesní bar, hodně jsme o nich slyšely, ale ještě nikdy nepotkaly. Osvěžíme se nápoji a tyčinkami. Balonek tam vnutím jedné malé návštěvnici, jelikož připnutý na batoh mi naráží do hlavy a nemůžu se zbavit dojmu, že na mě útočí nadrozměrný hmyz.

Míjíme lávku s nápisy "nebezpečí, zákaz vstupu". Lávka vypadá normálně, nicméně uposlechneme cedule a držíme se stále na stejném břehu řeky. Jakmile se Nina vzdálí, usedají hovada i na mě. Po prvním štípanci se prozíravě držím zbytek cesty u Niny. Je to užitečný souputník, nejen, že nese asi tři sta mini vychytávek na kempování včetně plátkového mýdla, ale stahuje k sobě veškerý hmyz. Trpí. Trpí nahlas, škrábe se a já jí okřikuju ať si to neškrábe, že to bude ještě horší. Ano mami.  

Cesta je dlouhá, je teplo, bolí mě záda, Ninu bolí nohy a štípance. Přicházíme k Samopším, zde je také lávka, tentokrát bez cedulí, ale její stav je tak pět minut před spadnutím. Nemáme jinou možnost, na brod je tu  dost vody. Lávka má částečně zborcené pilíře a pochozí mříž je na mnoha místech propadlá. Je to stezka odvahy, opatrně našlapujeme. 

Vidina sprchy, jídla a piva na konci lávky je silnější, než pud sebezáchovy. Omrkneme místo, tentokrát mastňácky ukotvíme v kempu, jsme grogy a nemáme sílu něco hledat. Zdolaly jsme svůj osobní rekord v počtu kroků. 48 tisíc! To už asi nikdy nepřekonáme. Ohniště vypadá slibně, plachtu napneme co nejdál od ostatních stanů a snášíme dřevo. V mezičase se nám k ohništi přesune ukrajinská rodina s grilem, vypadá to na mejdan. Opatrně se ptám, jak dlouho tam tak asi budou pařit, jestli se nemáme ještě přesunout. Neví. Néé my už nechceme další probdělou noc. Upečeme si hermelín v epesních mističkách, lahoda. Po předchozí divoké noci odpadáme jako mimina. U ohniště je stále živo, ale tentokrát je nám to jedno. Luxusní vyspání a wc v kempu, co víc si může člověk přát. 

Za ty dva roky jsme se staly survival mistryněmi ve skladování a nošení veškerého vybavení v co nejmenší formě. Nevadí, že do ručníku 10x20 cm se prostě neutřeš, máš ručník? Máš. Beru mini pastu na zuby, která stojí stejně, jako velká pasta, ale 50 ušetřených gramů,  nekup to.  Hrajeme oficiálně nevyřčenou soutěž, kdo vytáhne menší věc z batohu. Nině vytřu zrak s koncovkou sundanou z elektrického kartáčku. Čištění zubů se stává mistrovstvím jemné motoriky palce a ukazováčku, které musí suplovat zbytek sonického stroje, ale dalších 20g úspora. Trumfne mě naporcovanou zubní nití v malém sáčku. Potřebujeme sprchu, Nina vytasí své slavné plátkové mýdlo, které 5x nesla zbytečně, pošesté se nám šikne. Honíme kluzké plátky mýdla po těle a jsme jako znovuzrozené.

Kemp Samopše je bývalý pionýrský tábor pro děti zaměstnanců Poldi. Jezdil tam můj táta, jednou jsem tam byla i já. Byl to takový zážitek, který moje paměť naprosto vytěsnila. Snažím se rozpomenout, nevybavuji si vůbec nic. Historie tam dýchá na každém kroku a dlouhé baráky mi  připomínají koncentrační tábor. Možná to je důvod, proč si nic nepamatuju.  Gulag. V hospodě jsou vesměs kladeňáci, kteří sem jezdí vzpomínat. Nechápu na co. Z pionýrských táborů mám leda trauma.

Třetí den si dáme pohodu, bolí nás všechno. Děláme často přestávky, smočíme si nohy. Všechna občerstvení jsou na druhé straně, sakra. Budeme brodit a riskovat, že si namočíme věci? Radši ne. Docházíme do Českého Šternberku. U nádraží je jídelní lístek celý smažený, dáváme si utopence jako nejmenší zlo. Vyběhneme na hrad.. eh.. tedy vyplazíme se, abychom zjistily, že v hradní kavárně vaří hotovky. Tohle byla rána pod pás. Dáváme si aspoň dezert s kafíčkem. Za hodinu nám jede vlak domů, nádraží je plné vodáků a je z něj nádherný výhled na hrad. Ach jo, proč už je neděle, sedíme smutně a loučíme se s hradem, čundrem, hovady a řekou. Tak zas příště.

Takže tak.

A co sežralo toto léto vás?

Vaše Helga

Našly jsme svatební balonek, pohled odeslán zpět

Pionýrský tábor Samopše

Luxusní vývar v Samopších

Český Šternberk

Ples učitelů

Kamarádka Irena je učitelka. V jejich vesnické škole se koná učitelský bál, což bereme jako vhodnou příležitost rozhýbat kyčle a jiné ztuhlé klouby při pokusech o tanec. Téma párty jsou 90. léta. "Kde máme tu ledvinku?" hystericky přehrabuju tašky ve skříni. Mám ji, ledvinku, sametovou širokou gumičku do vlasů a sadu malých plastových dudlíků na svítivě růžové tkaničce, kterou před několika lety děti ulovily na bleším trhu. Zářivé žluté tričko s fialovými a růžovými vzory dokreslí dokonalý outfit brzkých devadesátek. Jsme na místě, zapadla jsem mezi ostatní ženy se sametovými gumičkami ve vlasech. Parketu vládnou lacláče, šusťáky, rapperské 90kové utfity a dokonce jedna Miluna s kloboukem, kostýmkem a ladnou chůzí, kdyby byla soutěž o nejlepší vzhled, známe výherce. 

Kouzlo historické sokolovny

Co si budeme povídat, povolání učitele vás poznamená, ať chcete, nebo nechcete. A já sleduju ty drobné odchylky, atmosféra je jiná, než by byla na běžném plesu. Přichází ředitel s proslovem. Bavím se nad smíšenými reakcemi pedagogického sboru. Část neodolá nutkavé potřebě mluvit bez přestávky (jsem svědkem situací, kde na sebe mluví dvě souběžně, aniž by se poslouchaly) a druhá část okřikuje hlasitým "Šššššš, a pššššštttt" štěbetající zbytek. Atmosféru dokreslují dekorace - všechny ručně s láskou vyrobené, dětmi, nebo pedagogy, někdy těžko říct. 

Občerstvení

Rozplývá se moje představa přestárlého učitelského sboru, na který jsme byli všichni zvyklí ze svých mladých let, ty učitelky a učitelé jsou všichni dost mladí (a ne, není to tím, že mi v dětství 30letý učitel přišel jak jednou nohou v hrobě) a hned při prvních tónech se vrhnou do zběsilých naprosto odvázáných kreací a někdy dokonce i v rytmu hudby! Žádné dlouhé sezení a čekání, až se parket zaplní, jak je člověk zvyklý z jiných akcí.

Hlavní cenou tomboly je zesnulé divoké prase, vegani omdlévají, ochránci přírody skřípou zuby, zjevně tedy ale ne v buštěhradské sokolovně.

 Začíná hrát rocknrollová kapela, což úplně nezapadá do konceptu, chvíli trvá, než se psychicky odladím od dj Bobo a naladím na rockové vypalovačky. Naštěstí v přestávkách jsou naše 90kové touhy naplněny reprodukovanou hudbou našich oblíbených kapel. A pozor, hudba hraje příjemně tak akorát nahlas, aby se u toho mohlo bez obtíží konverzovat. Náhoda? 

Probíhají soutěže. Saju s kamarádkou teplé pivo dlouhým brčkem z pivní lahve, mám prasklé brčko (díkybohu), takže nenasaju ani lok a prohráváme. Omlouvám se škytající a říhající kamarádce, že to musela všechno tahat z lahve sama. 

Ředitel hlásí do mikrofonu, že za 15 minut bude tombola a do té doby máme volnou zábavu. Vyprsknu smíchy, myslela jsem si, že to byl vtip. Nebyl. "Volnou zábavu" trávíme tím, že uzavíráme pakty s jinými účastníky plesu, kteří znají řezníka a dělíme se na strategické skupiny, které se podělí v případě výhry hlavní ceny. Proběhne pár hádek, jestli se šípkovou, nebo se zelím. Jsem v šípkové skupině. Navrhuju přikoupit trochu hovězího a vyudit salám, ale nezaručuju jim, že to nesežeru. 

Kupujeme každá deset lístků do tomboly. Nevyhrávám vůbec nic a žárlivě sleduju na kamarádky vracející se s plnou náručí výher.  Kance vyhrála jedna paní asistentka. "Tak příště, jo?" Volají na nás členové naší strategické skupiny.

Impozantní vstup s třásněmi

Na parketu krouží v tanečních křečích šlachovitý pan učitel. Podle všech možných ukazatelů tipuju výuku IT. Těsně vedle, je to matikář. 

Půlnoční překvapení jen potvrdí hravost učitelů, taneční show Barbín, skupiny Lunetic a Maxim turbulenc. Nechybí ani Tereza Pergnerová. 

Irena se ptá,  jak se nám to líbilo. Odpovídám,  kdyby takhle spontánně probíhala každá párty, svět by byl hned lepším místem. 

Takže tak, učitelům zdar.

Vaše Helga

Pan ředitel alias Paĺo Habera

Chlapci a chlapi

Celé dětství obou mých potomků bylo jedno velké předsevzetí, zejména u prvorozené Zory ty velké plány. Nevloží do úst sladkosti, první uzeninu ochutná nejdřív v patnácti a první mobil bude mít v osmnácti. Člověk pomalu couvá, ustupuje, měkne a nakonec je jediným cílem dožití se dospělosti a zachování základních životních funkcí nás rodičů. 

Dlouhé Kvítkovo přemlouvání se zdařilo a my ho přihlásili na kroužek airsoftu. Kdo by nevěděl, je to horda zelených chlapců pobíhajících v lese hrajících si na vojáky s pomocí realistických zbraní střílejících malé plastové kuličky (máme biologicky rozložitelné kuličky, plast v lese samozřejmě neschvalujeme). No co, aspoň nebude pořád sedět u počítače a roztáhne si hrudní košíček na čerstvém vzduchu, shořely poslední záchvěvy předsevzetí o nehraní stříleček včetně střílení v reálu.

Máme celé léto na sehnání výbavy. Po návštěvě Airsoft obchodu, musel Kvítek vlastním roztřeseným písmem stvrdit, že se jedná o dárky k svátku, narozeninám, Mikuláši a k Vánocům. Navrhuji provést symbolický pohřeb alespoň jedné naší debetní karty za pomalé, tklivé vojenské hudby. To neprojde, tak aspoň držíme minutu ticha za padlé peníze.

Můj slovník se rozšířil o dosud neznámé pojmy jako je "nosič plátů" a "kolimátor". Ten název se učím asi dva měsíce, zaměnuji za kulminátor, akumulátor a terminátor. Jeho M čtyřku i nadále nazývám "pistolí", "Nezapomeň si pistol", čímž ho tedy neskutečně ztrapňuji, ještě v kombinaci s kulminátorem,  na mě je to už moc výrazů, nedávám to.

"A budeš tam jezdit autobusem, já tě vozit nebudu, vojáky taky nevozí maminky autem na bojiště."

O den později u kladenského lesoparku na parkovišti K+R, dávaj maminky pusu svým malým chlapcům. Včetně mě.  Malým chlapcům s neprůstřelnými vestami, helmami, kompletně v maskáčích. Chybí už jen z kapsy vytáhnout látkový kapesníček a mávat narukujícím vojínům. 

"A máš ten kolimátor?" Volá za jedním chlapcem jeho maminka. Hmm, umí holka, uznale pokývám. Auta odjedou a z hochů se stávají muži. Ve dvojstupu odchází do lesa. Ještě, že je to jenom hra. 

O dvě a půl hodiny později usedá špinavý maskovaný muž těžce do našeho auta. "Koupil jsem to." Vydechne a vyhrnuje si rukáv, aby se pochlubil s první lehce krvácející modřinou.  Podobný scénář asi probíhá ve všech odjíždějících autech. Jsou to zase naši chlapci.. navždy.

Takže tak.

Airsoftu zdar.

Vaše Helga

Jiný

Pod hlavičkou zaměstnavatele můžeme několikrát do roka dobrovolničit na některé z "Local Comunity Engagement" akcí. Mám tyhle události ráda, člověk vypadne na chvíli z kancelářského stereotypu a má povznášející pocit ze smysluplné činnosti. Co si budeme, práce v korporátu má kromě euforických stavů štěstí 8.-10. den v měsíci i různé vedlejší efekty v podobě neodkladného pocitu, že některé úkony jsou zbytečné. 

Tentokrát jsme šli  s žáky 6. tříd sbírat odpadky do jejich vesnice.  Děti dostávají instrukce, nesbírat exkrementy, stříkačky, tekutiny, zdechliny a nic, co neznají.

"A co to jsou exkrementy?" Hlásí se první vtipálek. 

"Nikdy nesbírej hnědé papírové kapesníčky." Doplňuje náš vedoucí dobrovolník.  

Vystřeluje další ruka do vzduchu: "A žluté kapesníčky sbírat můžem?"  

Les rukou, překřikující se hlasy: "A když najdu vajgl, můžu ho dokouřit?" 

 "Když najdu peníze, můžu si je nechat?" 

Vyrážíme po okolí. Sem tam se objeví odpadek. Natěšeně si rozdáváme pytle, protože po zkušenosti z Kladna máš takový 60 l pytel plný tak na deseti metrech čtverečních. A tady? Tady nic přátelé. Ze sběru odpadků se stává hledání svatého grálu. "Odpadek!" zvolá kdosi, a třicet dětí se rozeběhne tím směrem. "Jé, to je jenom list." Zklamaně se hlouček rozchází těkajíce očkami po zemi, jestli přece jen nenajde aspoň ten vajgl. 

Připojuje se ke mě chlapec jménem Jan. "Jak se jmenujete?" "Rád vás poznávám Helgo", zdvořile odpovídá. Pak že cestování v čase neexistuje. Ten kluk sem musel dorazit z jiné doby. Nezapadá a já jsem ráda, takového jedince nepotkáte ani mezi dospělými. Povídáme si, občas i najdeme nějaký ten odpadek. Snaží se konverzovat, padají z něj vtipy a dospělé řeči. Míjí ho tříčlená partička ze třídy, každý ho zdraví "Čau Honzo." "Čau Honzo." "Čau Honzo." dívají se mu provokativně do očí . Je to sice jen pozdrav, ale cítím z toho úplně všechno. Ten kluk to nebude  mít  mezi vrstevníky jednoduchý. 

Konec, sneseme všechny poloprázdné pytle na hromadu. Asi jsme těmi pytli vygenerovali víc odpadu, než jsme sebrali.  Vlastně jsme rádi. Aspoň někde není binec. Loučím se s Jenem, namířím na něj dlaň  "Tak čau, placáka!"  "Těšilo mě" podává mi způsobně svou dvanáctiletou ruku.  Moje high five zahanbeně klesne a podáme si ruku jako dva dospěláci. Doufám, že se tou základkou popere úspěšně, držím mu palce. 

Takže tak, jinakosti zdar. 

Vaše Helga 

Topím, topíš, topíme se

Ano, topná sezona se blíží, ale o té tento článek nebude. Některé ženy v krizi středního věku flirtují s muži, my s Alenou flirtovaly s kraulem. Přihlásily jsme se loni do kurzu kondičního plavání, kde krom jiného budeme po absolvování oplývat nebesky ladným stylem kraulu. Myšlenka to byla vzrušující. Natěšeně pořizujeme barevné plavecké čepičky, je to praktické, nelezou vlasy do brejlí, a samozřejmě, teď když se dáváme na profesionální dráhu, musíme taky vypadat profesionálně.

budoucí plavecká hvězda

Po první hodině si vzpomenu, proč jsem přestala se Zorou chodit na kojenecké plavání: "Tak a příští kurz se budou potápět i maminky!" Hysterie, panika. Neumím se potopit bez zacpaného nosu! 

Splýváme.  Na zádech, dobře, na břiše, dobře, ale na boku? Prohrávám svůj boj s fyzikou. Trenérka je přísná,  prohrávám i boj s psychikou. Tady vůbec nejde o kraul nebo znak, všichni na kurzu si něco neseme, strach z vody, trenérů, topení se. Kuckáme, chraptíme, odkašláváme, chroptíme. Nejsme v tom sami. A to nás žene kupředu. Takový psychologický kurz beze slov. Chrchlologický kurz. 

Jediné, co si pamatuji ze školních let z kurzů plavání, je cesta kolem sprchujících se kluků do šatny. Stejný bazén, stejné sprchy, 35 let později, jen místo těch klučičích žížal se tam teď mydlíme my ženy středního věku připraveny na smrt utopením. Jediné, co zůstalo stejné, je plavání s destičkami. Taková nostalgie! Hurá destičky, pohladím ten extrudovaný plast se slzou v oku.

Naučíme se pěkně prsa, obstojně znak a něco jako kraul. Jde to ztěžka. Zvlášť když máš v žaludku kubík chlorované vody. Už vodu nechrchlám, když do mě vejde, prostě ji přijmu. Aspoň jednou za týden mám splněný pitný režim. Nemyslím na složení vody. 

Plavání je očista duše i těla. Musíš  myslet na ruce, na nohy, tělo, aby pohyby nebyly křečovité a vůbec největší výzva je dech. Není čas na deprese, na přemýšlení, co zítra uvařím, co nakoupím a koho kam odvézt. Kam se hrabe jóga. Do budoucna bych si prosím přála žábry, nebo aspoň šnorchl a pár plic navíc. 

Letos pokračujeme, však teď už ten kraul dopilujeme. 

Takže tak,

plavání zdar!

Vaše Helga

Čundr vol II.

Pro velký úspěch předchozího čundru vyrážíme na druhý výšlap.  Startujeme v Lidlu u autobusáku, jsme tam ráno v 7:00, ke dveřím se hrnou první důchodci. Takhle brzy jsme v Lidlu nikdy nebyly. Všechno je jednou poprvé a možná se článek měl jmenovat "RanníLidlPanna" Jako správné počínající bezdomovkyně snídáme a popíjíme a kávu z automatu na zašlé rozpadlé lavičce autobusového nádraží.

Vycházíme ze Sýkořice, přes Zbečno, Křivoklát, Velkou Bukovou, Pustověty, Rozvědčík do Skryjí. Tentokrát je vedro a terén kolem Berounky je kopcovitý. Naším nejlepším kamarádem se na následující kilometry stává pot. Je všude. Heslo tohoto výšlapu je: "Co se na tebe nalepí, to na tobě zůstane". Nesaháme na nic, co bychom si nechtěly vzít s sebou. Stáváme se chodícími mucho-, vlaso-, chlupo- a pracho-lapkami. 

Jsme v Pustovětech a již tradičně, déšť nás upoutá v hospodě a opět to máme i s konzertem! Tolik kultury během našich putování, jsme ohromeny. Stmívá se. Nestihneme už najít místo na přespání v lese a spíme na fotbalovém hřišti za střídačkou v Pustovětech. Taková rovina! Tetelíme se blahem, když uléháme. Tetelení znemožněno, nalepily se na nás spacáky.  Spacákolapky. V noci štěkala liška. Tentokrát už nás to nevyděsilo. Mazačky voe.

Hotel za střídačkou

Ráno nás odmění oparem, ne,  nemluvím o herpes.  

 a po tom kafi je hned lepší den, když si ho nezvrhnete

 

Jde se do cíle, cestou se nasnídáme, rozdmýcháme ohýnek na ohřátí vody na kávu, jako jo, mohly bychom zabalit vařič, ale jednou jsme zálesačky, takže bude oheň. A každý gram v krosně se počítá. Svoje kafe omylem zvrhávám, z nouze přežvykuju aspoň zbylý lógr. V Peru žvýkaj koku, v Asii betel,  u Berounky se žvýká lógr.

S lógrem mezi zuby se usměji u Rozvědčíka na obsluhu, objednáváme polévku a pivo
a na druhý pokus kafe, tentokrát nevylité. 

Jsme téměř v cíli, v kempu u Skryjí radostně skáču, tedy spíš bolestivě kloužu po kamenech do Berounky a smývám ze sebe všechny nalepené předměty. Je to slast. Nina odmítá koupel, chce prý ještě nalepené trofeje ukázat doma. 

Odplavuji nalepeniny

S jídlem roste chuť a obě usuzujeme, že naše cesty jsou sice krásné, ale příliš do detailu naplánované. Co takhle jít někam náhodně, bez plánu, bez cíle? A to je náš příští cíl, bezcílně se toulat. Dáme to? Vrátíme se? Nebudeme se točit v kruzích? Ale o tom až na jaře.

Takže tak,

Vaše Helga