Modrý Windsurfing

 "Máti, to bude asi spíš vchod do metra" snaží se být nápomocen Kvítek, když se z hlavního nádraží v Brně snažíme podchodem dostat na správnou tramvaj, tedy šalinu. "Ne, dneska metrem nepojedem, musíme na šalinu" uchechtávám se a mluvím přehnaně nahlas. Šalina před námi má poruchu, máme tedy čas si jízdu, tedy stání náležitě užít. Listuju spoceně v časopise s překvapivým názvem "Šalina" a zaujalo mě, že v míjejících soupravách jsou samé řidičky ženy.V kempu máme být v pět, autobus nám ujel, další jede za hodinu. Na cestě z Kladna do Pasohlávek trávíme v horku víc času, než je příjemné. Jedeme na kurz windsufingu. Matka, syn. Proč? Protože u matky nastává krize středního věku a začíná si uvědomovat, že v šedesáti už asi bude mít všechno náhradní,  zejména klouby a možná i mozek. Syn by nejraději trávil celé prázdniny online a to se musí  překazit. Měl na výběr, buď někam pojedeme na túry anebo na windsurfing. Znuděně volí windsurfing, protože bude dělat cokoli jiného, než chodit. "A co to vlastně je?" ptá se aniž by zvednul oči od mobilu. Kemp je obrovský, nasbírám jen deset tisíc kroků, když se snažím dostat z vedlejší brány na bránu hlavní. Vidíme bary, restaurace, cirkus, kolotoče,  potěš pánbu, tady se nevyspíme. Pár zkušeností z kempů mám, proto špunty do uší balím vždycky, oddechnu si, že je mám i tentokrát. 

Druhý den nám začíná kurz, naučíme se základní pravidla. Mám dovolenou, to znamená, že teploty celý týden ráno nestoupnou nad patnáct stupňů a prší. Soukání do suchých neoprénů je luxus prvního dne, který už žádný další den nezažijeme. Neoprény neschnou, Wim Hof by z našeho nedobrovolného otužování juchal radostí a žongloval ledovými kostkami. Slejzám odpoledne z prkna a předloktí, která mi z krátkého neoprénu koukají, jsou pěkně opálená. Vtip. Nejsou opálená, ta barva je temně modrá. Společně s námi je v kurzu hádejte kdo? Řidička šaliny! Tak se dozvídám, že řízení šaliny je čistě dámská práce v Brně. To jsem nevěděla.

Třetí den se zvedne vítr a dokonce vytvoří na Novomlýnské přehradě něco jako vlny (no spíš vlnky, ale na tom prkně jsem si připadala jako na Havajských megavlnách). Všechny nás to překvapí a byť už nějaké základy známe, všechny nás vítr odnese na druhý konec přehrady. Vysílím se nekonečným padáním a nalézáním na to pekelné prkno, teď už mám modré komplet i holeně, tentokrát od modřin. Instruktoři nikde, mají sami problém  dojet k nám. Chvíli se mi chce brečet, tak a tady to je, konec, ve vodě, ve vlnách, takhle jsi to chtěla Helgo? Už se nesnažím tahat plachtu z vody. Záchrana je na cestě, vidím člun. Nasoukáme plachtu přes člun a prej si mám na tu plachtu lehnout, jinak nám v tom vichru nafackuje. Ve člunu není prostor na nějaké otáčky, zalehávám na břicho, ráhno se mi bolestivě zaboří do stehen a zadek v každé vlně hopsá na člunu. Můj zadek směle rozráží vítr směrem ke břehu.  Jestli nás někdo sleduje, musí si myslet, že sváží promáčknutou bójku, nebo nafouklou mrtvolu. Cesta je nekonečná a já už vím, že modré už nebudu mít jen holeně, ale i stehna. Když jsem zachráněna, uvědomím se, že někde v tom vlnobití se ještě stále nachází Kvítek. Bleskne mi hlavou, jaká jsem hrozná matka, když mi jde o holý život, na dítě si ani nevzpomenu, ale v zápětí se uchlácholím hláškou z letadla, nejdřív nasaďte masku sobě, pak dítěti. Tohle je ten případ. Přivezou ho taky, prý bomba. Nevím. 

Byl to největší vítr, který za ten týden zažíváme, pak už smutně stojíme na místě a čekáme, až foukne aspoň vánek. Kvítek to balí, po tom středečním adrenalinu je tohle hrozná nuda. Naštěstí se dá bezvětří strávit na paddleboardu.

Jdeme se projít po kempu. žasnu, kdo si dobrovolně v tom hluku pronajme dlouhodobé stání pro karavan, pěstuje tam muškáty a rajčata a líbí se mu to. Z jednoho karavanu vyběhne starší pán, "Tož pojďte na štamprlu" tak jdu. Prý mu noční ruch v kempu neva, zvykli si. Pokecáme, a už mám v Pasohlávkách kamaráda. 

Předchozí týden jsme strávili v Děčíně, chtěla jsem zkusit feratu (ano, krize středního věku) a půjčili jsme si kajaky a jeli po Labi. Hezká dovolená, ale je to takový drsný nevrlý kraj. Lidi buď na drogách, nebo opilí, nebo střízliví, ale hrozně nekomunikativní, čest výjimkám, taky jsme na takové natrefili, ale pomálu. Teď na Moravě to byl pravý opak, neumíš použít sprchu na dvacku? Už u tebe stojí pět lidí a předhání se, kdo ti pomůže, div že ti nepředplatí sprchování na další dvě hodiny. Jedeš do Mikulova autobusem na výlet, nejdřív tě nasměruje řidička kde vystoupit, venku se lidi perou o to, kdo ti nejlíp ukáže cestu do centra.. Učí se na moravských školách, vidíš-li zmateného cizáka, hned mu musíš pomoct, to je tvoje moravská svatá povinnost? Bylo to hezké a srdíčka nám poskočila při každé takové interakci s místními. Prostě slunce a víno a hned se líp žije. Teda slunce tam teď moc nebylo, ale víte jak to myslím. 

Slaví se výročí 100 let od nalezení Věstonické Venuše a v kempu se koná akce promítání laserem Venuše na vodní stěnu a dorazí i velká nafukovací Venuše, kdyby nebylo náhodou zřejmé, co že se to slaví. Kvítek si krátí čas tím, že se dívá v kempu po ženských kyprých tvarů. "Ta by mohla jít taky dělat maskota." Bodyshaming utnu hned v počátku, holt se narodily ve špatném tisíciletí. 

Lapu po dechu, jak je ten kraj krásný a chci se tam podívat znovu a zase hezky bez auta. Zažiješ toho víc, potkáš se s místními, chytneš pár nemocí s veřejného mhd, nebo nechytneš, protože ti ujede, prostě taková dobrodružná dovolená. Kdyby Zibura jezdil po světě autem, těžko bychom si přečetli jeho dobrodružné a vtipné knihy, že. 

Víkend v kempu znamená jeden velký mejdan od rána do večera. Stanů a karavanů jsou tam stovky. Každý je hrdým vlastníkem repráku. Při procházce kempem si člověk poslechne nespočet skladeb,  hitparáda Pasohlávky letem světem.  V sobotu ráno cestou do umývárny vidím už první lahváče na kempingových stolcích a opravdu to nejsou  zbytky od večera. Začínají hrát první repráky. Jen jednou jsem zahlédla skupinku lidí s kytarou, jak se nesměle krčí mezi stany. Nejraději bych se k nim rozeběhla a objala je, ale zase nejsem šiblá, poslala jsem jim jen vzdušný polibek zamávala a ukázala znak srdce dlaněmi. Kecám. Kempem se ozývají výkřiky "Tož hošii, tož tu pařím sám?" a podobné moravské projevy mládí. V občerstveních lze zakoupit grilovaný klobás a rizoto s okurkem. Při surfování se před Kvítkem motali lidi na šlapadle, volají na něj "Tož zavazime ti?" Kvítek nechápavě kouká. "Zavazime ti?" volají znovu v domnění, že se setkali s hluchoněmým chlapcem, začínají i znakovat. "On slyší, ale nerozumí!" Volá instruktorka, a překládá Kvítkovi, zda mu šlapadlo nepřekáží. Šlapači se spokojí s "Nee vůbec" a odšlapou dál. 

Zpátky zamlouvám Regiojet, cesta tam s Českými drahami nebyla žádné terno. I když má taky zpoždění, aspoň je to příjemnější cesta v hezčím a pohodlnějším vlaku. Chvílemi člověk podlehne iluzi, že je v letadle, až pohled z okénka tě vyděsí, jak to letadlo letí pekelně nízko.  A hlavně, stejně jako cesta tam, při cestě zpět už jsou opět třicítky, proč? Protože mi končí dovolená. Oceňujeme klimatizaci. 

"Tož zme tu" hlásím doma zbytku rodiny. Je večer. Ráno do práce. Kvítek už na surf nechce,  nuda. Ale pojede prý příště taky, pronajme si šlapací vozík v kempu a bude rozvážet opilce a jiné zájemce. Objevil díru na trhu, tedy díru v kempu. No co, taky pohyb na čerstvém vzduchu.

A kde jste letos šlapali vy?

Takže tak

Surfování zdar.

Vaše Helga

To nejsme my

V týdnu bylo v kempu pusto, těch pár stanů, které tam byly, porovnala vichřice.