Homeless office

Dnes jsem absolvovala úspěšně home office společně s marodným dítětem. Náležitě si ten stav užívám, tepláky, špinavé tričko, bez make-upu, bez hřebenu, omáčka od oběda mi zasychá na bradě. Začíná konferenční hovor ve 12:15. Překvapivě se chce zahraniční IT mládenec bavit přes videokonferenci. A dopr.ele, hledám hřeben, chci si běžet vzít aspoň lepší vršek, nejde to, sluchátka mají drát. Olizuju omáčku z brady, upravuju vlasy, dívám se na tričko, které vypadá spíš jak omaštěné pyžamo s dírou a obrázkem lebky, vlastně je to pyžamo. Tepláky a tlustý ponožky neřeším, ty na kameře nebudou vidět, sundavám z vlasů čelenku s beruškami, kterou jsem si zapůjčila od Zorky. Ze stolu odstraňuju hračky, posmrkané kapesníky, nakousané jablko. A doprčic, za mnou je v pozadí nástěnka, je tam i mimo jiné fotka mě samotné v rozpuku puberty, pár dětských výkresů. Strhávám z nástěnky všechny doličné předměty. Zahraniční IT kolega začíná ztrácet trpělivost, Hello,can you hear me? Ale jo, slyším tě, ale fakt nemůžu, vymlouvám se na technické problémy, když zrovna zamykám Kvítka na chodbu, aby mi nelezl do záběru. Omáčka olíznutá, vlasy jakž takž, makeup už nedávám, umaštěné tričko s lebkou už taky nestíhám, nu což, jdu do toho, klikám na videokonferenci a prásk. Vypadla wifina. Klesám do židle a těžce oddychuji, to bylo o fous. Vypadat jak homeless na home office se nevyplácí.