Sedíme na terase apartmánu a kocháme se, ta zeleň, ta příroda, ta nádhera... Jsme zase na dovolené. Jizerské hory, Lázně Libverda. Plně se uvědomujeme, jak nás ten městský život ubíjí.
V koupelně je dokonce i vířivka, nejdřív v ní smočíme potomstvo kteréžto skáče šipky v domnění, že je to bazén. Upozorňuji je, že vířivka nespadá do kategorie bazén, nýbrž do kategorie vana a zklidňuji jejich počínání pouze na vzájemné topení.
Poté, co jsem varhánkovatou rozmočenou zvěř sprovodila do postele, nakládám se já a užívám si vířivku. Přichází Kvítek, že se mu chce čůrat. Za tři minuty přichází Zora, jelikož ji Kvítek ruší hlasitým předstíraným chrápáním. Přesvědčuji ji, že z mé ponořené pozice ztěžka podniknu nápravná opatření a posílám ji do hajan. Přichází Zdenda předčítat mi z mobilní aplikace nejnovější zprávy o počasí, počítám v duchu do 542. Odchází.
Konečně nastává 5 minut nerušeného odpočinku a bublání, děti pravděpodobně už spí, nebo se škrtí, manžel zalezl s mobilem někam daleko a já bublám a bublám a ani se mi z již vychladlé vířivky nechce. Nabírám síly na nadcházející tůry.
Nadešla nadcházející tůra, vyrážíme na nějaké vodopády. Kvítek v podstatě celou cestu prořve byť se snažím ho motivovat ústním podáním pohádek všeho možného žánru, dokonce i na remixy jsem si troufla (Jak červená karkulka potkala batmana Karla a společně loupali perníček z perníkového domečku ježidědka Rumcajse). Podařilo se, cíl jsme zdolali, vyfotíme se vítězoslavně u vodopádu a valíme si to zpět dolů.
Potkáváme další rodiny se řvoucími dětmi, Kvít jim škodolibě sděluje, že je to ještě "huozně daleko a ze budou muset uezt po bauvanech", rodiče na nás spiklenecky mrkají, "ne není to daleko, viď chlapče, je to už za zatáčkou," mrkají na něj, mrkají na mě, nicméně 4 leté dítě není ještě schopno tu hru hrát s nimi a stále přesvědčuje stoupající děcka, aby už dál nepokračovala.
Děcka se hromadí u nás, odmítají jít dál a společně s našimi staví z kamenů komíny. Na cestě nastává zácpa, nově příchozí už jsou vlastně jen zvědaví, co se na místě děje a zůstávají stát také. Tatínkové, maminky, dědečkové, babičky se snaží děti přesvědčit, že to není daleko, už nemrkají spiklenecky, nýbrž neuroticky. Děti se nakonec líně rozcházejí, slabší jedinci s řevem, silnější s blbýma kecama.
Ale je tady krásně, prohlašuje Zdenda, hlášku o hrudních košíčcích vypouštím už asi popáté, perfektně jsme naplánovali, jak se tam přestěhujeme, a budeme mít slepice a pracovat na dálku. No nic, zpátky v našem průmyslovém městě, zpátky v práci, už se těšíme, až si příště zase zasníme.
