Horror na horách

Pořizujeme si lyže, seřizujeme si lyže, půjčujeme si rakev na auto, kupujeme kukly, ponožky, zkoušíme, jestli se vejdeme do oblečení. Čtrnáctidenní přípravy jsou téměř u konce. Den před odjezdem si Zora pohmoždila nohu na hodině tělesné výchovy. Úraz se tváří jako obyčejný výron. Na pohotovosti špitám Zoře, aby aspoň trochu pokulhávala, připadám si tam mezi otevřenými zlomeninami a zabodnutými noži v hlavách lehce nepatřičně. Doktor je vtipálek, nejdřív nás poučí, že "vrká" jenom holub, že kotník není vyvrknutý, ale podvrtnutý. Mezitím jí chci zavázat tkaničku u boty prý "jen to nechte, když si zlomí obě nohy, od toho jsme tady." Se slzou v oku jim stihnu sdělit, že jsme měli jet v sobotu na hory. Lékař mi šeptá, ať zmrzačím i to druhé dítě, necháme je u babiček a můžeme mít něco jako druhé líbánky. Nápad je to celkem dobrý, pokyvuji. Jemu s manželkou to takhle jednou vyšlo a bylo to skvělé, mrká na mě spiklenecky. "A kam jedete?" Odpovídám, že vlastně ani nevím, letos jsem se dokonce už podívala i do mapy, kde to je, ale název neudržela, ale nechci být za pitomce, tak říkám "někam blízko Dachau". Dívá se na mě divně a já si až doma uvědomuju, že se to jmenuje Dachstein. Těsně vedle. Nicméně Zora, která si ani nedala tu práci, aby pořádně kulhala, má kotník naštípnutý. Sádra a šup k babičce. Tímto bych chtěla našim poděkovat za zajištění péče o mrzáka.

Kvítka jsme zmrzačit už nestihli, jede tedy s námi hory. Ubytování máme v soukromí. Na konci světa. Ze dveří vychází 80 letá babička, my budeme bydlet v patře. Doteď jsem si myslela, že umím obstojně německy, ne neumím, rakouská němčina + dialekt = nesrozumitelné esperanto. Ukazuje nám hospodářství, ptáme se, jestli by měla nějaký to vejce "haben Sie Eier?" Odpovídá něco jako "Jo, i hob oia", bereme deset vajec, vybalujeme a jdeme spát. Ráno nám v koupelně a v kuchyni teče voda z kohoutku. Vypínáme vodu. Je to zvláštní, dům praská a vydává zvuky. Trochu se v něm bojíme. Na paranormální jevy jsem měla vždycky realistické názory, které ale druhou noc rázem měním mínění Někdy po půlnoci jdu zkontrolovat, jestli jsme zase nenechali puštěné kohoutky. Voda zase teče. Se sevřenými půlkami rychlostí světla zaplouvám do postele. Realistická Helga boří všechny svoje názory a s třesoucím se hlasem ráno konstatuje "Jedeme domů, tady straší".

V to ráno stojí na chodbě úplně cizí paní. A je to tady, duch se zjevil. Chci sáhnout skrz ní, ale podá mi ruku, je to dcera babičky a veze ji do nemocnice, má nějaký velký kašel. Cestou z lyžovačky jedeme do vsi pro pečivo. Před kostelem je uprostřed silnice dopravní značka "zákaz zastavení" jasně, chápeme, nebudeme zastavovat, projedeme okolo a v tom strneme. Před kostelem je kapela, kněz, velké shromáždění. Pohřeb. Truchlící Rakušané si nás okamžitě všimnou a vztekle na nás hrozí pěstmi. Blbí Češi.. vjedou do ulice, když je tam zákaz zastavení. Je nám to hrozně líto, ten typ značení zákazu vjezdu nás značně překvapil. Zkušenost pro příště a pro vás, kteří se do této země chystáte: zákaz zastavení = zákaz vjezdu. V tom mi to dochází. Babička odjela ráno do nemocnice a odpoledne je pohřeb. Brečím "Zdendo, to byla určitě ta babička!". O pár dní později se vrací oplakaná babička z nemocnice. Říkám jí konečně o duchách a o tekoucí vodě. Realistická Helga je zase zpět, žádní duchové, babička nám tam v noci chodila pouštět vodu, aby nezamrzla. Dobrý nápad. Po týdnu mrazivého lyžování přijíždíme domů. Překvápko, máme zmrzlou vodu. Žádný duch na pouštění vody nás nenavštívil. Snažíme se jí rozmrazit, ale praská vodoměr.

Taková hezká tečka za horrorovými horami. Ale jinak jsme si pěkně zalyžovali, to zas jo. Tak zase za rok!