Vytáhli jsme sáňky a hurá na nejbližší kopec společně s dalšími tisíci obyvateli našeho města. Letos jsem si uhnala prvně v životě vánočního housera, tímto bych chtěla poděkovat houserovi že kromě nočních porodních bolestí mě požehnal naprostým klidem a odpočinkem v ten sváteční čas. Ležení se ale negativně promítlo jak na váze, tak na kondičce, když jsem si našich patnáct schodů musela dělit na třetiny a v průběhu výstupu odpočívat, usoudila jsem, že je na čase začít zase sportovat. Housera prostě musím ubít mokrým chladem a pohybem, dost bylo suchého tepla a klidu.
"Mami, tak to zkus, svez se se mnou", prosí mne se sepjatými rukavičkami Kvítek a nabízí sáňky. Sáňky jsme kupovali, když byla Zora ještě mimino, jedná se o super závodní kousek s nosností do 50 kg, tudíž na spolujízdu naprosto nevhodné. Na kopci se sešli místní romové, nejprve se nahoře postrkují, připomíná mi to dokument o tučňácích na ledovém útesu. Tučňáci se tak dloho pošťuchují, až ten nejnešikovnější spadne do vody a když ho nic nesežere, skáčou tam i ostatní. Nejslabší tučňák z party- vytřeštěné hnědooké batole na bobech s volantem je strčeno z kopce. V půlce kopce začnou ostatní lehce panikařit, mimino neumí zatáčet natož brzdit. Vychytávám letící mimino levitující za přírodním skokánkem, jeho starší sourozenci nebo rodiče, nevím, mi děkují a posléze všichni svorně bourají do jediného stromu na svahu, vzdávají to se slovy že "Cigání dyk more neumí bóbovat" a odchází.
Stmívá se, na blízkou lavičku usedl pán, zřejmě venčí psa, dávám pozor, aby do něj děti nenajely.
V roli zachránce zůstávám dál. Na kopci nyní může vyniknout asi tak 4 letý Denis. Denis má prasklé boby a ulomené brzdy. Denis je nesmrtelný. Už dvakrát vzal strom, jednou zeď přilehlého Baumaxu. Pokaždé vyskočí, oklepe sníh a zvolá "To bylo super" a "Jedu ještě!" Ve mně a ve dvou dalších matkách pod kopcem se probudí instinkty divokých matek lvic a s písní na rtech "Hakuna matata" si stoupneme na nejnebezpečnější místa a Denise vychytáváme. S lehce naraženými holeněmi od bobů ale s dobrým pocitem u srdce, že jsme dnes už po osmé zachránily život malého Denise.
Nakonec mě přemůže mráz a navzdory nosnosti a housera usedám na sáňky a jedeme, sáňky přežívají. Kvítek spokojen. Záda drží. Denis radostně křičí vzpříčen ve křoví, které jsem přestala jistit, "Super, jedu ještě."
Pán na lavičce se podivně klepe. Asi je mu zima. Helgo mysli. Hledám toho psa, kterého venčí. Kterej blázen vydrží takhle dlouho sedět na lavičce. Pes nikde. Pán se klepe. Dochází mi to. Pán sice venčí, ale ne psa. Kvítku jdeme! Taktně ještě poučím ostatní osazenstvo kopce a kopec se vylidní.
"To jsme si užili mami viď?" říká mi cestou domů Kvítek. Přitakávám "Jo jo, nejen my jsme si užili."
Takže tak
A jak si užíváte sněhu vy?
Ilustrační fotografie z blízkých kopců, kde nebylo třeba vychytávat děti, tudíž byl čas na focení:
