Vybel balvu

Dívám se na svoje okousaný nehtiska a říkám si, kurnik Helga, udělej se sebou něco, na tohle se už nedá koukat. A tak jsem šla. Je neděle, nějak kolem oběda, běžím k nejbližším vietnamcům, byť znám jednu skvělou hezkou českou manikérku, ale prostě chci zkusit ty hnusný umělotiny, chci si nechat obrousit nehty na maso, abych si pak vážila zase klasické manikůry.

Vcházím, ani se nestihnu nadechnout, a už se na mě vrhá vietnamka, přisouvá stojan asi s 100000 barvami . Ptá se: "Cete píčí?" Trochu se děsím, že rozšířili svoje služby o úpravu "spodku", kroutím hlavou, až když přichází další zákaznice a na stejnou otázku odpovídá "vodu prosím", dochází mi smysl otázky. A už pilujeme, lepíme, brousíme. Vietnamka se jmenuje Soňa, má to napsané na lampičce.

Soňa udržuje přirozenou konverzaci, což si na ní cením, říká třeba: "Vybel balvu". Stojan za mými zády mě opravdu láká k tomu, abych si vybrala nějakou z barev, snažím se vytočit hlavu do úhlu, jaký snad umí jen sova sněžná. Vzdávám to, prostě řeknu nějakou červenou. V rámci udržení konverzace jí sděluju, že chci krátký kulatý nehty. Ona konverzuje dál: "Vybel balvu", zkouším otočku hlavy, zase bez úspěchu. Když je taková hovorná, ptám se na oplátku, jestli se jí nestýská po domově. Nechápe otázku, vysvětluju co znamená slovo "stýskat" a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila nové české slovo.

Prý se jí nestýská, stýskalo se jí první dva roky, ale teď už se jí tu líbí a navazuje na svou mantru: "Vybel balvu", rozpačitě se usmívám, Soňa se na mě chápavě podívá "nemůže vyblat? Poladím" A už mi radí, že č 153 je hezká, jo, třeba tu stopadesáttrojku si vybírám, bude to takové malé překvapení.

A už lakujeme, padá mi kámen ze srdce, je to fakt červená. Nudím se, oči mi těkají po salonu, zaujalo mě na zdi vylepené heslo na wifi:

Tominguienchongduibachben

Soňa povídá: "Ceš uplavit obočí?"

"Ne, díky, upravím si ho sama"

"Nabalvit?" nevzdává to..

"Ne díky."

"Pedikůru?"

"Ne díky."

Vzdává to. Říkám "a neděláte taky liposukce? Tu bych docela brala" Nechápavě se na mě dívá, musím jí vysvětlit, co je to liposukce a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila další krásné české slovo.

U pultu vedle nás probíhá úplně stejná konverzace. Jenže druhá zákaznice evidentně neměla to štěstí a neabsolvovala "Kurz asertivity" jako já, a neumí říkat asertivní ne. Slyším jejich hovor:

"Ceš uplavit obočí?"

"Jé já už mám hlad, musím domů na oběd, dneska už to nestihneme, ale příště jo?"

"Nabalvit?"

"Ne já fakt už umírám hlady, normálně bych tady zůstala, ale musím domů na oběd"

atd. prostě slabota, slabé argumenty, slabé "ne"

A příště už jí dostanou. Ji a její obočí.. A jednou dostanou i vás.. jo i tebe..

Datluji na počítači svými rudými nehty a vzpomínám na Soňu, v uších mi stále zní:

"Vybel balvu"