Moje velká řecká tlustá oslava

Už podruhé jsme absolvovali jednu dětskou řeckou oslavu narozenin. Řekové to mají prostě jinak, je to taková naše svatba středního formátu, 30 dospělých a zhruba stejně dětí. Pronajatá italská restaurace. Řev jako kráva. Fakt sorry za ten výraz, ale to se nedá prostě popsat, to sem musí zažít. Letos se oproti loňsku účastní i řecká babička a prababička. Usmívám se na prababičku a okamžitě se mi vybaví ten známý film o řecké tlusté svatbě. Babička má typické černé šaty a je typicky svérázná.

V restauraci se mísí další minimálně tři národnosti návštěvníků, jsou to kolegové z práce otce oslavence a jejich děti, pak různí známí. Je to velká divočina, děti hrají mezi stoly střídavě vybíjenou, na honěnou a na schovku. Číšníci jsou tipuji Italové, nebo něco podobného, s klasickými gesty děti vyhánějí (ale jen když se nedíváme) před námi se na ně usmívají a hladí je tou rukou, ve které zrovna nemají deset talířů.

Postupně na stole přibývá jídlo, řecká klasika, tzatziki, gyros.. Po očku sleduju prababičku, která těká přísným řeckým okem po všech pokrmech, kontroluje konzistenci tzatziků, převaluje na jazyku a čekám kdy z ní vypadnou řeči o buketu a tak. Tzatziki prošly kontrolou kvality, tváří se spokojeně. Oblíbila si celkem Kvítka, protože sedí vedle ní, dolévá mu limču a nutí ho hrát si s balónky. Kvítkovi se moc do balónků nechce, ale její přísné řecké obočí udělá mikroskopický pohyb a on poslušně plní veškeré její přání, i když jí vlastně nerozumí. Nechápu, mně třeba rozumí a nic neplní. Snažím se okoukat ten trik s přísným obočím.

Konverzuji s babičkou, no konverzuji, přeřvávám ten řev a hudbu. Babička umí trochu anglicky. Vyprávím jí o tom, jak se nám líbilo na Rhodosu a Lefkadě, a jak je Řecko pro mě fakt nej místo na dovolenou (a to fakt nepodlézám a nekecám, žádná jiná země je ještě nepřebila a ani nepřebije). Probereme situaci s uprchlíkama a už se nese dort.

Následuje zpěv "Happy birthday" nejdřív anglicky, pak česky, řecky a ruská menšina spustí i po jejich a je to komplet. Po deseti minutách lekce divného multilinguálního zpěvu se servíruje dort. Prababička nervózně mlátí vidličkou do fondánu a křičí něco řecky, dort kontrolou kvality neprošel.

Přichází čas na ohňostroj. Děti už se houfují na dvoře před restaurací, bouchají první petardy. Slyším ale hrozné kňučení, v koutu dvora se krčí pes, který se právě posral strachy. Nikdo si ho nevšímá, což mě hrozně překvapuje, to kňučení je srdcervoucí, zastavuju odpalovače a omlouvám se přibíhající majitelce, že si psa nikdo nevšiml. Rychle odvádí psa a odpaluje se dál. A karma je silná věc. Jedna petrada je vadná a neletí do nebe, nýbrž zakrouží nad dětmi a napálí to do blízkého domku. Teď jsme se všichni taky posrali. Jižní národnosti se rychle oklepali a odpalují dál, nás pár středoevropanů si odvoláváme děti a couváme do bezpečné vzdálenosti, s jednou maminkou se vzájemně přistihneme jak mumláme, kdy už tohle skončí. Děti samozřejmě nadšené, těm je to jedno, kdyby jim rachejtle ustřelila hlavu, budou se z toho radovat.

Oslava je u konce, hosté odjíždějí, ještě koutkem oka pohlédnu na černou skvrnu od rachejtle na blízkém domku a druhou černou skvrnu prababičku, která nese ještě Kvítkovi k autu pár balónků, které on sice nechce, ale s úsměvem si je bere. Tak zase za rok. Tedy pokud hostitelé nenajdou tenhle článek a nehodí si ho do překladače. Ale jinak je to moc hezká oslava, na kterou celý rok vzpomínáme. To už asi nezachráním.