Runtastic Helga

Nikdy jsem neuběhla ani 500 m ve škole, při dvanáctistovce jsem asi jako většina spolužaček prožila vždycky něco mezi udušením, mrtvicí a infarktem. Jenže Helga si už půl roku platí poradce, takže ho musí poslouchat. Poradce říká, že když má Helga 15 kg dole, tak má na sobě míň "závaží" tudíž se musí teď ještě víc hejbat. Rychlochůze je sice pěkná věc, ale už mi nestačí. Poradce radí indiánský běh, sto kroků chůzí, sto kroků během. Tak jo, jdu na to. Beru si sluchátka, ona ta chůze/běh není žádná velká zábava, člověk má moc času na přemýšlení o tom, kde ho co bolí, jak už nemůže a že asi brzo umře. Sluchátka černé myšlenky trochu utlumí. Prvních sto kroků rozmotávám sluchátka. Nesedřu se hned na začátku. Sluchátka jsou rozmotána. Pouštím si runtastic, protože to člověka docela motivuje, když z něho cáká pot, tečou slzy jiné tělesné tekutiny a ví, že ušel teprve 200 metrů.

Runtastic se mě snaží dalších sto kroků přesvědčit ke koupi placené verze. Nechci a už počítej zmetku vtíravej. Aha, mám povolené boty, prokrastinuju zavazováním tkaniček. Aha hraje mi blbá písnička, prokrastinuju hledáním vhodné motivační hudby. Po půl kilometru přerušované chůze můžu konečně začít s během. Hraje taková pěkná úderná píseň "když nemůžeš, přidej víc" běžím sto metrů, běžím dvě stě metrů, začínám rudnout a chroptět, naštěstí se neslyším, protože sluchátka mám našroubované až u bubínku, aby mi nevypadla a ještě mi do toho řve "zakřič prostě z plných plic" runtastic mi roboticky říká, že "jů hev burnt fifty kalorís" to je pro představu asi tak půl brambory nebo jeden jogurt, chce se mi opravdu křičet z plných plic. Nevím, co mám dělat dřív, jestli kmitat nohama, dýchat, nebo brečet. Dělám všechno dohromady. Lidi čumí, ale mě je to jedno, psi štěkají, ale já je neslyším, odezírám z jejich oslintaných tlam, že by se mi zakousli do svalnatého lýtka, které zanedlouho už jistě budu mít. Nechávám je daleko za sebou, připadám si najednou taková volná, svobodná, cítím se jako pták. Vlastně ne, tohle jsem vždycky četla od lidí co běhají, mě ale píchá na boku, odrazila jsem si patu a už mám zase povolené tkaničky. Dobrý pocit se dostavuje až teď, když sedím na gauči a jsem hrdá, že jsem se vykopala, že jsem chvíli běžela a tudíž jsem zase o kousek blíž svému cíli. A vám všem, co jste ve víru novoročních předsevzetí, přeju, aby to nebyl jen dvoutýdenní záchvěv hysterie, vydržte to, rok, dva, celý život, je to těžké, ale je to fajn.

Takže tak

Helga

PF a pes v rakvi

Není nad ty chvíle strávené s rodinou u vánočního stromečku. Radostné jiskřičky v dětských očích, při rozbalování dárků. Ta spousta lásky, blahopřání, nákupů a všeobecného veselí. Tak dost bylo romantiky a teď trochu reality. Ve skutečnosti přítomnost dětí v domácnosti déle než 24 hodin bez přerušení je něco jako narvat TNT do PET lahve a čekat, že při výbuchu nepraskne, je to něco jako nacpat dvacet veverek do kosmetické taštičky, jako napěchovat slona do zkumavky a dívat se na něj zvědavě mikroskopem.

Zora ztratila svůj náladový prsten, to je taková ta věc, co se zabarvuje asi podle teploty těla. Hledáme prsten. Je to něco jako hledat jehlu v kupce sena. V legu není, v koši s hračkami není, vzdávám to, vysvětluju jí mojí teorii o tom, že ho najde až bude hledat něco jiného. U mě to tak funguje, člověk najde vždycky to, co nehledal. Mezitím je Štědrý večer, jiskřičky a tak, co jsem už psala výše no a Zora vybaluje vytouženého chi chi pejska, pro neznalé je to hnusná oblečená čivava s vypoulenýma očima v kabelce. Velice výchovný dárek, který její vývoj namíří tím správným směrem, o tom není pochyb. Je to nejvytouženější záležitost. Byl ve slevě. Ostatní chi chi čokli byli nehorázně drazí, říkám Zdendovi, že tolik peněz za ten krám prostě nedám, vyhrabali jsme tam jednu takovou otlučenější krabici - hnusopes navléknutý do vampířího oblečku. Bereme ho. Zora se tulí s pejskem, tulí se s kabelkou a v tu chvíli nám to dochází. Ta kabelka je ve tvaru rakve.

V očích Zory ten dárek je prostě úplně top za jejích posledních osm let života, my točíme oči v sloup, babička omdlévá, děda se směje a my už víme, proč byla čivava tak levná. Až Zora vyroste, bude z ní buď navoněná barbína s čivavou v kabelce, anebo zřízenec pohřebního ústavu. Anebo barbína pracující v pohřebním ústavu. Nebo založí pohřební ústav pro psy. Ale to není vůbec špatný nápad. Jak říkám, prostě skvělý výchovný dárek.

Kvítek se převlíká do pyžama a hlásí, že jeho pinďa má dneska dobrou náladu. Prsten se našel! Zora se raduje, všichni se radujem a vám všem přeji do Nového roku, aby vám prsten ukázal také dobrou náladu. A pozor, navlíkat jen na prsty! Anebo se vykašlete na prsteny a mějte dobrou náladu i tak.

Vaše Helga