Pes Bingo

Nalévám čaj do termosky, venku je lehce pod nulou. Děti se bez řečí oblékají, balím svačinu do batohu. Tohle nebývá obvyklý průběh příprav na procházku. To je vždycky řečí: Kam půjdeme? Kolik kilometrů to bude? To neujdu! Nevím na co chodíme furt ven, už teď mě bolí nohy. Je v té svačině sýr?

A teď se stal zázrak! Nikdo nenadává, nikdo neprotestuje, dokonce jsou oba rychleji venku, než já. Jedeme totiž do blízké vesnice, kde si půjčíme psa z útulku a půjdeme ho venčit! Zdenda mojí dobročinnou iniciativu podpoří.. kroutí hlavou, oči v sloup. "Ty tvoje akce zase.." Během oblékání dostanu informaci, že čtrnáct dní před horama nás všechny rozcupuje vzteklá bestie, chytneme cestou na tom čerstvým vzduchu minimálně syfla a pojedeme leda tak do pr.ele, místo na hory.

Na místě nás přivítá štěkot psů. Štěkot mnoha psů. Je slyšet už z dálky. Vyplním formulář a už nám vedou něco zběsilého bílého stakatého. Bingo. Toť jeho jméno. "Vraťte ho minimálně za hodinu, nejpozdějc do tří." Prohodí pracovník útulku a potáhne z cigára. A už jdeme. Cesta z útulku je lemována planými stromky a psími bobky. Bingo má z procházky takovou radost, že ji úplně přenese i na nás, vrtí ocasem, skáče na nás, úplně se o nás opírá celou vahou bokem, jen abychom ho podrbali. Kvítek má největší radost z toho, že Bingo každých deset kroků čůrá. A když jako bonus po dvoustech metrech pustí řídký bobek, radostí se zalyká, myslím Kvítka, ne psa. Takovou radost ten kluk neměl ani na Štědrý večer, co drahý dárky, zabalíme mu tam úplně něco jinačího.. a pes to nebude.

Zkoušíme, jestli slyší na přivolání a na jméno. Jenže léta života v domácnosti s kočkou zapříčiní, že na cokoli živého pak voláte "čiči", to samé mé podvědomí nabídlo i mně, takže jak blbec volám na psa "čiči". Každopádně je potřeba ověřit všechny možnosti, a nyní již víme, že pes na "čiči" neslyší.

Zora už je rozumná slečna, tudíž vede psa velice důležitě a zodpovědně. Po dvaceti minutách nastává krize. Kvítek má hlad. Instruuji Zoru, v které kapse batohu mám svačinu, držím Binga, ten se oblizuje. Zora vytahuje pytlík. Pytlík je ale vzhůru nohama a celá svačina je ještě v letu sežrána Bingem. Kvítek brečí a nesrozumitelně křičí že umře hlady nebo něco podobného. Bingo se oblizuje. Já nadávám a tahám psa od zbytků svačiny na zemi a volám "čiči fuj". Zora smutně mlčí. Tato chvíle je takovým koktejlem emocí. Minimálně jeden člen výletu má radost a nám je jasné, že k jeho řídké stolici naše svačina moc asi nepomohla.Zásoba čaje v termosce se nám po hodině venčení ztenčila a nám je jasné, co musíme udělat. Jít do nejbližší vesnice a koupit si náhradní svačinu. Vysílám děti k Vietnamcovi, přijdou obtěžkáni velmi nezdravou svačinou a pamlsky pro psa. Pes přežraný naší svačinou nelibě očichá pedigree kostičku a nechá ji ležet na zemi. Vietnamec akorát nosí nové zboží do krámku, "chéský pés" říká, jo pravda, Bingo má hezkou postavu, svalnatou, " pojď čiči" radši odcházíme.

Venčíme druhou hodinu a myslím, že pro začátek to stačilo, vracíme se na hovnivou cestu, jak jsme ji mezitím pojmenovali a Bingo se kupodivu těší zpátky do útulku, čím jsme blíže, tím víc táhne. Trochu je mi líto, že jsme si ho tím jedním výletem a svačinou nekoupili, je věrný tomu svému domovu, byť je asi sebehorší. Sedíme v autě, příjemně unaveni si slíbíme, že z toho uděláme tradici. V autě se z našeho oblečení line typická psí vůně, taková vzpomínka na Binga. Zora má ještě jednu hezkou vzpomínku na botě.

Asi to tak fakt bude. Cesta k velkým věcem vede přes ty věci malé. My jsme jednu malou věc udělali a doufám, že těch malých věcí bude příští rok hodně. A Vám všem přeji do Nového roku totéž, abyste se odhodlali k těm malým věcem, ať už je to o jednu kostku cukru denně méně, nebo o kostku cukru více, prostě někde trochu ubrat, někde trochu přidat. A i když z toho nakonec vzejde jen hovno na podrážce, i za to to stojí.

Takže Tak

Vaše Helga

Bez soucitu

Ve státní škole, kam chodí moje děti, jsme potřebovali rozšířit knihovnu. Protože můj zaměstnavatel se hrdě pyšní podporou lokálních škol, tak jsem si tak říkala, že by mohla nějaká menší podpora tímhle směrem klapnout. No jo, ale naše škola není ani dětský domov, ani do ní nechodí hendikepované nebo sociálně vyloučené děti. Začínám si uvědomovat, že tohle bude těžký oříšek. Ještě ke všemu škola jede podle montessori systému. Je to jiné, tudíž je to pro nezasvěcené špatné.

Zaměstnavatel se k akci staví bokem, prý že uspořádáme sbírku knížek mezi zaměstnanci. A už to jede, vylepuju plakátky. Daruj knihu dětem. V den zahájení akce mi přichází první e-mail. "Proč bych měl dávat knížky zdravým dětem, když jim ty knížky můžou koupit rodiče?" Má pravdu ten hoch! Proč bychom měli podporovat normální zdravé děti s rodinným zázemím a ještě na divné škole. Povím mu proč. Spolupracujeme s dětským domovem, kde jsou totálně zahrnuti věcnými dary, vlastně podporou domovů se ty děti akorát učí, že je všechno zadarmo, špatná cesta. Chcete odvézt starší plyšáky do domova, pravděpodobně budete odmítnuti. Jednou jsem se byla podívat ve stacionáři pro hendikepované děti, v každé třídě měly děti tablety, chytrou tabuli, perfektní vybavení od podlahy až po strop. Je to samozřejmě super, že lidé, firmy, sponzoři mají srdce a dávají peníze na něco co dává smysl. Pak si jdu zahrát volejbal na běžnou základní školu ve městě a žasnu, tělocvična je prázdná, je v ní jedna žíněnka, rozdrbaná koza z dob mých rodičů a to je vše.

Milému kolegovi jsem odpověděla: "Ostatní děti musíme taky podporovat, rozvíjet je, rodiče neutáhnou všechno, protože tyhle děti jednou vyrostou a budou platit daně a z těch daní budou podporovat všechny ostatní, co pracovat nemůžou." Rozjíždět akci pro zdravé děti je sakra těžká záležitost, ano je to nezvyklé přispívat na zdravé děti, nabízíme rovné příležitosti všem dětem až na ty příliš normální je zapomenuto. Proč? Nevzbuzují soucit. Jsou průměrné, obyčejné. Proč bychom je nemohli podpořit?

Akce skončila, několik knížek se sešlo. Nejvíc se ovšem sešlo erotické literatury! Jsou to právě lehtivé knihy, kterým vděčíme za momentálně uvolněnou atmosféru v kanceláři. Když je nám ouvej, přečteme si pár čuňáren, zasmějeme se nad těmi obraty a pracujeme dál. Ještě musíme vymyslet, komu tyto knížky budou putovat, někdo navrhoval založit knihovnu i pro učitelky, no uvidíme.

Takže tak.

Knihám zdar.

Velká teplá svatba

A je to tady, do práce mi poštou přišla červená obálka. Probíhá mi hlavou, asi nějaký tajný ctitel, CO proboha může být v červené obálce? Nesu si obálku ke stolu, sebevědomí stoupá, přemýšlím, jak asi vypadá a jak dlouho mě uctívá. Otevírám obálku. Ne, není to žádný ctitel, je to bývalý kolega. Myšák, gay o kterém jsem psala už ve článku "Gay and bitches party". Je to svatební oznámení. Myšák se žení, vdává, registruje, možno vybrat libovolný pojem. Uběhne několik týdnů a už sedíme s dalšími kolegyněmi v autě směr Praha, kde se na jejím okraji v parku svatba koná. Klukům to sluší a už začíná obřad. A je to úplně jedno, že jsou to dva kluci, když přivádí Myšáka maminka, brečím, teplá neteplá svatba, je to pořád stejně silný. Kluci se políbí, vymění prsteny, vypustí holubice a proběhne fotografování. Chlapci volají do davu "kdo se ještě chce vyfotit s nevěstami?" Přesouváme se do blízké hospody a začíná párty. U jídla se s kolegyněmi rozhlížíme po sále a hrajeme tipovací soutěž, kteří z mužů jsou homo, kteří hetero, na někom se to poznat dá, jiní klamou tělem. Všimneme si, že podobnou hru hraje více stolů, jejich pohledy míří právě k naší dámské partičce. "Je to jasný, ženy, vypadáme jako pět leseb." prohlásím a jdu si dát řízek. První tanec chlapců, pak tanec s maminkami, brečím opět, asi bych si měla vyšetřit hormony. A už si ženichy/nevěsty střídají hosté, vtipné na tom celé je, že si je střídají muži i ženy, tančím s Myšákem v tom mě odstrčí postarší šamstr s motýlkem, přilepí se na něj tělo na tělo. Jdu si radši pro řízek, to je dneska jediná jistota. Krájí se dort, na horním patře se vyjímají dva pajduláci, je to vtipné. Zábava roste, tipovací soutěž už nás omrzela, na místo se sjíždějí travesťáci jako vrchol večera, které bych moc ráda viděla, akorát na tohle musí člověk opravdu pít, aby to bylo vtipné, nechci si kazit poslední pěkný zážitek z travesti show svým střízlivým stavem, uctivě poděkujeme, loučíme se, odjíždíme. Slibujeme Myšákovi, že to ještě doslavíme, až nebudeme řídit. Přeji chlapcům, totéž co mi přála babička a co přála její babička jí: "Hlavně se nehádejte, děti!"

Takže tak

Vaše Helga

Hrnčířské trhy Beroun

"To je podložka na štrůdl! Podívej!" Zastaví se dvě kamarádky u stánku s keramikou.

"No ale udělat ten štrůdl tak akorát dlouhý, aby se na podložku vešel, veď? Obě se na chvíli zasní, v hlavě se jim promítá scénář pečení štrůdlu, pokyvují hlavami, chvilku je ticho.

"Nebo na chlebíčky by se to mohlo hodit, veď? Povídá zas ta druhá

"To je jasný, takhle když přijde návštěva, tak nemám nic, na co bych mohla dát chlebíčky!" Obě zase mlčí a prsty něžně přejíždí přes keramický podnos ve tvaru obdélníku. Našly si obhajobu, až jim budou chlapi vyčítat, že zase vyhodily peníze za zbytečnost.

Je to velká dámská událost roku, tedy vlastně půlroku. Na jaře a na podzim se konají hrnčířské trhy v Berouně. Letos jsme to s mámou zvládly navštívit v obou termínech a udělaly jsme si radost, nakoupily jsme si vzájemně dárky na Vánoce, to byla naše obhajoba nesmírného utrácení. Při poslední návštěvě jsem kromě hrnků sledovala tak po očku i zákaznice. Píšu zákaznice, protože muži se sice na události také vyskytují, ale pouze z donucení. Některé muže ženy odložily u občerstvení, ti odvážnější se derou davem společně se svými drahými polovičkami a sem tam utrousí větu: "Už sis vybrala?" Slyším ji často. Tímto bych chtěla vzkázat mužům, že tato věta je plýtvání vzduchem z plic, my ženy nemáme NIKDY vybráno. Na trzích se ženy vrací do svých pravěkých rolí sběraček ovoce, hrnky zvedají, ohmatávají, pokládají a některé si dokonce ze zvědavosti i čichnou.

Sběračka Helga hledá kvašák. Rozhodla jsem se, že si budu kvasit zeleninu, chutná mi kimči, ale v Albertu je hrozně předražené. Jídlo chudých korejců a za malou sklenku mám dát 80Kč? Udělám si vlastní kimči! Tak zní moje obhajoba pro kvašák.

Mezitím se scházíme s mámou u jejího nejoblíbenějšího stánku s designovým porcelánem. Hrnek tam stojí kolem 500. U stánku je tlačenice. O porcelán je velký zájem. V tom všem shonu a vybírání se do přední řady protlačí rázná dáma, její muž stojí za ní.

"Přišla jsem si vybrat nový hrnek, manžel mi ho rozbil!"

V tom okamžiku ustalo strkání, ciknání, placení, vybírání, ptáci přestali zpívat, jako byste zapauzovali film. Všechny ženy zabodly své nevěřícné pohledy do muže. Byl slyšet jen šepot "on rozbil hrnek" vedle sebe jsem zaslechla tichý povzdech "bastard!!" Čekala jsem, že se strhne veřejný lynč a muže z Berouna vyženou ženy s vidlemi a loučemi v rukou. Muž neztratil svou tvář, vytáhl z peněženky tisícovku: "A proto ti nekoupím jeden, ale DVA!" Situace byla zachráněna, a už byl u stánku zase běžný ruch.

Kvašák jsem koupila, a taky hrnek, a ještě malej hrnek, a ještě ptáčky na provázku na pověšení na strom a dárky a solničku s pepřenkou, a taky mísu na ovoce. A takhle tam šíleli všichni .. a jestli neumřeli, tak tam nakupují dodnes.

Takže tak,

Vaše Helga

První košt natto

"Je to výborná zdravá záležitost," básní mi už poněkolikáté výživový poradce o tom potravinovém zázraku. Fermentované sojové boby, sýr ze sojových bobů! Představuju si že to bude asi něco jako taveňák, snad bych to mohla překonat. Sója samotná až takový zázrak není, ale fermentací se její výživová hodnota změní k lepšímu. A prý že mi jednu vaničku dá, ať ochutnám. "A kde to kupujete? Já si to koupím sama, to mi nemusíte dávat.." Snažím se z nabídky vycouvat. Na tento druh potraviny si nepřipadám dostatečně připravená. "Nene, to je záležitost pár korun, jen to vyzkoušejte!" A už mi strká do batohu podivně vypadající oslizlé bobule v krabičce. Otevírám ji až doma a se silnou nedůvěrou. Ještě než mě udeří do nosu nepopsatelný zápach, slítnou se ke mně všechny mouchy z domácnosti. Zdenda sedí daleko v obýváku a nadává. "Asi se tu někde vysral kocour!" Volá na mě do kuchyně. Ještě neví, co tam mám za zázrak.

Odháním vidličkou mouchy a přemýšlím, jestli plíseň na povrchu je ušlechtilá, nebo prachobyčejná podřadná plesnivina. Google říká, že je to ušlechtilá plíseň, věřím mu. Snažím se navzdory smradu aspoň trochu ochutnat. Zdenda přišel do kuchyně, něco chtěl, ale zápach ho srazil na kolena, po kterých se sune zpátky do obýváku, prý už nic nepotřebuje. Naberu jeden bob, sundám mouchu, která se na bob přilepila. Bob zůstává se zbytkem obsahu krabičky spojen tenkou slizkou šňůrkou. Je to takový malý zázrak, který nikde nekončí. Vzpomenu si, jak jsme takhle blbnuli na školním lyžáku s vosky na běžky do vyšších teplot. Nabrali jsme vosk mezi dva prsty a slepovali a odlepovali je, vosk vytvořil jemná vlákna. Chvilku si s bobem pohraji, natahuji a přitahuji gelový provázek. Sóju pak promíchám, je to celkem zábava, vlákna se táhnou při každém pohybu vidličkou. Vůni bych přirovnala asi k droždí smíchanému se syrečkem.Vypadá to nadpozemsky mimozemsky.

Jeden bob opatrně ochutnávám a na bradě mi visí sliz. Chuť je nepopsatelná, možná se na to dá časem zvyknout, ale ten čas rozhodně není právě teď. Krájím čtyři chilli papričky, kterými svou dávku bobů hojně zasypu. Pepř, cibule, rajčata.. čím bych to ještě přebila? Hmm už je to lepší, nevím, zda příčinou pláče jsou chilli papričky nebo ten zápach. Dala jsem to. Půl mističky do sebe soukám, z úst i visí spousta malých slizkých pavučinek. Zbytek čeká v ledničce. Zítra je taky den. Chce to víc chilli a bude to dobrý. Nevím, co řeknu svému poradci. Asi co jsem jako malá řekla babičce "Babi, bylo to dobrý, ale už to víckrát nevař."

A nyní nastal čas na pár pořekadel, která hned člověka napadnou v souvislosti se zkušeností s lahodným Natto, řekněme, že by to mohla firma použít, jako reklamní slogany (obchodní zástupci, můžete mě kontaktovat jakkoli chcete)

Neházej natto do žita

Darovanému koni na natto nekoukej

Lepší natto v hrsti nežli tofu na střeše

Navrch fuj, uvnitř fuj

Co oči nevidí, to nos ucítí

Takže tak

Nattu zdar

Vaše Helga

Turecko "ššš ššš"

Rodinnou dovolenou jsme strávili v Turecku. V resortu. Párkrát už jsme se v takovém resortu ocitli, ale to byly menší hotely, komornější. To co jsme navštívili letos, byl resort s velkým R. Ve stylu nakrmte mě, pobavte mě, přivezte mi k nosu celé Turecko. V areálu se nacházela babka pečící placky, turecké trhy, dokonce i jeden derviš se nám tam asi na deset minut zatočil. Ale to my ne, my jsme opustili areál hotelu a jeli poznávat krásy Turecka. Když jsme odjížděli, pár hotelových hostů se pokřižovalo a podle víry a národnosti následně provedlo pár rituálů proti uřknutí a jiným nepříjemnostem. Překvapující je počet Rusů trávících dovolenou v této oblasti, všichni trhovci na nás volali rusky a já nepaňemaju. Kvítek i Zora si rozšířili slovní zásobu o typické smlouvací fráze "its too much" (to je moc), "are you kidding me" (děláte si ze mě prdel), it´s just piece of plastic (je to jenom kus plastu) "its just a copy" (je to jenom kopie). Každá koupě opasku či slunečních brýlí byla jedno velké divadelní představení plné křiku, odcházení a přicházení, přetahování, podávání si rukou. Nadávám, že je to tam předražený kvůli ruským turistům.

Něco mi děsně smrdí vedle postele, jak kdyby tam někdo nechal hodně starý ponožky. Stopovacím pročenicháním celého pokoje objevuju původ. Podlaha. Prostě smrdí a nejvíc vedle mojí půlky postele. Další den pantomimou předvádím uklízečce, že má vytřít, hýbu rukama ze strany na stranu, dělám "ššš ššš" jakože citoslovce šoupání hadru po podlaze, to musí pochopit a ukazuju na podlahu. Ona kýve, směje se, vezme bakšiš a zmizí.

Jedeme do jeskyně Beldibi, kde měly být kresby pravěkých lidí. Říkám Zdendovi, že raději přibalím mikiny aby nás nepřekvapil chlad v jeskyni. Takže táhneme batohy, pití, mikiny, dojdeme k jeskyni a zjistíme, že jeskyně v šedesátých letech spadla a za plexisklem z velké dálky na skále vidíme pár kreseb. "Tak ty mikiny asi potřebovat nebudeme" říkám zklamaně Zdendovi a zrakem přelétnu přes protažené obličeje zpocených dětí. Blíží se poledne, teplota vzduchu 38 stupňů, vítr 0m/s. Jedeme do Antalye. Je to moc pěkné město s historickým centrem a Hadrianovou bránou, je sice vedro, ale lemujeme chůzí stíny budov, dáme to.

Další den zjišťuju, že smrad vedle mé postele nepřestal, volám uklízečku, následuje zase divadlo "ššš ššš" tentokrát do toho dávám všechno, klečím na zemi, vytírám virtuálním hadrem jak o život. Směje se, kýve, bakšiš už nedostává páč nevykonala nic ještě, tak ať se snaží.

Nastal čas na malý fekální odstavec. Jedeme se zchladit do hor, je tam národní park a zbytky antického města, a opět jedna Hadrianova brána, teplota je zde v horách trochu nižší asi tak kolem třiceti, takže to v klidu projdeme, žasneme a jedeme zpět.

U výjezdu z národního parku jsou turecké záchody, Kvítek vítězoslavně vychází z kabinky a hrdě popisuje detaily prvního použití tureckého záchodu v životě. Zběžně ho prohlédnu, jestli nemá někde něco nalepeného. Zdenda prohlašuje, že na turecký záchod by člověk měl mít namontovaný blatníky aby se nevošplouch. Oponuji mu že sraní v dřepu je velmi zdravé a zabraňuje hemeroidům. Naše vysoce intelektuální rozbory způsobu vylučování jsou nedílnou součástí našeho života a z každé dovolené si přivezeme nějakou pěknou příhodu. Ba, jedná se o hloupý a pokleslý zvyk něco vypovídající o výši našeho IQ, ale co už. Kakal každej a kdo tvrdí že ne, ten kaká dodnes. Jsme zpátky. Kvítek má střevní problém. Jde z večeře napřed na pokoj a my se podivujeme, proč je na zemi nakapaná zmrzlina, pak si s děsem v očích uvědomíme, že si dal ale vanilkovou, nikoli čokoládovou. Než dojdeme na pokoj, je vymalováno, všechny 4 ručníky, záchod, koupelna, podlaha, cesta k balkonu kam hodil svoje kontaminované boty. A to vše stihnul za 3 minuty. Vytíráme, pereme, otíráme, nedýcháme, oplachujeme a detoxikujeme celý pokoj. Turecká zajímavost. Neexistují násady na košťata ani násady na mopy. Uklízečky v předklonu šmrdlají "zmrzlinu" z chodby proutěným krátkým koštětem bez násady. Mopy neznají a když už jsme nějaký viděli v akci, tak zase bez násady, kopají do něj nohami. Už nevnímám smrad vedle mé postele, protože je přehlušen a začínám chápat, že všechna ta moje pantomima byla úplně naprd, protože oni prostě nevytírají.

Paráda, na cestu zpět jsem střevní problém od Kvítka dostala já. Jsem velmi ráda, když dorazíme domů bez nehody.. včetně té letecké.

Dovolená skončila, jdu s Kvítkem do Tchiba pro kafe. Zaujmou nás tam hračky pro kočky. Říkám Kvítkovi, že jsou sice pěkný, ale 300 za takovou malou myšku nedám. "Je to tu předražený kvůli těm Rusákům, viď mami."

Takže tak.

Dovoleným zdar a jestli někdo znáte nějakýho Turka, tak ho můžete překvapit názornou ukázkou koštěte či mopu s násadou, jistě bude nadšen.

Vaše

Helga

Jak jsme si čepovali sami pivo

Prázdniny jsou v trapu. Ale stálo to letos za to, o tom žádná. O prázdniny máme takovou malou střídavou péči, ne nejsme rozvedení, ale rozkládáme dovolenou na střídačku, pak jedeme na jednu společnou. Zahájila jsem pobyt v kempu u Hracholuské přehrady, kde jsme měli příležitost spát v chatce na khaki vojenských matracích, prozradila nám to razítka na matracích z roku 1970 a znak zkřížených mečů, což jsou prý dělostřelci. Celý týden, zejména v noci, jsem upřímně litovala všechny vojáky, kteří tu tvrdost museli vydržet. Jednu noc jsem si lehla na zkoušku na zem a byla měkčí, než ty khaki betony na palandě

Vojenská matrace v kempu, podlaha byla její měkčí sestrou.

Pobyt to byl pohodový, malý klidný kemp s názvem Pohoda. Přehrada je v tomto místě celkem mělká. Slunce ji snadno prohřeje, je velmi teplá, bohužel je zde i hodně řas, tudíž působí dost špinavě. Já jakožto fajnová štítivka jsem pomalu s odporem do vody jednou vstoupila. A tady je obrovský rozdíl mezi pesimistickým rodičem a optimistickým dítětem. Kvítek se ihned jal do pomazávání těla blátem ze dna a vykřikoval nadšeně "mažu na sebe brutální průjem!" Zora se nadšeně potápí: "Mami to je hustý, ta voda je tak neprůhledná, že se můžu tajně pod vodou přiblížit ke komukoli, aniž by to věděl" Hlásí mi nadšeně. Můj odpor k zelenému patoku to ale nesnižuje a hledám už jiná místa na koupání. Třeba tento lom u Konstantinových Lázní, to bylo jiný kafe! Kvítek nadává že se nemá čím pomazat, Zora nadává, protože jí v hloubce uplavaly brýle a nemůže se potápět. "A i kdybych se tu potopila, ta voda je tak hnusně čistá, že mě každej uvidí." Důležitý je spokojený rodič, jak jsem kdysi četla v jakési příručce, spokojený rodič=spokojené dítě. Spokojeně si plavu v křišťálově čisté vodě, nespokojené děti čekají, až se večer zase obalí blátem v přehradě.

_{Zatopený lom u Konstantinových Lázní, paráda!}

_{Chatky kempu Pohoda}

Pak jsem se taky ukázala v práci, a už jsme pokračovali do penzionu Příbrazský do Příbrazi poblíž Stráže nad Nežárkou a Třeboně. Táhla jsem sebou tři kola. Teploty šplhaly ke 40kám, děti zaryly své malé prstíčky do pěstěného trávníku, když jsem je za nožky táhla ke kolům, že si uděláme malou vyjížďku. Na jednu jsem je dostala, ale na víc už nikoli, jelikož vypilovali svou strategii a po snídani se schovali do libovolného z deseti pokojů. Musela jsem pak odchytávat hosty a ptát se, jestli tam nemají nějaké děti navíc. Kašlu na vás zmetci nevděční a další dny se jedu projet aspoň před snídaní, kdy bylo ještě méně horko. Nejsem zas takový sportovec, abych vstávala dobrovolně v půl sedmé ráno na dovolené abych se projela na kole, ale potřebovala jsem mít lepší pocit, že jsem tam ta kola nevezla zbytečně. Pomohlo to. Penzion je něco neuvěřitelného, to jsem ještě nezažila. Čisté pěkné ubytování, krásná zahrada, hřiště a vstřícná majitelka. Chce to ale včasnou rezervaci. Nejvíc naplňující je důvěra majitelů v poctivost hostů, veškeré nápoje si berete a účtujete sami, pivo, kofolu si točíte sami. Vždycky jsem toužila natočit si pivo a myslím si, že i ostatní hosté se v tom dost našli. Čepovali všichni, čepovala jsem, i když jsem vůbec na pivo chuť neměla. Dokonce se mi zdálo, že tajně čepovaly i děti, neboť byly veselé, hodně zpívaly a brzy usnuly. Jeden den je deštivý, tak ujíždíme před deštěm do Tábora, zastavuje nás místní husita a zve nás na slavnosti. To neměl dělat, protože já chci vzít děti do táborského podzemí kam také jdeme. Kvítek během procházky na náměstí furt otravuje, že chce nějaký kačery. "Nic ti nekoupím, máš toho plnej pokojíček," vyslovuju automatickou frázi na jakýkoli požadavek koupě nové cetky. Po chvíli mě už zase tahá, že nechce do podzemí, ale chce kačery. Začíná mi to být divné. "Jaké kačery?" ptám se. " No přece ty Kačerské slavnosti, jak jsme potkali toho pána" chvíli mi to dochází "Jo ty myslíš Husitské slavnosti!" Dovolená končí. Mládež přebírá Zdenda a jedou do Harrachova, což později označují za velký omyl. Kdyby prý jeli na dovolenou na Václavák, vyšlo by to nastejno a bylo by to blíž. Nastává čas na společnou dovolenou, letos zvítězilo Turecko. O Turecku již brzy v příštím článku, zůstaňte naladěni.

_{Penzion Příbrazský}

_{Kačerské slavnosti}

Fenomén zahrádkaření

Jezdíme často a rádi za tchánem na zahrádku. Je to opravdu zahrádka, i když zatracuju zdrobněliny, slovo zahrada se použít nedá. Pozemek nemá víc než 400 m2 a uprostřed stojí chatička (opravdu chatička, chata je moc velká), ve které když se rozloží rozkládací gaučík na přespání, už se zde nedá stát, ale už jen ležet (ano, je to gaučík, normální gauč by se tam nevešel, uf já vyčerpávám svou roční zásobu zdrobnělin na jednom článku).

Zahrádkáři to je taková speciální skupina lidí ošlehaných sluncem a drsnou prací, která jim ale dělá velkou radost. Jsou to velcí ekologové a zrecyklují cokoli. Jakmile je něco úzké a dlouhé, šup a už to slouží jako opěrný kolík k rajčatům. PET lahve jsou hit a děsím se okamžiku, až podobně jako igelitky vymizí. Větrníky z nich vyrobené se třepotavě otáčejí na čemkoli úzkém a dlouhém. Fungují prý jako plašiče krtků a jiných potvor prý se ty vibrace od točení přenáší pod zem, což zneklidní nejednoho hlodavce či hmyzožravce. Když zafouká vítr, vypadá taková zahrádkářská kolonie jak malé Holandsko. Z pet lahví jsou vyrobené i lapače vos a sršňů. Okolo chatiček je sem tam zavěšené cédéčko na plašení vlaštovek a jakýkoli obal od margarínu, jogurtu, zmrzliny je vymyt a používán na sazenice, sklizeň ale i výměnný zahrádkářský obchod. Ano výměna na zahrádkách vskutku vzkvétá. Jedná se někdy už o dlouholeté dohody, kdy už si bez ptaní soused natrhá višně kdy se mu zamane, na oplátku nabídne meruňky nebo maliny. V nemilosti jsou ti sousedé, kteří se o pozemek nestarají a plevel z nich se přenáší na pozemky udržovaných zahrádek.

Cokoli není dost vkusné pro běžnou domácnost, odsouvá se na zahrádku, různé staré dekorace, obrázky, dřevěné masky a jiné pičičandy zdobí interiéry chaloupek. Čím více, tím lépe.

Když má zahrádkář narozeniny, obvykle uspořádá oslavu přímo na zahrádce. Zahrádkářům jsou pak z řad hostů nadělovány plastové figurky (dříve sádrové) žab, šneků, krtků, čápů na výzdobu pozemku.

Skoro to vypadá, že se svým článkem zahrádkářům vysmívám ale to je omyl! Já jsem hrdá na celý tento fenomén. Je to prostě naše, hezké české. Před několika lety k nám přijelo příbuzenstvo z Austrálie, uspořádali jsme jim prohlídku Prahy, Mělníka, Kutné Hory, na Řípu jsme byli a na závěr jsme přijeli i na zahrádku. Seděli, jedli koláč od tchýně a ani nedutali. Po několika letech se sem opět vrátili, tak se jich ptáme co za památky by chtěli vidět tentokrát. A oni že ani už nic, že už jim to stačilo, ale že by rádi zase navštívili tu malou zahrádku Zdendových rodičů. Takže přátelé, nikoli Pražský hrad, žádná rotunda, žádná kostnice..ale zahrádka!

Takže tak

Zahrádkářům zdar

Vaše Helga

Praha turistická

To, že je v centru Prahy mnoho turistů, není asi žádná novinka. Je to nepříjemný fakt, pro nás pro Čechy, kteří se chceme jen tak v poklidu projít historickým centrem a nemačkat se v davech. O víkendu jsem dostala ke dni matek jedinečný dar. Zdenda odjel s dětmi na krátkou dovolenou na Moravu. To bylo shonu, to bylo lítání, nevěděla jsem co dřív dělat, jak využít pár rychle utíkajících dní volného času, zběsile jsem bruslila, běhala, procházela se po městě .. a... vyrazila jsem do matičky na procházku po památkách. Zcela sama, zcela volná a zcela natěšená. Dokonce jsem si i vzpomněla, že ráda fotím, takže foťák mi byl společníkem. A z té krásné procházky se vyvrbila malá fotoreportáž "Praha turistická".

Startuju na Pražském hradě, právě tu probíhají konzerty, zřejmě ku příležitosti zahájení Pražského jara.

Turisti jsou u vytržení, mně běhá mráz po zádech. Je to pěkný a nejvíc mě zaujmou inovativní metody průvodcovství a kreativita průvodců, s jakou si zdobí své průvodcovské vlaječky.

A protože Helga má nervy jen jedny, a vkládat sem 40 fotek po jedné je hodně masochistické, pokračování na facebooku, věřím, že se zobrazí zdárně všem.

https://www.facebook.com/pg/svethelgy/photos/?tab=album&album_id=737017693382274

Takže tak

Vaše Helga

S Leošem v Buddha - Baru

Vyrazili jsme po dlouhé době mezi lidi. Vánoční dárek. Poukázka od mé milé sestry. Tímto sestře děkuji, zase jsem si připadala jako civilizovaný člověk, co civilizovaný člověk, připadala jsem si tak trochu jako milionář nebo aspoň jako zbohatlík. Hezky jsme se oblékli, odevzdali jsme děti do různých koutů České republiky. Ještě jsme se prošli po centru Prahy v úžase nad tím množstvím turistů, buší mi z toho mumraje srdce, ta kvanta muzeí, kaváren, odpudivých suvenýrů, čověk neví kam se dřív dívat. To toho zakopáváte o obrovské žebrající plyšáky, fakíry s umělými hady, fakíry s živými hady, a stříbrně nabarvené chlápky, zlatě nabarvené chlápky. Usuzujeme že je to praktická barva, na tom dubnovém horkém slunci by jim v černém bylo asi dost vedro, přece jen stříbrná lépe odráží paprsky. V němém úžase vstupujeme do Buddha Baru, interiér překrásný, jedná se o secesní budovu kde při budování hotelu a restarace museli skloubit secesi a Asii. Usedáme v šeré místnosti s obrovským Buddhou v čele, impozantní, působivé.

_{zdroj: www.buddha-bar.cz}

Vůně vonných tyčinek omamně doplňuje celkový dojem. Ze stropu visí mnoho extravagantních lustrů, ale světlo je tlumené, je zde intimní atmosféra kterou dokreslují asijsky rudé zdi.

Zdenda jde do předkrmu, a já využívám toho, že je zde na návštěvě pařížský šéfkuchař a dávám si jehněčí kotletku přímo od něj. Právě přichází nějaký pár a já v tom šeru poznávám Leoše Mareše, usedají ke stolu za mě a já koulím významně očima na Zdendu. Ten v domnění, že se dusím couvertem, mě lehce začne plácat po zádech. Mimochodem couvert jsou bagetky s máslem s příchutí kim-chi a druhé máslo s příchutí koriandru. Kimči je teda vynikající a už se těšíme na své jídlo, když už máslíčko je tak výborné. Setřesu jeho ruku a dál pantomimou navádím jeho zrak za sebe. Nechápe, když už mi chce provést Heimlichův chvat, tak procedím mezi zuby, že "zzu nuumu suudu Luuš Muuruš. Jeho výraz je nepopsatelný, stále nechápe. Jenže Leoš se zvedá a odchází i s přítelkyní. Když prochází okolo mě, zjišťuju, že chlapci je asi tak dvacet let a rozhodně to Leoš není. Zdendovi odpovídám nahlas na jeho tázavý pohled "Ale už nic".

V luxusních restauracích bývají vymazlené toalety, jdu to zkontrolovat. Toalety mají ještě tlumenější světlo, než restaurace. Nahmatávám mísu a usedám, přemýšlím, že navrhnu kavárně a výstavě "po tmě" jejich rozšíření i do Buddha baru. Nahmatávám toaletní papír a všímám si pohmatem, že mám na výběr z jemného čtyřvrstvého toaleťáku s vytištěným vzorem a z nepotištěného pětivrstvého. Prostě luxus, ještě nikde jsem si nemohla vybrat z dvou toaleťáků. Ale umyvadla! Kybyste viděli umyvadla, to je taková krása, že se v nich šplíchám pět minut. Takovou radost z tekoucí vody jsem měla naposledy jako dítě. Vracím se zpátky do restaurace, pravda, košili a kalhoty mám lehce zacákané, ale v tom šeru to není naštěstí vidět. Na stole už je Zdendův předkrm o velikosti rodinného oběda. Proboha, když je předkrm tak pro čtyři lidi, jak velké bude hlavní jídlo? Je to nějaký asijský kuřecí salát, ale výborný, se Zdendou se rozplýváme nad tou harmonií chutí, každé sousto jiná chuť.

Cítím, že jsem v podstatě sytá a nevím, kam dám jehněčí kotletky. Posléze se obava rozplývá, luxusní restaurace nezklamala, na talíři jsou dvě překřížené kosti na konci kousíček masa a jeden lístek řeřichy, jeden lístek smažené šalvěje (asi), jeden lístek ještě něčeho jiného a pár kapek něčeho červeného. Jsem ale celkem ráda za tu malou porci, po velkém předkrmu. Tak jak jsme se natěšili na couvertu a předkrmu, tak nás hlavní jídlo lehce zklamalo, to je tak, když někam míříte s přehnaným očekáváním. Jako dezert jsem si dala creme brulee, to bylo moc dobré, pak už jen sedíme a kocháme se interiérem, okolo prochází Libor Bouček a pár dalších celebrit, samozřejmě to nejsou oni, ale v té tmě by to klidně oni být mohli. Začínáme se lehce nudit, než zaplatíme, chvíli se bavíme tím, že očním kontaktem přivoláváme a odvoláváme obsluhu, umění je, včas pohledem uhnout a dělat, že jste nic nechtěli. Když lehce nadzvihnete pravé obočí, je to signál, že se chystáte platit. Tak tohle mě baví! Tato neverbální komunikace byla takovou hezkou tečkou za tím naším večerem. Prodereme se davy turistů zpět k autu a spokojeně napucnutí jedeme domů. Ségra dík, bylo to pro nás mimořádné povyražení. Takže tak.

Buddhovi zdar.

Lyžovačka v Řecku

Horor pro rodiče jménem jarní prázdniny. Ti co nelyžují, řeší příměstské tábory, nebo se děti poflakují po městě, machři vysadí ráno děti před školou a odpoledne je zase vyzvednou a lyžaři si celou zimu okusují nehty, aby ta trocha sněhu, co napadla, vydržela do toho podělanýho března. Co má asi člověk dělat na jaře, všude smrdí sněženky, řvou ptáci, prší, všechno je zablácený, tráva je hnědá, stromy bez listů, ještě to ani nepučí, sníh už si to už v kapalné podobě šine do Hamburku a my máme jako v březnu jezdit na hory? Jistota sněhu nulová, takže volíme Rakousko s naivní představou, že tam sníh bude a sněženky se sem dostaví o něco později. Zjistili jsme, že příští rok se ocitneme v posledním březnovém termínu jarních prázdnin, tudíž to zavání už celkem i nějakou tou koupačkou.

Vše zabaleno, vyrážíme. Kvítek se ptá, kdy už v tom Řecku budeme, "Kvítku, nejedeme do Řecka, jedeme do Rakouska!" Cesta je dlouhá, ale zvládli jsme to.

Přijíždíme do místa našeho bydliště, Kvítek se raduje, že je konečně v Řecku, zdraví majitele alpského bytového domu "Kalimera" a ptá se nás kde je moře. Ještě potřebujeme sehnat bankomat. Auto nedovoluje psát za jízdy do navigace, tudíž musíme využít hlasového ovládání. Jenže, když máte v autě dva non-stop mluvící tvory, odpovídá navigace:

"Nevím, jak mám na záladě vašeho pokynu "buďte zticha" vyhledávat"

Bankomat jsme nakonec našli. Prší, smutně koukáme z okna. To ten lyžařský pobyt začíná. Kvítek hlásí ze záchodu, že byl na záchodě, nevím co je to za zvyk, hlásit své výkony na toaletě. Ten záchod je nějaký divný, protože i Zora se následující den nahlas diví nad velikostí svého díla. Máme v apartmánu ten typ wc se schůdkem, kde se člověk může pokochat svým veledílem, než to spláchne. Tohle z domova neznáme, naše ráno se po snídani se skládá z nadšených výkřiků i mě a Zdendy nad podaným výkonem. Oba se shodujeme, že je to silně uspokojující pocit vidět svoje dílo a už to dětem nezazlíváme, že se chlubí svými výkony. Já vím, hrozně nechutný téma, o kterém se nesluší hovořit, natož psát. Ale můj blog je již velmi pokleslá forma zábavy, patří to sem prostě, nikam jinam. Nutí to zamyslet se, jak bohatý máme asi život, když se dokážeme nekonečně radovat z hovna, ale to je asi na jiný článek.

Pár dní jsme si zalyžovali, ale sníh byl rozmoklý a taky smůla na středisko, potřebujeme pro děti něco mírného, skiareál Loser slibuje na vrcholcích modré sjezdovky. Fakt je, že jsou to vlastně červené, děti se vám šprajcnou ve 2000m n.m, že dolů nejedou a sjíždí sjezdovku po zadku. Pro rodiny s dětmi a začátečníky rozhodně nedoporučuji. Hledáme díky dešti následující den náhradní program. Termály, paráda. Rozšiřujeme si vstupenku i o saunový svět. Bezplavková zóna. Děti tam nesmí. Necháváme děcka v plavkové zóně na lehátkách a jdeme se trochu zahřát. Je to pro mě osobně docela výzva. Jak už jsem psala o porodech a odbourávání studu, myslela jsem si, že se už nestydím, když mi při porodu asistovalo dvacet mediků.. Ale.. těkám očima, nevím kam koukat. Asi ti medici u porodu měli být nazí, abych odbourala i stud z pohledu na nahé mužské tělo. Všude, kam se podívám, tam prostě "něco" je. Nacházím bezpečnou zónu pohledu na zem, ale proč proboha máme my ženy tak proklatě dobré periferní vidění? A proč 90% návštěvníků bezplavkové zóny jsou muží 60+? Ale jako pozitivní považuju plavat v bazénu bez plavek, to je opravdu zajímavá zkušenost. Vše, co plavky obvykle pěkně drží pohromadě, najednou tak vlaje ve stavu beztíže.

Postupujícímí dny se nám apartmánem line nesnesitelný zápach, rychle nalézáme původce smradu. Odpadkový koš v koupelně. "Kdo z vás hází použitý toaleťák do koše?" Kvítek se překvapeně hlásí, prý aby se neucpaly trubky. Stále věří, že jsme v Řecku. Už nevíme, jak mu to vysvětlit.

Odjíždíme, loučíme se s majiteli, Kvítek už konečně pochopil, že jsme nebyli v Řecku, a po příjezdu do Čech hlásí na benzínce náležitě nahlas "Uuf konečně jsme z toho Německa pryč a já můžu mluvit česky".

Takže tak,

Kalimera Německo

Sportka

S kolegy z práce sázíme. Sázíme sportku. Většinou vyhrajeme něco kolem stovky, plný tiket stojí 220 Kč. Prosázeli jsme už asi osm tisíc, vyhráli dva tisíce, ale pořád doufáme v tu závratnou částku, pohádkovou výhru, nesmírné bohatství. Rádi si každý čtvrtek ráno po slosování představujeme, jak vyhráváme a končíme s prací. Je to myšlenka, která má silně spojující až teambuildingový efekt.. Tedy pouze do té doby než skutečně vyhrajeme, poté se náš tým rozpadne a stane se dobrovolně nezaměstnaným. Než tento slavný okamžik nastane, budeme ještě nějaký týden muset snášet výběr 22 Kč od každého účastníka, částka se liší podle předchozích výher. Teď jsem výběrčí já a okusila jsem na vlastní kůži dostat každý týden 220 Kč v korunách až dvackách. Moje peněženka váží něco kolem jednoho kilogramu. Hledám cesty, kde bezbolestně drobné rozměnit. Větřím v obchodech, kde by mohli postrádat drobné a zároveň bych přepočítáváním nebrzdila provoz.

Svítí mi hladové oko, jedu tankovat. Malá benzínka, jen asi čtyři stojany. Nikde nikdo, pusto, prázdno. Přes scénu se převalí chuchvalec chroští. Hraje pomalá hvízdavá westernová hudba. Vcházím do dveří, rozhlédnu se a pomalu dojdu k pokladně. "Čtyřku" pravím, i když jsem na benzínce úplně sama, aby nedošlo náhodou k nějakému omylu. Platím a pokladní se zmíní, že je to mizerné s těmi drobnými. To je moje chvíle, moje příležitost. Rozhlížím se, nikde ani noha. Zářivka nade mnou bzučivě poblikává a já přicházím s nabídkou, která se neodmítá, hodím kilovou peněženku na pult, ta slibně zachrastí. "Mám drobné, chcete?". Pokladní se rozzáří oči, a já začínám za pekelného soustředění skládat mince do komínků. U třetího komínku vchází zákaznice a platí, u čtvrtého komínku vchází další paní a dívá se na mě tak zvláštně, smutně, asi má nějaké osobní problémy, říkám si.

Poté vchází pán, začíná se tvořit fronta a já svým laickým propočtem zjišťuji, že všechny čtyři stojany jsou v tento moment obsazené a ten šťastlivec, co právě stojí za mnou, jen tak neodjede. Zrychluji počítání, dvá, čtyři, šest, osm deset. Na čele mi raší pot. Pán platí, sbírá odvahu a ptá se mě se soucitem v hlase a v naději, že udělá dobrý skutek: "Kolik vám chybí?". A mně to v tu chvíli dochází, ty zvláštní pohledy, to tíživé ticho v obchodě. Oni si myslí, že nemám na benzín a vypočítávám drobné na zaplacení. Je mi trapně, koktám:

"Já, já si tady rozměňuju, teda rozměňuju tady paní, já já už jsem zaplatila, jenom se zbavuju.. no víte.. my vsázíme.. sportku" A dílo je dokonáno, kdybych byla radši zticha. Pán mi položí tiše stovku na pult a odchází. Tak jsem si vyžebrala svou první stovku a nejsem na to hrdá. Už abychom vyhráli v té sportce a já nemusela chodit po benzínkách žebrotou.

A jak jste na tom vy, sázíte? Vyhráli jste?

Sportce zdar.

Helga

Úchylům nezdar

Ležím v kočárku, jdeme s mámou na procházku. Je pěkný letní den a máma jede z nemocnice, kam mě šla ukázat kamarádkám. V nemocnici před mateřskou pracovala jako dietní sestra. Jedeme lesem a v tom kde se vzal, tu se vzal, na mámu skáče zezadu chlap a chytne ji za ramena. Máma řve a zahlédne v dálce učitelku s dětmi, to zřejmě úchyla také překvapí a pouští ji. Máma se otočí a vidí úplně nahého muže. Utíká za učitelkou a v tu chvíli okolo jedou dva mladíci na kolech, slyší, co se stalo a jedou ještě úchyla hledat. Už ho nenajdou. Ten hrozivý zážitek a také fakt že jsem v nemocnici snědla hrušku, způsobily kvalitní posrání do plíny. Máma jede ke tchýni, která bydlí nedaleko, vypráví jí co se stalo, zatímco mě přebaluje. Babička prohlásí něco jako že moc kroutí zadkem, proto po ní jdou úchyláci. Máma jí to nezapomene už po zbytek života a jde nahlásit přepadení na policii. Policajti ji převezou i s kočárem a mnou na policejní stanici v centru města. Máma dostává fotoalbum s výtržníky a má určit, který z nich ji přepadl. Nalézá asi dva lidi, které zná, je velmi překvapená, že je vidí v databázi policie. Úchyla mezi výtržníky nevidí. Ptají se jí, jak vypadal, co měl na sobě. Máma si pamatuje, že měl knír a byl nahý. Následují další výslechy. Ptají se stále dokola, co měl na sobě a máma jim stále dokola opakuje, že byl zcela nahý.

Prohlíží další fotky, další úchylové, výtržníci, honibrci a násilníci, ale ani tady ho nenajde. Po nějaké době zvoní u nás doma detektiv a ukazuje mámě svůj průkaz. Máma se podívá na průkaz a kroutí hlavou: "Ne, to taky není on!" Historka se navždy zapíše do dějin policie našeho města. Detektiv se nenechá zviklat, ukazuje mámě občanský průkaz, který našli v lese, v místě, kde došlo k přepadení. Je to on! Opakovaně přepadával ženy v místním lesíku a jak byl nahý, neměl prostě kapsu na schování dokladů, že. To se pak snadno stane, že občanku člověk vytratí. Případ se uzavírá a máma si svoje blízké setkání pamatuje dodnes.

A dneska nám celý příběh převyprávěla. Vzpomněla si na to díky tomu, že v ulici, kde bydlí moje sestra, došlo nedávno ke znásilnění. Bavily jsme se o tom, jestli tomu člověk může nějak zabránit. Slečna prý přešla jen od taxíku ke vchodu. Zdánlivě minimální riziko, ale přes to se to stalo. Ségra chodí běhat brzy ráno, já chodím běhat večer, obě máme slzný plyn v ruce a oči na stopkách. Doufáme, že nebudeme mít stejný zážitek jako máma, nedejbože jako ta znásilněná ze ségřiné ulice. Máme sedět doma a nikam nechodit v obavě, že se na nás někdo vrhne? Jak to můžeme ovlivnit? Byla jsem na kurzu sebeobrany, myslím, že jsem o tom také kdysi psala zde. Co jsem si odnesla? Řvát, utéct, volat hoří. Ale jestli to tak dokážu v tu chvíli udělat? Vzpomenu si? Nebudu paralyzovaná překvapením? Doufám, že tohle nikdy nebudu muset zjišťovat a totéž přeju vám všem ostatním.

Takže tak.

Úchylům nezdar.

Helga

5 důvodů proč rodit

Možná si to neuvědomujeme, ale takový porod změní navždy pohled ženy na běžné životní situace. To co se vám zdálo před porodem jako fatální a neřešitelný problém, po porodu přestanete absolutně řešit. Sepsala jsem pět nesporných výhod porodu, možná si to nechceme připustit, ale je to tak, porod je výhodná záležitost.

1. Výhoda: Posera bolínek

U zubaře musíte ležet téměř v narkóze, aby vás zubařka mohla v pohodě odvrtat? Když jdete na odběr krve, kolabujete? Nebojte se, s porodem už vám žádná bolest nebude připadat dost děsivá, hrozná, nevydržitelná, nepřekonatelná. Po porodu se v klidu stanete dárcem krve a necháte si vrtat zuby bez umrtvení a budete na sebe hrdí, opravdu!

2. Výhoda: Estetický sobeček

Řešíte na sobě každou nesouměrnou pihu? Trápí vás, že pravé prso je o centrimetr níže, než to levé? Jeden zub je křivější než ostatní, vlasy se na jedné straně kroutí jinak, než na straně druhé a ještě k tomu máte tři strije na pravém stehnu? To také s porodem skončí, rázem máte obě prsa o dvacet centimetrů až půl metru na jiném místě, zuby jsou vlastně docela dobré a strije se rozšířily na břicho, nohy, ruce, prsa a možná i záda. Budete se těšit nad každou svou nedokonalostí a radovat se, že čerta máte zhruba stále na stejném místě.

3. Výhoda: Stydlivky

Předporodní přípravy a porod, to je něco jako jeden dlouhý návštěvní den ve vaší jeskyni, který ale nocí nekončí. Dívá se vám tam každý, sahá vám tam jakýkoli kolemjdoucí, dokonce máte chvílemi pocit, že si do vás hrábly i uklízečky. A když podepíšete souhlas s návštěvou mediků při porodu, poštěstí se vám dvacetičlenné obecenstvo zírající do vašich útrob. A jaká je výhoda ptáte se? Od teď už se nebudete stydět, když vám omylem někdo vleze na záchod, přestanete u kabinek v obchodě řešit netěsnící závěs. Studí vás u jezera mokré plavky a nikde ani křovíčko? Prostě to shodíte, lidi nelidi. A když se stane nějaká ta vykoukávací/vypadávací/vyhrnovací nehoda, žíly vám to neutrhá. Ze stydlivky klidně i striptérkou. Jaký posun v životě ženy.

4.Výhoda Žádný rozměr vás nerozhází

Tuto výhodu asi nebudu rozvádět, nechť si to každý vyloží jak potřebuje.

5. Výhoda: Výsledek

A pro samý humor bych zapomněla na docela taky důležitou výhodu porodu. Máte miminko, jste rodičem a to už vám nikdo nikdy neodpáře. Staráte se, běháte, koupete, vaříte, vychováváte, strachujete se, nespíte, vozíte, ohříváte, taxikaříte, děláte úkoly, chodíte na schůzky, škrtíte puberťáka (svého vlastního), pomýšlíte na euthanasii.. (svoji vlastní) (sorry Pade, jsem tě trochu vykradla) a tak se stane to, že vlastně ani nemáte čas už řešit, že jste se někdy styděli, že jste brečeli u zubaře a kolabovali při odběru krve. Svět se zrychlí, zeměkoule se točí jako káča, dny jsou jako vteřiny, ale vám to všechno konečně dává smysl a stydíte se, jaké pí.oviny jste dokázali řešit.

Samozřejmě všechny jmenované vlastnosti jsou silně individuální a mnohé z nás nepotřebují rodit, aby nabyly vyčtených výhod. Zajisté moho žen neřeší každou nesouměrnou pihu či striji .. muhehe dělám si srandu, řeší, a kdo tvrdí, že neřeší, tak řeší dvojnásob. Tak doufám, že nám ta porodnost hezky stoupne po tomto článku a ráda bych do budoucna obdržela fotografie dětiček, které vznikly po přečtení toto článku.

Plození a rození zdar.

Helga

O rybičkách a lidech

V domácnosti by prostě měla být voda, nějaká tekoucí, šplouchací, fontánka, akvárko, cokoli, prostě to tak cítím. Před nějakou dobou jsem pořídila malé akvárium, zjistila jsem, že v hantýrce akvaristů je to nanoakvárium. Prý je to velká móda a v pěstování rostlinek v nanoakváriích se dokonce pořádají i soutěže. Do nanoakvária jsem dala jednu betu bojovnici a k té nějaké dvě hyperaktivní "přísavky". Přísavky se ale v akváriu mohly zbláznit, a ještě honily betu, tudíž jsem je vrátila do obchodu a pořídila přísavku jednu, jiný druh, mnohem klidnější. Beta si zpočátku myslela, že má v přísavce konkurenci, machrovala na ni roztaženými ploutvemi a natřásáním. Ale kluci si na sebe už zvykli. Člověk by nevěřil, že akvaristika je děsně zábavný koníček. Zábava začíná při zjišťování informací v diskuzích, napíšete-li že máte betu bojovnici v malém akváriu, tak si vás minimálně pět dalších akvaristů podle IP adresy vystopuje a osobně vám přijdou rozbít ústa, akvárium a rybičku vypustí do nejbližšího čínského rýžového pole, kde je její domov. Je to zase úplně stejné, jako když jsem hledala informace v diskuzích o dětech, o bydlení, o focení. Napíšete-li do diskuze o dětech, že děcko nosíte v chicco nosítku, nebo jste ho posadili do chodítka, přijedou minimálně dvě nejblíže vyskytující se matky společně se sociálkou, dojde k výslechu a možná vás narvou a pověsí taky za rozkrok do chicco nosítka, oko za oko, zub za zub.

Zpátky k rybkám. Ve článcích a diskuzích vlastně zjistíte, že děláte všechno, ale kompletně všechno špatně. Naše betta je třeba už od začátku hrozně líná. Furt leží někde na listu, ani neplave. Na co jsem si přizovala takovou ozdobnou rybu, když se ulejvá v koutě akvária? V diskuzi se dočítám, že bety často spí v leže. Dobře, ať spí v noci, ale přes den? V další diskuzi se dočítám, že časté polehávání je následkem zácpy. A je to tady. Nemoc! Beta má zácpu! Trochu se stydím jet s ní k veterináři. Ta představa, že sedím s rybkou v pytlíku vedle labradora s ubrečenou majitelkou, ona mi řekne na můj tázavý pohled "Nádor..", a já jí smutně odpovím na její tázavý pohled "zácpa".. To by mě hanba fackovala. Rozhoduji se pro samoléčbu. Nasazuji několikadenní hladovku a servíruju jí kousek hrášku o velikosti rybího oka. V diskuzi ale už nenapsali, jak jí mám přesvědčit, že rychle klesající hrášek je její lék na zácpu? Rozmlouvám k ní klidným hlasem, ale kouká na mě stejně nechápavě, jako vždy. Hrášek zpucuje přísavka. Jedno je jisté, přísavka určitě zácpu mít nebude. Dneska jsem čistila akvárium, podle toho množství vykydaného hnoje usuzuji, že máme po zácpě. Beta je čilejší, přísavka zmizela. Přísavka zmizela! Zdenda na mě volá ze záchodu, jestli přísavka chcícpla. Říkám, že ne, ale že jí nemůžu najít. Zdenda nechápe, proč je přísavka v záchodě, ať si ji vyndám, nebo že jí udělá něco, co se jí líbit nebude. Přísavce se v záchodě celkem líbí, je těžké jí "odcucnout" zpátky do akvária. Chvíli přemýšlím, jestli jsem právě nevymyslela nový druh bio eko čištění mísy, pustit tam pár přísavek a čekat. Co mi nejde do hlavy, je to, že špinavou vodu z akvária včetně omylem odsáté přísavky jsem spláchla. A to velkým tlačítkem! Přísavka to zvládla, připlavala odpadní trubkou zpátky šikula jedna! Teď sleduji život v akváriu, beta zase polehává, přísavka žije kupodivu, jen trochu změnila barvu. V diskuzi jsem se dočetla, že to je od stresu.

Takže tak,

akvaristice zdar.

Tatranka poslepu

Něco jsem už slyšela, ale že to bude tak působivé a rozsáhlé, to jsem netušila. Neviditelná výstava. Představa byla taková, že si ohmatáme nějaké sochy a obrazy a půjdeme domů. Na výstavu je vhodné udělat si rezervaci na konkrétní čas, ale jejich rezervační systém jsem prostě neprostřelila, tudíž jsme šli na blind. Měli jsme štěstí, volné místo bylo už za půl hodiny, která nám rychle utekla v místnosti, kde se dají hrát poslepu různé společenské hry. Zkusili jsme pexeso a musím říct že najít 5 párů nám vyšlo akorát na tu půl hodinu.

A už se nás ujímá Pavel a dává nám instrukce, jak se po místnostech pohybovat. Prohlídka bude trvat hodinu! Ocitáme se v absolutní tmě a suneme se podél zdi za povzbuzování Pavla. Jediné, co nás naviguje, je jeho hlas a luskání prsty. Překvapuje mě, jak se hned na začátku všichni celkem dobře ve tmě dokážeme spolehnout jen na sluch. Nikdy bych neřekla, jak dobře vnímáme odkud zvuk jde, pokaždé jsme došli k cíli. Procházíme jednotlivými místnostmi domácnosti a osaháváme a hádáme předměty, projdeme si ale i fiktivní ulici, les, srub, výstavní síň a skončíme v kavárně. Přikládám fotografii z výstavní síně, zleva Zora, Kvítek,já, schválně jestli uhodnete, u které sochy stojíme.

Se mnou a dětmi je ve skupině ještě jedna matka se synem, občas osahávám jejího syna v domění, že je to Kvítek, dokonce došlo i k pěkné osahávačce s kolegyní matkou. Nepříjemné to nebylo, v té tmě si pod tím osahávačem můžete představit kohokoli, takže mě osahával třeba Brad Pitt. Utíká to velmi rychle, klopýtáme, posloucháme, osaháváme a na konci v kavárně si děti dávají tatranku, já vodu. Samozřejmě stále po tmě. A máme chvíli na otázky. Já pod vlivem silných dojmů a hluboce filozofického rozpoložení se ptám, jak Pavel při prodeji tatranek v sekci kavárna pozná, která tatranka je čokoládová a která lískooříšková. Odpovídá, že to pozná to podle toho, že si kousne. Chroupání po mé levici ustalo. Druhou otázku volím už trochu normálnější, jestli je nevidomý od narození. Přestal vidět ve 14 letech po úraze. Jedna fotka z kavárny:

"Děti, máte také nějaké otázky?" vybízím do míst, kde si myslím, že sedí.

Kvítek už samozřejmě na židli není. Volám na něj a asi o tři metry dál se ozve snaživé šmátrání:

"Pavle, jak se dá dostat za bar? Chtěl bych taky prodávat."

Pavel naštěstí vychytrale ukáže ve tmě "Tudy".

Kvítek vtip samozřejmě nepobírá a ptá se "Kudy?"

"No vždyť ti to ukazuju, tudy." Odvětí Pavel.

"Já to ale nevidím." Brání se Kvítek.

"No tak vidíš."

Prohlídka končí a Pavel nám ukazuje cestu k východu velice vtipně "A východ je tamhle."

Rozjímám nad tím, jaké to musí být v té tmě strávit celý život. My po hodině ve tmě v klidu odejdeme, díváme se na orloj, díváme se na motýly v Hamleys, zkoumáme ozdobné fasády pražských domů. Pavel odchází domů se svým psem, ze tmy, jde tmou a do tmy. Vnímá zvuky, vnímá vůně, vnímá chodník. Je to nepředstavitelné a jsem ráda, že aspoň ta hodina člověka probere a profackuje. Pro děti je to spíš zábava, než nějaké hluboké uvědomění, ale říkám si, že se jim to v těch hlavičkách snad nějak rozleží a něco hlubšího v nich krom tatranky zůstalo.

Takže tak, běžte tam taky.

Helga