neděle 8. října 2017

Čekání na smrt

Všichni na něco čekáme. Čekání je nepříjemné, nebaví nás. Čekáme na otěhotnění, čekáme na porod, čekáme až děcku skončí období vzdoru, čekáme na to, až děcku skončí puberta, pak jsou děti z domu a my čekáme u doktora, v obchodě na kase, čekáme a čekáme.. a ani si neuvědomujeme, že nám tím čekáním protýká život mezi prsty jako písek z pláže z poslední dovolené, pokud tam tedy nebyla oblázková pláž. Já třeba teď čekám na výpověď, možná ji dostanu, možná ji nedostanu. Firma, kde pracuji, bude propouštět, nikdo nevíme koho přesně a ani nevíme, kdy se to přesně bude, někdy v průběhu příštího týdne. Jak řekl jeden kolega: "čekání na smrt je horší než smrt samotná". A je to tak, to čekání je ubíjející a frustrující, už to chceme mít za sebou ať to dopadne tak nebo tak.
Dneska měli pohřeb Jan Tříska, a moje babička. Není to moc veselé téma, ale naše rodina si v morbidním humoru libuje, takže ten pohřeb je i přes četné slzy zvláštní událost plná cynismu a černého humoru. Na pohřbu nás bylo pár, asi osm lidí. Babička poslední léta strávila víceméně vleže v domově důchodců, kde jsme ji všichni navštěvovali.

zdroj:pixabay.com

Jednou babičku přestěhovali na jiný pokoj. Pokoje tam jsou pro dva, takže měla spolubydlící. Přišla jsem na návštěvu s dětmi, děti se nahrnuly k posteli a volají "Ahoj babi!" čímž babičku probudily. To by ani tak nevadilo, na spaní má holka celý den i noc, ale ve mně hrklo, chytla jsem děti za ramínka a přesměrovala k druhé posteli se slovy "Tohle není naše babička děti". Nemám jim to za zlé, ony ty babičky vypadají všechny dost podobně. Babička vlastně už jen přežívala, o zrak přišla, sluch už taky nic moc, jen chuť jí zůstala. Tak jsme jí aspoň vždycky potěšili nějakou dobrotou. No a tahle babička vlastně taky čekala a dočkala se. Dneska tedy proběhla ta událost, jak jsem už psala, poplakali jsme si, rozloučili se a že půjdeme položit květiny dědovi, tetě a prababičce a pradědovi. Šli jsme okolo velké kaple, tam byl velký pohřeb, jeden z místních muzikantů zemřel. Mraky lidí. A to už ve snaze setřást ze sebe tu tíhu smutku začínáme vtipkovat, že si dáme ještě jeden pohřeb, hořce se zasmějeme a jdeme dál.
Humor nás neopouští ani po přejezdu na oběd, sice nám ho kazí konfliktní a protivná servírka, ale nedáme se. Servírka je hnusná úplně na všechny, takový ten "jsem pupek světa" typ. Čekáme na jídlo a nemůžeme si pomoct, ty ubrousky jsou složené jako čepičky pro trpaslíky, to se prostě nedá vydržet. Fotíme s červenými ubrousky na hlavě, aby měla babička radost. Všichni v černém, na smuteční hostině, chechtáme se na celý podnik. Pak nám přinesou naprosto připálené lososy. Protivka samozřejmě oponuje, že jsou lososi naprosto v pořádku a že jsme vlastně debilové, protože nepoznáme sojovku. "Sojovku poznám, tohle je připálená sojovka. My tu máme smuteční hostinu (až se skoro stydím to říkat nahlas vzhledem k tomu, jak se tam smějeme), od začátku jste na nás nepříjemná a ještě se s námi hádáte." Protivka couvá, bo narazila na ještě větší protivku, a už běží pro novou várku lososů a dokonce i v růžově barvě. Mezitím se ale pořád chechtáme, vyprávíme si vtipy, ani si nepřipouštíme, že jsme na smuteční hostině.
Babička měla ráda humor a vtipy, takže si myslím, že jsme její památku uctili, jak nejlépe jsme mohli. Dočkala se a my čekáme dál. Jen si to čekání zpestřit také nějakým pěkným životem, nu což? Čekání zdar!

20 komentářů:

  1. Hezky, hezky jste se rozloučili...smysl pro humor se koupit nedá a pokud ještě je, není to tak špatný.

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, když by měl člověk jen čekat, asi by se zbláznil.  Vím, o čem mluvím. A humor je důležitý. A tu servírku bych asi zprazila dříve :)

    OdpovědětVymazat
  3. Smích je lepší než slzy. Krásně jste se rozloučili a babička by měla jistě radost

    OdpovědětVymazat
  4. Domov důchodců kde se starají o ležící důchodce existuje? Hm..., v Praze tedy né.
    Nejen že se na umístění v Domově důchodců musí čekat léta, ale je i pořadník, naše známá je na 156 místě v pořadí až na ní vyjde místo. Vaše babička byla obdivuhodná, že se dokázala s takovým postižením smířit se stářím.
    Neznám ve svém okolí takového starého člověka, bohužel.
    Mohu se zeptat, kolik babičce bylo?

    OdpovědětVymazat
  5. Já nemůžu na pohřby smým tátou
    Děláme ostudu
    Ano, prolijeme za nebožtíka spoustu slz, ale jsou to slzy smíchu
    Hmmm, minulý týden umřela i drahého babička, ale nepřála si žádný obřad, jen tichou vzpomínku...
    Zavzpomínala jsem u svíčky a se sklenkou vaječňáku.
    Však taková byla i ona
    Zářící, vřelá a sametově sladká

    OdpovědětVymazat
  6. Jen se objevíš, jsi za hvězdu...gratuluju...

    OdpovědětVymazat
  7. Čekání na smrt - tak to má asi i moje maminka, o které jsem dnes napsala. Je to smutné téma, i když vy jste si to užili. Asi by měla babička radost.

    OdpovědětVymazat
  8. smrt je strašná věc - je to ale součást života

    OdpovědětVymazat
  9. Je to pravda, čekání na něco velmi těžkého je vždycky nejhorší.

    OdpovědětVymazat
  10. Moje současné přání je zemřít náhle, nečekaně- tedy ještě tak hned ne, máme kočičí duo 8 a 9 let staré a kočky žijí trochu déle, takže kolik let navíc potřebujeme, abychom je dochovali sami?

    OdpovědětVymazat
  11. Mohu jen potvrdit, čekání dokáže být velice těžké, byť vy trvalo jen vcelku krátkou dobu...

    OdpovědětVymazat
  12. Smrt může být i úleva - jak pro dotyčného, tak pro okolí, a to bohužel bez ohledu na věk. Smrt je úplně stejně nespravedlivá, jako život. A obé se lépe překoná s humorem (= optimistickým přístupem), než ukřivděně...[12]: Já mám postupové cíle - dožiju sedmdesátky i kdyby mě to mělo zabít, protože mi stát vyměřil tak malej předčasnej starobní důchod, že mi ho do těch 70 let bude platit...pak se rozhodnu, jak dál.

    OdpovědětVymazat
  13. [15]: Tak to už mám za sebou. Já zase kromě těch koček říkávám- nenechám státu důchod, když jsem na něj celý život nepřetržitě  dělala a ještě pak 10 let odevzdávala daň z brigádnického minivýdělku.  Jsem starodůchodkyně, takže menší důchod mám než ti, co šli za rok poté- ze stejného základu jako novodůchodci.. Je to nespravedlivé.

    OdpovědětVymazat
  14. [15]: Až budeš mít 70 budeš si říkat pořád, že ještě nejsi tak stará- tomu věř. Člověk to pořád odkládá ten seniorský věk...   

    OdpovědětVymazat
  15. No, myslím, že článek nakonec vyzněl jinak, než naznačoval název Ale jo, je to dobře, pohřby v naší krajině jsou hrozné - mučení všech přítomných. A když se člověk zasměje, aby se snad hanbou propadl. Proto vás obdivuji! Ono pravidelné návštevy hřbitovů nejsou o moc lepší. Přece není pohřeb poslední den, kdy si vzpomeneme? Přece nejsou Dušičky jediný den v roce, kdy si vzpomeneme?K nadpisu - je to tak. To čekání je hrozné (např. můj strýc s rakovinou). Když je to náhlé a nečekané (můj otec, infarkt), bolí to také, ale vždycky si člověk může říct, že nebožtík žil naplno až do konce.

    OdpovědětVymazat
  16. To je pravda! Pořád jen čekáme a zapomínáme si užívat každé chvíle :)

    OdpovědětVymazat
  17. No, dočkali jsme se, což. Piš dál, nepřestávej - nastavil jsem si odběr.

    OdpovědětVymazat