Hovada v Samopších

Před dvěma lety jsme s Ninou začaly chodit na čundry, tradici držíme stále. Tentokrát jsme vyrazily k Sázavě. Vycházíme z Mnichovic, první zastávka je senohrabská plovárna. Tady se nám zatají dech kouzlem místa, starými převlékacími kabinkami a přívozem. Vykoupeme se, doplníme ionty a lahve s vodou a míříme přespat na  zříceninu Zlenice.

 Je tu krásný přístřešek, takže odpadá napínání plachty. Napneme jen šňůru na usušení plavek. Nina dostává první bodance od ovádů, jasný signál, kdo na tomto čundru bude hlavní strava pro havěť.

 Blíž, než by bylo příjemné, se nachází chata s bujarou párty. Svítí úplněk a celou noc mě tlačí v žaludku špekáček, moje tělo, navyklé na kalorický deficit, ho odmítá strávit. Párty trvá celou noc. Připadám si, jako bych byla součástí. Špekáček letí ven už snad jen v soudržnosti s pařící mládeží. Mládež paří, stáří zvrací. Účastníci uléhají v 6 ráno a my vstáváme. Nezamhouřily jsme oko. Uvaříme si kávu, tentokrát už máme sebou plynový vařič, voda bublá ach, blahodárný nápoj nás zachraňuje před smrtí. 

Vyrážíme brzy, jdeme směr Samopše. U cesty se polovznáší nafukovací balónek ve tvaru srdce. Má připevněný pohled. Tak to je klika, nevěřícně zkoumáme německou adresu. Ten balonek musel uletět přes 200 kilometrů. 

Navštívíme lesní bar, hodně jsme o nich slyšely, ale ještě nikdy nepotkaly. Osvěžíme se nápoji a tyčinkami. Balonek tam vnutím jedné malé návštěvnici, jelikož připnutý na batoh mi naráží do hlavy a nemůžu se zbavit dojmu, že na mě útočí nadrozměrný hmyz.

Míjíme lávku s nápisy "nebezpečí, zákaz vstupu". Lávka vypadá normálně, nicméně uposlechneme cedule a držíme se stále na stejném břehu řeky. Jakmile se Nina vzdálí, usedají hovada i na mě. Po prvním štípanci se prozíravě držím zbytek cesty u Niny. Je to užitečný souputník, nejen, že nese asi tři sta mini vychytávek na kempování včetně plátkového mýdla, ale stahuje k sobě veškerý hmyz. Trpí. Trpí nahlas, škrábe se a já jí okřikuju ať si to neškrábe, že to bude ještě horší. Ano mami.  

Cesta je dlouhá, je teplo, bolí mě záda, Ninu bolí nohy a štípance. Přicházíme k Samopším, zde je také lávka, tentokrát bez cedulí, ale její stav je tak pět minut před spadnutím. Nemáme jinou možnost, na brod je tu  dost vody. Lávka má částečně zborcené pilíře a pochozí mříž je na mnoha místech propadlá. Je to stezka odvahy, opatrně našlapujeme. 

Vidina sprchy, jídla a piva na konci lávky je silnější, než pud sebezáchovy. Omrkneme místo, tentokrát mastňácky ukotvíme v kempu, jsme grogy a nemáme sílu něco hledat. Zdolaly jsme svůj osobní rekord v počtu kroků. 48 tisíc! To už asi nikdy nepřekonáme. Ohniště vypadá slibně, plachtu napneme co nejdál od ostatních stanů a snášíme dřevo. V mezičase se nám k ohništi přesune ukrajinská rodina s grilem, vypadá to na mejdan. Opatrně se ptám, jak dlouho tam tak asi budou pařit, jestli se nemáme ještě přesunout. Neví. Néé my už nechceme další probdělou noc. Upečeme si hermelín v epesních mističkách, lahoda. Po předchozí divoké noci odpadáme jako mimina. U ohniště je stále živo, ale tentokrát je nám to jedno. Luxusní vyspání a wc v kempu, co víc si může člověk přát. 

Za ty dva roky jsme se staly survival mistryněmi ve skladování a nošení veškerého vybavení v co nejmenší formě. Nevadí, že do ručníku 10x20 cm se prostě neutřeš, máš ručník? Máš. Beru mini pastu na zuby, která stojí stejně, jako velká pasta, ale 50 ušetřených gramů,  nekup to.  Hrajeme oficiálně nevyřčenou soutěž, kdo vytáhne menší věc z batohu. Nině vytřu zrak s koncovkou sundanou z elektrického kartáčku. Čištění zubů se stává mistrovstvím jemné motoriky palce a ukazováčku, které musí suplovat zbytek sonického stroje, ale dalších 20g úspora. Trumfne mě naporcovanou zubní nití v malém sáčku. Potřebujeme sprchu, Nina vytasí své slavné plátkové mýdlo, které 5x nesla zbytečně, pošesté se nám šikne. Honíme kluzké plátky mýdla po těle a jsme jako znovuzrozené.

Kemp Samopše je bývalý pionýrský tábor pro děti zaměstnanců Poldi. Jezdil tam můj táta, jednou jsem tam byla i já. Byl to takový zážitek, který moje paměť naprosto vytěsnila. Snažím se rozpomenout, nevybavuji si vůbec nic. Historie tam dýchá na každém kroku a dlouhé baráky mi  připomínají koncentrační tábor. Možná to je důvod, proč si nic nepamatuju.  Gulag. V hospodě jsou vesměs kladeňáci, kteří sem jezdí vzpomínat. Nechápu na co. Z pionýrských táborů mám leda trauma.

Třetí den si dáme pohodu, bolí nás všechno. Děláme často přestávky, smočíme si nohy. Všechna občerstvení jsou na druhé straně, sakra. Budeme brodit a riskovat, že si namočíme věci? Radši ne. Docházíme do Českého Šternberku. U nádraží je jídelní lístek celý smažený, dáváme si utopence jako nejmenší zlo. Vyběhneme na hrad.. eh.. tedy vyplazíme se, abychom zjistily, že v hradní kavárně vaří hotovky. Tohle byla rána pod pás. Dáváme si aspoň dezert s kafíčkem. Za hodinu nám jede vlak domů, nádraží je plné vodáků a je z něj nádherný výhled na hrad. Ach jo, proč už je neděle, sedíme smutně a loučíme se s hradem, čundrem, hovady a řekou. Tak zas příště.

Takže tak.

A co sežralo toto léto vás?

Vaše Helga

Našly jsme svatební balonek, pohled odeslán zpět

Pionýrský tábor Samopše

Luxusní vývar v Samopších

Český Šternberk