Monínec

Kdysi jsem byla vášnivou lyžařkou, sňatkem s nelyžařem se ze mě stal také nelyžař, ale letos končím s lenošením, "děti by se měly naučit lyžovat" říkám Zdendovi, je mu to celkem jedno. Ujímám se velení. Vyprala jsem dětské zimní oblečení, aby nám na tom bílém sněhu haranti nedělali ostudu. Vyrážíme na Monínec. Děti se už v autě nemůžou dočkat, usuzuji podle toho, že se mlátí víc, než obvykle.

Jsme na místě, k mému překvapení je tam i trocha sněhu. Děti jásají, Zora volá "hurá sníh" a válí radostně sudy v břečce směsice bláta, vody a sněhu. Stojíme frontu na půjčení lyží. Stojíme frontu na hranolky. V časech čekání vyháníme děti z bláta a z louží. Chvilku je učíme lyžovat. Já se snažím hodit Kvítkovi lyže do pluhu a ozve se trhavý zvuk. Praskly mi kalhoty.. aj karamba.

Kvítek odjíždí kamsi a padá. Řve, že si zlomil kost. Pak řve dalších dvacet minut a nutí mě, abych ho nazývala chudinkou. Ostatní rodiče se mi tajně smějí. Tvářím se jako starostlivá matka a snažím se mu koleno masírovat, Kvítek řve ještě víc, ať ho nemasíruju a ať mu řeknu, že je chudinka. "Jsi chudinka".

A přichází ta chvíle, je na nás řada v Brumíkově školičce. Děti fasují oranžové vestičky s obrázkem Brumíka. Zora prohlašuje, že ta vesta je cituji "megatrapná". Oba už jsou notně protivní tlačí je přeskáče. A já už předem lituji instruktory, kteří je vyfasují. Zora dostává mladíka, je celkem veselý, laškuje s ní, a ona se hihňá. Kvítek fasuje slečnu, ta tolik vtipná sice není, ale Kvítek se ihned zastane funkce průvodce po sjezdovce a mluví a mluví, slečna jenom kouká a když se Kvítek nadechuje k další větě, snaží se mu rychle předat nějaké instrukce.

Samozřejmě kouzlo "cizích lidí" funguje perfektně, do té doby ukňourané protivné děti se stávají nadšenými malými lyžaři a my jen zamačkáváme slzu, částečně nad tím historickým okamžikem, částečně nad tím, že slunce zapadlo a mráz kurňa štípe a částečně nad cenou instruktorů. Později ale uznáváme, že služba, kterou nám hodinovou lekcí prokázali, je nevyčíslitelná.

Využívám volné hodiny a běžím aspoň na polívku.. no běžím, jdu malými krůčky jako gejša v křeči, aby nebyla vidět díra na zadku. V restauraci potkávám kolegyni z práce, jaká náhoda, tvářím se mile a zcela normálně, jako člověk, který vůbec nemá prasklé kalhoty až do půl zadku. Myslím, že to nepoznala.

Vracím se na sjezdovku, děti nadšené, Zora se stále hihňá a záměrně se nechává chytat instruktorem, jako že "nestihla zabrzdit", Kvítek mele pantem, slečna instruktorka se na nás pak divně dívá, radši ani nechci vědět, co jí všechno vyzradil.

Co je nejdůležitější, baví je to a já doufám, že se to rychle naučí, aby se mnou mohli křižovat sjezdovky v příštích letech.

Hnusnej stromek

Dívám se na ten náš přeplácaný blikající, barevně absolutně nesladěný vánoční stromeček a vzpomínám na léta, kdy jsem se odstěhovala od rodičů a měla svůj první vánoční stromek v novém bytě.

Vánoce 2004

Vhodný stromek jsem sháněla minimálně dva dny po celém městě. Nesměl být ani velký, ani malý, nesměl mít holá místa a nesměl být křivý. Týden jsem přemýšlela, do jaké barvy ho naladím, jaké koupím ozdoby, žárovky samozřejmě bílé vkusné, žádné barevné blikající srágory. Zdobení už trvá třetí hodinu, k červeným zvonečkům jsem zvolila slaměné ozdoby, slaměné řetězy, dokonce jsem sehnala i hvězdu ze slámy na vrcholek. Při zdobení dodržuji rozestup mezi ozdobami 10 cm. Dvě stejné ozdoby v žádném případě nesmí viset vedle sebe. Pak ještě týden ozdoby různě přemisťuji a stále nejsem spokojená. Zdenda - tehdy už můj přítel se distancuje a začíná velmi rychle chápat, že do toho mi kecat nemůže, chce-li dožít bramborového salátu.

Vánoce 2010

Vhodný stromek sháním už jenom jeden den, obvykle v třetím prodejním místě stromků nacházím ten pravý. Když ho přinesu domů, zjistím, že je zkroucený. Každý rok si říkám, že tentokrát už nakoupím jinou barvu ozdob, stejně nic nekoupím, končím u slámy jako poprvé. Protože do domácnosti přibylo děcko, usuzuji, že to bude veselejší s barevnými žárovkami a štrachám ve starých krabicích barevná světla. Stále dodržuji rozestup mezi ozdobami atd. Ale jen do té doby, než mladá stromek třikrát pokácí, pak už na to kašlu. Oceňuji svoji prozíravost, sláma se pádem stromku nerozbíjí. Zdenda se stále distancuje a z dálky se velmi dobře baví.

Vánoce 2014

Stromek beru jakýkoli, hlavně rychle, nakupuji pouze v prodejních místech daleko od silnic, s bytelným plotem. Proč s plotem? No abych zpomalila únik dětí z prodejního místa a stihla mezitím čapnout první stromek který je nejblíž k východu. Minimálně jedno dítě už umí celkem mluvit, takže sděluje pánům od stromků důležité informace o našem soukromém životě, že maminka nemá peníze a že "ty vole" se nemá říkat, zatímco druhé děcko běhá mezi stromky a raduje se, že je v lese. Stromek je nejen zkroucený, ale větve má jen z jedné strany. Doma pak předávám dětem krabice s ozdobami a nechávám je zdobit. Poté pár ozdob ještě přehodím, odlehčím větvím ohýbajícím se pod tíhou dvaceti ozdob. Zdenda tajně věší také pár ozdob, abych to neviděla.

Vánoce 2016

Na stromek jsem zapomněla, zachraňují mě naši, to je poprvé co jsem stromek nekupovala já. Zdobí děti, kupujeme více barevných světel, děti věší na stromek všechny svoje výrobky z uplynulých let včetně pár petshopáků a transformeráků. Ohnuté větve nechávám být, i dvacet ozdob na jedné větvi má své kouzlo. Stromek bliká, září všemi barvami. Už vůbec nepřemýšlím do jaké barvy ho naladím. Je naladěný do všech barev.

A je mi to vlastně jedno. Celou dobu se honím za načančaným dokonalým stromečkem, za dokonalými Vánoci. Nakonec ten nevkusný přeplácaný má v sobě duši, příběh a dětskou radost... Kecám, prostě jsem už unavená nad řešením hovadin, taková hezká obhajoba hnusného vánočního stromku. Takže tak.

Kde vládnou ženy

Dnes kdesi v knihkupectví:

"Máte knížku .. jak s to jmenuje, něco o vládnutí žen?"

"Ano, asi vím co myslíte, Jaruš, jak se jmenuje ta nová knížka? Vládnutí žen?"

Jaruš: "Počkej Danuš, podívám se..." hledá v počítači .. " mám to, Kde ženy vládnou?!"

Za regálem se ozve mužský hlas:

"Všude!"

Takže tak..

Vlci samotáři, nebo stádo?

Právě jsem absolvovala školní vánoční jarmark, je to skvělá akce, děti mají vlastní stánky s výrobky, skvělé nápady mimochodem, ručně vyráběný balící papír, různé malé dárečky, žasla jsem nad kreativitou dětí, dokonce jsem samým dojetím dala pětistovku za nějaké charitativní krmítko pro ptactvo, říkali že stojí 350, ale pak mi to chlápci z pečovatelského domu osolili a já neměla v tom předvánočním čase to srdce, jim tu budku hodit na hlavu.

Akce je asi oblíbená, chodbami školy se posouvaly davy rodičů, prarodičů. Bylo tam dusno, řev, lidi, stolečky, zácpa, dusno, někde v koutě hulákaly z malých repráčků laptopu koledy. Potkávám rodiče, které už jsem se za ty dva roky naučila rozeznat a přiřadit k dětem. Jména mi zatím unikají, ale snad to za těch zbývajících sedm let dám. Rodiče na mě hulákají takové ty fráze jak se mám, a že je to tam dneska pěkný, ale hodně lidí atd. Většinou jim v tom hluku stejně nerozumím, tak se na sebe jen tak přiblble usmíváme.

Začínají se mi lehce podlamovat kolena, koledy sílí, děti už popáté přiběhly, naházely mi do kabelky dva svícny, ubrousky a hromadu perníčků. Fasují další dvacku a běží zase na nákupy. Davy houstnou. Koledy zesilují, repráky mi snad před očima rostou, chodba s davem se protahuje, je mi zle, hledám nějaké místo, kde budou aspoň 1. vzduch, 2. ticho, 3. žádní lidé.

Nenápadně se posouvám pod schodiště, tam už na bobku sedí dvě matky, vystrašené pohledy, pšt, beze slov mi naznačují, abych je neprozradila a netváří se, že by mě přijaly do svého tichého spolku pod schodištěm. Hledám dál. Potkávám jednu kolegyni z práce, která má také dítě na této hlučné akci. Má vykulené oči, snaží se také o pár zdvořilostních frází , ale pak ke mě přistoupí a svěří se mi, že hledá nějaké tiché místo, tohle je na ní už moc. Chápu, říkám jí, ať nechodí pod schody, tam už je plno. Hledáme společně dál tiché klidné místo kam se zašít. Jediné co teď chci, je být sama někde na vrcholku hory, kde je jen slyšet hukot větru.

Hukot mě bohužel pohlcuje úplně jiný, vracím se do reality, děti vyhládly a táhnou mě do nejhorší místnosti - místnost s jídlem, tam je řev, smrad, dav a ještě žrádlo. Natlačíme do sebe špenátový štrůdl a já se snažím tvářit hrozně odhodlaně, oznamuju dětem: Nakoupili jsme, najedli jsme se, je čas jít domů. Díkybohu souhlasí. Cestou vidím v zákoutí šatny jednu schoulenou maminku, a v druhém koutě lehce nervózního dědečka.

Odcházíme a já ptám, proč se všichni takhle shlukujeme, když nakonec hledáme každý svůj klidný kout, jsme stádo nebo samotáři?

Potřebujeme být chvíli ve stádu, abychom si dokázali vychutnat samotu? Hledáme vždycky jen opak toho, co máme teď? Co vlastně chceme? A co vlastně nechceme? A chceme to, co nechceme, nebo nechceme to, co ve skutečnosti chceme? A co na to Jan Tleskač?

To ti holila i... ?

Zdenda nastupuje do nemocnice. Má sice z operace strach, ale snažím se na jeho plánovaném pobytu hledat pozitiva: Budeš mít kolem sebe mladý sestřičky, nebudeš se muset zvedat na malou, všechno půjde hezky do pytlíčku u postele.. Netváří se moc nadšeně, ale ví, že nemá na výběr. Nechávám ho tam a následně probíhá následující komunikace přes whats up:

Zdenda: Zítra jdu na řadu jako první hned ráno v 9 hod.

Helga: To je dobře, aspoň budou mít ještě čistý nástroje

Z: Byla tu sestra, oholila mě od břicha až po stehna, celkem mě poškrábala.

H: To ti holila i .. ? Mrcha!

Z: Jo

H: Dostane po držce, nemá tě tam co holit a ještě tě škrábat!

Po operaci:

Zdenda posílá ztrápené selfíčko s hadičkama a sluchátkama na uších.

H: Prosím tě selfíčka se dělají zvrchu a špulí se u toho pysk, ty se fotíš odspodu a nic nešpulíš, nejsi správná puberťačka.

Z: No ještě se to učím.. Prý si budu píchat něco na ředění krve, spoléhám na tebe.

H: Uááá, já která mám panickou hrůzu z jehel? Ok, ale nebudu se na to dívat, prostě ti to někam bodnu.

Z: To asi ne, abys mi to nepíchla do jizvy. To si to radši píchnu sám.

Navštěvuji ho každý den na jipce, sledujeme všechny ty kabely a hadičky co z něj vedou, překecám ho aby na chvíli zadržel dech, jestli přiběhne sestra, nikdo nepřiběhnul.

Už je doma, čeká ho další onkologická léčba, snažíme se s tím srovnat. Prostě to musíme nechat plynout a neztrácet humor. Jak člověk ztratí humor, ztratí život.

A tolikrát omílaná fráze o tom jak je zdraví nejdůležitější, opravdu je. Nejhorší je, že si to člověk uvědomí, až když to musí řešit. Máme velké předsevzetí, přestáváme řešit hovadiny, začínáme žít.

P.S.: Zdendovi najednou hrozně chutnají moje nevalné pokrmy, pozitivní dopad nechutné nemocniční stravy, snad mu to vydrží aspoň měsíc.

Docela chytrej náramek

Dostala jsem náramek Huawei Colorband A1, tímto děkuji své milé hodné kolegyni Daně za tento dárek a za podnět k napsání takové malé recenze na tento náramek.

Pro nezasvěcené, je to kousek plastu co vypadá jako hodinky, máte pocit, že máte hodinky, tomu pocitu tak podlehnete, že se čas od času na ty "hodinky" podíváte.. a nic nevidíte.

Náramek má několik funkcí - sleduje chůzi/ běh/kolo, monitoruje spánek a ještě ke všemu dokáže určit, jak vysoké je UV záření. Také vibruje, jakmile zvoní telefon, nebo přijde zpráva.

1.UV záření: Je mrazivý den, z mlhy vysvitlo slunce, rychle vybíhám ven, a už podle instrukcí natáčím náramek kolmo na slunce. V tento prosincový den mi telefon hlásí, že síla UV záření je střední. Mám se namazat SPF 30 a vzít si sluneční brýle a klobouk. Dávám na jeho rady, mažu se, beru si brýle, klobouk žádný nemám, tak to řeším aspoň čepicí.

2. Sledování pohybové aktivity: Protože se mi v -5 stupních vůbec nechce na kolo (obvykle se mi na kolo nechce ani při +20 stupních), a zároveň jsem potřebovala nakoupit suroviny na cukroví, zabiju dvě mouchy jednou ranou. Vyrazím na nákup do supermarketu pěšky, je to ca 1,2 km. V obchodě mi telefon gratuluje, že jsem zahájila pohybovou aktivitu, doporučuje mi vytrvat. Právě jste spálila 2 kopečky zmrzliny, píše telefon. Usměju se, jak se může proboha spálit zmrzlina, to je debil ten telefon. Nakládám si do batohu nákup, který díky většímu množství mouky a cukru sakra táhne dozadu. Dívám se na hodinky, to nejsou hodinky, kroutím hlavou, já si snad na to nezvyknu. A už makám zpátky, slušně zpocená, batoh se pěkně pronese. Doma mi telefon gratuluje, že jsem spálila jednu misku rýže. Mrsknu batohem na zem a vztekle koukám na plotnu, nic se tam nepálí, co ten telefon blbne? Je večer, splnila jsem svých 10.000 kroků, telefon mi gratuluje, že jsem spálila dvě kuřecí stehna. Vyděšeně běžím do trouby, žádná spálená stehna tam nejsou, asi se napojil na nějaký jiný náramek v sousedství. Píšu sousedce, jestli nepeče kuře.

3. Monitorování spánku: Uléhám, náramek zůstává na ruce, jsem trochu napjatá, jak tohle dopadne, jsem tak napjatá, že se samým napětím pořád budím, náramek na noc je trochu nezvyk. Několikrát se v noci vzbudím a dívám se na zápěstí kolik je hodin.. Konečně usínám. Ráno jdu zvědavě k telefonu: "Spala jsi hodně, ale chtělo by to trochu hlubší spánek, co takhle zkusit relaxační hudbu?" Jsem lempl, spala jsem 6 hodin lehkým spánkem a 2 hodiny tvrdým spánkem, na zítra si dávám předsevzetí spát víc hluboce. Přehrávač mám připravený u postele, cd s relaxační hudbou jsem také někde vyhrabala. Co mi přišlo trochu divné, 4 minuty jsem v noci prý chodila a spálila jsem tím jednu jahodu. To je hodně zajímavé, nevím nic ani o chůzi, ani o jahodě. Dá se ještě nastavit chytré buzení, budík má zvonit v lehké fázi spánku, ještě jsem nezkoušela.

Shrnutí: Celkem to člověka zabaví, UV záření by tam ani být nemuselo, je hodně zajímavé nahlédnout do tajů svého spánku. Na sledování fyzické aktivity jsou myslím lepší aplikace v mobilu, ale také to jde. Je fajn, že telefon už vám nemusí vyřvávat, stačí mít vyzvánění na minimum, náramek lehce vrní, to je fakt dobré. Pomocí telefonu můžete najít náramek, na dálku spustíte vrnění v náramku. Spíš by se mi to hodilo naopak, díky náramku najít telefon.

No a připravte se na to, že vám bude hlásit, že furt něco pálíte, prostě to ignorujte :D.

Od kosočtverce k metalu

A už je to tady. Zora se uculuje:

"Mami, tohle je sprostý?".. a už maluje kosočtverec s čárkou.

"Jo Zori, a víš co to znamená?"

Zahihňá se: "Pindíka?" a ukáže přitom prostředníček.

Koktáme, doplňujeme se a vysvětlujeme. Vzpomínáme, že je to slovanský nebo keltský znak pro plodnost nebo ženu, vaříme z vody, ale fakt to tak plus mínus je. Předpokládáme, že keltský/slovanský znak už nebude tak vzrušující vyrývat do lavic a od kosočtverce se mladá odprostí tak rychle, jak k němu přišla. Uf, mrkneme na sebe a jsme rádi, že tuhle rodičovskou zkoušku jsme zvládli.

"A tohle je taky sprostý?" Chvilku kouzlí s prsty a vykouzlí něco jako paroháče.

"Jo, to je taky sprostý", tady už ale tápeme, potíme se, vzpomínáme na Kelty, vzýváme slovanské bohy, ale ani ti nám moc nepomáhají. Zdendu osvítilo, říká Zoře, že tohle můžou akorát dělat metalisti na koncertě.

"A co je to metal, to je něco jako rokenrol?"

Chytám se za hlavu, protože vím, co bude následovat. Zdenda napojuje PC do TV, tudíž i na zesilovač a repráky, a vyhledává na netu metal. A už to tu duní. Balím se a odcházím na domluvenou schůzku a jsem velmi ráda, že se seznamování s metalem vyhýbám.

Přicházím domů, kočka má ještě vytřeštěnější výraz než obvykle, Zora paří na metal a mává pěstičkou se vztyčeným ukazováčkem a malíčkem, Kvítek maluje na papír už asi stopadesátý kosočtverec.

A doprčic, je mi jasné, kdo zase dotáhne do školky kosočtverce a paroháče..

Tak tohle neokecám, Kvítek Kelty, Slovany ani metalisty ještě nebere. Uklidňuju se, abych mohla lépe spát:

Má nosit ze školky sprosťárny, nebo do školky sprosťárny, výsledek je stejný..

Kosočtvercům a metalu zdar.

Miluj automobil svůj

Zdenda leští každý druhý víkend auta, to rodinné, i tu nákupní tašku, kterou jezdím já. Myslím si, že auta vůbec nebere jako neživou věc, jsou to jeho miláčkové. Jsou to jeho kovové lásky. Jednou se mi přiznal, že má pocit rychlejší a plynulejší jízdy, když je auto čisté.

V sobotu nastal opět ten slavnostní okamžik. Zdenda si zabalil hadry, čističe a vyrazil. Ve vedlejším mycím boxu si všiml soka. Frajer s Oktávkou. Hodil po něm nevraživým okem.

Vyzýval ho tiše na souboj.

Souboj hadříků a sprejů.

Souboj dvou čistotných chlapů.

Souboj na špínu a na čistotu.

Vzájemně si nenápadně obhlédli přepravky s čističi a hadry. Zdenda si promnul ruce, prokřupnul klouby "Tak se předveď frajere".

_{^{(pixabay.com)}}

Frajer vytáhl tlakovou pistoli a začal omývat auto.

Zdenda vytáhl tlakovou pistoli a začal omývat auto.

Frajer z přepravky obřadně vyndavá čistič disků a už myje kola.

Zdenda si ho změří pohledem, uchechtne se, zatřepe čistícím sprejem a čistí disky taky.

Frajer dočistil disky a hrne se na kokpit, překvapil Zdendu novým zeleným hadrem z mikrovlákna, speciálně určeným jen na čištění kokpitu. Sprej na kokpit je ve stylové černé lahvi, ale vůně je trapně levandulová, line se až ke Zdendovému nosu.

Zdendu ale jen tak nic nerozhází, vytahuje červený hadr "Kokpit 3000" z mikrovláken třetí generace, posvátně ho vyklepe, aby to frajerovi neuniklo. A třímá v ruce nanočistič AutOnano5000 a od boku, až s téměř nedbalou elegancí stříká na kokpit nanotekutinu a roztírá ji slastně mikrovláknem.

Frajer vypadá trochu rozloženě. Třesou se mu ruce. Ale nevzdává to vážení přátelé, dočistil kokpit a hodlá jít do finále s čištěním okének. Co to ale vidím? Obyčejný iron? To snad není možné, takto zahodit šanci! Chce ještě překvapit superjemným hadříkem z mikrovlákna třetí generace. Skrývá své emoce pod neprofesionální pokerface a leští svá okna vně i uvnitř automobilu.

Zdenda už má vítězství téměř v kapse, ze své bedýnky právě pomalu a majestátně loví svůj nejnovější ještě nenačatý Windowcleaner4000superior. S pohrdavým úšklebkem nastříká Windowcleaner4000superior na okénka, z balíčku hadříků vytáhne ten správný na okna a hbitě leští.

Frajer zhrzeně nastupuje do auta a odjíždí, ani se za Zdendou neotočí.

"Ještě jsi nenavoskoval frajere!" Vítězoslavně se směje Zdenda a mává za frajerem hadříkem z mikrovlákna.

Zdenda navoskoval, dívá se na tu nádheru, je mu dobře. To se to zase pojede, to to bude svištět po silnici.

Odjíždí hrdě z mycího boxu..

.. a začíná pršet...

Omluvenku máš na hlavě

Právě jsem překryla své světlé vlasy tmavou barvou, tudíž se můžu pořádně opřít do blondýn. A že jich mám kolem sebe ve svém životě hodně. S blondýnou se nikdy nenudíte, dokáže vymyslet neuvěřitelné věci, když bych stejnou věc udělala já, pomysleli by si o mě ostatní, že jsem prostě debil. Cokoli neuvěřitelného provede blondýna je roztomilé a vtipné, historka se zapíše do Velké knihy blonďatých dějin a je minimálně jednou týdně vyprávěna ostatním. Mají prostě omluvenku na hlavě.

^{(pixabay.com)}

Taková Livie, éterická blonďatá bytost. S Livií se dokážeme smíchy kroutit pod stolem, takové věci jsem snad nezažila ani v pubertě. Livie se zapsala do Velké knihy celkem nedávno. Do kanceláře nám na začátku topné sezóny zavítal údržbář. Chvíli chodil po kanceláři, od topení k topení, pak se zastavil. Významně se rozhlédl po kanclu, ruce v bok a prohlásil: "Netopí".

Livie vyjekla, "Proboha netopýr, kde, kde?" sjela ze židle pod stůl a vyděšeně vykukovala na údržbáře. Samozřejmě jsme jí to vysvětlily, jí spadl kámen ze srdce, že tam nelétá žádná okřídlená myš a my jsme jen zkonstatovaly že omluvenku má na hlavě.

Nebo moje milá parťačka Aneta, blond víla, nadšená frankofilka se sklony k chorobnému hromadění sladkostí na svém kancelářském stole. Aneta je už týden bez hotovosti. Proč je Aneta už týden bez hotovosti? Neboť škrábala zamrzlé okénko auta svou debetní kartou, která ten mráz a tlak prostě neustála. Vypráví mi to, ptám se jestli nemá nějakou jinou kartu, třeba věrnostní, kterou na to mohla použít. No jasně, prý má od Camaieu, ale ta je francouzská, takže tu si nechce roztřepit, pak od Paula, tu taky nechce mít poškrábanou.

"A co ten tvůj L´occitane"? Ptám se, "ten přece kupuješ furt".

"Proboha Oh mon Dieu, ty jsi se úplně zbláznila, L´occitane má krásnou bílou kartičku, víš jak by vypadala? Nebudu používat žádnou mojí francouzskou kartičku na škrábání okna!" Kroutí hlavou a dívá se na mě jako na blázna.

Všichni se tomu zasmějeme, ještě párkrát si to vyprávíme s různými obměnami. Máme podezření, že se Aneta každý večer modlí ke svým francouzským kartičkám:

"Ó Dieu L´occitane, jenž jsi v obchoďáku,

posvěť se plast tvůj.

Poskytni slevy tvé.

Buď lesk tvůj, jak v peněžence, tak na pokladně.

Nákup náš vezdejší dej nám dnes

a odpusť nám tvoje škrábance.

A neuveď nás v pokušení škrábat

okénka zmrzlá

A zbav nás všech peněz."

Amen

Kačer

"Je kačer hodný nebo zlý?" Ptá se mě Zora vážně.

"Jaký kačer proboha, o čem to mluvíš" Ptám se a snažím se dedukovat

Nenechává se odbýt: "No ten co vyhrál nad tou starou paní."

Pomalu mi to dochází..

"Ty myslíš Donalda?"

Plácne se do čela: "A jo, Donald"

"Je hodný nebo zlý ten ka.. eee Donald?

Nevím co jí mám odpovědět, fakt nevím, znám jenom to co se nám dostane z médií, a to ještě na půl ucha..

"Necháme se překvapit... necháme se překvapit... "

... a připisuji si do nákupního seznamu konzervy a trvanlivé potraviny..

Romantická koupel

Děti spí u našich, bude romantický večer. Napouštíme vanu a přemýšlíme, jestli už jsme se někdy v tomto domě koupali oba v jedné vaně. Nekoupali. A to tu bydlíme už osm let. Přinutilo mě to se hluboce zamyslet a sepsat rozdílnost romantiky před dětmi a po dětech... anebo nejste-li postiženi dětmi, romantika po roce vztahu a po více než deseti letech vztahu.

Pár drobných rozdílů - pro přehlednost rozděleno na "před" a "po":

Před: Den předem se samozřejmě kompletně oholíte, provedete manikůru, pedikůru.. Zapálíte svíčky ve tvaru srdíček rozmístíte je po koupelně, zapálíte vonné tyčinky. Napustíte plnou vanu, nasypete sůl, kydnete do toho smyslnou pěnu od Manufaktury nebo cokoli ze Sephory. Oba si zalezete do vody, popíjíte šampáňo a povídáte si o tom kam budete cestovat, kam půjdete na večeři a co si koupíte na sebe. Provádíte si vzájemně masáž chodidel a snažíte se celou dobu vypadat o tři kila štíhlejší a máte pevně zatažené břicho. Na to "před" už si moc nepamatuju, proto vyzývám romantiky v ranějších stádiích vztahu o doplnění.

Po: Značně ušetříte, vody už potřebujete míň, protože máte dohromady aspoň o 30 kg víc. Pro vorvaně stačí voda jen tak na dno. Do vody nalijete dětskou pěnu, nic jiného nemáte. Najdete jakoukoli svíčku, zamyslete se, určitě někde nějaká stará bude. Měli jsme koupené vzhledem k blížícím se dušičkám jen svíčky hřbitovní, taky to stačilo. Atmosféra dokonalá. Lezete do vany. Hladina stoupá, vana je tak plná, že odtéká do přepadu. Svíčky plápolají. Povídáte si kdo půjde na třídní schůzku, že si vsadíte sportku, a co budete vařit v neděli. Ztratili jste před sebou veškeré zábrany za ta léta proto prdíte do vody. Ve vodě vám krásně změkla kůže na patách, takže je to ideální příležitost si romanticky vzájemně ostrouhat starou kůži. Hřbitovní svíčky vřele doporučuji, když vám vyšplouchne voda, jsou kryté proti dešti. Jo a rozhodně už nezatahujete břicho, za prvé to už moc nejde, za druhé už je vám to stejně jedno.

Každá fáze vztahu má něco do sebe, ta první je skutečně romantická

... v té druhé fázi vás aspoň nebolí břicho.

ještě k PMS

Kamarádka mi dneska říká:

"Tak jsem vysadila prášky a nestačím se divit, co se mnou ty hormony dělají."

Přitakávám "Jo hormony jsou mrchy, udělají ti z měsíce kolotoč, jednou jsi nadržená, další týden bys vraždila."

Ona kýve, hrozně si rozumíme, pronáší památnou větu:

"Vždycky jsem si myslela, že karma je svině, ale hormony jsou větší svině."

To bylo moudro tohoto týdne.

Asizora a Hanička

Můj muž Zdenda pochází z malého průmyslového městečka, kde každý zná každého. Jeho rodiče mají známou jménem Hanička. Hanička je ideálem maloměstského života a rodinné spokojenosti s až dětským náhledem na svět. Z toho vyplývá mnoho historek, které Hanička přivedla na svět svou úsměvnou prostotou.

Hanička se třeba jednou s tchýní do krve hádala, že ta kabelka je brčálově modrá. Smáli se, vysvětlovali, co je to brčál, Hanička si to nenechala vymluvit, podle ní je brčálová prostě sytá barva a hotovo. Poté jí kabelku pochválili, že je skladná. Ona říká, že rozhodně není z Kladna, ale z Litoměřic.

_{(pixabay.com)}

Jednou takhle potkala tchýni. Byla jsem zrovna těhotná s jejich v pořadí prvním vnoučetem. Jako hrdí prarodiče to šířili všude po městě.

Hanička nadšeně gratuluje tchýni a ptá se, jak že se to robátko bude jmenovat.

"Bude se jmenovat asi Zora." Nadšeně jí sděluje tchýně.

Hanička vytřeští oči: "Asizora? To je ale exotický jméno!"

Už je to sedm let, dnes, když potkáme Haničku, volá už zdálky "Ahoj Asizoro!"

Nese si svou kabelku. Tu už nemá brčálově modrou, ale hráškově červenou ale stále skladnou.

Jak nasrat lidi v open space

Pracujete tam taky? Já jo. Asi rok trvá, než si zvyknete, ale jakmile se naučíte nevnímat hluk, je to celkem zábava. Zejména pokud vás baví provokovat své okolí. Mám pro vás pár tipů, jak opravdu vytočit své kolegy v oupn spejsu.

Mobil- samozřejmě nastavte co nejhlasitější vyzvánění, byť jste 5cm vedle telefonu, ať každý slyší, jaký pěkný song tam máte, doporučuji hity od Helenky Vondráčkové, Míši Davida, nebo DJ Boba.

Sluchátka - je to fajn věc, když potřebujete chvilku soustředění, pusťte si cokoli pořádně to osolte, ať si to užijí i ostatní.

Okna - větrejte! Otvírejte okno aspoň 2x za hodinu, naštvete tu část kanceláře, co je věčně zmrzlá. Když budou nadávat, doporučte jim zajít do kantýny na polívku, teplý čaj, obléknout si bundu.. fantazii se meze nekladou.

- Nevětrejte! Ani i když ostatní skuhrají, že nemůžou dýchat, že jim je horko, prostě to okno neotvírejte, vymluvte se na smogovou situaci, vynadejte okolí, že má příliš vysoký tlak a ať už to kafe nepijí, nekouří atd.

Soukromé telefonáty - během pracovní doby mějte dlouhé hovory s miláčkem, s dětmi, s maminkou, tchýní, ségrou, kýmkoli, povídejte si třeba i s těmi chudáky co dělají krátké monitorované hovory.

Jídlo - jezte pravidelně v malých dávkách, nenamáhejte se jídlo sníst v kuchyňce nebo v kantýně, přineste si ho hezky ke stolu a jezte ho velmi pomalu. Doporučuji ryby, nivu, cokoli s čerstvou cibulí, česnekem, na syrečky si troufne skutečný odborník, ale kupředu!

Vtipy - buďte "hrozně vtipní" povídejte vtipy, dobírejte si ostatních, smějte se, hodně hlasitě, zejména těm vlastním vtipům.

Konferenční hovory - má-li některý z vašich kolegů hovor, mrkněte na ostatní, přibližte se co nejblíže k němu a povídejte si o tom, jaký byl víkend, vyprávějte vtipy, hlasitě se smějte, nebo když dojdou nápady, prostě ho jen poslouchejte a smějte se jeho špatné angličtině.

Hluk- Cokoli děláte, dělejte to hlasitě. Přijde mail? Hlasitě na něj sprostě nadávejte, nebo ho aspoň celý čtěte hodně nahlas. Spadl zase sap? Zařvěte tak, že si zbytek kanceláře čůrne do židle. Bouchejte dveřmi, občas hoďte sešívačkou do zdi, bouchněte pěstí do stolu, nebo si zpívejte. Zpívání je skvělá věc.

Zpěv - zpívejte si, broukejte si, ideálně máte-li sluchátka na uších, k maximálnímu vydeptání je vhodné zvolit jednu melodii, kterou budete své kolegy deptat každý den po celý rok. Pokud se domluvíte s více kolegy a každý bude zpívat jinou melodii ve stejnou dobu, efekt je maximální.

Buďte šťastní - navzdory celkové náladě udržujte svou dobrou náladu a optimismus, tím vytočíte těch pár duší, které jste doposud nezvládli vytočit předchozími radami.

Pokrytí by mělo být 100%, máte-li ještě nějaké drahocenné rady jak naštvat své kolegy, pište, volejte, vyzkouším.

Vaše Helga

Vybel balvu

Dívám se na svoje okousaný nehtiska a říkám si, kurnik Helga, udělej se sebou něco, na tohle se už nedá koukat. A tak jsem šla. Je neděle, nějak kolem oběda, běžím k nejbližším vietnamcům, byť znám jednu skvělou hezkou českou manikérku, ale prostě chci zkusit ty hnusný umělotiny, chci si nechat obrousit nehty na maso, abych si pak vážila zase klasické manikůry.

Vcházím, ani se nestihnu nadechnout, a už se na mě vrhá vietnamka, přisouvá stojan asi s 100000 barvami . Ptá se: "Cete píčí?" Trochu se děsím, že rozšířili svoje služby o úpravu "spodku", kroutím hlavou, až když přichází další zákaznice a na stejnou otázku odpovídá "vodu prosím", dochází mi smysl otázky. A už pilujeme, lepíme, brousíme. Vietnamka se jmenuje Soňa, má to napsané na lampičce.

Soňa udržuje přirozenou konverzaci, což si na ní cením, říká třeba: "Vybel balvu". Stojan za mými zády mě opravdu láká k tomu, abych si vybrala nějakou z barev, snažím se vytočit hlavu do úhlu, jaký snad umí jen sova sněžná. Vzdávám to, prostě řeknu nějakou červenou. V rámci udržení konverzace jí sděluju, že chci krátký kulatý nehty. Ona konverzuje dál: "Vybel balvu", zkouším otočku hlavy, zase bez úspěchu. Když je taková hovorná, ptám se na oplátku, jestli se jí nestýská po domově. Nechápe otázku, vysvětluju co znamená slovo "stýskat" a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila nové české slovo.

Prý se jí nestýská, stýskalo se jí první dva roky, ale teď už se jí tu líbí a navazuje na svou mantru: "Vybel balvu", rozpačitě se usmívám, Soňa se na mě chápavě podívá "nemůže vyblat? Poladím" A už mi radí, že č 153 je hezká, jo, třeba tu stopadesáttrojku si vybírám, bude to takové malé překvapení.

A už lakujeme, padá mi kámen ze srdce, je to fakt červená. Nudím se, oči mi těkají po salonu, zaujalo mě na zdi vylepené heslo na wifi:

Tominguienchongduibachben

Soňa povídá: "Ceš uplavit obočí?"

"Ne, díky, upravím si ho sama"

"Nabalvit?" nevzdává to..

"Ne díky."

"Pedikůru?"

"Ne díky."

Vzdává to. Říkám "a neděláte taky liposukce? Tu bych docela brala" Nechápavě se na mě dívá, musím jí vysvětlit, co je to liposukce a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila další krásné české slovo.

U pultu vedle nás probíhá úplně stejná konverzace. Jenže druhá zákaznice evidentně neměla to štěstí a neabsolvovala "Kurz asertivity" jako já, a neumí říkat asertivní ne. Slyším jejich hovor:

"Ceš uplavit obočí?"

"Jé já už mám hlad, musím domů na oběd, dneska už to nestihneme, ale příště jo?"

"Nabalvit?"

"Ne já fakt už umírám hlady, normálně bych tady zůstala, ale musím domů na oběd"

atd. prostě slabota, slabé argumenty, slabé "ne"

A příště už jí dostanou. Ji a její obočí.. A jednou dostanou i vás.. jo i tebe..

Datluji na počítači svými rudými nehty a vzpomínám na Soňu, v uších mi stále zní:

"Vybel balvu"

Homeless office

Dnes jsem absolvovala úspěšně home office společně s marodným dítětem. Náležitě si ten stav užívám, tepláky, špinavé tričko, bez make-upu, bez hřebenu, omáčka od oběda mi zasychá na bradě. Začíná konferenční hovor ve 12:15. Překvapivě se chce zahraniční IT mládenec bavit přes videokonferenci. A dopr.ele, hledám hřeben, chci si běžet vzít aspoň lepší vršek, nejde to, sluchátka mají drát. Olizuju omáčku z brady, upravuju vlasy, dívám se na tričko, které vypadá spíš jak omaštěné pyžamo s dírou a obrázkem lebky, vlastně je to pyžamo. Tepláky a tlustý ponožky neřeším, ty na kameře nebudou vidět, sundavám z vlasů čelenku s beruškami, kterou jsem si zapůjčila od Zorky. Ze stolu odstraňuju hračky, posmrkané kapesníky, nakousané jablko. A doprčic, za mnou je v pozadí nástěnka, je tam i mimo jiné fotka mě samotné v rozpuku puberty, pár dětských výkresů. Strhávám z nástěnky všechny doličné předměty. Zahraniční IT kolega začíná ztrácet trpělivost, Hello,can you hear me? Ale jo, slyším tě, ale fakt nemůžu, vymlouvám se na technické problémy, když zrovna zamykám Kvítka na chodbu, aby mi nelezl do záběru. Omáčka olíznutá, vlasy jakž takž, makeup už nedávám, umaštěné tričko s lebkou už taky nestíhám, nu což, jdu do toho, klikám na videokonferenci a prásk. Vypadla wifina. Klesám do židle a těžce oddychuji, to bylo o fous. Vypadat jak homeless na home office se nevyplácí.

Kočka (je) Pipina

Máme kočku Pipinu. O jménu se nebudu moc rozepisovat, jen přiblížím, že jméno měl na starosti 4 letý syn, který právě procházel (a prochází) rektálním obdobím (tzn. vše co je o prdění, kadění, zadku atp.. je cool napříč celou školkou). Jméno bylo nejschůdnější a nejmírnější mezi návrhy: Prdilka, Prdelka, Bobinka, Hovnilka, Smradlavka..

Zpátky k Pipině. Chtěli jsme kočku, co se přijde pomazlit, nebude pouštět srst, nebude tlustá, bude mňoukat, bude něco dělat, hrát si a tak, a třeba bude i čistotná, jak se to o kočkách tak povídá... shrnula bych to asi takhle v šesti největších mýtech, které jsme si mysleli o kočkách:

1. Kočka pouští chlupy, když dvakrát do roka přesrsťuje... Realita: Kočka přesrsťuje od narození do smrti.

2. Kočky se rády mazlí.. Ne všechny kočky se rády mazlí, Pipina má jedinou erotogení zónu, a to na hlavě. Občas nestihnu proškolit návštěvu, která kočku naivně pohladí po celém těle. Ale tohle už máme ošetřené, jakmile je ve dveřích návštěva, fasuje krabičku s náplastmi.

3. Kočky jsou čistotné.. králík je čistotnější než kočka! Hanba! Kočka si dvakrát lízne packu a tím její hygiena končí, prase je to.

4. Kočky mňoukají.. jak která..

5. Kočky lezou po výškách. Koupili jsme luxusní škabadlo asi 1,5 metru vysoké. Neleze na to. Pipina má strach z výšek.

6. Když budete dodržovat dávkování žrádla, kočka bude štíhlá a zdravá. Pipina je tlustá a líná. Žrádlo jsme jí omezili na minimum. Máme podezření, že se tajně přežírá pavoukama a octomilkama..

Nechci aby tento článek vyzněl jako nějaké pošahané chvalořečení domácích mazlíčků, vyléčila mě celkem jedna diskuze pod článkem o kočkách, na který jsem narazila, když jsem se obohacovala o znalosti, jak se o to nebohé zvíře starat. Pod článkem jsem nevěřila vlastním očím, úplná obdoba mimibazaru, jen ve zvířecí formě, taková malá ukázka:

Anna B.: Náš Tadeášek mňouká jako malé miminko, když mu nedám mlíčko, týden se se mnou nebaví, je to takové malé zlobidýlko. Myšky mi teda nechytá.

Běta C.: Kočeny jsou prostě můj život, ráno se se mnou přijdou pomazit, přes den rošťačíme, dokonce i na záchod mě Bedříšek provází, nehne se ode mě miláček můj chlupaťoučkej, večer ho pusinkuju na faldíčky, to miluje nejvíc

Cecilie D: My kupujeme Fridolíně ty nejlepší konzervy na trhu a vaříme jí bio kuřecí masíčko, po tom se může utlouct. Rybky jsme jí zkoušeli dávat, ty jen očichá a nechá je být, hubička naše mlsňoučká

Všechny vás prosím, jestli začnu někdy šišlat a rozplývat kvůli kočce, nafackujte mi. To mi tak připomíná, stejnou prosbu jsem vyslovila když jsem byla v očekávání - říkám Zdendovi: jestli budu říkat "my jsme kakali" a šišlat, propleskni mě..

P.S. Naší Pipinečku všichni milujeme, je to taková naše dámička roztomilá, pouští chlupíky, ale nám to nevadí, meleme jí každý den jatýrka a tuňáčka už taky ochutnala. Chodí za námi jako pejsek, a na záchůdku jsme uměli kakat hned od koťátka..

PLESK..

PMS - rady pro partnery

Znáte to (možná ty šťastné s antikoncepcí tolik ne), těch pár dní nervozity, výbušnosti. Čas nadávat, zuřit, brečet, zabíjet, nenávidět, brečet, vztekat se, řvát, mlčet, spát, bláznit, křičet, hudrovat, spílat, šílet, plakat, smrkat, litovat se..

Sepsala jsem pár tipů pro muže, podaří-li se vám dodržet aspoň 14. z 14. bodů, máte vyhráno a možná se dožijete dalšího PMS Vaší partnerky:

1. Trávíte-li společný čas u televize, nepřepínejte na fotbal, hokej, formuli 1, tenis, biatlon, triatlon.. (samozřejmě můžete, je-li milovnicí těchto sportů)

2. Blíží-li se ony dny, vemte děti, psi, plyšáky, nebo cokoli, o co se společně staráte, a odjeďte někam hodně daleko, nechte jí doma, vyzuří se, vypláče se, rozbije pár talířů, přečte si knížku, bude spát, bude jí srát celý svět, ale nikoho za to nebude obviňovat.

3. V žádném případě se nesmí dostat k žehličce. Pokud to vypadá, že se schyluje k žehlení ( takovou hlavní indicíí je, že právě rozkládá vztekle žehlící prkno, mrská oblečením z jednoho prádelního koše do druhého, a lije vodu do žehličky rovnou z kohoutku plným proudem.) Mírumilovně, opatrně jí žehličku vyjměte z ruky, prkno složte, pošlete jí do postele ať si čte. Silnější nátury můžou vyžehlit pár kousků jako vyjádření soustrasti, a aby měli zítra co na sebe.

4. V žádném případě nesmí připravovat jídlo, s největší pravděpodobností se vzteky řízne, jídlo bude od krve, popřípadě do něj nabrečí nebo naplive.

5. Nekrkejte, neprďte, nekýchejte nahlas, nekašlete, to všechno ona celý měsíc nějak zvládala v pohodě, ale teď, těch pár dní vás za každý hlasitý projev "mužnosti" bude v tom lepším případě propichovat pohledem, v tom horším dostanete seřváno za každý prd.

6. Nesahejte na ní, vůbec.. fakt vůbec na nic! Ne, ani na prsa ne, dotykem se aktivují a explodují.

7. Nemluvte.

8. Teď jste na ní chtěli sáhnout, nesahat! Dotykem se celá aktivuje a exploduje.

9. Její náladu nijak nekomentujte, ona to moc dobře ví, že je protivná, je protivná i sama sobě.

10. Poznačujte si tyto kritické dny do kalendáře a jakmile se blíží víkend s PMS vmíchávejte jí do jídla uspávací prášky.

11.. Pošlete jí co nejrychleji do práce, ať je protivná taky na někoho jiného, než na rodinu.

12. V žádném případě nesmí v onen kritický víkend uklízet, nedej bože mýt okna!

13. Vydržte dodržovat body 1-12

14. Pokud je to pro vás příliš těžké, vyměňte partnerku za partnera.

Lázně Libverda

Sedíme na terase apartmánu a kocháme se, ta zeleň, ta příroda, ta nádhera... Jsme zase na dovolené. Jizerské hory, Lázně Libverda. Plně se uvědomujeme, jak nás ten městský život ubíjí.

V koupelně je dokonce i vířivka, nejdřív v ní smočíme potomstvo kteréžto skáče šipky v domnění, že je to bazén. Upozorňuji je, že vířivka nespadá do kategorie bazén, nýbrž do kategorie vana a zklidňuji jejich počínání pouze na vzájemné topení.

Poté, co jsem varhánkovatou rozmočenou zvěř sprovodila do postele, nakládám se já a užívám si vířivku. Přichází Kvítek, že se mu chce čůrat. Za tři minuty přichází Zora, jelikož ji Kvítek ruší hlasitým předstíraným chrápáním. Přesvědčuji ji, že z mé ponořené pozice ztěžka podniknu nápravná opatření a posílám ji do hajan. Přichází Zdenda předčítat mi z mobilní aplikace nejnovější zprávy o počasí, počítám v duchu do 542. Odchází.

Konečně nastává 5 minut nerušeného odpočinku a bublání, děti pravděpodobně už spí, nebo se škrtí, manžel zalezl s mobilem někam daleko a já bublám a bublám a ani se mi z již vychladlé vířivky nechce. Nabírám síly na nadcházející tůry.

Nadešla nadcházející tůra, vyrážíme na nějaké vodopády. Kvítek v podstatě celou cestu prořve byť se snažím ho motivovat ústním podáním pohádek všeho možného žánru, dokonce i na remixy jsem si troufla (Jak červená karkulka potkala batmana Karla a společně loupali perníček z perníkového domečku ježidědka Rumcajse). Podařilo se, cíl jsme zdolali, vyfotíme se vítězoslavně u vodopádu a valíme si to zpět dolů.

Potkáváme další rodiny se řvoucími dětmi, Kvít jim škodolibě sděluje, že je to ještě "huozně daleko a ze budou muset uezt po bauvanech", rodiče na nás spiklenecky mrkají, "ne není to daleko, viď chlapče, je to už za zatáčkou," mrkají na něj, mrkají na mě, nicméně 4 leté dítě není ještě schopno tu hru hrát s nimi a stále přesvědčuje stoupající děcka, aby už dál nepokračovala.

Děcka se hromadí u nás, odmítají jít dál a společně s našimi staví z kamenů komíny. Na cestě nastává zácpa, nově příchozí už jsou vlastně jen zvědaví, co se na místě děje a zůstávají stát také. Tatínkové, maminky, dědečkové, babičky se snaží děti přesvědčit, že to není daleko, už nemrkají spiklenecky, nýbrž neuroticky. Děti se nakonec líně rozcházejí, slabší jedinci s řevem, silnější s blbýma kecama.

Ale je tady krásně, prohlašuje Zdenda, hlášku o hrudních košíčcích vypouštím už asi popáté, perfektně jsme naplánovali, jak se tam přestěhujeme, a budeme mít slepice a pracovat na dálku. No nic, zpátky v našem průmyslovém městě, zpátky v práci, už se těšíme, až si příště zase zasníme.

Mozek a módní trendy

Ještě před pár lety jsme si šli zaběhat, na kolo, chodili jsme bosí. Doba se mění, činnosti děláme stále stejné, jen pod jinými názvy a za víc peněz. Došlo mi to až teď, když jsme se chystaly na pracovní sraz - v módnější terminologii teambuilding kamsi na něčí chatu.

A že pojedeme na kole. Celý den jsem sledovala meteoradar, hypnotizovala každý srážkový mrak a doufala že se z něj stane minimálně tornádo, abych mohla jet autem. Bohužel neprší, vyrážíme fakt na kole. Na sobě obyčejné legíny a bavlněné tričko. Trochu jsem se zastyděla, ostatní mé spolupracovnice měly krásné cyklistické dresy, kola bez blatníků, vypolstrované zadky. A zvonek bajkeři taky nemají. Aha, bajkeři, dobře, říkám si, hned jsem si připadala nesmírně důležitá.

Bajkuju, nejedu na kole, sice mám blatníky a zvonek na dámském 13 let starém dobrém Authorovi, ale i tak jsem trochu bajker. Skvělý pocit z bajkování mi vydržel jen chvíli, poněvadž nebajkuju moc často, poslední léta jsem vlastně vůbec nebajkovala a po deseti kilometrech a dvou malých pivech (já vím, já vím, ale pšt) jsem si šáhla na své bajkerské dno. Nejen že nohy vůbec nespolupracovaly, ale začaly mě brnět, brnění s každým dalším kilometrem a pivem rostlo. Abych se brnění zbavila, střídavě vyvěšuju jednu či druhou nohu, brnění odeznívá. Tento styl jsem si držela následujících 5 km, ale přišla další zrada, sjely jsme ze silnice na hrubý štěrk, klepání řídítek rozbolavělo moje zápěstí. Moje bajkerské souputnice toto samozřejmě měly ošetřené odpruženými vidlicemi, proklínám svůj kostitřas.

Následujících pět kilometrů jsem ke střídavému vyvěšování nohou přidala střídavé vyvěšování a vyklepávání rukou. Bylo důležité dodržet jistá pravidla, nevyvěšovat ruku i nohu zároveň na jedné straně. S vyvěšováním jsem byla už celkem psychicky srovnaná, v tom přišla další zrada, mouchy v očích. Ty nemáš bajkerské brýle? Uchechtávají se bajkerky.

Dorážíme do cíle, jediné, co mě pohání, je myšlenka na flašku červeného a opečený špekáček.

Rychle zdravím ostatní moudřejší nebajkerské kolegyně, které se do cíle prozíravě přesunuly automobily, nařezávám špekáček a sundavám boty, po zbytek večera chodím bosa. S ubývajícím vínem v lahvi to i míň bolí. Co děláš? Ptají se mě. Barefootuju vole, říkám jim, náležitě poučená z bajkování. A až doberfůtuju, půjdu si zadžogovat, nakonec dobajkuju zpátky domů. Jsem prostě dobrá a jdu s dobou.

Proč se to takhle všechno jmenuje? Abychom za to utráceli! Mám pocit že bychom si měli koupit mozek a podléhat trendům s mírou.. nebo s láďou. A ten zvonek a blatníky fakt nesundám! Protože občas musím zaringovat, jako takový malý warning pro walkery a taky moje kolo má pokročilou mudprotection.

Bajkování zdar!

Konec Vietnamců v Čechách

To bylo tak, je neděle, škola v přírodě začíná v pondělí ráno a NEMÁME GUMÁKY! Pro znalce škol v přírodě - nepřítomnost gumáků - to je neomluvitelná záležitost. Dítě bez gumáků (a nedejbože třeba i bez pláštěnky), to je druhý největší hřích, který může rodič spáchat na nebohém dítěti, hned po zapomenutí potvrzení o bezinfekčnosti.

V neděli se nedělá, dělají jen Vietnamci. Říkám Zorce, že jí zavedu k těm zatracovaným, ale velmi pracovitým Vietnamcům, zná je už z vyprávění.

Přicházíme do nejproslulejšího místního viet-obchodu. Žasnu, v obchodě prodávají "naše" paňmámy, přítomen je i jeden rodilý Vietnamec, ale má zde spíše reprezentativní funkci, nikoli správní. Něco jako prezident. Okolo něj běhají paňmámy s kýbly a hadry a vehementně vytírají podlahy. Zkouším Zorce asi třetí gumáky, v tom projede jeden nacucaný hadr mezi námi.

"Zori, ty gumáky si už asi rovnou nech na sobě", prohlašuju trochu nechápavě nad počínáním paňmám a psychicky se připravuju na brod.

Po chvíli pochopím. Do obchodu vchází zákazník. Paňmáma od pokladny řve na paňmámu v uličce, ať zařve na paňmámu u východu, že "Zavírámeee!!!" Zákazník prchá, další dvě nakupující šokem upustily ponožky a prchají též. Jen my potřebujeme nutně ty gumáky, nějakého zavírání se nezaleknu.

Beru gumáky a bruslíme po mokré podlaze k pokladně. Paňmáma u pokladny je už děsně nervní, protože je za deset minut tři a ještě tam jsme, když za deset minut zavírají. Otvírám peněženku a zasazuji paňmámě poslední ránu z milosti slovy "berete karty?" Vietnamec se snaží o kompromis a nabízí ať "pšijdu žítua". Žítua fakt přijít nemůžu, vysvětluji.

Mažu do bankomatu, cestou stihnu Zorce vysvětlit, že Vietnamci jsou ve skutečnosti hrozně pracovití lidé, že mají otevřeno i v neděli. Ale zaměstnávají paňmámy, které zažily doby dřívější, a kterým je úplně jedno, jestli do kasy dostanou dvě stovky za gumáky, nebo nedostanou, hlavně když už budou doma u fifinky na gauči.

Vracíme se s obnosem zpět k paňmámám, je za 5 minut tři. Stihly jsme to. Tam tři baby, jedna za kasou, dvě kývají s hadrama v ruce, napadá mě na námět na horor ... bába a kyvadlo .. babotřeskyplesky. Připadám si trochu jako V.I.P. nikoho jiného do obchodu baby nepustily, naskenovaly mě svým rentgenovým pohledem, "approved" zablikala jim kontrolka v očích a mohla jsem dovnitř. Paní, která chtěla vklouznout do obchodu tajně se mnou, byla zalehnuta paňmámou a vystrčena zpět na ulici. Další dvě strážkyně obchodu mezitím pro jistotu zkřížily mopy u vchodu, aby nikdo nemohl už proniknout.

Setřásám ze sebe černé myšlenky a platím. Paňmáma na pokladně rudne, dostávám pucung za to, že platím tisícovkou. Z obavy že mi snad gumáky ani neprodají rychle balím peníze a nákup a mažu ven. Strážkyně s mopy otevřou mopovou zábranu, jako by to byla středověká kopí.

Uf, to bylo těsné, Zora má gumáky a šťastně odjíždí na školu v přírodě, hrdě jsme složili zkoušku rodičovství č. 1252 "Sežeň v neděli gumovky" a došli jsme k závěru, že statné líné české důchodkyně drtí pracovité Vietnamce. Je to konec Vietnamců v Čechách? Je to konec Vietnamců celosvětově? Převezmou české důchodkyně vietnamské obchody? A co na to Jan Tleskač?

Zavři voči a vypij smoothie

Nezavírejte oči před trendy ve výživě. Nežerte k večeři tlačenku, dejte si smůtý. Všichni pijou smůtý. Dokonce v časopise Dieta, který jsem dneska studovala u kadeřníka, to píšou.

Kolegyně v práci pijou smůtý. Jedno zapomenuté smůtý ve firemní ledničce téměř vyvolalo chemický poplach.

Dokonce i Lucie Borhyová pije smůtý. I děti Lucie Borhyové pijou smůtý. Vím to, psali to v Dietě. Abych šla s trendy, vymyslela jsem si svoje vlastní smůtý. Na tlačenku to sice nemá, ale musím uznat, že je to docela dobrý.

Helgy vostrý zelený smoothie:

-300 ml vody (nebo něčeho víc hogo fogo jako třeba kokosové vody, mandlové nebo sojové ... atp. ale fakt stačí kohoutková)

- půl vaničky rukoly

- 2ks kiwi

- 1 banána

- 1 malá chilli paprička (pro plechové huby vč. semínek, pro méně plechové huby vyjmout semena)

- 2cm zázvoru oloupaného, nakrájeného na kousky

Všecko rozšmelcovat na žabí hlen.

Zavři voči a dobrou chuť :-)

Tvoje Helga

Jóga nás obklopuje

Po pár hodinách jógy mi to došlo. Když tě pohltí, je všude kolem tebe. Je to jako droga... Je neděle. Ležíme v tělocvičně tedy vlastně v jóga studiu a začínáme. To je mi na tomhle cvičení děsně sympatické, prvních deset minut na začátku a na konci, kdy se jenom leží a dýchá. Zbývá tedy už jen 40 minut čistého času na nějakou tělesnou námahu, a to je príma, to už se dá vydržet. Dýchání je super, máme dýchat do břicha, jednou se tam rozčilovala jedna nejmenovaná jogínka, jak má dýchat do břicha, když plíce má vejš?

Zdravíme slunce. Protože tu nejsem prvně, už vím, že ho teď budeme zdravit asi desetkrát. To je furt nahoru dolů, čakuranda, pes hlavou nahoru zadkem dolů, pes zadkem nahoru hlavou dolů, rovný předklon, křivý předklon, nádech, výdech. Jako jo, chápu, Slunce to je tvůrce života a tak dál, ale nestačilo by ho pozdravit jednou? A co ostatní planety? Není jim to líto? Kde je nějaká spravedlnost? A tak další pozdravy věnuji Měsíci, Merkuru, Venuši, Zemi, Marsu, Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu a dokonce i Plutu, jako takovou malou satisfakci za to, že ho moudré hlavy vyškrtly ze seznamu. Cvičitelka nás průběžně informuje o možnosti lehnout si do pozice dítěte, když už nemůžeme. Máme poslouchat své tělo. Mé tělo praví, že už nemůže v podstatě hned po prvních deseti minutách dýchání. Ale protože se mi zase nechce dávat 120 kaček za to, že budu v pozici dítěte, říkám si že pozici dítěte si dám na hoďku doma a zadarmiko.

Poté co jsme pozdravili všechny planety, nastává ta pravá chvíle pro rovnovážné polohy. Je celkem zajímavé ztrátou vlastní rovnováhy nabourávat rovnováhu i jogínům v mém bezprostředním okolí. Ti, co si nenašli zrakem pevný bod, na který by se mohli aspoň trochu soustředit, padají po tělocvičně jako domino. Ustojí to jen nejsilnější jedinci.

Klesáme do podřepu, slovy Jardy Duška do polohy močící ženy. Vždycky si na ten název vzpomenu a veškerá má mysl se v tu chvíli soustředí na udržení smíchu a moči.

Posledních deset minut, poloha blaženosti, cvičitelka počítá od desíti do jedné, máme se prý absolutně uvolnit, necítíme nohy, ruce, tělo, obličej, část po části, mám snad uvolněné i slepé střevo, tak moc uvolněná jsem. Jsem tak uvolněná, že už ani nevnímám, co všechno mám ještě uvolnit a hodím si pětiminutového šlofíčka. Budím se, vstávám a tvářím se dokonale zrelaxovaně. Cvičitelka se na mě usmívá víc než na začátku, asi jsem chrápala. Pak si řekneme Namasté a mastíme si to domů.

Doma mě čeká poloha uspávající chůvy, žehlící ženy a pozice mrtvoly. Následující den strávím v poloze sedící cvičené

opice a v pozici skrčené žáby v autě.

Jóga mě obklopuje, v každém mém nádechu, výdechu, úsměvu. Jóga nás všechny obklopuje. Všichni jsme jóga. Jóga je pro všechny. Svět obklopuje jógu. Jóga obklopuje svět. Svět obklopuje všechny. Všichni obklopují svět. Namasté!

5 největších útrap při hledání rodinné dovolené

Vybíráte rodinnou dovolenou a už si nevíte rady? Připadáte si ztraceni a nechtění? Hlavu vzhůru, jde to, pár tipů:

1. Čtěte recenze hotelů. Nejvíc vypovídající jsou recenze Čechů. S rezervou berte recenze Němců, ti se radují jak malé děti ze všeho, dokonce i z roztomilých švábů lezoucích nad postelemi. Recenze Britů ani nečtěte, ti jsou nespokojení se vším a zejména s tím, že hotel nevaří britská jídla, ale "německá" (tj evropská). Britové nechápou, že nikdo jiný kromě jich nejí brambory s octem a pečené fazole k snídani. Pokud se hodně nudíte, můžete pročítat recenze v polštině, je to celkem zábavné. Doporučuji TripAdvisor, Booking.com.

2. Používejte Google street view na prohlédnutí pláže. Pokud vyrážíte s rodinou a jste plážoví povaleči, celkem stěžejní je vstup do moře. Google street view dokáže odhalit, že pláž je sice 100 m od hotelu, ale je na skalním útesu a do vody se dostanete jen 50m volným pádem z útesu. Je dobré číst recenze lidí, co buď nepracují a píšou si pro radost webové stránky o navštívených místech, nebo pracují a nespí a píšou si po nocích pro radost webové stránky o navštívených místech. Je celkem dobré dočíst se že "pláže jsou zde pozvolné, takže se na nich děti topí pomalu, nebo vůbec"

3. Používejte Google street view na obhlédnutí okolí ubytování. Ubytování se leskne mnohdy vší krásou a čistotou, ale zejména řecké ostrovy ale asi i jiné destinace, kde jsem ještě s google street view nebyla, při umístění panáčka za zdi hotelového areálu, toho oranžového pěkného panáčka upřímně lituji. To platí pro rodinnou dovolenou. Pro dobrodruhy naopak nedoporučuji používat street view a okolí ubytování prozkoumávat na vlastní pěst, to co je pro rodinnou dovolenou negativní, je pro dobrodruhy 100% pozitivní zážitek.

4. Pevné nervy. Máte-li 2 děti. Ani nehledejte na netu. Pokoje se 4 lůžky, nebo alespoň 2 lůžky + 2 přistýlkami prostě neexistují. Pokud takový existuje, už je obsazen. Není-li obsazen, většinou na tripadvisoru najdete několik pozitivních recenzí německých turistů radujících se nad krásnými švábíky. Ideální je konzultace s cestovními agenturami v místě vašeho bydliště, které dealují podpultové zájezdy pro 4 členné rodiny. Obvykle s palandou bez zábrany, tudíž je velká šance, že se vrátíte jako tříčlenná rodina a další roky bude problém s kapacitou hotelů pro vás vyřešen.

5. Kempy. Ano, netušili jste, že tam jednou skončíte, nebo možná je máte rádi, beru, ale od 2 a více dětí nahoru se kemp stává jediným místem pro složení hlavy v přímořských zemích. Doprava vlastní, jídlo vlastní. Během cesty je asi největší zábava žonglovat v autě s konzervami a šermovat se šiškami salámů.

Velikonoce ve školce

Na velikonoční tvoření rodičů s dětmi přicházím po menší rallye po městě o půl hodiny později. Přesto nelituji, zábava je v plném proudu, děti se matlají v barvách, ve slaném těstě a bystřejší děcka objevila kouzlo rozmačkávání vyfouknutých vajec. Koneckonců vajec je dost, nikoho to moc nevzrušuje.

Aby se neřeklo, usedám ke stolečku na židličku velikosti poloviny mého pozadí a jímám se slaného těsta k vytvoření velikonoční dekorace. Po půlhodině snažení zjišťuji, že na to prostě nemám a tvářím se, že výsledek patří dítěti vedle mě a nenápadně olupuji těsto z prstů.

Na stanovišti pletení pomlázek je nával. Každé děcko postupně dostává jednu až dvě hodovačky, podle výkonnosti rodičů. Nechávám si vysvětlit systém osmi proutků, kupodivu to i chápu, ale proutky se tak nějak kroutí jak chtějí a pomlázka mi jde do zatáčky.

Začínají řvát první sešvihané děti. Děti, které mají dvě pomlázky, mají navrch nad dětmi s jednou pomlázkou. Děti s jednou pomlázkou terorizují děti bez pomlázky. Děti bez pomlázky terorizují rodiče, ať už to dopletou, aby se mohli aspoň bránit. Školka se stala malou šermířskou arénou. Některé souboje jsou vskutku napínavé, okolo bojovníků se shlukuje dav a fandí. Dva chlapci se škrtí vzájemně stužkami z pomlázek.

Ztrácím proutek a už nevím, kde jsem skončila. Zbytek pomlázky doplétám jako cop, vypadá to taky pěkně a je to podstatně rychlejší. Osmiletá slečna vedle mě právě dopletla pomlázku z osmi proutků správně až do konce. Cítím se opět zahanbeně a zkouším to s ní vyměnit. Nechce. Kvítek má konečně pomlázku na sebeobranu. Stává se součástí šermířského kroužku. Po chvíli přichází se slzami, je pokousaný, nečistá hra. Odcházíme domů.

Mami mami a kdy budeme barvit doma vajíčka? Ptají se děti v autě cestou domů, dávám rádio víc nahlas a dělám, že jsem je neslyšela. Ať žijí Velikonoce..

Liberec

Balíme se na dvě noci na malou dovolenou do Liberce. Oznamujeme dětem, že pojedeme na dovolenou, Zora hopsá a běží si zabalit šnorchl. Kvítek mě požádal, abych mu zabalila lodičku. Snažím se jim vysvětlit, že Liberec není u moře. Zklamaně si balí do batůžku autíčko a panenku. Přijíždíme do Liberce právě v době oběda, hledáme dinopark. Víme, že je v nějakém nákupním centru. Po návštěvě třetího obchoďáku nacházíme obchodní dům, který má na střeše dinosaury... překvapivě... jsou vidět celkem z dálky, divíme se, že jsme je neviděli hned.

Nejdřív prý se najíme a pak půjdeme na dinosaury. Máme na výběr ze sushi baru, zahulené pizzerie, raw food baru, a dinofastfoodu. Sushi jím akorát já, to padá. V pizzerii už trochu vztekle prohlašuju "děti, budete ještě chvíli hladovět, tady jíst nebudeme, tady je nahuleno". W raw food baru Zdenda couvá a prohlašuje, "mrkvový karbanátky nežeru" a drží si od baru značný odstup. U Dinofastfoodu je fronta lidí a žádná obsluha. Je to čirá beznaděj. Hladina cukru v krvi klesá, nervozita stoupá.

Poobědvali jsme každý 4 ks fornetti a razíme do Dinoparku. Kvítek neustál tíhu obřích tvorů a zvuků linoucích se z repráků a zbylé tři hodiny nosím asi 17 kg na rukou. Má zavřené oči a řve. Od té doby je všechno, čeho se bojí, s předponou dino. Například prohlašuje, že nepůjde do Dinosauny, je tam moc houko a nelíbí se mu tam. Následující dny vzhledem k absenci kvalitního sněhu trávíme většinou po dalších libereckých atrakcích a hledáme nekuřácké restaurace.

Babylon se nese v podobném duchu jako Dinopark, Kvítek se mě drží a řve. Řve ve vodě. Řve na suchu, ve vodě je to trochu horší udržet se s klíštětem nad hladinou. Značně si vážím toho, že voda nadlehčuje a 17 kg není už tak hrozných jako v Dinoparku. Po třech hodinách se osměluje a docela si to i užíváme, zejména oceňuji plavání bez zátěže. Samozřejmě ten den v Babylonu se dostavuje teta Irma, rudá armáda atp. V převlékací kabině rovnou zabíjím dvě mouchy jednou ranou a navozuji pocit bezpečí a sucha. Ovšem jakmile je dokonáno, zjišťuji, že moje kabinka má dvoje dveře, je průchozí skrz na skrz. Dveře ke kterým jsem čelem, jsou hezky zavřené na petlici, otáčím se. Protější dveře jsou dokořán, stojí tam cizí dítě a civí. Vypadá vyděšeně. Mám v ruce ještě jednu "pocit bezpečí a sucha", říkám "chceš taky?", ne nechtěl, šel k mamince. Raději se rychle balím a jdu sebrat svoje děti houpající se na fénech.

Večer vyrážíme na Ještěd. Je to nádhera, nahoře je trochu sněhu, zapadá rudé slunce. Zpátky už se setmělo, nechce se nám klouzat po silnici dolů. Já s dětmi usedám do čekárny, pojedeme kabinovou lanovkou. Manžel bude čekat s autem dole. Kvítek se rozhodl, že lanovkou nepojede, utíká ven do tmy a do zimy. Je to hra nervů, právě platím průvodčímu za lístky. Ubíhají dlouhé vteřiny, Kvítek je stále venku. Dívám se na průvodčího, Zora se dívá na mě, průvodčí se dívá na mě i na Zoru. Připadá mi to jako hodiny, ale vrzly dveře a Kvítek je zpět a řve. Beru ho na ruku a jdeme do kabinky. Chytá se všeho okolo, řve, mezi dveřmi se vzpříčí, mám pocit, jako bych se snažila strčit obrovského pavouka do pivní lahve. S pomocí dalších lidí v kabince, kteří se také chtějí ještě dnes dostat dolů, se nám podařilo seskládat jeho končetiny tak, aby prošel dvířky do kabiny. Naštěstí se uklidnil, drží se křečovitě tyče a má zavřené oči. Kabina dorazí k úpatí Ještědu a obě děti vyběhnou nadšeně ven, hopsají a volají "ještě! Ještě!" Trousím z úst něco jako: teď jste hrdinové, co..

Chodíme po městě a zase hledáme kde se navečeříme. Děti už si celkem navykly dlouhodobě hladovět při shánění vhodné restaurace. U třetí restaurace už jen bezradně stojíme u okna a díváme se na zamilované párečky jak žerou salátečky. A kurnik, vždyť je sv. Valentýn! Restaurace jsou přeplněné. Děti kňourají, že mají hlad, já jsem už trochu vzteklá. Hladina cukru v krvi klesá, nervozita stoupá. V další restauraci prosím číšnici, a jsem ochotná i zakleknout a prosit na kolenou, jen ať nás posadí třeba do kuchyně, že už nejsme zamilovaní, že se chceme jenom najíst. Asi nevypadáme dost zoufale, děti rozkrádají ze stolů papírová srdíčka a odcházíme.

Ca po 45 minutách tour de Liberec: Našli jsme restauraci! Přímo pod tou jejich pěknou radnicí. Slitovali se. Posadili nás ke stolu, kde je rezervace ca za hodinu, slibujeme a dušujeme se, že to fakt stihneme. Jakmile přináší jídlo, v rámci urychlení odbavení hlásím dětem "ke startu, připravit, pozor teď, a kdo dojí jídlo jako první, dostane odměnu" (to jsem trochu nedomyslela, dalších deset minut přemýšlím, čím je odměním). Radniční sklípek. Fakt doporučuji! Neuvěřitelné, pěkné, chutné, milá obsluha, nekuřácké, přátelské k dětem a když si zapomenete foťák, obsluha za Vámi běží až na ulici a volá "pani, foťák". Žasneme.

Celkově hodnotím dovolenou pozitivně, byla to menší itálie než v Itálii, tak nějak cítím v kloubech, že letní dovolená už bude eňo ňuňo.

Nůž z Lídlu

Baví vás žít? Tak bacha na nůž z Lidlu. No jo, máme ho taky. Utrácení, nákupy, body, nůž. "Do myčky nééé!!" řve na mě muž, když otvírám myčku že ho nechám umýt. Prý by se ztupil. Kroutím očima, ale akceptuju to.

V následujících dnech se dějí zvláštní věci. Nůž neskončil v šuplíku mezi ostatními. Je na lince na vyhrazeném místě a Zdenda něco štrachá ve sklepě. Jestli přijde s lanem a igelitovým pytlem, je to pro mě znamení sbalit děti a odjet k mamince. Naštěstí přichází jen se starým zrezlým stojanem na nože.

Nůž z Lídlu má svoje prominentní místo ve zrezlém stojanu uprostřed linky. Stojan všude překáží. Následuje několikatýdenní válka o to, kde bude nůž. Trpělivě ho dávám do šuplíku a stojan schovávám na nejrůznější místa domácnosti. On zase trpělivě stojan nachází a vrací nůž do stojanu. Vše v klidu, tiše, zdá se, že nás to oba hrozně baví.

A pak se to stalo! Nůž jsem umyla v myčce. Ano. Opravdu. Zdendovi vyběhly žíly na krku. "Uřežu ti obě ruce", cedí mezi zuby, zatímco nůž brousí, leští a vrací do stojanu. Ten nůž mu mění osobnost!

A pak se stal omyl č. 2, s nožem jsem se snažila ukrojit chleba. " Néééé" , volá můj muž, ten není na chleba! Vyskakuje mi žilka na krku: A na co teda je, na co teda je???? Blížím se šouravým krokem k muži, nůž si přehazuju z levé do pravé ruky a naopak. Vidím černě a asi vypadám zle. Děti, běžte si hrát do pokojíčku, pronáším klidným hlasem aniž bych spustila pohled z mého Pána Nožů.. A je to, teče krev, řvu, Zdenda se chechtá. Fikla jsem se do prstu.

Ponaučení? Nepodléhejte sbírání bodů v obchodech. Jde fakt o život!

V čekárně

V čekárně... k tématu týdne Blog.cz

Na schodech k čekárně jsem nehezky zakopla a nehezky nadávala. Tím jsem dala signál zubní hygienistce, že jsem dorazila. Bylo to bez čekání. Odpadlo mi zbytečné klepání na dveře. Otvírají se dveře ordinace, jdu dál. Proběhne zubní hygiena, copak hygiena.. to je špatné označení.. jsou to jatka!! Z dásní mi crčí krev, pulsují mi všechny zuby v hubě, dokonce i ty, co už tam dávno nemám. Přemýšlím že je to celkem škoda přijít o tolik krve, dala se přece darovat. Konstatuji té milé slečně, že mám ty dásně pěkně rozmr.. byť slovo nedopovím, chápe a hihňá se na mě svými stříbrnými rovnátky. Usuzuji, že je potřeba se náležitě odměnit za ta jatka.

Běžím do nejbližší parfumerie, protože jsem toho rána vystříkla poslední dávku parfému. A teď který, svěřuju se paní, že na papírku voní všechny parfémy hezky, ale jak to dám na kůži, tak mi to nevoní. To je jasný, mám si to prý nastříkat všechno na kůži. Po pátém parfému už lehce umdlívám, ale zadařilo se, jeden vybírám a pádím na poštu.

Stojím ve frontě, za sebou slyším malé dítě, jak říká mamince:

"Tady něco hrozně voní mami."

Začíná mi to docházet, to "to" jsem já. Připadám si jako obří vonná tyčinka. Táhne se to za mnou jak ten tenký pás kouře. Nejdřív se za to trochu stydím, ale po pár minutách si připadám jak Cyril a Metoděj, co přinesli písmo na Velkou Moravu. Já přináším na Českou poštu vůni. Přicházím k vám, ke smraďochům, přináším poselství vůně. Všichni dýchejte zhluboka, ať se vám roztáhnou hrudní košíčky. S hlavou vzhůru vyřizuji svůj balík a vonná tyčinka odchází z pošty.

Tak jsem to dneska přežila, popíjím večerní vínko a rozmr.. dásně pomalu přestávají bolet.

A kdo jste ještě nebyli na zubní hygieně, nečekejte, a něco hezkýho si pak kupte :-).