Horor pro rodiče jménem jarní prázdniny. Ti co nelyžují, řeší příměstské tábory, nebo se děti poflakují po městě, machři vysadí ráno děti před školou a odpoledne je zase vyzvednou a lyžaři si celou zimu okusují nehty, aby ta trocha sněhu, co napadla, vydržela do toho podělanýho března. Co má asi člověk dělat na jaře, všude smrdí sněženky, řvou ptáci, prší, všechno je zablácený, tráva je hnědá, stromy bez listů, ještě to ani nepučí, sníh už si to už v kapalné podobě šine do Hamburku a my máme jako v březnu jezdit na hory? Jistota sněhu nulová, takže volíme Rakousko s naivní představou, že tam sníh bude a sněženky se sem dostaví o něco později. Zjistili jsme, že příští rok se ocitneme v posledním březnovém termínu jarních prázdnin, tudíž to zavání už celkem i nějakou tou koupačkou.
Vše zabaleno, vyrážíme. Kvítek se ptá, kdy už v tom Řecku budeme, "Kvítku, nejedeme do Řecka, jedeme do Rakouska!" Cesta je dlouhá, ale zvládli jsme to.
Přijíždíme do místa našeho bydliště, Kvítek se raduje, že je konečně v Řecku, zdraví majitele alpského bytového domu "Kalimera" a ptá se nás kde je moře. Ještě potřebujeme sehnat bankomat. Auto nedovoluje psát za jízdy do navigace, tudíž musíme využít hlasového ovládání. Jenže, když máte v autě dva non-stop mluvící tvory, odpovídá navigace:
"Nevím, jak mám na záladě vašeho pokynu "buďte zticha" vyhledávat"
Bankomat jsme nakonec našli. Prší, smutně koukáme z okna. To ten lyžařský pobyt začíná. Kvítek hlásí ze záchodu, že byl na záchodě, nevím co je to za zvyk, hlásit své výkony na toaletě. Ten záchod je nějaký divný, protože i Zora se následující den nahlas diví nad velikostí svého díla. Máme v apartmánu ten typ wc se schůdkem, kde se člověk může pokochat svým veledílem, než to spláchne. Tohle z domova neznáme, naše ráno se po snídani se skládá z nadšených výkřiků i mě a Zdendy nad podaným výkonem. Oba se shodujeme, že je to silně uspokojující pocit vidět svoje dílo a už to dětem nezazlíváme, že se chlubí svými výkony. Já vím, hrozně nechutný téma, o kterém se nesluší hovořit, natož psát. Ale můj blog je již velmi pokleslá forma zábavy, patří to sem prostě, nikam jinam. Nutí to zamyslet se, jak bohatý máme asi život, když se dokážeme nekonečně radovat z hovna, ale to je asi na jiný článek.
Pár dní jsme si zalyžovali, ale sníh byl rozmoklý a taky smůla na středisko, potřebujeme pro děti něco mírného, skiareál Loser slibuje na vrcholcích modré sjezdovky. Fakt je, že jsou to vlastně červené, děti se vám šprajcnou ve 2000m n.m, že dolů nejedou a sjíždí sjezdovku po zadku. Pro rodiny s dětmi a začátečníky rozhodně nedoporučuji. Hledáme díky dešti následující den náhradní program. Termály, paráda. Rozšiřujeme si vstupenku i o saunový svět. Bezplavková zóna. Děti tam nesmí. Necháváme děcka v plavkové zóně na lehátkách a jdeme se trochu zahřát. Je to pro mě osobně docela výzva. Jak už jsem psala o porodech a odbourávání studu, myslela jsem si, že se už nestydím, když mi při porodu asistovalo dvacet mediků.. Ale.. těkám očima, nevím kam koukat. Asi ti medici u porodu měli být nazí, abych odbourala i stud z pohledu na nahé mužské tělo. Všude, kam se podívám, tam prostě "něco" je. Nacházím bezpečnou zónu pohledu na zem, ale proč proboha máme my ženy tak proklatě dobré periferní vidění? A proč 90% návštěvníků bezplavkové zóny jsou muží 60+? Ale jako pozitivní považuju plavat v bazénu bez plavek, to je opravdu zajímavá zkušenost. Vše, co plavky obvykle pěkně drží pohromadě, najednou tak vlaje ve stavu beztíže.
Postupujícímí dny se nám apartmánem line nesnesitelný zápach, rychle nalézáme původce smradu. Odpadkový koš v koupelně. "Kdo z vás hází použitý toaleťák do koše?" Kvítek se překvapeně hlásí, prý aby se neucpaly trubky. Stále věří, že jsme v Řecku. Už nevíme, jak mu to vysvětlit.
Odjíždíme, loučíme se s majiteli, Kvítek už konečně pochopil, že jsme nebyli v Řecku, a po příjezdu do Čech hlásí na benzínce náležitě nahlas "Uuf konečně jsme z toho Německa pryč a já můžu mluvit česky".
Takže tak,
Kalimera Německo