pátek 29. dubna 2022

Cesta k píchačkám

Při cestě do práce vídám kavky. Chodí po sídlišti jako lidé, kývají při tom hlavami, jako by poslouchali ve sluchátkách pohodovou muziku. Vykračují ve dvojicích, odpoledne vyzobávají z chodníků kousky rohlíků vypadnuvší batolatům z buclatých ruček, ráno si vychutnávají kousky knedlíků z blitek opilců. Kladenské chodníky by se daly vydat knižně. Kladenské chodníky by se mohly zfilmovat jako napínavý thriller. Tak jako dlouhá léta existuje kulturní akce "Kladenské dvorky", udělám únikovou hru "Kladenské chodníky - projdi bez poskvrny". Cesta do práce je taková hra. Začíná mírným stoupáním, díky němu potřebuju i v zimě o vrstvu oblečení méně, než běžný člověk. 

V kopci jsou zrádné nebezpečné viklany - viklavé dlaždice, které skrývají po dešti tajné zásoby dešťové vody. Mám naučené pozice té proradné dlažby,  a přesně jako ve Hře na oliheň, i já mám takové svoje skleněné desky, některé stabilní, jiné na mne šplouchnou smrtící kladenský zatuchlý déšť smíchaný s blátíčkem pod dlažbou. Když na tebe taková nálož šplouchne, těžce to budeš v práci vysvětlovat.  Další nástrahy číhají v podobě psích hoven. Naštěstí jsou často kontrastní ku světlé dlažbě. Někteří psíci však umí vytvořit dílo s dokonalými mimikry, to jsou pak takové neviditelné pasti. Náš firemní koberec by mohl vyprávět.

Nepodklouzneš, vyhraješ. 

Nezúčastněný pozorovatel by řekl, že kopec vytančím stylem waltz, který jsem nikdy nechápala. Na konci kopce se dostávám rovnou do třetího levelu (pokud se ovšem nepodklouznu či se neošplouchnu).

Další výzva je tu,  křižuju  migrační trasu opilců z nedaleké pivnice. Úkol je jasný, vyhnout se neobvyklým obrazcům na chodníku pravidelného tvaru a párům kavek i za cenu, že ozobávají pouze rohlík, jistota je jistota. Blížím se ke stavebním buňkám, které kdosi po revoluci umístil mezi zástavbu, doteď stojí a fungují jako malá pizzerie. Zde se koncentrace kavek zvyšuje. Dvě čekají dokonce před dveřmi pizzerie, jakoby čekaly až otevřou.

 "Mámo, co si dáme k snídani?" Štěkne jedna. Druhá odpoví: "Kladenskou" (Ano, kladenská pizza tam je, ještě jsem jí neměla - šunka, sýr, brambory, cibule, vajíčko, salám) Doufám, že jí pořádně vypečou do černa, jako kladenské uhlí, na počest horníků a hutníků, na konci bych přikořenila rudým chilli odkazujícím na rudou záři.

 A to je zajímavé, nedávno jsme se s tátou přeli o tom, zda Rudá záře nad Kladnem je jen knižní výtvor Tondy Zápotondy nebo fakt existovala. Táta tvrdí, že je to jen z knihy a je ochotný připustit, že záře se linula z pecí do dáli. Podle mě záře vznikala vyléváním žhavé strusky na haldy a to pak rudě zářilo. Táta byl pracovníkem oceláren, asi bude mít pravdu, ale schválně ho škádlím:

 "Hořely haldy, od toho to rudě zářilo"

 On na to: "Na haldy se toho vozilo málo, to nemohlo zářit. To byly pece."

Chvíli ho při tom nechám, pak odvětím:"Ale stejně si myslím, že to byly haldy".

"Povídám pece!" 

Zpátky k cestě, nastává příjemnější část, z cukrářského učňáku se linou libé vůně. Po dvou stech metrech z továrny na výrobu pudingových prášků cítím zrovna vanilkovou vůni, a za dalších tři sta metrů je velká pekárna, kde ta vůně až skoro bolí v žaludku a za mnou se táhne taková slinná stopa, že místní rezaví slimáci blednou závistí.

Přicházím k posledním dvěma překážkám. Projít na úzkém chodníku skrz hordu romských teenagerů a dětí. V dobu, kdy jdu do práce, míří za vzděláním, bohužel nikoli vpravo, nikoli vlevo, nýbrž všude. Pomáhá strategie dělat, že je nevidím, zabořím oči do chodníku, rozestoupí se jako moře před Mojžíšem. Funguje to. 

Poslední level je přechod přes silnici, po které jede šňůra spěchajících kolegů z noční. Přejít nemožno. Je to sebevražedná mise, nasazuju si na čelo pásku s rudým sluncem, pomodlím se a jako kamikaze se vrhám přes přechod.  Když to přežiju, vycházím poslední mírný stoupáček a vítězoslavně si připíchnu příchod.

Podle toho, jak ten den reagují  píchačky, vím, jaký budu mít den. Když se karta nechce chytnout a píchačky reagují pomalu, obvykle je pak špatný den, padá SAP, seká se Excel a tak (to vždycky někdo vykřikne "Padá SAP! Něco si přejte!") Jinak víte co znamená zkratka SAP? Slzy A Pot. 

(Pro nepolíbené korporátem - SAP je systém na všechno- řízení zásob, účetnictví, docházka, fakturace. Je drsný, německý, strnulý a odolný vůči jakékoli inovaci.) 

A co říci závěrem. Vidíte divnou skvrnu na chodníku? Vyhněte se. Nevidíte žádnou skvrnu? Vyhněte se také. 

Takže tak, a jakou cestu do práce máte vy?

Vaše Helga


copak západy, ale ty východy slunce, to je odměna za cestu do práce

11 komentářů:

  1. Slzy a pot, to je dobry! Pritom se SAPem pracuju denne, uz jsem se posunula i k mistrovstvi v zakladani nakupnich kosu, coz je neco jako diplomova prace z oboru uzivatelsky nejneprijemnejsich systemu:) Jinak proti tobe nuda! I kdyz je fakt, ze i banalni cesta metrem je nekdy jako projekce uchylnyho filmu na tema hrisni lide mesta prazskeho...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý den jsou takové malé státnice, když člověk dodělá co má :D. Mám tendence to pak zapíjet šampaňským.

      Vymazat
  2. Kladenskou pizzu mají jistě v nabídce všechny slušnější italské pizzerie :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D také jsem doufala, ale při výjezdu do Itálie, co myslíte přátelé, ani jedna pizzerie, ani jedna ji neměla!

      Vymazat
  3. Ja mám rada anglickú verziu skratky SAP. “Suffering and pain” (utrpenie a bolesť) 😁 Kolega to ešte rád volal “scheisse aus Pakistan”.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. haha tak anglické a německé názvy neznám, to je vtipné! :D

      Vymazat
  4. Řekla bych, že odolnost vůči inovacím je u SAPu už prakticky definičním znakem. Kdyby ho někdo inovoval tak, aby byl nedejbože třeba trochu intuitivní, muselo by se to snad celý přejmenovat.

    OdpovědětVymazat
  5. Já jezdím do práce mastnou tyčí s mastnými studentskými hlavami. Já i oni se tyto trapné chvíle snažíme přetrpět zarputilým pohledem do podlahy. Jsem učitelka.

    OdpovědětVymazat
  6. Jezdím autobusem, když mi ujede, čekám na další 15 minut. Mám svoje oblíbené místo, jak mi ho někdo zasedne, jsem naštvaná celý den, proto se rvu do dveří jak o život a co si o mně myslí ostatní, je mi jedno. Pak Radiová, zastávka na znamení. Nikdy jsem nepracovala na tak hnusným místě.

    OdpovědětVymazat
  7. Krásně popsaný přesun z místa A do místa B, až jsem chvíli žila s pocitem méněcennosti, o co vše jsem při přesunech autem ochuzena... Než jsem si vybavila všechna ta různá individua za volantem, co mi zvedají tep i na těch několika málo kilometrech,.. Teď už se zas cítím rovnocenněji :-)

    OdpovědětVymazat