Slyším a často čtu v diskuzích názory typu: "no jo, dřív se jim říkalo sígři, teď se jde psychologovi, dostanou papír na ADHD a jsou z obliga. Každé druhé dítě je ADHD, je to chyba rodičů, špatně vychovávají." Tohle slyším a je mi zle. Je mi zle, protože ti lidi nevědí, co všechny my rodiče "zlobivých" dětí musíme řešit, že to není žádná prdel je udržet v mantinelech. Některým dětem stačí rozumně vysvětlit, že když přeleze mantinel, může se zranit, děvčátko tiše sedí a nepřeleze. Ale pak je skupina dětí, kteří prostě přelézají, podlézají, přeskakují, přelétají mantinely a my je tisíckrát za den vracíme zpátky do pole. A když už to pravidlo týden dodržují, zkusí aspoň ruku strčit za mantinel, jestli to ještě pořád platí. Je to unavující, je to těžké a často je neuhlídáme.
pixabay.com
Kvítek byl od miminka živé dítě, hlučné, pytel blech, kouká na TV a furt se mrská, povídá si s námi a mává rukama nohama, při každém jídle ještě do loňska zvrhnul sklenici s vodou, letos už je to jen jednou týdně. Někdy se mrská tak, že sám sobě podrazí nohy a spadne. Někdy mává rukama tak, že jenom čekám, kdy se rozletí a uletí někam do západního Německa. Občas někoho kousne a když se ptáme, proč ho kousnul, odpovídá "pro štěstí". Jak umí nenávidět, tak umí milovat. Miluje děti tak, že je objetím dusí. Rád mluví, mluví stále, mluví nepřetržitě, je to Pepin, říkáme někdy. Člověk by řekl, že už všechno popsal, že už nemá co dalšího říct, ale když taková situace nastane, tak aspoň popisuje, co právě dělá "Teď si sednu a napiju se.. srk.. právě jsem se napil, to byla dobrá voda, ale radši mám šťávu, mami proč jsi mi nedala šťávu? Teď bych si dal jablo, umyju si jablo, koušu jablo,, to je ale sladký a šťavnatý, je plné lahodné šťávy, mami mohli bysme ho odšťavnit? Prosíííím já bych chtěl odšťavňovat..." atd atd.
No a tohle hlučné živé dítě je už třetím rokem ve školce a po roce pozorování nám učitelky tak nějak naznačily, že si myslí, že má ADHD a že bychom to měli řešit. Tak to začalo, pedagogicko psychologická poradna, pozorování, EEG, ředitelna školy pod kterou školka spadá. Zde měla školní psycholožka sestavit nějaký individuální plán. Bylo to divné, nepříjemné, soudí nás někdo, kdo nás zná pět minut. Psycholožka byla nesympatická, doporučuje nám medikaci. Já nedávám dětem ani vitamíny, natož nějaké oblbováky, na to ať zapomenou.. Když se nás zeptala "a vy jste to ADHD dostali kdy? " zmohla jsem se jen na cynické "k posledním Vánocům". Učitelky ze školky jsou milé, snaží se nám pomoct, ale já vůbec nevím, jestli se v tom chci rýpat, tak ho prostě má, my tomu přizpůsobíme výchovu a budem doufat, že se s tím vypořádá s přibývajícím věkem.
A já si tak říkám, proboha, jak to musí mít lidi, kteří pečují o mentálně nebo fyzicky postižené dítě? Když už tahle lehká dysfunkce nás takhle zaměstnává, je předmětem mnoha našich manželských hádek, co pak nějaké skutečné postižení? Je mi stydno, a tímto smekám před rodiči, kteří to mají milionkrát těžší. Takže tohle si pořád dokola opakuju, ať jsem ráda, že mám zdravé živé dítě, a prostě každému naloženo to, co dokáže unést. A možná je to právě ono. Proč se nešklebí všichni ti chytráci přes výchovu na postižené děti? Protože to se přece nedělá. ADHD není vidět, pro všechny je to nevychovaný spratek, a všichni se seřadíme, ukazujeme pravačkou a šklebíme se. Takže toto je apel na všechny nechápající, až příště budou kroutit hlavou nad nějakým nevychovaným děckem:
Všem rodičům klidných esoterických, éterických a bůhví co ještě dětí, nerodičům, a těm starším, kteří by to všechno seřezali na hromadu, jejichž zlé pohledy my matky "zlobivých" dětí musíme ignorovat. My víme, že máme problém s dítětem, jo, zrovna se válí na zemi, jo, zrovna se válí po stropě, jo, je hlučné, jo v obchodě má krásný záchvat, jo, dloube se v nose, jo hopsá, jo, běhá, jo, máchá rukama, jo právě do vás vrazilo. A také JO, my je vychováváme a jsme hodně hodně unavení, protože musíme být pořád ve střehu a ne vždycky se to povede. A každému, kdo se na mě jenom koutkem oka zle podívá, toho prokleju, aby se mu narodilo ještě třikrát živější dítě, štěně, kotě, cokoli nebo ať je sám v příštím životě nejživějším parchantem z vrhu. Uf to se mi ulevilo.
PS: Taky mám první spojenkyni, naší logopedku, ona mi řekla památnou větu, která mi teď pomáhá ustát veškeré výkyvy "To je můj kluk! My matky zlobivých dětí musíme držet při sobě"
Matky zlobivých dětí, spojte se!
