Sádlo

Před nedávnem jsem zaregistrovala nový podcast Sádlo  od Ridiny Ahmedové. Pořady o vaření sleduji ráda  a vaření se sádlem mi přišlo jako skvělá myšlenka.  

Na rozhlasových vlnách jsem ale nenašla seznam cholesterolových receptů, podcast se týká ženského pochroumaného sebevědomí! Když už jsem tady, tak si to poslechnu. Sluchátka na uších a již pouštím první příběh, ideální poslouchat večer před usnutím, takže po každé zpovědi zhrzené ženy, energicky gestikuluji rukou v pěst a potichu šeptám "Yes" a "Ámen" a "Svatá pravda" a "Dobře vona", opravdu velmi potichu, abych neprobudila spícího Zdendu.

Předem upozorňuji, že se mi nelíbí "legalizace" obezity, obezita je nemoc a je potřeba ji léčit, bez urážení, bez zavrhnutí společností, je to psychická nemoc. Lidé, kteří jsou od přírody štíhlí to nikdy nepochopí "Stačí přece nežrat a hýbat se." Jednoduché. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak jsme národ proutků a špagetek.  Zaměřím se spíš na mozky nás žen, zejména těch, které nemají ani nadváhu, ale považují se za tlusté. V podcastu jsou rozhovory a výpovědi žen, které si samy sebe neváží, ale zato se váží furt na váze. A nemusí být vlastně ani tlusté, jen jim někdo někdy řekl, že mají tlusté lýtko, příliš otylé oční víčko nebo že jim trčí tlustý vlas na hlavě, ideálně v pubertálním věku, tudíž se to stalo na věky svatou nejpraudivější praudou v celém vesmíru.  

Když ta závratná informace o nějaké nedokonalosti nepřijde od rodiny, přijde to od prvního přítele. Asi mají kluci mezi sebou soutěž, kdo bude chodit se štíhlejší holkou? Jak jednou řekl Kazma.. "Jízda na skůtru je jako chodit s tlustou holkou, je to super, ale nechceš aby tě viděli kamarádi."  Ale nejsmutnější na tom je, že hledají špeky na absolutně normálních holkách. Stabilnější dívčiny to hodí za hlavu a vytisknou hochům reklamu na zvětšení pimpulína (opravdu se stalo, viz výpověď v podcastu), ale většina věčně pochybujících samic si to zapíše navždy do nejhlubších vrstev sama sebe a začne se nenávidět. 

Další skupina  jsou trenéři a trenérky. Moje dcera Zora má kamarádku, velmi štíhlou, myslím že možná až moc a je moc šikovná na sporty. Trenérka jí  řekla, že má moc velký břicho. A ona přestala jíst úplně. Moje ségra dělala závodně aerobik, trenérka jim soustředění proměnila na odtučňovací kůru. Dostávali tak málo jídla, že starší holky žebraly od mladších, aby jim něco ulily, protože starší prostě potřebovali víc. Tajně si prý koupily Magnum nanuk, a když to trenérka zjistila, musely za trest v přezkáčích běhat kolem chalupy.  

Navždy jsme si zapsaly do hlav: Kdy mě bude rodina/partner/trenér mít rád? Až zhubnu samozřejmě! A jsme tam. Místo toho, aby se člověk radoval z toho, že je zdravý, má práci, děti a tak, tak pořád někde vzadu hlodá ten červíček.. ALE SEŠ TLUUSTÁÁ... Z padesáti ženských co tak znám, tak 49 řeší, že jsou tlusté.. i když nejsou. 

Taky to řeším, ale na rozdíl od vás všech řešitelek, já opravdu jsem obézní, takže to musím řešit, protože bych se ráda taky ještě něčeho dožila.  Nějaký úbytek mám za sebou viz Helga hubne, 20 kg dole, ale karanténa na mě negativně zapracovala a váha začala zase růst. Zaregistrovala jsem se na STOB, abych si zapisovala jídelníček. Narazila jsem tam na diskuzi, jedna z diskutujích měla přezdívku "Macatice" a hádejte co? Macatice vážila 70 kg při 165 cm, což je vlastně pěkná normální holka. Proč? Pak taky moje blogová víla Míša Padesátka píše na blogu děsivou a zavrženíhodnou zprávu o tom, že se ve svých letech, kdy je metabolismus na bodu mrazu "vyžrala" na 63 kg. Jako fakt?  NORMÁLNÍ VÁHA! Když vidím jenom tohle, chce se mi zajít do nejbližších lahůdek a demonstrativně se zavraždit se půl kilem vlašáku, takovej Jan Palach za všechny "jsemstrašnětlustá" ženy.  To by byl titulek v novinách panečku: "Zhrzena nesebevědomými ženami spáchala sebevraždu vlašským salátem". Rozjela by se pak instagramová kampaň, kde by ženy fotily svoje špeky/celulitidu/strie s heštegem #jsemtlustakrava, nebo #fatlivematters, nebo #metoofat.

Na parté by se psalo: 

"Zemřela tragicky v lahůdkách U Labužníka se smutkem v duši a vlašákem na plicích." 

A co teď ptám se? Už jsem to asi přenesla taky na svoje děti a jestli ne, tak jim to řekne přítel nebo trenér. Jak ten řetěz přerušit, jak si to vymazat z hlavy? Nevím. Ví někdo? Pěstovat v nich zdravé sebevědomí? 

Takže tak

Vaše zhrzená Helga

Epická Mystická Prdelová Metoda

Mise splněna, sehnali jsme běžky, částečně vyhrabáno z půdy, částečně koupě, jedeme to vyzkoušet. Okolí města je doslova zasíťované běžkařskými dráhami. Je to paráda, notoricky známá krajina je najednou úplně jiná, zářivá, bílá, třpytivá, tichá, prosluněná. Můžeme  jet přes pole, louky, kam by člověk jako pěšák v žádnou roční dobu nepronikl. Kam se hrabou Krušné hory. Rozplývám se, fotím.

Poznáte nás z dálky, hůlky máme nejen na odraz, ale i na balanc a brždění a pícháme jimi zběsile všude kolem sebe. Pejskaři si raději přivolávají psy, rodiče si přidržují děti, protože běžkařské hůlky se v našich rukou stávají nebezpečnou zbraní.  Naše děti jsou doma, protože jedno řeklo "už nikdy", druhé řeklo "až po Vánocích" myšleno po těch příštích.  Dostali podmínku, že půjdou aspoň ven na procházku. Se Zdendou cestou uzavíráme sázky, kam dojdou. 

Čas plyne a je to tady, budu muset vystrčit zadek na mráz, potřebuju čůrat. Zajímavé zjištění, v zimě nemají keře listy (wow), není se kam skrýt. Asi 50 m od nás, jde muž na běžkách, zatáčí, a odchází zády ke mně, ale vynoří se jeho žena a on na ní čeká. Čeká, otáčí se a kouká. Chvíli vyčkávám a přemýšlím, jak moc velké detaily mého pozadí na dálku uvidí. Usuzuji, že uvidí leda tak prd a usedám. Pro jistotu bořím svůj zadní výstup do sněhu a libuji si, jak jsem na to vyzrála. 50% zadku kryto sněhem, 50% venku. Sníh má o pár stupňů vyšší teplotu, než vzduch. Chytrá seš Helgo, v přírodě se neztratíš. Cítím jak taje, vzhůru stoupá pára, je to mystický, éterický až vesmírný zážitek, velmi doporučuji každému vyzkoušet.  Všimnu si, že pán se dívá. Ty jo, dědku, co z toho máš na tu dálku. Když vidím, že někdo potřebuje na záchod, tak se taktně otočím, né?  Ne.  Nechápu, co je na mém z 50% krytém měsíci ve sněhu k vidění. Rychle natahuji kalhoty a jdu nazout lyže.

Mám zvláštní pocit v kalhotách. Jako bych měla větší pozadí. Nevejde se mi do kalhot, a divně křupe na omak. Zdenda se hrozně směje. Hrábnu rukou do kalhot a mám tam tunu sněhu. Zadkem jsem ho natála, přilepila a pořádnou hroudu sněhu oblíkla do kalhot. Néééé vyhazuju sníh z kalhot, jenže už docela pozdě, už to taje. Tentokrát stud nestud, kalhoty jdou dolů, vyklepávám co se dá. Zdenda se baví, k pánovi už dorazila paní a dívají se teď oba. Nemáte zač, právě jste byli svědky mého duchovního posunu do vesmírné sněhové extáze. Vzniku Epické Mystické Prdelové Metody. A tímhle hodlám porazit Wima Hofa a jeho dechová cvičení. Příští zimu se budou všechny celebrity fotit s prdelí ve sněhu.

S promočenou zadnicí se došoupu domů. Bylo to skvělé. Sázku jsme nevyhráli, tipovali jsme, že děti nikam nešly. Šly, k Baumaxu (300m), od Baumaxu kolem vietnamského obchodu, kde si koupili "odměnu" a rychle domů.

Takže tak, a zkuste fakt zadek do sněhu, Helgy EpMyPrMe. Nechávám patentovat.

Vaše Helga

Běžky máte? A mohla bych je vidět?

Přísahám, že hlásím rodině už poslední dva roky, že by bylo dobré očichat, pohladit a možná se i projet na běžkách, odpočinout od sjezdovek. A co situace nechtěla, letos nám nic jiného nezbývá.  Jarní prázdniny začaly,  jedeme omrknout Krušné hory, nákaza nenákaza jsme na samotě v chatce, tak co. Běžky nemáme, půjčujeme, je fuška vůbec sehnat půjčovnu. Zkoušení probíhá chaoticky přes výdejové okénko venku na parkovišti.  [čti kňouravě]"Moc malý, moc velký, tlačí malíček, tlačí palec, nelíbí." "Nekecej to není módní přehlídka." Půjčovna vyřízena, boty v kufru, lyže na střeše.

Zora si v rámci rychlého pubertálního růstu stěžuje na bolesti kolen, Kvítek nám večer před odjezdem oznámil, že má asi rýmu. Pro jistotu ještě navštívíme lékárnu. Potřebujeme tři věci, obvazy na kolena, sprej do nosu a líh do ucha.  Jestli jste viděli Lásku nebeskou a Rowana Atkinsona jakožto zdržujícího prodavače, tak takhle jsme se přesně cítili v lékárně. Parkujeme hodně špatně, tudíž potřebujeme nákup vyřídit rychle, pokusím se popsat náš rozhovor s lékárnicí:

My " Dobrý den, potřebujeme sprej do nosu"

Lékárnice:  "A chcete sprej "A" za cenu 1, nebo sprej "B" za cenu 2... nebo sprej..?" 

My nečekáme na variantu "C" a "D" rychle vyhrkneme "Sprej "B" prosím."

Lékárnice: "Potřebujete vitamín C na posílení imunity?

My: "Ne, ten máme"

Lékárnice: "Můžu vám nabídnout i mořskou vodu do nosu která je vhodná jak pro děti tak pro dospělé?"

Probíhá mi hlavou flashback na miminka na přebalovacím pultu, kterým násilím vystříkávám dutiny  a poté pouštím vysavač s napojeným odsavačem nudlí a vysávám jim všechen obsah nosánku a kontroluji podle barvy, jestli už se nejedná o mozečky. Brr, oklepu se celkem zřetelně. 

Já: "Ne děkuji, to jsem jednou zkusila, hrozný, už chápu proč mimina tak řvala"

V lékárně jsou povolené dvě osoby, což se Zdendou naplňujeme,  fronta se tvoří pomalu ale jistě venku a to jsme teprve ve třetině nákupu.

Já: "Potřebujeme stahovací obvazy."

Lékárnice: "Na co?"

Já: "Na stahování" a na chvíli se zamyslím, na co ještě by se daly používat stahovací obvazy.

Lékárnice nehne ani brvou, profík každým coulem: "Na stažení čeho?" upřesňuje svůj dotaz.

Já: "Kolena"

Lékarnice: "Pak bych vám ještě nabídla doplněk stravy z kopyt, kostí a šlach libovolných licho a sudokopytníků a možná i nějakého toho kuru na obnovu chrupavek a želatinazi celého organismu" (kecám, doplněk stravy na klouby řekla)

My jednohlasně: "Ne, děkujeme" natolik hlasitě , že fronta na mrazu za dveřmi pokýve hlavami uznale nad naším tahem už nákup nadále nezdržovat. 

Dopracovali jsme se ke třetí položce našeho seznamu. Potřebujeme líh. Rychle si v hlavě připravuji odpovědi. Když řeknu, že to chceme kapat do ucha počínajícího zánětu, bude obchodnice nabízet hromadu dalších doplňků.

My: "A ještě bychom potřebovali líh"

Lékárnice se už nadechuje k otázce. A je to tady, Helgo mysli, mysli.

Než stihne cokoli říct, vyhrknu: "Na běžky to potřebujeme, namazat ehm vyčistit, vyleštit .. eee prostě polejt .." koktám, potím se..

Dívá se na mě s kamenným výrazem profesionální lékárnice: "Chtěla jsem se zeptat jestli budete chtít tašku."

Odcházíme, vyhýbám se očnímu kontaktu s rozzuřenými očiskami studené fronty stojící před lékárnou. 

Vracíme se na chalupu. 45 minut cesty od nejbližší půjčovny, abychom na chalupě zjistili, že Zora má obě boty levé a pro jistotu ještě každou jinou velikost. Výrazně se jí ulevilo, že minimálně dalších 90 minut nebude muset běžkovat, protože to jedou se Zdendou  vyměnit. 

Kooonečně vyrážíme na běžky. Neměla jsem přehnaná očekávání. Předbíhá mě do kopce cizí pětileté dítě, nenaštve mě to.  Zatímco za sebou slyším "To podkluzuje, to nejede, to je blbý, chci pauzu na svačinu, chci domu" Házím přes rameno zadýchanou odpověď:  "Ty běžky mají protiskluzové šupiny, nemůže ti to podkluzovat." 

Střídavě se válíme na zemi a vzpomínáme na techniku z mládí,   vybavujeme si naše výkony na Artiskách. Děti umlčíme a protiskluzové  šupiny plníme stoupacím voskem, doufám, že tohle nebude nikdy číst žádný majitel půjčovny. Tentokrát se děti přilepí permanentně ke svahu. "Kašlem na ně, sundáme je cestou zpátky," funí Zdenda do kopce. Později večer sháníme cokoli, čím vosk sundáme. Ano, přichází na řadu i ten líh. Vítězné famfáry!  Já to věděla! 

Pokus nevyšel, líh není totéž co benzín, lihem to prostě nejde.  

Děti prohlašují, že už běžky nechtěj v životě vidět, teda Zora později nekonečný údaj zkrátí že "minimálně do příštích Vánoc je nechci vidět" a to je pozitivní. Člověka hned hřeje u srdce, že probudil pozitivní vztah aspoň poloviny dětí ke sportu. 

Po pár dnech se začínáme chytat, teda jenom my dospělí a po příjezdu se rozhodneme, že je ideální doba na koupi nových či ojetých běžek. Ejhle, stejný originální nápad měli úplně všichni. Běžky došly, teda běžné velikosti běžek. Naši hrabou na půdě, posílají nám fotky starobylých pokladů přes whatsapp na naši rodinnou diskuzi. Odepisuji "A máte hůlky?" A moje vtipná sestra ihned dodává "A mohla bych je vidět?" No a to je asi konec příběhu, právě mi píšou z e-shopu, že boty, které jsem si objednala, jsou už vyprodané. 

Takže tak

Sportu zdar

Vaše Helga

Procházka po Kraslicích do nás vnesla naději a osvícení