Óda na lezení

Asi v záchvatu náhlé mateřské lásky, asi ve chvilkovém zatemnění mysli, prostě jsem zapsala sebe a Kvítka na kurz lezení rodičů s dětmi. Opravdický lezení na lezecký stěně, s lanem, s tím podprdelníkem a lezeckýma malejma botama. Kvítek chodí od září na kurz a já chci samozřejmě držet krok, trochu této španělské vesnici porozumět. Taky jsem si říkala, že by bylo hezké strávit společně odpoledne v rámci upevnění vztahu matka- syn.

Nejdříve nás oddělili, děti šly na boulder - doufám že to píšu správně - to je taková stěna bez jištění, je nízká a dole jsou žíněnky, takže když dítě padá, tak se ani nezabije, maximálně se zraní. Nás rodiče si vzal takový vtipný instruktor a už se všichni soukáme do podprdelníků, které se jmenují sedáky. Nazula jsem si boty, které se jmenují lezečky a v ten okamžik mi ztuhnul úsměv na rtech. Ku*va ty boty mi zlomily oba palce. Válím se po zemi a volám, ať mi někdo dop*dele sundá ty křusky a ať mi přinesou aspoň o tři čísla větší, protože v tomhle se nedá ani sedět, natož třeba chodit a kdybych se špičkou dotkla stěny, tak se na místě pozvracím bolestí.

Učíme se jistit zatím vzájemně mezi rodiči, děti se stále nezabily na bouldru, máme ještě pár minut. I přes velký úbytek váhy v důsledku hubnutí mám stále silnou nadváhu, tudíž se strachuji, abych toho, kdo mě jistí, nevystřelila při spouštění do stropu. Instruktor mě ujišťuje, že fakt nikoho nevystřelím. Jsem v týmu s jednou maminkou, která je asi taková povedená jako já, protože mi hned šeptem hlásí, že za námi leze sošný hoch bez trička, tak si ho se zálibou prohlížíme, ale ona si pak uvědomí dvousečnost svého chlípného nápadu a napomíná mě, že jí mám vlastně jistit a ne koukat kolem. Pak jsem na řadě já, vážu osmičku, skoro se mi povedla, ale stejně mi jí instruktor celou zase rozmotá a udělá úplně jinou osmičku, než jsem měla já.

Lezci mají taková hesla, kvůli bezpečnosti a tak. Ten kdo leze, řekne "lezu" a ten kdo jistí mu řekne na oplátku "jistím" , dává to docela smysl, bylo by asi trapný, kdyby se někdo rozlezl a jistič čuměl třeba po chlapech.. Tak říkám "lezu", parťačka smutně odvrací zrak od polonahého lezce a říká otráveně "jistim". Připadám si hrozně důležitě, ale zároveň se hrozně bojím, že vystřelím tu svou jistící parťačku do stropu a rozmázne se tam jak mastný flek. Taky když si lezec chce sednout nebo slanit, má zařvat "dober" jako že má jistič dotáhnout lano a jistič na to musí zavolat "sedej". Jako správně blbé matky jsme si kromě pojmů lezu-jistím nedokázaly zapamatovat nic dalšího. Takže když už jsem měla křeč v obou rukách i nohách, volám "už nemůžu, chci dolů" a ona na to "dobrý, můžeš".

Pak jsem si sedla a nevím, jestli jsem měla sedák blbě nasazený nebo co, ale prostě ten sedák mi v podstatě provedl něco silně připomínající ženskou obřízku. S velmi vysokou tóninou v hlasivkách jsem ladně žuchla na zem a kňučím, že už nikdy nebudu mít děti. Né že bych teda ještě nějaký chtěla, dva kusy stačej. A né že by ženská obřízka bránila v početí, prostě mě v tu chvíli nenapadlo nic chytřejšího. A já se ptám, vás to chlapi nebolí? Vždyť tohle musí být středověk, poprava, galeje, mučírna pro ehm.. však vy víte co..

Jenže.. pak jistím Kvítka a on leze a leze a najednou volá: "Dober!" A já nic, a on zase "Dober!" (píšu to v překladu, v reálu volá "dobel")

Dotaženo teda mám, tak mu říkám "Dobrý, můžeš!"

On se drží jak klíště a volá "teď mi musíš něco říct!!

"Já vím, ale nevím co, každopádně už se můžeš pustit!" křičím na něj nahoru.

Stále se drží a začíná rudnout vzteky "něco jinýho musíš říct!"

Začíná mi téct do bot, měla jsem si to heslo zapamatovat, jsem fakt hloupá matka, dvě slova si nezapamatuju.. vařím z vody, jako u zkoušky a volám "slaň?!"

"Ne, něco jinýho."

"Slez?!"

"Ne"

"Kvítku já si nepamatuju, co mám říct, prostě se pusť a já tě spustím dolů"

Kvítkovi naštěstí došly síly a vzdává to: "Mami, řekni SEDEJ"

Tak s úlevou zvolávám ten klíč, svatý grál, heslo, moudro dne "SEDEJ!" Kvítek se pouští a jdeme domů. Popravdě jsem se ho doma ještě ptala na ty dva pojmy, abych o tom posléze mohla napsat tento příspěvek a stejně jsem si je před pěti minutami musela znovu vygooglit, já to neudržím ani po takovém zážitku! Beznadějný případ..

Abych to shrnula, pro mou váhovou kategorii to ještě nebude úplně nej sport, ale za dalších 15 kg přijdu a zúčtujeme spolu! Překvapivě je dost posilovna už i samotné jištění, myslím, že si zítra nevyčistím ani zuby. Pro štíhlejší je to ale perfektní způsob, jak si zasportovat a ještě se i pokochat pohledem na svalnaté lezce bez triček.

Lezení zdar!

Zachraňte fotky!

Dnešní doba digitálních fotoaparátů nás už nijak nenutí vyvolávat fotky. A tak fotíme a fotíme, ale kam s fotkami? Udělala jsem malý průzkum mezi známými a většina z nich mi odvětí, že fotí hodně, fotek mají tisíce, ale všechny v počítači a nikdy si je neprohlíží. Smutné! Rozhlídněte se, kamkoliv jdete, všichni cvakají jak pominutí, hele jídlo na stole cvak, hele socha cvak, hele Praha cvak, hele já, cvak. Ale na co? Aby ty fotky zažily svých pět minut slávy na facebooku, instagramu a pak doslova shnily, upadly v zapomnění? Plakaly a tiše se choulily někde hluboko v paměti počítače a teskně doufaly, že si na ně někdy někdo vzpomene? Prstíčkem hrabaly, aby se ještě mohly objevit na monitoru a rozzářit pár tváří? Rozvášnila jsem se, pravda, ale jen se do těch chudinek zkuste vcítit vy fotovrazi!!! A protože jsem se vcítila, sepsala jsem pár zamyšlení a rad, jak zachránit pár fotoživotů, když budou ty Vánoce a na Vánoce se mají zachraňovat životy a fotky.

Nechat fotky v počítači/mobilu?

Proč ne? Ale.. Téměř nikdo si ale už nesedne k počítači s rodinou, přáteli a neprohlíží se fotky jen tak, co dělali před pěti lety. Výjimkou jsou ukázky fotek z cest, to se pak přes TV nebo PC udělá promítání pro rodinu, přátele.. no jo, ale vrátíme se pak k těm fotkám? Počítač/mobil pak jednoho krásného večera odpochoduje do křemíkového nebe a většinou sebou vezme i fotky. A když náhodou ještě slouží, jsou v něm tuny podobných fotek, podobných záběrů, než se jimi člověk prokouše, je otrávený. A proto je tu taková skvělá věc. Mazání. Opravdu doporučuju při každém nahrání do počítače fotky promazat. Říká se, že koš je nejlepším přítelem fotografa. Za pět let vám už bude jedno, že máte tu sochu/dítě/psa vyfocenou zprava, zleva, zespoda. Nevrátíte se k tomu, protože se nebudete chtít prokousávat dvaceti stejnými záběry,než se dostanete k záběru novému. A jestli jste líní mazat, tak se nad fotkou trochu zamyslete a cvakněte jí méněkrát. Méně je více. O co víc se zamyslíte při focení, o to méně budete mazat.

Já si ale fotky zálohuju na CDčka/externí paměť/cloud

Zálohování na CD je také dočasné, časem CD ztratí svoje vlastnosti. Zkoušeli jste někdy hodit do počítače třeba sedm let staré CD? Fungovalo? Mně teda ne, takhle už jsem pohřbila nejednu fotku. Externí paměť .. máte ji? Já jo, heč. Ale nevím kde.. a je tu další problém. Představte si, že máte fotky v PC a stejně si je neprohlížíte. A teď si představte, že máte externí paměť, na ní pár stovek chudinek fotek, a ani nevíte kde. Jaká je šance, že si fotky z externí paměti někdy prohlídnete? Cloudy jsou taková hodně aktuální věc. Celá firma, kde pracuji, se postupně přesouvá na cloudy. Až se pomalu připravuju, že jednoho dne bude před vrátnicí požární žebřík a po něm se i my, zaměstnanci budeme šplhat na cloud. Cloudy jsou pěkná věc, ale pro nás staromilce ruku na srdce, je to taková nepředstavitelná záležitost. Fotky někde jsou, ale nevím kde, jakmile mi přestane fungovat router, tak si fotky z cloudu prohlídnu snad jen telepaticky. (Machruju s názvy, ale popravdě nevím přesně, co to vůbec router je, vím že to doma máme a že když to nefunguje, tak se rozbil internet, teda ne jako celosvětový internet, ale jen ten u nás doma)

Fotoalba a fotoknihy

A kam vlastně celým tím haněním moderní techniky směřuju? Ke starému dobrému papíru. Fotoalba jsem dělala před osmi lety a dříve, je to záležitost na dlouhé zimní večery, lepení, popisování a někdy i ilustrace. Fotoalba mají duši, ale mají i svoje nevýhody - fotky můžou odpadnout, ztrácí se. Je náročnější naskládat fotky tak, aby tematicky vyšly na tu dvoustranu, vždycky nějaká fotka zbyde, která se prostě nikam nevejde, někdy jsem takové lepila na ty slabé mezistrany, protože mi jich bylo líto. Výhodou je, že do fotoalba se dají nalepit různé vstupenky, letáčky, dopisy. Mají svoje kouzlo. Nicméně před osmi lety jsem propadla fotoknihám a od té doby už neuchovávám fotky jinak.

Trvá vždycky tak hodinku, než si člověk osvojí, jak daný program funguje, ale pak už to frčí. Během dvou večerů máte celý rok života hezky zorganizovaný, vybarvený, naformátovaný a připravený k odeslání. Důležité je to nevzdat se na začátku. Dělala jsem fotoknihy u CEWE, Bontia a před pár dny nově i od Saal digital. Je zajímavé sledovat, jak se za těch několik let programy na výrobu fotoknih vylepšily a dost zjednodušily. Jsou mezi nimi už jen drobné rozdíly. U Saalu mě třeba mile překvapila možnost měnit styl na každé stránce zvlášť, na rozdíl třeba od Bontia, kde si na začátku zvolíte vzhled knihy, se kterým prostě nehnete a musí být dodržený v celé knize. Což sice zaručí určitou konzistenci knihy, ale někdy člověk potřebuje prostě víc kreativity. CEWE má na výběr snad stovky pozadí a rámečků, některé více, některé méně vkusné, Saal jí ale šlape na paty, s pozadím jsem se taky slušně vyřádila, tedy myslím s pozadím fotoknihy.

Ceny jsou u všech srovnatelné, samozřejmě všechny firmy je mají dost nadhodnocené a je dobré sledovat akce, bez akce máte A4 knížku o 26 stranách za 800Kč s akcí máte za stejnou cenu stránek aspoň 70. Rozdíly jsou také v rychlosti výroby a expedice knih, Saal jsem měla snad třetí den v ruce, Cewe trvá o něco déle, a Bontia je v závěsu. Bontia a CEWE mají srovnatelný papír, ale Saal mi vyrazil dech, papír je tedy snad dvakrát silnější, než u konkurentů.

Na fotoknihy máme vyhrazenou jednu polici v knihovně a několikrát do roka si s dětmi sedneme a prohlížíme. Kolik věcí už jsme skoro zapomněli a kolik věcí fotokniha připomene. Vytvoření vezme nějaký čas, ale ten za to stojí, když vypnete televizi, počítač, usadíte se celá rodina na gauči a prohlížíte. Tak jsem udělala doufám dostatečnou reklamu, a teď s chutí do toho, vyhrabte z útrob počítačů ty své zapomenuté fotky a sázejte to tam.

A uslyšíte děti jak říkají "jéé mami, ty jsi měla žluté vlasy" a "jéé mami, ty jsi byla hubená" a " jéé to je hnusný oslizlý miminko" a já jim říkám "jéé to jsi ale ty!"