O hraboších a úchylech

Přemotivována „balícím“ zážitkem na mé poslední cyklovyjížďce opět usedám na svůj stroj s očekáváním, co zábavného zažiji dnes. Tentokrát si dám cíl 30 km, sice vím, že pak nesejdu druhý den schody, ale je to potřeba. Vybírám kopcovitý terén, ve Pcherách funím do kopce po silnici a naproti mně pěkná, udržovaná starší paní, vyfiknutá, nalíčená, nejde se na ní aspoň na vteřinu nepodívat. Kouknu na ní a ona vyloženě na ten kontakt čeká a volá na mě: „A že se vám chce v tom vedru šlapat do kopce!“ Moje tiché vytí, kňučení, chrčení, pláč, smích, sípot a vrzání kolen jsou jí odpovědí. Nechce, ale co mám dělat karanténa + dovolená = 5 kg navíc. Zamačkávám sebelítostivou slzu v oku a chrčím dál. V polích mi mezi koly probíhají stovky hrabošů, mají štěstí, že jedu tak pomalu. Z okna ve Švermově na mě volá zfetovaný cigoš, jestli chci š..kat.  Už si začínám na to balení zvykat, i když musím uznat, že tato forma dvoření je poněkud výstřední. Vjíždím do lesa a na lavičku usedá právě cyklista a je na něm cosi podivně nevyváženého. Jeho dres je zvláštní, aha, má na sobě jen vrchní část. Sedí na lavičce holou pr.elí a chystá se právě k velkolepému honu. Šlápnu do pedálů, aby ho náhodou nenapadlo mě pronásledovat s holou řiťkou na kole. Při představě, jak by to vypadalo asi zepředu, zvýším rychlost na závratných 13 km/h. V tom momentě mě předbíhá běžec. Trochu mě to naštve, ale musím ocenit, že tento sportovec má na rozdíl od toho předchozího i spodní část oblečení.  Z kopečka mu obrazně natrhnu legíny.  Cestou stihnu ještě udělat pár ilustračních fotografií, protože už teď vím, že mám zase o čem psát.

 

Odpočinek mezi hraboši

Majestátní kousek, tak velký, že byl vidět při jízdě na kole, pro tohle stojí za to zastavit :-)

Odpružená vidlice, základ  pro silnice Středočeského kraje

Takže tak.

 

Vaše Helga