S Livií v posilovně

článek je z roku 2016, kdy jsme s Livií šly poprvé do posilovny. Teď už jsme ostřílené sportovkyně a štamgasti firemní posilovny. Když dneska vejdeme do dveří, slabší jedinci se nám klidí z cesty, trenér okamžitě začne plánovat výživný kruháč a my jen doufáme, že nám při tom zápřahu nevyhřeznou vnitřnosti. Jak to bylo poprvé:

V práci mám kolegyni Livii, obvykle se společně podpoříme a třeba darujeme krev (viz Zelená Livie), nebo se společně podpoříme a nikomu nic nedarujeme. Natolik silná kolegialita je mezi námi, že jsme se rozhodly zajít do firemní posilovny. Říkám jí, Livie, jsem tlustá jako prase, musím jít do posilovny, jdeš se mnou? Livie odpovídá: "Do psí prťky, jdu s tebou, taky potřebuju zhubnout" (nepotřebuje, fakt ne) Abych vám to nějak přiblížila, Livie je štíhlá vysoká, já malá široká. Vcházíme do posilovny, aby to vypadalo, že jsme hrozně namakané, rozrážím dveře. Stojíme tam a vypadáme trochu jako Laurel a Hardy. Hraje tam nahlas drsná hudba a ozývá se hrozné funění, hekání, křičení, kvičení, pískání, vrzání, bouchání, cinkání.

Protože už jsem kdysi v posilovně byla, rychle se ujímám vedení. Jediné co poznávám, jsou běžecké pásy, vše ostatní se za těch 15 let opravdu změnilo. Šeptám ustrašeně Livii, že naposledy byly ty stroje ještě dřevěný. Všechno je teď multifunkční, není vůbec poznat, jak se na stroj leze, kdysi byl prostě co cvik, to stroj. Ale obě se hrozně vážně tváříme, že všemu naprosto rozumíme. Naštěstí se nás ujímá trenér, zatímco hrajeme digihry na tlačítkách pásů a snažíme se je spustit. Chůze na páse nám ubíhá celkem rychle, porovnáváme si tep, rychlost, spálené kalorie, mačkáme tlačítka, zrychlujeme, zpomalujeme, prostě jsme z toho vyplácané jak malé. Podobně to děláme i když darujeme krev, tam si zase krátíme čas porovnáváním krevních skupin a různých jiných čísel, kterým nerozumíme.

Protahujeme se, soutěžíme, kam až se která umíme protáhnout a v tom přichází nesmělý kolega, zřejmě je tam také poprvé, ptá se Livie "vy jste trenérka?" Livie kroutí hlavou. Nováček zklamaně odchází na běžící pás. Livii to natolik namotivovalo, že sérii necvičí po 10 cvicích, ale dává 20-30 cviků na jeden zátah. Škemrám ať už mě tam taky pustí. Milostivě mi uvolnila stroj, "díky trenérko". Funění a hekání našich kolegů v posilovně je nepřeslechnutelné, vyměňujeme si pohledy, my teda takhle nahlas hekat nehodláme.

V posilce je taky Dita ze skladu. Dita je drsňačka, naučila nás už spoustu velmi užitečných sprostých slov, kterými si často s chutí ulevíme, když je nejhůř. Dita hraje hokej a mezi cviky nám vypráví, jak trénovala malé Číňany. Obdivně posloucháme, pak se Livie ptá "A jak jsi s nima mluvila?" Dita si přidřepne, jako by v posilce právě stál malý Číňan a řve "co děláš ty debile? " Prý rozumněli velmi dobře i česky. Dita se vrací na přístroj, u každého cviku syčí jak papinův hrnec a po sérii pronáší spoustu dalších poučných nadávek, které si okamžitě uchováváme pro pozdější použití.

Jde do tuhého, Livie začíná tiše hekat, pak už z ní vychází zvuky jak kdyby právě rodila mamuta otočeného koncem pánevním. Já se zatím držím, pouze funím.

Cvičíme na břicho, Livie úpí, já hekám, vtípky skončily, fakt makáme a fakt hekáme.

A jak to dopadlo milé děti? Já jsem cestou domů zastavila na benzínce a během 5 minut snědla 4 snickersky. To pravděpodobně ovlivnilo mojí regeneraci, protože tělo mě bolelo jen mírně. Trenérka Livie si nemůže ani vyčistit zuby. A jestli neumřela, tak si nemůže vyčistit zuby dodnes.