Bílý sex

Koupila jsem sýr. Parmezán. Vůbec mi nepřišlo divný, že by 800 g blok stál 60 Kč. Doma Zdenda otevírá ledničku, aby provedl každodenní rituál uctění svaté lednice (o rituálu více na konci článku), a povídá, že jsem hrozná frajerka. Jeho kompliment mě děsně potěšil a trochu se i červenám. "Jsi frajerka, že kupuješ sejra za pětikilo!"

Pak mám asi pětiminutový výpadek paměti. Když se probírám z mdlob, uvědomuju si, že ta cena byla za sto gramů, což by u Parmigiano Reggiano asi i odpovídalo. "Ale.. ale.. ale.. mělo to oranžovou cedulku, to znamená, že je to hrozně levný a že to musím okamžitě vsunout do košíku! " Bráním se, supím, nadávám na Lidl, na marketingové oddělení Lidlu, na prodejní oddělení Lidlu, i na ty chudáky na kase, nenávidím tu hnusnou oranžovou cedulku, ale ve skutečnosti jsem naštvaná sama na sebe, jaký jsem debil.

_pixabay.com

Od té doby se stává sýr Zdendovou měrnou jednotkou. Hledali jsme například na netu, kolik stojí nějaká bankovní služba. Mně se zdálo 1500Kč za rok moc, Zdenda mne něžně pohladil po vlasech a říká mi, že to jsou jenom tři sýry, to zvládnem.

Další den něco hrozně páchne v ledničce. Zdenda koupil francouzský plísňový sýr za "pouhou" stovku, něžně mě hladí po vlasech a říká "Vidíš, jde koupit i levnější sýr". A nezapomene podotknout, že ho celý velký nákup stál stejně jako moje tři sýry. Dneska byli se Zorou u kadeřnice, ještě se ani nevyzuje a už na mně volá, že ta kadeřnice pro dospělého a dítě stojí míň, než můj sýr.

Už týden večeříme špagety s parmezánem. 200 g je už spotřebovaných, tak ještě 3 týdny a můžeme tuhle sýrovou kapitolu uzavřít. Zdenda ji tedy neuzavře asi nikdy.

A k tomu ledničkovému rituálu. Každý večer se jako muslimové modlící se k Mekce modlíme kdekoli v domě směrem k ledničce. Poklekneme, klaníme se, děkujeme za ty dary. Poté ji posvátně otvíráme a nahlížíme, co v ní je nebo spíš není. No a pak se nažereme. Říkáme tomu bílý sex. Znáte bílý sex? Lednička, mrazák, mikrovlnka, sporák..

Moje velká řecká tlustá oslava

Už podruhé jsme absolvovali jednu dětskou řeckou oslavu narozenin. Řekové to mají prostě jinak, je to taková naše svatba středního formátu, 30 dospělých a zhruba stejně dětí. Pronajatá italská restaurace. Řev jako kráva. Fakt sorry za ten výraz, ale to se nedá prostě popsat, to sem musí zažít. Letos se oproti loňsku účastní i řecká babička a prababička. Usmívám se na prababičku a okamžitě se mi vybaví ten známý film o řecké tlusté svatbě. Babička má typické černé šaty a je typicky svérázná.

V restauraci se mísí další minimálně tři národnosti návštěvníků, jsou to kolegové z práce otce oslavence a jejich děti, pak různí známí. Je to velká divočina, děti hrají mezi stoly střídavě vybíjenou, na honěnou a na schovku. Číšníci jsou tipuji Italové, nebo něco podobného, s klasickými gesty děti vyhánějí (ale jen když se nedíváme) před námi se na ně usmívají a hladí je tou rukou, ve které zrovna nemají deset talířů.

Postupně na stole přibývá jídlo, řecká klasika, tzatziki, gyros.. Po očku sleduju prababičku, která těká přísným řeckým okem po všech pokrmech, kontroluje konzistenci tzatziků, převaluje na jazyku a čekám kdy z ní vypadnou řeči o buketu a tak. Tzatziki prošly kontrolou kvality, tváří se spokojeně. Oblíbila si celkem Kvítka, protože sedí vedle ní, dolévá mu limču a nutí ho hrát si s balónky. Kvítkovi se moc do balónků nechce, ale její přísné řecké obočí udělá mikroskopický pohyb a on poslušně plní veškeré její přání, i když jí vlastně nerozumí. Nechápu, mně třeba rozumí a nic neplní. Snažím se okoukat ten trik s přísným obočím.

Konverzuji s babičkou, no konverzuji, přeřvávám ten řev a hudbu. Babička umí trochu anglicky. Vyprávím jí o tom, jak se nám líbilo na Rhodosu a Lefkadě, a jak je Řecko pro mě fakt nej místo na dovolenou (a to fakt nepodlézám a nekecám, žádná jiná země je ještě nepřebila a ani nepřebije). Probereme situaci s uprchlíkama a už se nese dort.

Následuje zpěv "Happy birthday" nejdřív anglicky, pak česky, řecky a ruská menšina spustí i po jejich a je to komplet. Po deseti minutách lekce divného multilinguálního zpěvu se servíruje dort. Prababička nervózně mlátí vidličkou do fondánu a křičí něco řecky, dort kontrolou kvality neprošel.

Přichází čas na ohňostroj. Děti už se houfují na dvoře před restaurací, bouchají první petardy. Slyším ale hrozné kňučení, v koutu dvora se krčí pes, který se právě posral strachy. Nikdo si ho nevšímá, což mě hrozně překvapuje, to kňučení je srdcervoucí, zastavuju odpalovače a omlouvám se přibíhající majitelce, že si psa nikdo nevšiml. Rychle odvádí psa a odpaluje se dál. A karma je silná věc. Jedna petrada je vadná a neletí do nebe, nýbrž zakrouží nad dětmi a napálí to do blízkého domku. Teď jsme se všichni taky posrali. Jižní národnosti se rychle oklepali a odpalují dál, nás pár středoevropanů si odvoláváme děti a couváme do bezpečné vzdálenosti, s jednou maminkou se vzájemně přistihneme jak mumláme, kdy už tohle skončí. Děti samozřejmě nadšené, těm je to jedno, kdyby jim rachejtle ustřelila hlavu, budou se z toho radovat.

Oslava je u konce, hosté odjíždějí, ještě koutkem oka pohlédnu na černou skvrnu od rachejtle na blízkém domku a druhou černou skvrnu prababičku, která nese ještě Kvítkovi k autu pár balónků, které on sice nechce, ale s úsměvem si je bere. Tak zase za rok. Tedy pokud hostitelé nenajdou tenhle článek a nehodí si ho do překladače. Ale jinak je to moc hezká oslava, na kterou celý rok vzpomínáme. To už asi nezachráním.