Tajemství zoologické zahrady

Našla jsem doma na polici dobře uloženou roční permanentku do pražské Zoo. Kvítek ji vyhrál někdy na začátku pandemie v soutěži pro děti zaměstnanců u Zdendy v práci. Kolikrát jsme tam byli? Ani jednou přátelé. A permanentka končí za dva měsíce. 

 "Jedeme! Gorila Kamba má narozeniny!" Volám k otrávené rodině. Začíná klasické sebedestruktivní ráno před výletem. Zdenda se raději předávkuje lékem na cukrovku a dostane hypoglykemický záchvat, Zora otočí očima o 365 stupňů a prý radši bude uklízet pokojíček, než jít do zoologické, jediný Kvítek se nestihnul otrávit nebo zranit, jdeme jen my dva. Můj ty Tondo, já budu nutit děti do Zoo! Naposledy jsem v pražské Zoo byla před devíti lety a musím uznat, že se toho hodně změnilo. Nadšeně pobíhám od výběhu k výběhu, Kvítek mi po půl hodině stroze oznamuje, že tu se mnou jako nehodlá strávit celej den. Vypadá to, že se naše role vyměnily, vzal mě do Zoo syn.

Jít do zoologické v zimě je terno. Zvířatům chybí lidi. Teskně na nás - na pár otužilých návštěvníků- volají, pískají, kvílí ze svých klecí, terárií a výběhů. Zahvízdají na nás papoušci patagonští. Přijdeme blíž k voliéře, přiletí a dívají se na nás se stejným zájmem, jako my na ně. Role se obrátily i zde. Pro zvířata jsme větší atrakce my, než jsou oni pro nás. Kdo tu vlastně pro koho je? 

Papoušci patagonští nás nejdříve nalákali hlasitým zahvízdáním, přiletěli blíž, aby se na nás podívali.

Želva obrovská čůrá deset minut asi dvacet litrů, zíráme na to doslova s otevřenými ústy a svými udivenými výkřiky přilákáme k čůrající želvě další návštěvníky. Na minutku přestane, myslíme si, že je konec a nikoli! Vrátí se k aktivitě a soustředěně ji vykonává dalších pět minut. Je to neuvěřitelné.  Musím si vygooglit, jaký má želva objem močového měchýře. Google mlčí. Mám tu čest poprvé českému internetu vypustit zcela přesně odhadnutý objem 20l. 

Plameňáci jsou víc růžoví, než před devíti lety. Sloni si loupou led z louží a chroupou ho jako zmrzlinu, většina zvěře je překvapivě venku a čilá. Jen pár zhýčkanců předstírá zimní spánek, jinak to tam dost žije. 

Přicházíme ke zlatému hřebu dne. Komentovaná prohlídka pavilonu goril. Jediné, co nám utkvělo v paměti je fakt, že nejstarší Richard povětšinou jen sedí, když se gorilí samice hádají, tak na ně vyběhne. Rád vydloubává samicím ušní maz a poté ho konzumuje. Šklebíme se s Kvítkem nad touto informací a ten unešen chováním Richarda zvolává radostně, že Richard je úplně stejnej jako náš táta. Taky furt sedí, pak na nás vyběhne a dokonce i trochu tak vypadá.  Doufám, že lidem kolem došlo, že mi můj muž nešťourá ušní maz. I když.. po skoro dvaceti letech vztahu by se to mohlo stát zajímavým zpestřením.

Tlupa už asi vyhlíží připravovaný dárek pro Kambu

Musím do Zoo ještě jednou a sama, kolikrát bych si ráda přečetla o zvířatech víc, než je jejich název, sledovala gorily, jak moc nám jsou podobné, vydržela bych tam hodiny. Zoologická je ve skutečnosti totiž pro dospělé, děti tam sebou berou, aby to nebylo trapné. Člověk musí odolávat škemrání o koupi 105652. plyšové  hračky či 259. pamětní mince a když se zastaví déle než na tři vteřiny u informační cedule, je násilím odtažen.

A co by si z výletu vzal Zdeněk Pohlreich? Novou hlášku: "Viděl jsem veverku blít*, želvu chcát a gorilu šťourat ušní maz, ale tohle jsem ještě neviděl."

Takže tak.

Zvířatům zdar.

Vaše Helga

*blijící veverku jsme viděli v létě, někdy o ní také určitě napíšu