O hraboších a úchylech

Přemotivována „balícím“ zážitkem na mé poslední cyklovyjížďce opět usedám na svůj stroj s očekáváním, co zábavného zažiji dnes. Tentokrát si dám cíl 30 km, sice vím, že pak nesejdu druhý den schody, ale je to potřeba. Vybírám kopcovitý terén, ve Pcherách funím do kopce po silnici a naproti mně pěkná, udržovaná starší paní, vyfiknutá, nalíčená, nejde se na ní aspoň na vteřinu nepodívat. Kouknu na ní a ona vyloženě na ten kontakt čeká a volá na mě: „A že se vám chce v tom vedru šlapat do kopce!“ Moje tiché vytí, kňučení, chrčení, pláč, smích, sípot a vrzání kolen jsou jí odpovědí. Nechce, ale co mám dělat karanténa + dovolená = 5 kg navíc. Zamačkávám sebelítostivou slzu v oku a chrčím dál. V polích mi mezi koly probíhají stovky hrabošů, mají štěstí, že jedu tak pomalu. Z okna ve Švermově na mě volá zfetovaný cigoš, jestli chci š..kat.  Už si začínám na to balení zvykat, i když musím uznat, že tato forma dvoření je poněkud výstřední. Vjíždím do lesa a na lavičku usedá právě cyklista a je na něm cosi podivně nevyváženého. Jeho dres je zvláštní, aha, má na sobě jen vrchní část. Sedí na lavičce holou pr.elí a chystá se právě k velkolepému honu. Šlápnu do pedálů, aby ho náhodou nenapadlo mě pronásledovat s holou řiťkou na kole. Při představě, jak by to vypadalo asi zepředu, zvýším rychlost na závratných 13 km/h. V tom momentě mě předbíhá běžec. Trochu mě to naštve, ale musím ocenit, že tento sportovec má na rozdíl od toho předchozího i spodní část oblečení.  Z kopečka mu obrazně natrhnu legíny.  Cestou stihnu ještě udělat pár ilustračních fotografií, protože už teď vím, že mám zase o čem psát.

 

Odpočinek mezi hraboši

Majestátní kousek, tak velký, že byl vidět při jízdě na kole, pro tohle stojí za to zastavit :-)

Odpružená vidlice, základ  pro silnice Středočeského kraje

Takže tak.

 

Vaše Helga

Nesbalená

Kdy mě oslovil nějaký muž a pozval mě třeba na kafe? Když nebudu počítat podnapilá drmolení na diskotékách a klubech, tak snad jen jednou, asi tak v šestnácti. Připadala jsem si prašivá. Kdykoli jsem někam šla s nějakou hezkou kamarádkou, všichni se mohli zbláznit z ní, mě si nikdo ani nevšiml, výhodou pařeb s hezkými kamarádkami bylo akorát to, že jsem prostě vždycky tak nějak zbyla na kamaráda, který stejně pošilhával po ní, ale holt se musel spokojit s tou divnou vtipnou, místo té žádoucí krásné, že jo. Nebyla jsem žádná příšera, ale nemám prostě dlouhé blond vlasy a anorektickou postavu. Vypěstovala jsem si za ta pubertální léta úplnou nenávist k povrchnosti druhého pohlaví a mám jí dodnes. Málokdy se najde muž, který má adekvátní ambice co se týče žen. Ale většinou míří o čtyři příčky výše, než je on sám. Setkávám se s tím dodnes. A hlavně, vůbec nejsem zvyklá na to, že by mě někdo balil. No a dneska si tak jedu na kole a najednou se mnou souběžně jede cyklista a ptá se, kudy jedu. Překvapena oslovením odpovídám: „Rovně“. „Tak jedem“ odpovídá on, a jedeme spolu asi tři sta metrů. Za těch třista metrů mi proběhne hlavou:

• Je to masový vrah

• Je to úchyl

• Viděl mě proboha jenom zezadu, ten už musí být fakt zoufalej

• Jsem vdaná!

• Jestli si ze mě nedělá prdel, tak to mi lichotí.

• Dělá si ze mě prdel.

• Ty vole, kde jsi byl, když mi bylo šestnáct he? Jsi čuměl po mých blond kamarádkách a teď jsem ti dobrá co?

Tok myšlenek přerušuje dotazem: „Kolik už máš kiláků?“ „Málo“ Odpovídám stroze, protože nás učili na kurzu sebeobrany se nevybavovat s cizíma lidma.

• Je to vrah, je to jasný

• Nebo mě fakt balí

• Ne, je to vrah

„A nešla by jsi na kafe?“ „Promiň, ne.“ Nesměle odpovídám.

• ty vole mám dvě děti a jsem šťastně vdaná,.

"Čau," loučíme se na křižovatce, kvapně odbočím, jedu domů.

"Tak Kvítku, mohl jsi mít nového tatínka," vyprávím veselou příhodu doma. Říkám Zdendovi, ať si mě váží, protože venku na mě stojí fronta nadržených, svalnatých, kávomilných cyklistů v přiléhavých legínách. Když to shrnu, zájem cizího kolemjedoucího cyklisty mě potěšil, o to méně Zdendu.

Takže tak.

Vaše Helga

Slovinsko potřetí a naposledy

Přejíždíme do posledního místa- historické město Ptuj s termálními prameny. 

Ptuj

Na místě se vytermálujeme až hanba, navštívíme Ptujský hrad včetně expozice masopustních masek.

Začínáme se loupat a stýská se nám po domově, kde nám teče střechou do domu díky odbornému zásahu řemeslníků před dovolenou. A pracuje nám tam anarchistický obkladač, který obkládá velmi rychle, zato nekvalitně.To nás trochu znervózňuje. 

Kvítek se diví, proč má u postele mravence. Mravenci vytvořili cestičku na balkon a něco dychtivě  z bytu odnáší. Každý jeden menší či větší kousek. Zkoumáme, co to odnáší z našeho apartmánu? Rozluštěno, jsou to kousky naší kůže. Aspoň někdo má z našeho hadího svlékacího období radost. Odjíždíme o den dříve domů, protože poslední ubytování za prvé hrozně smrdí, za druhé máme v sousedním bytě asi dvacet podnapilých Rusů a tím nemyslím brouky, za třetí máme pocit, že ještě jednou se namočíme do termální vody, tak se seběhnou místní řezníci a začnou nás porcovat. Ale bylo tu krásně, nejkrásnější byly ty hory, určitě se tam ještě někdy vrátíme.

Takže tak.

Vaše Helga

Nejstarší památka Slovinska Ptuj - Orfeův památník 2. století -  dříve sloužilo jako pranýř. 

Kreativní asfalt Ptuj

Západ slunce Ptuj řeka Dráva

Velký Vezíre, děkuji

Když jsem před měsícem pláchla z blog.cz, nejdřív jsem si myslela, že těch mých pár článků prostě jenom zkopíruju a nazdar, ale je to děsná práce.

Tak budu mít prostě část blogu  na blog.cz a navazovat s novými články budu na bloggeru, byla moje teorie. Teorie skončila před pár dny, blog. cz končí, musím to vyřešit.

Požádala jsem tedy nadšence, o kterých jsem věděla, že svými geniálními mozky vymysleli způsob, jak blog převést. Kdokoli umí vytvořit program, je pro mě vyšší kasta, jeho výsost, božstvo, vesmír, Budha, Aláh, Svatý Dyndy, Svatá Dala, Svatá Nedala, velký Manitu. Prostě uctívám je a klaním se a děkuji za převod, nadosmrti se budu k božstvu modlit a při každém novém článku zapálím vonnou tyčinku na počest Velkých Vezírů Veroniky a Martina a budu kolem ní minimálně pět minut divoce tančit, až protančím svoje mokasíny. Děkuji. 

https://blog.veruce.cz/migrace-z-blog-cz-na-wordpress/

Slovinské móře

Předchozí díl cestování po Slovinsku zde 

Hory, řeky a jezera nechaly laťku hodně vysoko. Druhá destinace je ve vesnici Korte, tedy jižně, blízko moře. Bydlíme v bytě přímo u věže kostela uprostřed vesnice. Cestička se k němu vine úzkými romantickými uličkami, které byly stavěny tak akorát na šířku dvou koňských zadnic. Odřít zde auto je skoro nutností, nicméně nám se to naštěstí nepodařilo. Cesta k našemu bytu:

Kvalita ubytování má sestupnou tendenci, tedy byteček je pěkný, prostorný, nic mu nechybí, jenže to spaní.V ložnici je společná deka! Po 17 letech partnerského života se chcete v noci zejména vyspat. U apartmánu s palandou a s manželskou postelí se musí počítat s tím, že tam nejedou dva milenci na líbánky, nýbrž dvě strhané trosky připravené zemřít ve spánku. A rády by zemřely pokud možno každá pod svou dekou. První dvě noci se přetahujeme, třetí noc vypínám klimatizaci a světe div se, Zdendovi je vedro, kapituluje a deku mi přenechává. V noci průběžně štěkají psi, ráno v 6:30 bijí zvony ve vedlejší vesnici, v 7:00 ten náš. Proškrabujeme krví podlitá očka a přemýšlíme, proč ty kostely bijí takhle postupně. Chodí Bůh po vesnicích podle pořadníku? Kdyby ho zvony volaly najednou, byl by přepracovaný? Málo kostelníků? Jeden kostelník přejíždí na mopedu mezi jednotlivými věžemi? Proč vůbec zvony bijí? A co na to říká Jan Tleskač? Ale abych bimbání jen nekřivdila, večer zvoní náš zvon přesně ve 21:15, čas zahnat děti do postelí a mezitím vyprávět o slovinských klekánicích, které se živí dětskými zadnicemi. Vím, moje výchova není nic moc, ale je to aspoň sranda, když už nic. Když už jsme u té legrace, tady bydlí jeden povedený páreček:

Jsme obklopeni vinicemi a jedním červeným „welcome vínem“ v lednici. Víno je tak tmavé, že ho místní nenazývají červeným vínem, ale jako víno černé. Takže Blackwine. V okolí se kromě vína pěstují i olivy. Vyjíždíme na výlety do opravdu krásných křivolakých uliček měst Piraň, Izola a Koper. Absence turistů podtrhuje malebnost pobřežních městeček. Místo vypadá velmi italsky, a dokonce když se zaposloucháme do hovoru místních, vsadila bych se, že má slovinština v těchto končinách hodně italský přízvuk.

Piran

Piran

V Koperu ochutnáme „Koprski piškot“.  Dal by se přirovnat našemu lineckému cukroví.

V Izole testujeme dezert zvaný Izolanka, který má pomerančovou chuť, a tradiční sladkost zvanou „Gibanica“ je to plněné těsto mákem, ořechy a jablky, podává se ohřáté: 

 

Já jsem živa každý den o grilovaných kalamárech, mají je všude, člověk ví, že to bude čerstvé, lahoda. 

Zdenda a děti konzumují obvykle čevabčiči, které se někde podávají s ajvarem, nebo i s hořčicí, záleží na oblasti. V horách se jedlo hodně zelí na tisíc způsobů, tady se blíží kuchyně té středomořské Sladoled neboli zmrzlina je záhada, která nás provází celým Slovinskem. Prodávají se na porce. Jedna porce je 1 až 3 kopečky, vtip je v tom, že nikdy nevíte dopředu, jakou nálož dostanete. Když si chcete dát dva kopečky, dostanete třeba pět. Když ukážete na tři příchuti, tak dostanete šest až osm kopečků. Když chcete dvě příchuti a snažíte se to vysvětlit, dostanete jeden kopeček namíchaný ze dvou zmrzlin.  Snažím se celou dobu rozklíčovat tu logiku, vysvětlujeme, jak to chceme, nic.  Záhadu jsme prostě nerozluštili.

Vyjíždíme k moři, ale je tu celkem problém s parkováním, výjimkou není ani parkovné 2 EUR za hodinu, i tak jsou pláže dost plné. Jak mi dosvědčili sami Slovinci, letos zůstávají všichni místní  ve Slovinsku a toho moře mají fakt malý kousek (47km pobřeží) a většinou se jedná o betonové pobřeží se schůdky do vody. Kvítek se cestou z pláže kroutí a tahá si za kraťasy a opět poblíž ojedinělé české rodiny, tentokráte takové trochu nóbl, řve, že si měl vzít slipy, protože se mu ty kraťasy lepí na pinďoura. 

Nakonec hledáme spíš sladkovodní koupání, zadařilo se, máme skoro soukromé jezero, které během roku vyschne a opět se další rok zaplní vodou. Ještě nevyschlo.

Takový menší rozmarýn

Hrad Predjama

Vydám se jeden večer hledat vavřín neboli bobkový list, že si pár lístečků uzmu, ale nějak se zapomenu a ujdu tak daleko a vysoko, že mi přijde sms "Vítejte v Chorvatsku" zapadá slunce, trochu kýčovité, ale prostě musím. Bobkový list jsem nenašla.

Slovinsko je země mnoha tváří, a mají opravdu všechno, hory, řeky, moře, pláně, úrodnou půdu, termály, země zaslíbená. Příště se podíváme na zoubek třetí naší destinace - lázeňského a historického města Ptuj. 

Takže tak

Vaše Helga

Slovinsko – Škofja Loka – Visoko při Poljanah

Do poslední chvíle nevíme, jestli budeme vpuštěni do země naší plánované dovolené. Situace se neustále mění, ale pár dní před odjezdem je to jasné, ČR dostává na semaforu zelenou, můžeme jet. Cesta probíhá vcelku dobře, až na jednu zácpu před Karavanky tunelem i plynule. Budeme bydlet na třech místech, abychom poznali co nejvíce slovinských koutů. Míříme k městu Škofja Loka na severozápadě v podhůří Julských Alp. Bavíme se nad nápisy ve slovinštině. První postřeh, slovinština nezná tvrdé y! Všechna „i“ jsou ve slovech měkká! Děti mumlají, že to není fér a my uznale kýváme hlavou, jak jsou ti Slovinci chytří. „Měření hitrosti“ mihla se u silnice další cedule. Voláme dozadu na děti s hranou panikou v hlase: „Děti, děti, tvařte se inteligentně! Tady se měří chytrost!“ Kvítek nasadí svůj nejbystřejší výraz, Zora naši lest prokoukla. Další nápis: „Pozor, otroci!“ a na fotografii jsou dvě děti. Se Zdendou se nám rozzáří obličeje a vysvětlujeme dětem, že ve Slovinsku dřou děti v domácnosti jako otroci a vyjmenováváme jim úkoly, které budou muset během celé dovolené plnit, aby měli z této země autentický zážitek. Děti začínají zlobit a pošťuchovat se, díky beznadějným vyhlídkám na další nejhroznější dovolenou v jejich krátkém životě.

Snažím se situaci zachránit zábavnou hrou o hledání nejvtipnějšího názvu města. Vyhrává Gabrk, to je podle mě vhodné citoslovce pro říhnutí.Znělo by to asi takto: „Náš indický kamarád dojedl dezert a na důkaz díků hostiteli se z jeho úst ozvalo grandiozní „gabrk“. Další zvukomalebné slovo je „sladoled“ čili zmrzlina, o té se rozepíšu v příštím přímořském díle. 

Přijeli jsme na malou farmu, místo se jmenuje „Visoko pri Poljanah“, kde máme pronajatý apartmán. Jsme tam jediní, ostatní návštěvníci z jiných zemí nedostali zelenou. Přivítá nás vůně krav, kdákání slepic a zurčení blízké říčky (Poljanská Sora). Prostorný byt, milí majitelé, děti dostávají povolení vybírat ráno vajíčka slepicím, zhostí se tohoto úkolu poctivě a v sedm hodin ráno hned po probuzení ještě v pyžamu jdou týrat slepice. Oblast je velmi úrodná, pěstují se tu zejména brambory alias krompir a cibule zvaná čebula v údolích. A kde končí pole, se zvedá krajina do mohutných kopců, u nás už by bývaly zvané horami, zde jsou to jen takové halabala kopečky.

Poljanská Sora

Tady bydlíme

 

Přemluvím Zdendu a zastavíme na jednom statku, chci koupit dvě kila krompir. Vítězoslavně si odnáším pět kilo brambor a dvě kila čebule. To znamená jediné, už víme, co budeme jíst příštích čtrnáct dní.

Každý den se koupeme v ledových řekách a kocháme se místní přírodou a večeříme brambory s cibulí. Kvítek rozbije svoje potápěčské brýle o Zoru, zjišťujeme, že sklo z nich není žádné plexisklo, všichni se pořežeme o miliardu miniaturních střípků. Na jezeře Bled, se ptá Zora, jestli na plovárně budou záchody, zrovna za námi jde jiná česká rodina, Kvítek jí odpoví dostatečně hlasitě: „Se dyštak vysereš do vody.“ Slovinsko přepíná ČR na barvách semaforu na oranžovou. Uf, to bylo o fous. Z následujícího ubytování nám píší, že půjdeme do karantény, až tam přijdeme. Odepisujeme, že nepůjdeme, protože už tu týden jsme. Za pár dní jsme opět zelení, teda ne my, ale semafor, takže se nás v obchodech nemusí už nikdo štítit. 

Pokračování již brzy.

Koupaliště na jezeře Bled

Bledsky grad

jezero Bled

Soutěska Vintgar

Nádherně zbarvená voda soutěska Vintgar

Náhorní plošina "Veliká planina"

Vítací kocour Ivan

Škofja Loka