S Leošem v Buddha - Baru

Vyrazili jsme po dlouhé době mezi lidi. Vánoční dárek. Poukázka od mé milé sestry. Tímto sestře děkuji, zase jsem si připadala jako civilizovaný člověk, co civilizovaný člověk, připadala jsem si tak trochu jako milionář nebo aspoň jako zbohatlík. Hezky jsme se oblékli, odevzdali jsme děti do různých koutů České republiky. Ještě jsme se prošli po centru Prahy v úžase nad tím množstvím turistů, buší mi z toho mumraje srdce, ta kvanta muzeí, kaváren, odpudivých suvenýrů, čověk neví kam se dřív dívat. To toho zakopáváte o obrovské žebrající plyšáky, fakíry s umělými hady, fakíry s živými hady, a stříbrně nabarvené chlápky, zlatě nabarvené chlápky. Usuzujeme že je to praktická barva, na tom dubnovém horkém slunci by jim v černém bylo asi dost vedro, přece jen stříbrná lépe odráží paprsky. V němém úžase vstupujeme do Buddha Baru, interiér překrásný, jedná se o secesní budovu kde při budování hotelu a restarace museli skloubit secesi a Asii. Usedáme v šeré místnosti s obrovským Buddhou v čele, impozantní, působivé.

_{zdroj: www.buddha-bar.cz}

Vůně vonných tyčinek omamně doplňuje celkový dojem. Ze stropu visí mnoho extravagantních lustrů, ale světlo je tlumené, je zde intimní atmosféra kterou dokreslují asijsky rudé zdi.

Zdenda jde do předkrmu, a já využívám toho, že je zde na návštěvě pařížský šéfkuchař a dávám si jehněčí kotletku přímo od něj. Právě přichází nějaký pár a já v tom šeru poznávám Leoše Mareše, usedají ke stolu za mě a já koulím významně očima na Zdendu. Ten v domnění, že se dusím couvertem, mě lehce začne plácat po zádech. Mimochodem couvert jsou bagetky s máslem s příchutí kim-chi a druhé máslo s příchutí koriandru. Kimči je teda vynikající a už se těšíme na své jídlo, když už máslíčko je tak výborné. Setřesu jeho ruku a dál pantomimou navádím jeho zrak za sebe. Nechápe, když už mi chce provést Heimlichův chvat, tak procedím mezi zuby, že "zzu nuumu suudu Luuš Muuruš. Jeho výraz je nepopsatelný, stále nechápe. Jenže Leoš se zvedá a odchází i s přítelkyní. Když prochází okolo mě, zjišťuju, že chlapci je asi tak dvacet let a rozhodně to Leoš není. Zdendovi odpovídám nahlas na jeho tázavý pohled "Ale už nic".

V luxusních restauracích bývají vymazlené toalety, jdu to zkontrolovat. Toalety mají ještě tlumenější světlo, než restaurace. Nahmatávám mísu a usedám, přemýšlím, že navrhnu kavárně a výstavě "po tmě" jejich rozšíření i do Buddha baru. Nahmatávám toaletní papír a všímám si pohmatem, že mám na výběr z jemného čtyřvrstvého toaleťáku s vytištěným vzorem a z nepotištěného pětivrstvého. Prostě luxus, ještě nikde jsem si nemohla vybrat z dvou toaleťáků. Ale umyvadla! Kybyste viděli umyvadla, to je taková krása, že se v nich šplíchám pět minut. Takovou radost z tekoucí vody jsem měla naposledy jako dítě. Vracím se zpátky do restaurace, pravda, košili a kalhoty mám lehce zacákané, ale v tom šeru to není naštěstí vidět. Na stole už je Zdendův předkrm o velikosti rodinného oběda. Proboha, když je předkrm tak pro čtyři lidi, jak velké bude hlavní jídlo? Je to nějaký asijský kuřecí salát, ale výborný, se Zdendou se rozplýváme nad tou harmonií chutí, každé sousto jiná chuť.

Cítím, že jsem v podstatě sytá a nevím, kam dám jehněčí kotletky. Posléze se obava rozplývá, luxusní restaurace nezklamala, na talíři jsou dvě překřížené kosti na konci kousíček masa a jeden lístek řeřichy, jeden lístek smažené šalvěje (asi), jeden lístek ještě něčeho jiného a pár kapek něčeho červeného. Jsem ale celkem ráda za tu malou porci, po velkém předkrmu. Tak jak jsme se natěšili na couvertu a předkrmu, tak nás hlavní jídlo lehce zklamalo, to je tak, když někam míříte s přehnaným očekáváním. Jako dezert jsem si dala creme brulee, to bylo moc dobré, pak už jen sedíme a kocháme se interiérem, okolo prochází Libor Bouček a pár dalších celebrit, samozřejmě to nejsou oni, ale v té tmě by to klidně oni být mohli. Začínáme se lehce nudit, než zaplatíme, chvíli se bavíme tím, že očním kontaktem přivoláváme a odvoláváme obsluhu, umění je, včas pohledem uhnout a dělat, že jste nic nechtěli. Když lehce nadzvihnete pravé obočí, je to signál, že se chystáte platit. Tak tohle mě baví! Tato neverbální komunikace byla takovou hezkou tečkou za tím naším večerem. Prodereme se davy turistů zpět k autu a spokojeně napucnutí jedeme domů. Ségra dík, bylo to pro nás mimořádné povyražení. Takže tak.

Buddhovi zdar.