80 let

Včera jsem se zastavila v květinářství, máma měla narozeniny. V květinářství byla uvolněná atmosféra, bavili se na účet nebohých květin. Květinářky se hihňají jak puberťačky, některé květiny díky svým falickým tvarům získaly přízvisko ocásky, jiné z neznámých důvodů "osteospermum".  A jestli prý ty ocásky vydrží? Ptá se jedna zákaznice a všechny svým zrakem spočineme na povadlých stvolech skutečně připomínajících pánské přirození. Jiná zákaznice jí odpovídá "Takhle zvadlé to vydrží dlouho, za to vám ručím." Její muž se hanbou vsakuje do květinové výzdoby. Vznáším obavu, snad že to osteospermum snad nevoní tak, jak zní název. Pubertální syn jedné ze zákaznic hodí oči tak vysoko v sloup, bojím se aby ty bulvy neprorazily strop, hned si vzpomenu na tu pověst s čertem a Faustem a dírou ve střeše. 

Ke změně tématu dojde posléze, prý je tento víkend samá oslava 80. a 85. narozenin. Floristky vážou už dvacátý pugét pro letité dámy. A v tu ránu mi to docvakne, Heydrich, Lidice, válka. Když je válka, dělají se děti. Silné ročníky zplozené za války slaví. Výročí 80 let od vypálení Lidic mě neminulo, v týdnu jsem byla na setkání s paní Jaroslavou Skleničkovou, poslední žijící lidickou ženou, přežila koncentrák a pochod smrti, neuvěřitelná dáma. S napětím jsem přečetla "Dva proti říši" již loni a letos sledovala rekonstrukci atentátu na Heydricha. Na oslavu tohoto smutného výročí poslouchám audioknihu "Jako chlapce by mě zastřelili" - vyprávění paní Skleničkové. Fascinuje mě, co všechno dokážou lidi vydržet, aby přežili, je to takový masochistický způsob, jak si uvědomit, jakým blahobytem oplýváme. Sedím na oslavě máminých narozenin a vyprávím o květinářství, jubileích a pochodu smrti, vkusná témata na oslavu, to se musí nechat. Kvítek procedí mezi zuby, že pro něj je pochod smrti každá naše 10km túra a zakousne se spokojeně do opečeného masa.

Vím, že u nás se to moc nenosí, každý si raději od srdce postěžuje, ale ano, máme se dobře, máte se taky dobře?

Vaše Helga

Přednášky využila i ČT ke své reportáži

Pugét z květinářství

Cesta k píchačkám

Při cestě do práce vídám kavky. Chodí po sídlišti jako lidé, kývají při tom hlavami, jako by poslouchali ve sluchátkách pohodovou muziku. Vykračují ve dvojicích, odpoledne vyzobávají z chodníků kousky rohlíků vypadnuvší batolatům z buclatých ruček, ráno si vychutnávají kousky knedlíků z blitek opilců. Kladenské chodníky by se daly vydat knižně. Kladenské chodníky by se mohly zfilmovat jako napínavý thriller. Tak jako dlouhá léta existuje kulturní akce "Kladenské dvorky", udělám únikovou hru "Kladenské chodníky - projdi bez poskvrny". Cesta do práce je taková hra. Začíná mírným stoupáním, díky němu potřebuju i v zimě o vrstvu oblečení méně, než běžný člověk. 

V kopci jsou zrádné nebezpečné viklany - viklavé dlaždice, které skrývají po dešti tajné zásoby dešťové vody. Mám naučené pozice té proradné dlažby,  a přesně jako ve Hře na oliheň, i já mám takové svoje skleněné desky, některé stabilní, jiné na mne šplouchnou smrtící kladenský zatuchlý déšť smíchaný s blátíčkem pod dlažbou. Když na tebe taková nálož šplouchne, těžce to budeš v práci vysvětlovat.  Další nástrahy číhají v podobě psích hoven. Naštěstí jsou často kontrastní ku světlé dlažbě. Někteří psíci však umí vytvořit dílo s dokonalými mimikry, to jsou pak takové neviditelné pasti. Náš firemní koberec by mohl vyprávět.

Nepodklouzneš, vyhraješ. 

Nezúčastněný pozorovatel by řekl, že kopec vytančím stylem waltz, který jsem nikdy nechápala. Na konci kopce se dostávám rovnou do třetího levelu (pokud se ovšem nepodklouznu či se neošplouchnu).

Další výzva je tu,  křižuju  migrační trasu opilců z nedaleké pivnice. Úkol je jasný, vyhnout se neobvyklým obrazcům na chodníku pravidelného tvaru a párům kavek i za cenu, že ozobávají pouze rohlík, jistota je jistota. Blížím se ke stavebním buňkám, které kdosi po revoluci umístil mezi zástavbu, doteď stojí a fungují jako malá pizzerie. Zde se koncentrace kavek zvyšuje. Dvě čekají dokonce před dveřmi pizzerie, jakoby čekaly až otevřou.

 "Mámo, co si dáme k snídani?" Štěkne jedna. Druhá odpoví: "Kladenskou" (Ano, kladenská pizza tam je, ještě jsem jí neměla - šunka, sýr, brambory, cibule, vajíčko, salám) Doufám, že jí pořádně vypečou do černa, jako kladenské uhlí, na počest horníků a hutníků, na konci bych přikořenila rudým chilli odkazujícím na rudou záři.

 A to je zajímavé, nedávno jsme se s tátou přeli o tom, zda Rudá záře nad Kladnem je jen knižní výtvor Tondy Zápotondy nebo fakt existovala. Táta tvrdí, že je to jen z knihy a je ochotný připustit, že záře se linula z pecí do dáli. Podle mě záře vznikala vyléváním žhavé strusky na haldy a to pak rudě zářilo. Táta byl pracovníkem oceláren, asi bude mít pravdu, ale schválně ho škádlím:

 "Hořely haldy, od toho to rudě zářilo"

 On na to: "Na haldy se toho vozilo málo, to nemohlo zářit. To byly pece."

Chvíli ho při tom nechám, pak odvětím:"Ale stejně si myslím, že to byly haldy".

"Povídám pece!" 

Zpátky k cestě, nastává příjemnější část, z cukrářského učňáku se linou libé vůně. Po dvou stech metrech z továrny na výrobu pudingových prášků cítím zrovna vanilkovou vůni, a za dalších tři sta metrů je velká pekárna, kde ta vůně až skoro bolí v žaludku a za mnou se táhne taková slinná stopa, že místní rezaví slimáci blednou závistí.

Přicházím k posledním dvěma překážkám. Projít na úzkém chodníku skrz hordu romských teenagerů a dětí. V dobu, kdy jdu do práce, míří za vzděláním, bohužel nikoli vpravo, nikoli vlevo, nýbrž všude. Pomáhá strategie dělat, že je nevidím, zabořím oči do chodníku, rozestoupí se jako moře před Mojžíšem. Funguje to. 

Poslední level je přechod přes silnici, po které jede šňůra spěchajících kolegů z noční. Přejít nemožno. Je to sebevražedná mise, nasazuju si na čelo pásku s rudým sluncem, pomodlím se a jako kamikaze se vrhám přes přechod.  Když to přežiju, vycházím poslední mírný stoupáček a vítězoslavně si připíchnu příchod.

Podle toho, jak ten den reagují  píchačky, vím, jaký budu mít den. Když se karta nechce chytnout a píchačky reagují pomalu, obvykle je pak špatný den, padá SAP, seká se Excel a tak (to vždycky někdo vykřikne "Padá SAP! Něco si přejte!") Jinak víte co znamená zkratka SAP? Slzy A Pot. 

(Pro nepolíbené korporátem - SAP je systém na všechno- řízení zásob, účetnictví, docházka, fakturace. Je drsný, německý, strnulý a odolný vůči jakékoli inovaci.) 

A co říci závěrem. Vidíte divnou skvrnu na chodníku? Vyhněte se. Nevidíte žádnou skvrnu? Vyhněte se také. 

Takže tak, a jakou cestu do práce máte vy?

Vaše Helga

copak západy, ale ty východy slunce, to je odměna za cestu do práce

Šumná Ruda

Jedeme do Železné Rudy. Bereme sebou lyže i běžky, pro všechny případy. I když předem víme,  jestli půjdeme letos na běžky,  bude to s dětmi letos poprvé a zase naposled. Nenápadně sonduju u Kvítka, jestli se těší na běžky, prý těší, paměť je opravdu milosrdná.   Do kopce na nich neumí vyšlápnout a z kopce se bojí. Hledáme nějaký okruh s minimálním převýšením. Jenže jsme na horách. 

Na odpočinek od sjezdovek jsme zvolili rovinku na Černé jezero. Trasa byla krásně zledovatělá, plná větviček, jehličí, psích hoven a ušlapaná pěšími turisty. Jakýkoli pokus předchozích běžkařů o udržení stopy byl společně s naší představou idylické vyjížďky zadusán do ledu. Děti si vzpomněly, že loni v Krušných horách byly takové ty dvě čáry, které vám drží běžky u sebe. Ano stopa. Každopádně příští rok si aspoň všichni budeme vážit jakékoli stopy a přísahám bohu, že pokleknu a opatrně ji políbím až ji uvidím. Zhruba v půlce cesty Zora zjišťuje, že nemá bodec u hůlky, Zdenda gentlemansky vymění hůlky se Zorou a poté legračně zavrávorá (Zdenda), opře se o hůlku z půjčovny a láme ji. Poskytli jsme hůlkám důstojný odchod z tohoto světa.

Vosk podkluzuje.  Demotivace roste snahou nepodkluzovat nejen dozadu ale i doprava a doleva.  Odrazit se dá jen na větvičce, šišce či zmrzlém bobku. Kvítek už nemůže a Zdenda  odrážeje se jednou hůlkou se hrdinně šoupe všemi směry do cíle. Nakonec jsme se rozdělili, muži jdou zpátky pro boty, my se se Zorou posunujeme směrem k jezeru. Chodci, kteří nás předešli cestou, už se od jezera vrací, to znamená jediné, musíme si sundat běžky, jestli tam chceme dojít ještě dneska. Docházíme do cíle, kvůli blížící se vichřici udělám rychlou fotku místa, kde si myslím, že se jezero nachází a šlapeme zase zpátky. Mám namožená třísla a rukama už se nemůžu ani odrazit. 

Následující dny už nelyžujeme, prší, vichřice, konec světa.  Trávíme dva dny v německých aquaparcích a termálních lázních. Němci nezklamali, s neuvěřitelnou důsledností kontrolují certifikáty, občanky, pasy, trochu se bojím, jestli nebudeme muset být v bazénu s respirátorem, naštěstí ne. Shodou okolností právě čtu knížku o holokaustu (Narodili se aby přežili) a vidím až děsivě mnoho podobností. Neříkám, že pravidla se nemají dodržovat, ale snad to jde i v klidu a s rozumem. Moje životní motto je, zlatá střední cesta. Ještě teď mi zní v uších fašisticky panovačně štěkavě vyslovené "Ausweis!" (Průkaz)

Zmlsaní z maďarských termálů, kde kromě gerontosekce jsou také části pro děti, zažíváme překvapení. Zde jsou celé lázně obsazeny německými a rakouskými seniory. Naše děti jsou v areálu jedinými dětmi. A my se Zdendou jsme nejmladší dospělí. Jedná se o sirné lázně. Kvítek se bojí, že jsou jedovaté a nechce do vody. Ale pak přesune svou pozornost na vysoký počet svraštělých postav a hlasitě se tomu diví. "Ti lidé vypadají jako vyfouklé balónky." Naštěstí jsme tam jediní Češi. Je to zvláštní, chtěli jsme tam strávit půlku dne, místo toho už se po půl hodině nudím. V sauně jsme byli předchozí den v aquaparku, kde byl věkový průměr o 50 let nižší, i tak to nebyl hezký vizuální zážitek. Tady slovo sauna nevyslovím ani já ani Zdenda, a to saunování milujeme. Děti jsou naštěstí spokojené, jim stačí, že se nachází ve vodě. Po pár hodinách navrhuju, že budeme ve vodě hrát důchodcovskou babu. Pravidla jsou následující, honíme se velmi pomalou rychlostí, jakmile někdo udělá prudký pohyb, dostane trest, musí splývat po hladině a hrát mrtvolu. Já vím, je to neuctivá a sarkastická hra. Já mám staré lidi ráda a mám k nim úctu, ale černý humor a etika dohromady nejdou. 

Příjemně unaveni se ještě zastavíme v železnorudské pohádkové cukrárně. Není to úplně typická cukrárna. Většina rodičů tu popíjí vínko,  děti si hrají ve zvukotěsné místnosti (tedy naše už ne), a já oceňuji tento nápad. Majitelé cukrárny to pochopili. Rodiče malých dětí potřebují alkohol a zvukotěsnou místnost. Je to taková skrytá hospoda pro zhrzené unavené matky, hospoda pod nálepkou cukrárny. Chválím majitelce geniální myšlenku. Přiznává, že se tam rodičům líbí, že zde dokonce čepují prosecco a prý už padly i návrhy místnost pro děti vypolstrovat a zevnitř dát místo kliky kouli. Společně se zasmějeme. Děti se tedy moc nesmějí, jen my dospělí. Místo dortíku si dávám víno a vzpomínám na hodiny v dětských herničkách, kde jsme většinou trávili s dětmi krátké zimní dny, ach to byly časy.

Večeřím syrečky a využívám poslední zbytky rozbředlého sněhu na večerním lyžování.  Kotvy pomáhá nandávat zejména ženám veselý  vlekař pod vlivem. Kdybych měla sjezdovku v Čechách s našim kolísajícím počasím a vládními opatřeními, taky bych pila, nemám mu to za zlé.  S rostoucí hladinou rumu v krvi roste jeho nahodilé osahávání zadků. Je pravda, že v mém věku mě jakýkoli náznak zájmu stran opačného pohlaví může už jen těšit, nicméně jsem vdaná žena, tudíž při další jízdě dýchnu svůj syrečkový odér ve směru rumového odéru a po zbytek večera si kotvu beru už sama. 

Toliko k našim jarním prázdninám. A jak jste na tom s lyžováním, termálováním a osaháváním vy?

Takže tak.

Vaše Helga

Tajemství zoologické zahrady

Našla jsem doma na polici dobře uloženou roční permanentku do pražské Zoo. Kvítek ji vyhrál někdy na začátku pandemie v soutěži pro děti zaměstnanců u Zdendy v práci. Kolikrát jsme tam byli? Ani jednou přátelé. A permanentka končí za dva měsíce. 

 "Jedeme! Gorila Kamba má narozeniny!" Volám k otrávené rodině. Začíná klasické sebedestruktivní ráno před výletem. Zdenda se raději předávkuje lékem na cukrovku a dostane hypoglykemický záchvat, Zora otočí očima o 365 stupňů a prý radši bude uklízet pokojíček, než jít do zoologické, jediný Kvítek se nestihnul otrávit nebo zranit, jdeme jen my dva. Můj ty Tondo, já budu nutit děti do Zoo! Naposledy jsem v pražské Zoo byla před devíti lety a musím uznat, že se toho hodně změnilo. Nadšeně pobíhám od výběhu k výběhu, Kvítek mi po půl hodině stroze oznamuje, že tu se mnou jako nehodlá strávit celej den. Vypadá to, že se naše role vyměnily, vzal mě do Zoo syn.

Jít do zoologické v zimě je terno. Zvířatům chybí lidi. Teskně na nás - na pár otužilých návštěvníků- volají, pískají, kvílí ze svých klecí, terárií a výběhů. Zahvízdají na nás papoušci patagonští. Přijdeme blíž k voliéře, přiletí a dívají se na nás se stejným zájmem, jako my na ně. Role se obrátily i zde. Pro zvířata jsme větší atrakce my, než jsou oni pro nás. Kdo tu vlastně pro koho je? 

Papoušci patagonští nás nejdříve nalákali hlasitým zahvízdáním, přiletěli blíž, aby se na nás podívali.

Želva obrovská čůrá deset minut asi dvacet litrů, zíráme na to doslova s otevřenými ústy a svými udivenými výkřiky přilákáme k čůrající želvě další návštěvníky. Na minutku přestane, myslíme si, že je konec a nikoli! Vrátí se k aktivitě a soustředěně ji vykonává dalších pět minut. Je to neuvěřitelné.  Musím si vygooglit, jaký má želva objem močového měchýře. Google mlčí. Mám tu čest poprvé českému internetu vypustit zcela přesně odhadnutý objem 20l. 

Plameňáci jsou víc růžoví, než před devíti lety. Sloni si loupou led z louží a chroupou ho jako zmrzlinu, většina zvěře je překvapivě venku a čilá. Jen pár zhýčkanců předstírá zimní spánek, jinak to tam dost žije. 

Přicházíme ke zlatému hřebu dne. Komentovaná prohlídka pavilonu goril. Jediné, co nám utkvělo v paměti je fakt, že nejstarší Richard povětšinou jen sedí, když se gorilí samice hádají, tak na ně vyběhne. Rád vydloubává samicím ušní maz a poté ho konzumuje. Šklebíme se s Kvítkem nad touto informací a ten unešen chováním Richarda zvolává radostně, že Richard je úplně stejnej jako náš táta. Taky furt sedí, pak na nás vyběhne a dokonce i trochu tak vypadá.  Doufám, že lidem kolem došlo, že mi můj muž nešťourá ušní maz. I když.. po skoro dvaceti letech vztahu by se to mohlo stát zajímavým zpestřením.

Tlupa už asi vyhlíží připravovaný dárek pro Kambu

Musím do Zoo ještě jednou a sama, kolikrát bych si ráda přečetla o zvířatech víc, než je jejich název, sledovala gorily, jak moc nám jsou podobné, vydržela bych tam hodiny. Zoologická je ve skutečnosti totiž pro dospělé, děti tam sebou berou, aby to nebylo trapné. Člověk musí odolávat škemrání o koupi 105652. plyšové  hračky či 259. pamětní mince a když se zastaví déle než na tři vteřiny u informační cedule, je násilím odtažen.

A co by si z výletu vzal Zdeněk Pohlreich? Novou hlášku: "Viděl jsem veverku blít*, želvu chcát a gorilu šťourat ušní maz, ale tohle jsem ještě neviděl."

Takže tak.

Zvířatům zdar.

Vaše Helga

*blijící veverku jsme viděli v létě, někdy o ní také určitě napíšu