pondělí 23. října 2017

Helga hubne III

Tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zhubla 12 kg. Helga maká. Helga cvičí. Helga nežere. Helga má radost, že to jde hezky pomalu ale jistě, protože má strach z hu hu efektu. Helga chce zhubnout celkem 30 kg , takže je zhruba v první třetině. Když jsem měla za sebou prvních 5 kg, hrdě to hlásím Zdendovi, ten mě pochválil, že jsem teda dost dobrá.. a dodal, že 5 kg to je něco jako sleva 200Kč na Mercedes.

Jak jsem se sžila s jídelníčkem? Vážit jídlo jsem si musela asi prvních 14 dní, teď to mám už v oku a hlavně žaludek hned hlásí, že má dost, když bych se chtěla nějak víc rozšoupnout. Co si budem povídat, vínečko jsem předtím nasávala skoro každý večer, už jen fakt, že jsem víno vynechala, způsobil hubnutí.

Co tedy nedávám je táborák a špekáček. Prostě ho sežeru a pak zase držím jídelníček dál. Jídelníček je totiž už na věky věků. A že někdy ulítnu, mi pomáhá se oprostit od "zakázaného ovoce", když si toho ovoce občas dopřeju. Poradce je toho názoru, že jednoho dne přestanu toužit po prasárnách. Protože si prý uvědomím ty priority, sebe sama, svoje vnitřní já, svoje čakry a vesmír a třetí voko a čtvrté voko a tak. Priority mám jasný, jak je nad vohněm špekáček, tak se Helga nezná. Voní, rozevírají se nad ohněm, volají na mě, "pojď a dej si nás", okapává z nich omastek, ze mě okapávají sliny. Tohoto reflexu jsem se ještě nezbavila, teď přes zimu si dám takovou malou odvykačku, takový antišpek, no uvidíme zase v létě, jestli na mě hošani budou zase mrkat a zase mě svedou, nebo už se jim vysměju do zářezů a budu už mít srovnané priority i všechny tři až čtyři oči. Ježiš teď to tady píšu večer, usrkávám caro a kape mi z koutku slina.

Zdenda dostal zákaz sledovat pořady o vaření, protože večery jsou nejkritičtější část dne. Včera jsem ho načapala, jak si tajně čte v kuchařce. Po pár měsících udělá vždycky testovací sondáž, zkusí to přepnout na bizarní jídla nebo gay cestujícího kuchaře Inda, nebo gay cestujícího kuchaře Francouze. Ještě jsem se tak daleko nedostala, jenom otočím hlavou doprava a už ví, přepne na výměnu manželek a jde si číst do postele Šéfa na grilu. Takový loajální on je.

Prý když budu cvičit, tak ta kila půjdou rychleji. Chodím do posilovny, na rychlochůzi, plavat a na jógu. V posilce se už ustálila taková naše páteční partička, dokonce jsem mezi svalouše už zapadla. Občas mě i pozdraví a přestali si na mě odkládat ručníky v domnění, že jsem ukrajinská uklízečka zvyšující komfort posilovny. Já je pouštím k zrcadlu, protože vím, že je fatálně důležité koukat na sebe do zrcadla, omrknout si svaly. I když mám spíš pocit, že se jedná o diskuzní kroužek, oni cvičí třeba dvě minuty a pak deset minut surfují na netu, vyřizují zprávy a povídají si, tohle budu muset ještě prozkoumat. Skoro to vypadá, že posilovna vůbec není určena na cvičení a nás debilů, kteří se tam dřeme z kůže, je nějak podezřele málo. A plavání, umím akorát prsa, klasika. Ale naučila jsem se vydechovat pod vodu a to je velký úspěch, pokud si tedy nešplouchnu při nádechu. Když si chci hodně dát do těla, zařadím se záměrně do pruhu před rychlejšího plavce a to je pak fofr, sice se častěji topím, ale spaluju kalorie, a to pořádně.

Je dobrý pocit, navlíknout na sebe kalhoty, které jsem nosila před pěti lety, a teď mám další milník, navlíknout na sebe kalhoty, které jsem nosila před deseti lety. A všichni kdo říkáte že nemáte, vůli, čas, peníze, chuť, cokoli, ani to neříkejte, neomlouvejte se nikomu nahlas, zbytečná slova, věty.. Zkuste promluvit k sobě, otevřít svoje čakry, odevzdejte se vesmíru, rozmrkejte svoje třetí oko.. hovno, kecám . Co se snažím říct, prostě to v sobě nechte uzrát, musíte chtít vy sami, a nedá se to nikým vnutit, ani tahle moje rada vám nikomu stejně nepomůže, protože si tohle musí každý srovnat sám ať věří na čakry, v Boha nebo v bůček.

Takže tak.

čtvrtek 19. října 2017

Horor jménem dětská obuv

Jsem nepoučitelná špatná matka, s unaveným dítětem jsem šla kupovat dětské boty. S unaveným dítětem se nechodí nakupovat, základní pravidlo všech matek. Pravidlo jsem porušila a tvrdě narazila. Kvítek zmožen pobytem ve školce a logopedií zatím nadšeně pochoduje za ruku. Taková idyla, matka se synem si hodlají užít svou hezkou půlhodinku. Otevíráme dveře obchodu a idyla se rozplývá.
" Já chči bězecký boty"
"Jdeme kupovat podzimní boty"
"Tyhle bězecký chči" a už si rve na nohu neonové žlutooranžové sportovní boty které sebral z jiné police, tudíž jsou o tři velikosti menší.
"Jdeme kupovat podzimní boty, co třeba tyhle?" stéká mi studený čůrek potu po zádech
"Ty jsou hnusný, já chci tyhle žlatý"
A vytahuje dívčí zlaté tenisky se stříbrnými hvězdami, pravda, jsem ráda, že upustil od neonu, ale pořád jsme se nepřiblížili mému nápadu, že by mohl mít podzimní boty, dokonce bych se odvážila tvrdit, že se tomu nápadu vzdalujeme. Začíná mi tikat oko, ale stále se držím v klidu, Kvítek začíná nabírat a už se podlitými očičkami slzami a krví dívá zpátky na neóny. Musím zachránit situaci.
"Hele Kvítku, tyhle mají svítivé tkaničky" a vytahuju konečně boty, které spadají do požadované kategorie. Kvítek jásá, zkouší boty a mně tuhne úsměv. Zmlsaná suchými zipy a gumovými tkaničkami zjišťuju, že pod suchým zipem se skrývá skutečná tkanička. Kvítek volá že tyhle "chči". "Kvítku ale to se musíš naučit zavazovat tkaničky" Kvítek se raduje a požaduje po mě stručný názorný návod. Následujících 15 minut se bez úspěchu snažím naučit Kvítka vázat tkaničku. Moje vnitřní já už si dvakrát prostřelilo hlavu revolverem, moje nervy už vytekly do dvaceti kýblů a tiká mi už i druhé oko. Tkaničku se nenaučil a já to prostě těm učitelkám ve školce neudělám. I když by to už vlastně měl v rámci předškolní výchovy, uvolňování zápěstí, cvičení jemné motoriky a tak podobně umět. To už Kvítek regulerně řve. Seru na motoriku. Vracíme boty do regálů a odcházíme. Ještě mě trochu vyděsí paní prodavačka, protože zaujmula psychopatický schizofrenní pohled, kdy z očí šlehají blesky, ale spodní část obličeje se usmívá. Skrz vyceněné zuby cedí "Nshldn". Obdivuju její sebekázeň a sebeovládání a tímto ji vřele pozdravuji ke sklence vínka, kterou si dneska dozajista dopřála. Kvítkovi slibuji, že běžecké boty koupíme, ale ve sportu, protože vím, že ve sportu je mají za 300 a ne za litr.
Obchod č. 2
Vcházíme do druhého obchodu, kam nerada chodím, protože je tam nepříjemná ženská, ta má obvykle výraz horní a dolní poloviny obličeje zcela synchronizovaný a úsměv tam není. Ale nedá se nic dělat. Jsme tam. Rychle skočím po prvních botách, protože vidím, že ta očička prosycena červenými tepajícími žilkami už zase těkají po nejbližších běžeckých botách. V mezičase stihne Kvítek praštit tu protivnou ženskou. Protože jsem to neviděla, tak se ptám, jestli kopnul paní, prý ne, "jen" jí dal loket. Musí se omluvit a moje reinkarnované vnitřní já začíná plakat a nabíjí další revolver.
Scénář je zase stejný, chce běžecký boty, já mu vnutím jedny podzimní, které mu konečně jsou a i se mu docela líbí. Při pohledu na cenu se mi podlomí kolena, běžím rychle zaplatit, než si to některý z nás rozmyslí a než nepříjemná paní vypustí z očí a úst blesky a lejzry.


Mám zase o pár šedých vlasů víc a ponaučení pro příště, nepůjdu nakupovat boty s unaveným dítětem, objednám je na internetu.

neděle 8. října 2017

Čekání na smrt

Všichni na něco čekáme. Čekání je nepříjemné, nebaví nás. Čekáme na otěhotnění, čekáme na porod, čekáme až děcku skončí období vzdoru, čekáme na to, až děcku skončí puberta, pak jsou děti z domu a my čekáme u doktora, v obchodě na kase, čekáme a čekáme.. a ani si neuvědomujeme, že nám tím čekáním protýká život mezi prsty jako písek z pláže z poslední dovolené, pokud tam tedy nebyla oblázková pláž. Já třeba teď čekám na výpověď, možná ji dostanu, možná ji nedostanu. Firma, kde pracuji, bude propouštět, nikdo nevíme koho přesně a ani nevíme, kdy se to přesně bude, někdy v průběhu příštího týdne. Jak řekl jeden kolega: "čekání na smrt je horší než smrt samotná". A je to tak, to čekání je ubíjející a frustrující, už to chceme mít za sebou ať to dopadne tak nebo tak.
Dneska měli pohřeb Jan Tříska, a moje babička. Není to moc veselé téma, ale naše rodina si v morbidním humoru libuje, takže ten pohřeb je i přes četné slzy zvláštní událost plná cynismu a černého humoru. Na pohřbu nás bylo pár, asi osm lidí. Babička poslední léta strávila víceméně vleže v domově důchodců, kde jsme ji všichni navštěvovali.

zdroj:pixabay.com

Jednou babičku přestěhovali na jiný pokoj. Pokoje tam jsou pro dva, takže měla spolubydlící. Přišla jsem na návštěvu s dětmi, děti se nahrnuly k posteli a volají "Ahoj babi!" čímž babičku probudily. To by ani tak nevadilo, na spaní má holka celý den i noc, ale ve mně hrklo, chytla jsem děti za ramínka a přesměrovala k druhé posteli se slovy "Tohle není naše babička děti". Nemám jim to za zlé, ony ty babičky vypadají všechny dost podobně. Babička vlastně už jen přežívala, o zrak přišla, sluch už taky nic moc, jen chuť jí zůstala. Tak jsme jí aspoň vždycky potěšili nějakou dobrotou. No a tahle babička vlastně taky čekala a dočkala se. Dneska tedy proběhla ta událost, jak jsem už psala, poplakali jsme si, rozloučili se a že půjdeme položit květiny dědovi, tetě a prababičce a pradědovi. Šli jsme okolo velké kaple, tam byl velký pohřeb, jeden z místních muzikantů zemřel. Mraky lidí. A to už ve snaze setřást ze sebe tu tíhu smutku začínáme vtipkovat, že si dáme ještě jeden pohřeb, hořce se zasmějeme a jdeme dál.
Humor nás neopouští ani po přejezdu na oběd, sice nám ho kazí konfliktní a protivná servírka, ale nedáme se. Servírka je hnusná úplně na všechny, takový ten "jsem pupek světa" typ. Čekáme na jídlo a nemůžeme si pomoct, ty ubrousky jsou složené jako čepičky pro trpaslíky, to se prostě nedá vydržet. Fotíme s červenými ubrousky na hlavě, aby měla babička radost. Všichni v černém, na smuteční hostině, chechtáme se na celý podnik. Pak nám přinesou naprosto připálené lososy. Protivka samozřejmě oponuje, že jsou lososi naprosto v pořádku a že jsme vlastně debilové, protože nepoznáme sojovku. "Sojovku poznám, tohle je připálená sojovka. My tu máme smuteční hostinu (až se skoro stydím to říkat nahlas vzhledem k tomu, jak se tam smějeme), od začátku jste na nás nepříjemná a ještě se s námi hádáte." Protivka couvá, bo narazila na ještě větší protivku, a už běží pro novou várku lososů a dokonce i v růžově barvě. Mezitím se ale pořád chechtáme, vyprávíme si vtipy, ani si nepřipouštíme, že jsme na smuteční hostině.
Babička měla ráda humor a vtipy, takže si myslím, že jsme její památku uctili, jak nejlépe jsme mohli. Dočkala se a my čekáme dál. Jen si to čekání zpestřit také nějakým pěkným životem, nu což? Čekání zdar!

úterý 3. října 2017

Letgo potprda

"Co děláš?" Ptá se mě Zdenda, když na něj mířím fotoaparát telefonu. "Ale nic, jenom jsem si nainstalovala Letgo, a prý se s tím dá všechno prodat." Chechtám se. Zdenda se nechechtá, jenom zakroutí hlavou a pokračuje ve sledování televize, zatímco já běhám po domě a hledám, co bych vyfotila, abych aplikaci otestovala. Letgo je aplikace na inzerci, která je založená hlavně na osobním předání, mapuje nejbližší nabídky, stačí popojít či popojet a je nakoupeno nebo prodáno. Věc si prohlédnete, tudíž odpadá nepříjemné překvapení při rozbalování poštovního balíku.


Po týdnu testování bych to shrnula jako zatím nejrychlejší způsob jak prodat nepotřebné věci. S většinou zájemců se domluvím nejpozději do následujícího dne na předání. Občas se objeví prudič přeměřovák. Jestli jste někdy více inzerovali, určitě víte, že to je člověk, kterému napíšete délku kalhot, šířku pasu, a ještě chtějí délku od rozkroku dolů a šířku nohavic a pak napíšou, "hmm to je moc malé, moc velké, široké, úzké, dlouhé, krátké ". Vypracovala jsem si takovou soukromou stitastiku: 9 z 10 přeměřováků si věc nevezmou, proto není nutné na jejich žádosti o přeměření vůbec reagovat.
Zkouším různé strategie. Testovaný prodávaný předmět - tyčový aku vysavač z Lidlu. Je možné dát věc za 2/3 původní ceny a čekat celkem dlouho, jestli se někdo chytne. Pak postupně cenu snižovat, taková holandská aukce, nebo jak se tomu říká odborně. To se mi moc neosvědčilo. Takže přichází na řadu strategie "socka", dát tak desetinu z původní ceny a během hodiny máte 20 zpráv. Když vyloučím přeměřováky a tazače "jak je velký", "jak dlouho vydrží nabitý" "jak vysává" Velký je tak akorát do ruky, nevím jak dlouho vydrží nabitý, páč stojí pořád v nabíjecí stanici a co vám budu povídat, vysává blbě, proto ho prodávám. Takže zbývá asi 15 lidí, které jsem neodradila a snažím se je vyhecovat, aby přihazovali. Aukce se nezdařila, byť Letgo nabízí funkci nabídky, za kolik peněz jste ochotni věc koupit, většina lidí to nechápe a jediná chytrá děvčica, která zvýšila na 300 a nechtěla nic přeměřovat, vysavač vyhrála. Vysavač je v novém domově a určitě tam dělá velkou parádu.

Našla jsem jakéhosi Sandokana v okolí, který prodává zánovní vysílačky Sencor. Tím bych měla jeden, teda vlastně dva dárky od Ježíška vyřešené, a tak mu píšu. Pravda, trochu si pro legraci zaprudím s výdrží baterie, prý vydrží. Už jsme domluveni na předání, ale Sandokan to na poslední chvíli ruší, protože doslova "dneska to nestíhám, zlobí mě krávy". Doprčic, vždyť jsme oba ve větším městě, kde pase proboha krávy? Na asfaltu u Kauflandu? Skoro se spíš přikláním k variantě, že jde o starého obtloustlého Sandokana pracujícího v ženském kolektivu. Tak mu píšu další den "Tak co, dneska krávy nezlobí? Předáme si to dneska? " Přičemž si představuju umaštěného tlusťocha jak sedí v kanceláři mezi těma krávama, co ho furt "zlobí" a nepustí ho ani s vysílačkami do města. Konečně si předáváme vysílačky, je to mladý milý hoch, všechno mi vysvětlí, chvilku si na autobusové zastávce (kde byl náš trefpunkt) voláme vysílačkami, abychom je otestovali. "Tady vorel, tady vorel" snažím se vtipkovat, ale vzhledem k tomu že jsem asi dvakrát starší nežli hoch, tak se na mě tak soucitně usměje a pokračuje k vysvětlování funkcí. A když se loučíme, nedá mi to a optám se na krávy, abych konečně rozklíčovala, jestli mluví o kravách ženských, nebo o kravách zvířatech. Dneska ho zlobily krávy taky, až se z toho musel vysprchovat, protože prý smrděl jako dobytek. Tak furt nevím, ale přikláním se k tomu ženskému kolektivu. Usuzuju podle našeho kolektivu, je nás v práci asi 20 ženských v kanceláři a dobytci jsme slušní, co do zápachu (představte si dvacet různých voňavek průběžně dávkovaných po celý den), to do vyjadřování (nepublikovatelné).

Letgo je odrazem společnosti, takže u většiny inzerce jsou již v nadpisu pravopisné chyby, způsobené jak automatickými korekcemi mobilů, tak negramotností inzerentů. Rozesmály mě "Carlingové lyže" a "Dřiny" asi byla dřina na ty džíny vydělat. Mám tam už vytipovanou jednu paní, co permanentně prodává podprsenky. Asi to má jako byznys. Nadpis: Potprsenka , popis: Potprsenka. Předpokládám, že se paní hodně potí prsa a má univerzální velikost, která padne každému. Když jsme u těch velikostí, fakt skoro půlka inzerátů nemá uvedenou velikost bot, oblečení i potprsenek. Je to marný, je to marný, je to marný. Ještě mě vždycky pobaví slovo "podpadky" protože když může být iPad, odpad, na podpatcích se taky dost padá, tak proč by nemohl být podpadek, no ne?

Když to shrnu, je to celkem zábava prodávat a nakupovat, dá se na tom i vypěstovat závislost a hlavně odpadají večery, kdy člověk nahrává fotky do počítače, smolí inzeráty na bazoš, posílá poštou balíčky. Je to rychlé a efektivní a hlavně seženete bezva potprdy.

Takže tak.