Včera jsem se zastavila v květinářství, máma měla narozeniny. V květinářství byla uvolněná atmosféra, bavili se na účet nebohých květin. Květinářky se hihňají jak puberťačky, některé květiny díky svým falickým tvarům získaly přízvisko ocásky, jiné z neznámých důvodů "osteospermum". A jestli prý ty ocásky vydrží? Ptá se jedna zákaznice a všechny svým zrakem spočineme na povadlých stvolech skutečně připomínajících pánské přirození. Jiná zákaznice jí odpovídá "Takhle zvadlé to vydrží dlouho, za to vám ručím." Její muž se hanbou vsakuje do květinové výzdoby. Vznáším obavu, snad že to osteospermum snad nevoní tak, jak zní název. Pubertální syn jedné ze zákaznic hodí oči tak vysoko v sloup, bojím se aby ty bulvy neprorazily strop, hned si vzpomenu na tu pověst s čertem a Faustem a dírou ve střeše.
Ke změně tématu dojde posléze, prý je tento víkend samá oslava 80. a 85. narozenin. Floristky vážou už dvacátý pugét pro letité dámy. A v tu ránu mi to docvakne, Heydrich, Lidice, válka. Když je válka, dělají se děti. Silné ročníky zplozené za války slaví. Výročí 80 let od vypálení Lidic mě neminulo, v týdnu jsem byla na setkání s paní Jaroslavou Skleničkovou, poslední žijící lidickou ženou, přežila koncentrák a pochod smrti, neuvěřitelná dáma. S napětím jsem přečetla "Dva proti říši" již loni a letos sledovala rekonstrukci atentátu na Heydricha. Na oslavu tohoto smutného výročí poslouchám audioknihu "Jako chlapce by mě zastřelili" - vyprávění paní Skleničkové. Fascinuje mě, co všechno dokážou lidi vydržet, aby přežili, je to takový masochistický způsob, jak si uvědomit, jakým blahobytem oplýváme. Sedím na oslavě máminých narozenin a vyprávím o květinářství, jubileích a pochodu smrti, vkusná témata na oslavu, to se musí nechat. Kvítek procedí mezi zuby, že pro něj je pochod smrti každá naše 10km túra a zakousne se spokojeně do opečeného masa.
Vím, že u nás se to moc nenosí, každý si raději od srdce postěžuje, ale ano, máme se dobře, máte se taky dobře?
Vaše Helga
 |
| Přednášky využila i ČT ke své reportáži |
 |
| Pugét z květinářství |
Ano, máme se dobře. Mluvila jsem o tom už dlouho před čínskou chřipkou, mluvím o tom i teď, pořád ještě se máme velice dobře. Čínská chřipka i nedaleká válka nás upozornily, že tomu tak nemusí být pořád. Važme si každé hezké chvíle.
OdpovědětVymazatMame! Jen si to clovek musi v zaplave medialne vdecnych a tezce negativnich zprav porad pripominat. A tve mamce hodne zdravi a furu stastnych let:)
OdpovědětVymazatMáme :-) Není to tak dávno, co jsem dočetla Svědectví o životě v KLDR, a to byla dost podobná rána na solar. Máme se tady přímo skvěle!
OdpovědětVymazatAno, máme se výborně, byť míra skuhravosti je tradičně vysoká :-).
OdpovědětVymazatJá jsem profesionální stěžovatelka, i ten blog jsem si založila, abych si mohla stěžovat více lidem :-D
OdpovědětVymazatMáme se dobře, pokud pominu všechna negativa kolem nás.
OdpovědětVymazatSouhlasím, máme se dobře. Moje prarodiče, které jsem nikdy nepotkala, si zažili koncentrační tábor. Škoda, že jsem o tom s nimi nemohla mluvit, zemřeli dlouho předtím, než se já narodila.
OdpovědětVymazatSnažím se soustředit na malé radosti, které zažívám a být vděčná za to, co mám. Stěžování stejně ničemu nepomáhá...
Máme sa dobre. Niekedy si vravím, že až príliš. Je zaujímavé sledovať, čo to s ľudstvom robí, priveľa pohodlnosti.
OdpovědětVymazatTaké hlásím, že se máme dobře. I když stěžovat je vždy na co - člověk už jiný nebude.
OdpovědětVymazat