Monínec

Kdysi jsem byla vášnivou lyžařkou, sňatkem s nelyžařem se ze mě stal také nelyžař, ale letos končím s lenošením, "děti by se měly naučit lyžovat" říkám Zdendovi, je mu to celkem jedno. Ujímám se velení. Vyprala jsem dětské zimní oblečení, aby nám na tom bílém sněhu haranti nedělali ostudu. Vyrážíme na Monínec. Děti se už v autě nemůžou dočkat, usuzuji podle toho, že se mlátí víc, než obvykle.

Jsme na místě, k mému překvapení je tam i trocha sněhu. Děti jásají, Zora volá "hurá sníh" a válí radostně sudy v břečce směsice bláta, vody a sněhu. Stojíme frontu na půjčení lyží. Stojíme frontu na hranolky. V časech čekání vyháníme děti z bláta a z louží. Chvilku je učíme lyžovat. Já se snažím hodit Kvítkovi lyže do pluhu a ozve se trhavý zvuk. Praskly mi kalhoty.. aj karamba.

Kvítek odjíždí kamsi a padá. Řve, že si zlomil kost. Pak řve dalších dvacet minut a nutí mě, abych ho nazývala chudinkou. Ostatní rodiče se mi tajně smějí. Tvářím se jako starostlivá matka a snažím se mu koleno masírovat, Kvítek řve ještě víc, ať ho nemasíruju a ať mu řeknu, že je chudinka. "Jsi chudinka".

A přichází ta chvíle, je na nás řada v Brumíkově školičce. Děti fasují oranžové vestičky s obrázkem Brumíka. Zora prohlašuje, že ta vesta je cituji "megatrapná". Oba už jsou notně protivní tlačí je přeskáče. A já už předem lituji instruktory, kteří je vyfasují. Zora dostává mladíka, je celkem veselý, laškuje s ní, a ona se hihňá. Kvítek fasuje slečnu, ta tolik vtipná sice není, ale Kvítek se ihned zastane funkce průvodce po sjezdovce a mluví a mluví, slečna jenom kouká a když se Kvítek nadechuje k další větě, snaží se mu rychle předat nějaké instrukce.

Samozřejmě kouzlo "cizích lidí" funguje perfektně, do té doby ukňourané protivné děti se stávají nadšenými malými lyžaři a my jen zamačkáváme slzu, částečně nad tím historickým okamžikem, částečně nad tím, že slunce zapadlo a mráz kurňa štípe a částečně nad cenou instruktorů. Později ale uznáváme, že služba, kterou nám hodinovou lekcí prokázali, je nevyčíslitelná.

Využívám volné hodiny a běžím aspoň na polívku.. no běžím, jdu malými krůčky jako gejša v křeči, aby nebyla vidět díra na zadku. V restauraci potkávám kolegyni z práce, jaká náhoda, tvářím se mile a zcela normálně, jako člověk, který vůbec nemá prasklé kalhoty až do půl zadku. Myslím, že to nepoznala.

Vracím se na sjezdovku, děti nadšené, Zora se stále hihňá a záměrně se nechává chytat instruktorem, jako že "nestihla zabrzdit", Kvítek mele pantem, slečna instruktorka se na nás pak divně dívá, radši ani nechci vědět, co jí všechno vyzradil.

Co je nejdůležitější, baví je to a já doufám, že se to rychle naučí, aby se mnou mohli křižovat sjezdovky v příštích letech.

Hnusnej stromek

Dívám se na ten náš přeplácaný blikající, barevně absolutně nesladěný vánoční stromeček a vzpomínám na léta, kdy jsem se odstěhovala od rodičů a měla svůj první vánoční stromek v novém bytě.

Vánoce 2004

Vhodný stromek jsem sháněla minimálně dva dny po celém městě. Nesměl být ani velký, ani malý, nesměl mít holá místa a nesměl být křivý. Týden jsem přemýšlela, do jaké barvy ho naladím, jaké koupím ozdoby, žárovky samozřejmě bílé vkusné, žádné barevné blikající srágory. Zdobení už trvá třetí hodinu, k červeným zvonečkům jsem zvolila slaměné ozdoby, slaměné řetězy, dokonce jsem sehnala i hvězdu ze slámy na vrcholek. Při zdobení dodržuji rozestup mezi ozdobami 10 cm. Dvě stejné ozdoby v žádném případě nesmí viset vedle sebe. Pak ještě týden ozdoby různě přemisťuji a stále nejsem spokojená. Zdenda - tehdy už můj přítel se distancuje a začíná velmi rychle chápat, že do toho mi kecat nemůže, chce-li dožít bramborového salátu.

Vánoce 2010

Vhodný stromek sháním už jenom jeden den, obvykle v třetím prodejním místě stromků nacházím ten pravý. Když ho přinesu domů, zjistím, že je zkroucený. Každý rok si říkám, že tentokrát už nakoupím jinou barvu ozdob, stejně nic nekoupím, končím u slámy jako poprvé. Protože do domácnosti přibylo děcko, usuzuji, že to bude veselejší s barevnými žárovkami a štrachám ve starých krabicích barevná světla. Stále dodržuji rozestup mezi ozdobami atd. Ale jen do té doby, než mladá stromek třikrát pokácí, pak už na to kašlu. Oceňuji svoji prozíravost, sláma se pádem stromku nerozbíjí. Zdenda se stále distancuje a z dálky se velmi dobře baví.

Vánoce 2014

Stromek beru jakýkoli, hlavně rychle, nakupuji pouze v prodejních místech daleko od silnic, s bytelným plotem. Proč s plotem? No abych zpomalila únik dětí z prodejního místa a stihla mezitím čapnout první stromek který je nejblíž k východu. Minimálně jedno dítě už umí celkem mluvit, takže sděluje pánům od stromků důležité informace o našem soukromém životě, že maminka nemá peníze a že "ty vole" se nemá říkat, zatímco druhé děcko běhá mezi stromky a raduje se, že je v lese. Stromek je nejen zkroucený, ale větve má jen z jedné strany. Doma pak předávám dětem krabice s ozdobami a nechávám je zdobit. Poté pár ozdob ještě přehodím, odlehčím větvím ohýbajícím se pod tíhou dvaceti ozdob. Zdenda tajně věší také pár ozdob, abych to neviděla.

Vánoce 2016

Na stromek jsem zapomněla, zachraňují mě naši, to je poprvé co jsem stromek nekupovala já. Zdobí děti, kupujeme více barevných světel, děti věší na stromek všechny svoje výrobky z uplynulých let včetně pár petshopáků a transformeráků. Ohnuté větve nechávám být, i dvacet ozdob na jedné větvi má své kouzlo. Stromek bliká, září všemi barvami. Už vůbec nepřemýšlím do jaké barvy ho naladím. Je naladěný do všech barev.

A je mi to vlastně jedno. Celou dobu se honím za načančaným dokonalým stromečkem, za dokonalými Vánoci. Nakonec ten nevkusný přeplácaný má v sobě duši, příběh a dětskou radost... Kecám, prostě jsem už unavená nad řešením hovadin, taková hezká obhajoba hnusného vánočního stromku. Takže tak.

Kde vládnou ženy

Dnes kdesi v knihkupectví:

"Máte knížku .. jak s to jmenuje, něco o vládnutí žen?"

"Ano, asi vím co myslíte, Jaruš, jak se jmenuje ta nová knížka? Vládnutí žen?"

Jaruš: "Počkej Danuš, podívám se..." hledá v počítači .. " mám to, Kde ženy vládnou?!"

Za regálem se ozve mužský hlas:

"Všude!"

Takže tak..

Vlci samotáři, nebo stádo?

Právě jsem absolvovala školní vánoční jarmark, je to skvělá akce, děti mají vlastní stánky s výrobky, skvělé nápady mimochodem, ručně vyráběný balící papír, různé malé dárečky, žasla jsem nad kreativitou dětí, dokonce jsem samým dojetím dala pětistovku za nějaké charitativní krmítko pro ptactvo, říkali že stojí 350, ale pak mi to chlápci z pečovatelského domu osolili a já neměla v tom předvánočním čase to srdce, jim tu budku hodit na hlavu.

Akce je asi oblíbená, chodbami školy se posouvaly davy rodičů, prarodičů. Bylo tam dusno, řev, lidi, stolečky, zácpa, dusno, někde v koutě hulákaly z malých repráčků laptopu koledy. Potkávám rodiče, které už jsem se za ty dva roky naučila rozeznat a přiřadit k dětem. Jména mi zatím unikají, ale snad to za těch zbývajících sedm let dám. Rodiče na mě hulákají takové ty fráze jak se mám, a že je to tam dneska pěkný, ale hodně lidí atd. Většinou jim v tom hluku stejně nerozumím, tak se na sebe jen tak přiblble usmíváme.

Začínají se mi lehce podlamovat kolena, koledy sílí, děti už popáté přiběhly, naházely mi do kabelky dva svícny, ubrousky a hromadu perníčků. Fasují další dvacku a běží zase na nákupy. Davy houstnou. Koledy zesilují, repráky mi snad před očima rostou, chodba s davem se protahuje, je mi zle, hledám nějaké místo, kde budou aspoň 1. vzduch, 2. ticho, 3. žádní lidé.

Nenápadně se posouvám pod schodiště, tam už na bobku sedí dvě matky, vystrašené pohledy, pšt, beze slov mi naznačují, abych je neprozradila a netváří se, že by mě přijaly do svého tichého spolku pod schodištěm. Hledám dál. Potkávám jednu kolegyni z práce, která má také dítě na této hlučné akci. Má vykulené oči, snaží se také o pár zdvořilostních frází , ale pak ke mě přistoupí a svěří se mi, že hledá nějaké tiché místo, tohle je na ní už moc. Chápu, říkám jí, ať nechodí pod schody, tam už je plno. Hledáme společně dál tiché klidné místo kam se zašít. Jediné co teď chci, je být sama někde na vrcholku hory, kde je jen slyšet hukot větru.

Hukot mě bohužel pohlcuje úplně jiný, vracím se do reality, děti vyhládly a táhnou mě do nejhorší místnosti - místnost s jídlem, tam je řev, smrad, dav a ještě žrádlo. Natlačíme do sebe špenátový štrůdl a já se snažím tvářit hrozně odhodlaně, oznamuju dětem: Nakoupili jsme, najedli jsme se, je čas jít domů. Díkybohu souhlasí. Cestou vidím v zákoutí šatny jednu schoulenou maminku, a v druhém koutě lehce nervózního dědečka.

Odcházíme a já ptám, proč se všichni takhle shlukujeme, když nakonec hledáme každý svůj klidný kout, jsme stádo nebo samotáři?

Potřebujeme být chvíli ve stádu, abychom si dokázali vychutnat samotu? Hledáme vždycky jen opak toho, co máme teď? Co vlastně chceme? A co vlastně nechceme? A chceme to, co nechceme, nebo nechceme to, co ve skutečnosti chceme? A co na to Jan Tleskač?

To ti holila i... ?

Zdenda nastupuje do nemocnice. Má sice z operace strach, ale snažím se na jeho plánovaném pobytu hledat pozitiva: Budeš mít kolem sebe mladý sestřičky, nebudeš se muset zvedat na malou, všechno půjde hezky do pytlíčku u postele.. Netváří se moc nadšeně, ale ví, že nemá na výběr. Nechávám ho tam a následně probíhá následující komunikace přes whats up:

Zdenda: Zítra jdu na řadu jako první hned ráno v 9 hod.

Helga: To je dobře, aspoň budou mít ještě čistý nástroje

Z: Byla tu sestra, oholila mě od břicha až po stehna, celkem mě poškrábala.

H: To ti holila i .. ? Mrcha!

Z: Jo

H: Dostane po držce, nemá tě tam co holit a ještě tě škrábat!

Po operaci:

Zdenda posílá ztrápené selfíčko s hadičkama a sluchátkama na uších.

H: Prosím tě selfíčka se dělají zvrchu a špulí se u toho pysk, ty se fotíš odspodu a nic nešpulíš, nejsi správná puberťačka.

Z: No ještě se to učím.. Prý si budu píchat něco na ředění krve, spoléhám na tebe.

H: Uááá, já která mám panickou hrůzu z jehel? Ok, ale nebudu se na to dívat, prostě ti to někam bodnu.

Z: To asi ne, abys mi to nepíchla do jizvy. To si to radši píchnu sám.

Navštěvuji ho každý den na jipce, sledujeme všechny ty kabely a hadičky co z něj vedou, překecám ho aby na chvíli zadržel dech, jestli přiběhne sestra, nikdo nepřiběhnul.

Už je doma, čeká ho další onkologická léčba, snažíme se s tím srovnat. Prostě to musíme nechat plynout a neztrácet humor. Jak člověk ztratí humor, ztratí život.

A tolikrát omílaná fráze o tom jak je zdraví nejdůležitější, opravdu je. Nejhorší je, že si to člověk uvědomí, až když to musí řešit. Máme velké předsevzetí, přestáváme řešit hovadiny, začínáme žít.

P.S.: Zdendovi najednou hrozně chutnají moje nevalné pokrmy, pozitivní dopad nechutné nemocniční stravy, snad mu to vydrží aspoň měsíc.

Docela chytrej náramek

Dostala jsem náramek Huawei Colorband A1, tímto děkuji své milé hodné kolegyni Daně za tento dárek a za podnět k napsání takové malé recenze na tento náramek.

Pro nezasvěcené, je to kousek plastu co vypadá jako hodinky, máte pocit, že máte hodinky, tomu pocitu tak podlehnete, že se čas od času na ty "hodinky" podíváte.. a nic nevidíte.

Náramek má několik funkcí - sleduje chůzi/ běh/kolo, monitoruje spánek a ještě ke všemu dokáže určit, jak vysoké je UV záření. Také vibruje, jakmile zvoní telefon, nebo přijde zpráva.

1.UV záření: Je mrazivý den, z mlhy vysvitlo slunce, rychle vybíhám ven, a už podle instrukcí natáčím náramek kolmo na slunce. V tento prosincový den mi telefon hlásí, že síla UV záření je střední. Mám se namazat SPF 30 a vzít si sluneční brýle a klobouk. Dávám na jeho rady, mažu se, beru si brýle, klobouk žádný nemám, tak to řeším aspoň čepicí.

2. Sledování pohybové aktivity: Protože se mi v -5 stupních vůbec nechce na kolo (obvykle se mi na kolo nechce ani při +20 stupních), a zároveň jsem potřebovala nakoupit suroviny na cukroví, zabiju dvě mouchy jednou ranou. Vyrazím na nákup do supermarketu pěšky, je to ca 1,2 km. V obchodě mi telefon gratuluje, že jsem zahájila pohybovou aktivitu, doporučuje mi vytrvat. Právě jste spálila 2 kopečky zmrzliny, píše telefon. Usměju se, jak se může proboha spálit zmrzlina, to je debil ten telefon. Nakládám si do batohu nákup, který díky většímu množství mouky a cukru sakra táhne dozadu. Dívám se na hodinky, to nejsou hodinky, kroutím hlavou, já si snad na to nezvyknu. A už makám zpátky, slušně zpocená, batoh se pěkně pronese. Doma mi telefon gratuluje, že jsem spálila jednu misku rýže. Mrsknu batohem na zem a vztekle koukám na plotnu, nic se tam nepálí, co ten telefon blbne? Je večer, splnila jsem svých 10.000 kroků, telefon mi gratuluje, že jsem spálila dvě kuřecí stehna. Vyděšeně běžím do trouby, žádná spálená stehna tam nejsou, asi se napojil na nějaký jiný náramek v sousedství. Píšu sousedce, jestli nepeče kuře.

3. Monitorování spánku: Uléhám, náramek zůstává na ruce, jsem trochu napjatá, jak tohle dopadne, jsem tak napjatá, že se samým napětím pořád budím, náramek na noc je trochu nezvyk. Několikrát se v noci vzbudím a dívám se na zápěstí kolik je hodin.. Konečně usínám. Ráno jdu zvědavě k telefonu: "Spala jsi hodně, ale chtělo by to trochu hlubší spánek, co takhle zkusit relaxační hudbu?" Jsem lempl, spala jsem 6 hodin lehkým spánkem a 2 hodiny tvrdým spánkem, na zítra si dávám předsevzetí spát víc hluboce. Přehrávač mám připravený u postele, cd s relaxační hudbou jsem také někde vyhrabala. Co mi přišlo trochu divné, 4 minuty jsem v noci prý chodila a spálila jsem tím jednu jahodu. To je hodně zajímavé, nevím nic ani o chůzi, ani o jahodě. Dá se ještě nastavit chytré buzení, budík má zvonit v lehké fázi spánku, ještě jsem nezkoušela.

Shrnutí: Celkem to člověka zabaví, UV záření by tam ani být nemuselo, je hodně zajímavé nahlédnout do tajů svého spánku. Na sledování fyzické aktivity jsou myslím lepší aplikace v mobilu, ale také to jde. Je fajn, že telefon už vám nemusí vyřvávat, stačí mít vyzvánění na minimum, náramek lehce vrní, to je fakt dobré. Pomocí telefonu můžete najít náramek, na dálku spustíte vrnění v náramku. Spíš by se mi to hodilo naopak, díky náramku najít telefon.

No a připravte se na to, že vám bude hlásit, že furt něco pálíte, prostě to ignorujte :D.