Runtastic Helga

Nikdy jsem neuběhla ani 500 m ve škole, při dvanáctistovce jsem asi jako většina spolužaček prožila vždycky něco mezi udušením, mrtvicí a infarktem. Jenže Helga si už půl roku platí poradce, takže ho musí poslouchat. Poradce říká, že když má Helga 15 kg dole, tak má na sobě míň "závaží" tudíž se musí teď ještě víc hejbat. Rychlochůze je sice pěkná věc, ale už mi nestačí. Poradce radí indiánský běh, sto kroků chůzí, sto kroků během. Tak jo, jdu na to. Beru si sluchátka, ona ta chůze/běh není žádná velká zábava, člověk má moc času na přemýšlení o tom, kde ho co bolí, jak už nemůže a že asi brzo umře. Sluchátka černé myšlenky trochu utlumí. Prvních sto kroků rozmotávám sluchátka. Nesedřu se hned na začátku. Sluchátka jsou rozmotána. Pouštím si runtastic, protože to člověka docela motivuje, když z něho cáká pot, tečou slzy jiné tělesné tekutiny a ví, že ušel teprve 200 metrů.

Runtastic se mě snaží dalších sto kroků přesvědčit ke koupi placené verze. Nechci a už počítej zmetku vtíravej. Aha, mám povolené boty, prokrastinuju zavazováním tkaniček. Aha hraje mi blbá písnička, prokrastinuju hledáním vhodné motivační hudby. Po půl kilometru přerušované chůze můžu konečně začít s během. Hraje taková pěkná úderná píseň "když nemůžeš, přidej víc" běžím sto metrů, běžím dvě stě metrů, začínám rudnout a chroptět, naštěstí se neslyším, protože sluchátka mám našroubované až u bubínku, aby mi nevypadla a ještě mi do toho řve "zakřič prostě z plných plic" runtastic mi roboticky říká, že "jů hev burnt fifty kalorís" to je pro představu asi tak půl brambory nebo jeden jogurt, chce se mi opravdu křičet z plných plic. Nevím, co mám dělat dřív, jestli kmitat nohama, dýchat, nebo brečet. Dělám všechno dohromady. Lidi čumí, ale mě je to jedno, psi štěkají, ale já je neslyším, odezírám z jejich oslintaných tlam, že by se mi zakousli do svalnatého lýtka, které zanedlouho už jistě budu mít. Nechávám je daleko za sebou, připadám si najednou taková volná, svobodná, cítím se jako pták. Vlastně ne, tohle jsem vždycky četla od lidí co běhají, mě ale píchá na boku, odrazila jsem si patu a už mám zase povolené tkaničky. Dobrý pocit se dostavuje až teď, když sedím na gauči a jsem hrdá, že jsem se vykopala, že jsem chvíli běžela a tudíž jsem zase o kousek blíž svému cíli. A vám všem, co jste ve víru novoročních předsevzetí, přeju, aby to nebyl jen dvoutýdenní záchvěv hysterie, vydržte to, rok, dva, celý život, je to těžké, ale je to fajn.

Takže tak

Helga