Mnoho jsem toho slyšela, ale ještě nikdy nebyla v Sapě. Sestra se nabídla, že mi udělá průvodkyni, Zora se v rámci dámské jízdy přidala též. Zastrkávám si telefon do držáku na nápoj, protože v autě je držák na mobil, který jsem se rozhodla z rozmaru ignorovat. Přijíždíme a hledáme místo na zaparkování, projetím bránou Sapy končí veškerá pravidla silničního provozu, jako bychom projely portálem ze sci-fi filmu a ocitly se ve Vietnamu. Totální dopravní kolaps. Ozve se zvláštní pípání z mobilu, na obrazovce v autě se objeví něco jako "emergency" a mobil začne houkat jako alarm. Před námi projede muž na kole s klasickým asijským kloboukem na hlavě a v ruce na tácu balancuje pět mís s polévkou. Snažím se vykličkovat ze zácpy a někde nouzově zastavit, mobil vytáčí 112. Panikaříme v autě, křičím "vypněte to!", bušíme prsty na obrazovku, hlídám abych nebourala. Telefon na druhé straně přijme pohotová dispečerka připravená zachránit lidské životy, já řvu do telefonu, že se hrozně omlouvám za tento nejapný omyl, pokládám. Volá vyděšený Zdenda, přišla mu sms, že jsem v nouzi. Totiž abych to vysvětlila, při dlouhém podržení tlačítek mobilu na obou stranách se spouští alarm a vytáčí se tísňová linka. No a to právě umí držák na nápoje. Je to šikovná věc a vsadím se, že až to budu opravdu potřebovat, tak si na to ani nevzpomenu.
Konečně jsme zaparkovaly, vydýcháváme šok. Zastavuje nás mladík jestli nechceme adidas oblečení, zaručeně pravé samozřejmě. Nechceme. Korzujeme, divíme se, nakoupíme nějaké asijské potraviny, a ochutnávám vietnamskou kávu. Je to vlastně kafe se salkem, a protože mám ráda i kafe i salko, vůbec mi ta chuť nevadí, je to takový dezert a káva v jednom.
Samozřejmě stejně jako v domovině, jde zde hygiena a pořádek stranou, říkám si, že ten oběd nás buď neskutečně posílí, nebo úplně složí. V míse vlevo výše byly vařené vnitřnosti, dost by mě zajímalo, jak je dál upravují. V tomto obchodě jsme koupily dračí ovoce, jedla jsem prvně v životě. A nalákaly nás smažené sladké rýžové koule, ne, nechutnalo nám to nikomu, dovezla jsem ještě domů, zkusili, nechutnalo, vyhodili. V tom je ta záludnost, některá jídla vypadají lépe, než chutnají a naopak.
Zora škemrala, že by chtěla bubble tea, že ho měla před 4 lety jako malá, když byl ten velký boom, teď už tento nápoj žije asi jen v Sapě, ale zato totálně vytuněný různými želé kostkami, nudlemi, pudingy, radši jsem nezkoušela.
V areálu jsou kadeřnictví, doktoři dokonce i škola. Zde je prodej ryb.
Toto bylo jediné čisté místo, tipla bych konání svateb a oslav.
Sem zřejmě dojel ten pán na kole s polévkami na tácu, kolo zaparkované, polévka rozjedená.
Architektura, plech přibitý na jiném plechu přibitý na vlnitém polykarbonátu, tady podepřené, tady vycpané, drží to silou vůle, nechápu jak.
Tržnice mě překvapila, pamatuju si vietnamce v devadesátkách, každý prodával tak nějak všechno, od té doby se začali specializovat, takže co stánek, to čistě jeden druh zboží. Stánek s klobouky, vedle stánek s tepláky, vedle šaty. Pěkně přehledně, zde je obchod s plyšáky:
Zákoutí a temné uličky:
A na závěr dvě videa, provoz u bistra, kde jsme si daly oběd:
A malí krabíci, to fakt nevím, co na tom jedí, samá noha, samé klepeto.
Nemůžete-li cestovat, jeďte na výlet do Sapy, zážitek je autentický, domluvíte se a není tu tropické vedro a vlhko jak ve skutečném Vietnamu, podpoříte místní mafie, obchod s drogami a můžete už jen spekulovat nad tím, jaký druh masa jste právě měli v bun bo nam bo. A když se pak vrátíte domů a jdete na procházku, tak už se zas tak moc neročilujete, že sem tam leží na zemi vajgl a v lese se válí roušky.
Takže tak.
