Topím, topíš, topíme se

Ano, topná sezona se blíží, ale o té tento článek nebude. Některé ženy v krizi středního věku flirtují s muži, my s Alenou flirtovaly s kraulem. Přihlásily jsme se loni do kurzu kondičního plavání, kde krom jiného budeme po absolvování oplývat nebesky ladným stylem kraulu. Myšlenka to byla vzrušující. Natěšeně pořizujeme barevné plavecké čepičky, je to praktické, nelezou vlasy do brejlí, a samozřejmě, teď když se dáváme na profesionální dráhu, musíme taky vypadat profesionálně.

budoucí plavecká hvězda

Po první hodině si vzpomenu, proč jsem přestala se Zorou chodit na kojenecké plavání: "Tak a příští kurz se budou potápět i maminky!" Hysterie, panika. Neumím se potopit bez zacpaného nosu! 

Splýváme.  Na zádech, dobře, na břiše, dobře, ale na boku? Prohrávám svůj boj s fyzikou. Trenérka je přísná,  prohrávám i boj s psychikou. Tady vůbec nejde o kraul nebo znak, všichni na kurzu si něco neseme, strach z vody, trenérů, topení se. Kuckáme, chraptíme, odkašláváme, chroptíme. Nejsme v tom sami. A to nás žene kupředu. Takový psychologický kurz beze slov. Chrchlologický kurz. 

Jediné, co si pamatuji ze školních let z kurzů plavání, je cesta kolem sprchujících se kluků do šatny. Stejný bazén, stejné sprchy, 35 let později, jen místo těch klučičích žížal se tam teď mydlíme my ženy středního věku připraveny na smrt utopením. Jediné, co zůstalo stejné, je plavání s destičkami. Taková nostalgie! Hurá destičky, pohladím ten extrudovaný plast se slzou v oku.

Naučíme se pěkně prsa, obstojně znak a něco jako kraul. Jde to ztěžka. Zvlášť když máš v žaludku kubík chlorované vody. Už vodu nechrchlám, když do mě vejde, prostě ji přijmu. Aspoň jednou za týden mám splněný pitný režim. Nemyslím na složení vody. 

Plavání je očista duše i těla. Musíš  myslet na ruce, na nohy, tělo, aby pohyby nebyly křečovité a vůbec největší výzva je dech. Není čas na deprese, na přemýšlení, co zítra uvařím, co nakoupím a koho kam odvézt. Kam se hrabe jóga. Do budoucna bych si prosím přála žábry, nebo aspoň šnorchl a pár plic navíc. 

Letos pokračujeme, však teď už ten kraul dopilujeme. 

Takže tak,

plavání zdar!

Vaše Helga

Čundr vol II.

Pro velký úspěch předchozího čundru vyrážíme na druhý výšlap.  Startujeme v Lidlu u autobusáku, jsme tam ráno v 7:00, ke dveřím se hrnou první důchodci. Takhle brzy jsme v Lidlu nikdy nebyly. Všechno je jednou poprvé a možná se článek měl jmenovat "RanníLidlPanna" Jako správné počínající bezdomovkyně snídáme a popíjíme a kávu z automatu na zašlé rozpadlé lavičce autobusového nádraží.

Vycházíme ze Sýkořice, přes Zbečno, Křivoklát, Velkou Bukovou, Pustověty, Rozvědčík do Skryjí. Tentokrát je vedro a terén kolem Berounky je kopcovitý. Naším nejlepším kamarádem se na následující kilometry stává pot. Je všude. Heslo tohoto výšlapu je: "Co se na tebe nalepí, to na tobě zůstane". Nesaháme na nic, co bychom si nechtěly vzít s sebou. Stáváme se chodícími mucho-, vlaso-, chlupo- a pracho-lapkami. 

Jsme v Pustovětech a již tradičně, déšť nás upoutá v hospodě a opět to máme i s konzertem! Tolik kultury během našich putování, jsme ohromeny. Stmívá se. Nestihneme už najít místo na přespání v lese a spíme na fotbalovém hřišti za střídačkou v Pustovětech. Taková rovina! Tetelíme se blahem, když uléháme. Tetelení znemožněno, nalepily se na nás spacáky.  Spacákolapky. V noci štěkala liška. Tentokrát už nás to nevyděsilo. Mazačky voe.

Hotel za střídačkou

Ráno nás odmění oparem, ne,  nemluvím o herpes.  

 a po tom kafi je hned lepší den, když si ho nezvrhnete

 

Jde se do cíle, cestou se nasnídáme, rozdmýcháme ohýnek na ohřátí vody na kávu, jako jo, mohly bychom zabalit vařič, ale jednou jsme zálesačky, takže bude oheň. A každý gram v krosně se počítá. Svoje kafe omylem zvrhávám, z nouze přežvykuju aspoň zbylý lógr. V Peru žvýkaj koku, v Asii betel,  u Berounky se žvýká lógr.

S lógrem mezi zuby se usměji u Rozvědčíka na obsluhu, objednáváme polévku a pivo
a na druhý pokus kafe, tentokrát nevylité. 

Jsme téměř v cíli, v kempu u Skryjí radostně skáču, tedy spíš bolestivě kloužu po kamenech do Berounky a smývám ze sebe všechny nalepené předměty. Je to slast. Nina odmítá koupel, chce prý ještě nalepené trofeje ukázat doma. 

Odplavuji nalepeniny

S jídlem roste chuť a obě usuzujeme, že naše cesty jsou sice krásné, ale příliš do detailu naplánované. Co takhle jít někam náhodně, bez plánu, bez cíle? A to je náš příští cíl, bezcílně se toulat. Dáme to? Vrátíme se? Nebudeme se točit v kruzích? Ale o tom až na jaře.

Takže tak,

Vaše Helga 

Čundrpanna

Člověk má vyzkoušet všechno, v krizi středního věku to platí dvojnásob. Jednou jsem tak nahlas přemýšlela v práci, jaké to asi je jít na čundr. Pod širákem jsem na táborech spala, ale jít s báglem, někde přenocovat, to je něco jinýho. Hlásí se kolegyně Nina, také nepolíbena (čundrem). Slovo dalo slovo a  máme první oficiální termín ztráty naší čundrácké nevinnosti. Jenže počasí do toho hází vidle. Máme druhý termín, tentokrát viróza. Sakra, my snad nikdy nevyrazíme. Mezitím se připravuji aspoň teoreticky, sjíždím bushcraft videa, teoreticky dokážu vydlabat dřevěnou lžičku, rozdělat oheň za pomoci tamponu (nepoužitého), určit proudění vzduchu při stavění celty, a najít v lese vodu. Bohužel také poslouchám podcast "Opravdové zločiny", a zrovna na mě vyjede případ dvou stopařek z osmdesátých let, které se nikdy nevrátily z čundru z Kokořínska. Poslouchám také mnoho dalších poutavých krvavých historek. Když příprava, tak pořádně. Z několika variant Kokořínsko škrtáme, ani ne tak kvůli pověrčivosti, ale zrušili nám během teoretické přípravy spoje.    

A je to tady, je červen a konečně jsme zdravé, no zdravé, Nina trpí silnou alergií, různé tekutiny jí vytékají ze všech otvorů v těle a cestou nás provází silné smrkání. Z Blatna jdeme podél řeky Střely do Mladotic přes Rabštejn.  Smrkání se stává předmětem šikany, směju se trubačovi a přitom se opatrně rozhlížím, jestli ten zvuk neláká nadržené laně. Kdybychom šly na čundr v Indii, tak se za námi potáhne stádo roztoužených slonic.  Nemáme vůbec odhad, kolik jsme schopné ujít s těmi těžkými batohy, plán je ca 15 km za den, bude dost času na občerstvení, usuzujeme prakticky.  Pravidlo č. jedna, kterým se řídíme hned od začátku "Otevřené hospodě či občerstvení se neříká ne." Prvních 5 km tři občerstvení,  nohy těžknou. Kocháme se přírodou a nasáváme ten klid a ticho.  

Otevřenému občerstvení se neříká ne.

V Rabštejně se chvíli zdržíme, prolézáme zříceninu. Omrkneme židovský hřbitov, navrhuju přespání na hřbitově, to by bylo něco! 

Rabštejn nad Střelou

 Blíží se přeháňky, a kde jinde přežít přeháňky než v hospodě. Zapadáme do nejbližšího podniku a hle, zrovna se tam chystá nějaký konzert. Kapela Drsná stěna nám svými drsnými punkovými texty zajistí kulturní tečku nad tím naším dnešním pochodem.

 Začíná se stmívat, sakryš a my ještě nemáme místo na přespání. A taky se mi nelíbí jeden další sólo čundrák, na batohu má připnutou půlmetrovou mačetu. Proč jsem poslouchala Opravdové zločiny? Hm? 

"Jestli půjde za námi, tak se otáčíme a spíme v hospodě na zemi." Cedím mezi zuby a nenápadně se zvedáme a běžíme do lesa. Mačetový muž se mezitím zaměstnal balením plného stolu rozjařených bab, jsme v suchu, my dnes neumřeme. 

Nacházíme dostatečně skryté místo, s vypětím všech geometrických, matematických a logických schopností vypínáme celtu.  První amatérská chyba, hledat místo na přespání v kopci nebyl dobrý nápad. Kloužeme. Nespíme. Měly jsme zůstat na tom hřbitově, tam byla rovina, myslím si. V noci ani les nespí. Bojím se. V duchu si přehrávám nastudovaná videa, na to jak se v noci v lese nebát, žádné bushcraftové video není.  Přemýšlím, co bych dělala, kdyby na nás vlítl nějaký kanec, nebo mačetový muž. Hodím po nich vydlabanou lžičkou? Tamponem?  Neboj se Helgo, kanci i mačetoví muži se tě bojí víc, než ty jich, uklidňuju se sloganem, který s oblibou používám s pavouky při uklidňování Kvítka.  Jakmile ráno chytneme první signál, googlíme: "noční zpěvný pták" "jaké zvuky dělá liška".

"A já si myslela, že v noci jsou vzhůru jenom sovy" říkám Nině žmoulajíc si oči i s černými kruhy pod nimi. Jsme nevyspalé, ale hrdé. Druhý den, pokračujeme, dojdeme do Mladotic a  jede se domů.

"Tak jsme to daly" spokojeně sedíme ve vlaku. "A kam pojedeme příště?" Neodradilo nás to, v srpnu pojedeme znovu, ale o tom zas příště.

Takže tak

Vaše Helga

A jak jste na tom s čundry vy?