S kolegy z práce sázíme. Sázíme sportku. Většinou vyhrajeme něco kolem stovky, plný tiket stojí 220 Kč. Prosázeli jsme už asi osm tisíc, vyhráli dva tisíce, ale pořád doufáme v tu závratnou částku, pohádkovou výhru, nesmírné bohatství. Rádi si každý čtvrtek ráno po slosování představujeme, jak vyhráváme a končíme s prací. Je to myšlenka, která má silně spojující až teambuildingový efekt.. Tedy pouze do té doby než skutečně vyhrajeme, poté se náš tým rozpadne a stane se dobrovolně nezaměstnaným. Než tento slavný okamžik nastane, budeme ještě nějaký týden muset snášet výběr 22 Kč od každého účastníka, částka se liší podle předchozích výher. Teď jsem výběrčí já a okusila jsem na vlastní kůži dostat každý týden 220 Kč v korunách až dvackách. Moje peněženka váží něco kolem jednoho kilogramu. Hledám cesty, kde bezbolestně drobné rozměnit. Větřím v obchodech, kde by mohli postrádat drobné a zároveň bych přepočítáváním nebrzdila provoz.
Svítí mi hladové oko, jedu tankovat. Malá benzínka, jen asi čtyři stojany. Nikde nikdo, pusto, prázdno. Přes scénu se převalí chuchvalec chroští. Hraje pomalá hvízdavá westernová hudba. Vcházím do dveří, rozhlédnu se a pomalu dojdu k pokladně. "Čtyřku" pravím, i když jsem na benzínce úplně sama, aby nedošlo náhodou k nějakému omylu. Platím a pokladní se zmíní, že je to mizerné s těmi drobnými. To je moje chvíle, moje příležitost. Rozhlížím se, nikde ani noha. Zářivka nade mnou bzučivě poblikává a já přicházím s nabídkou, která se neodmítá, hodím kilovou peněženku na pult, ta slibně zachrastí. "Mám drobné, chcete?". Pokladní se rozzáří oči, a já začínám za pekelného soustředění skládat mince do komínků. U třetího komínku vchází zákaznice a platí, u čtvrtého komínku vchází další paní a dívá se na mě tak zvláštně, smutně, asi má nějaké osobní problémy, říkám si.
Poté vchází pán, začíná se tvořit fronta a já svým laickým propočtem zjišťuji, že všechny čtyři stojany jsou v tento moment obsazené a ten šťastlivec, co právě stojí za mnou, jen tak neodjede. Zrychluji počítání, dvá, čtyři, šest, osm deset. Na čele mi raší pot. Pán platí, sbírá odvahu a ptá se mě se soucitem v hlase a v naději, že udělá dobrý skutek: "Kolik vám chybí?". A mně to v tu chvíli dochází, ty zvláštní pohledy, to tíživé ticho v obchodě. Oni si myslí, že nemám na benzín a vypočítávám drobné na zaplacení. Je mi trapně, koktám:
"Já, já si tady rozměňuju, teda rozměňuju tady paní, já já už jsem zaplatila, jenom se zbavuju.. no víte.. my vsázíme.. sportku" A dílo je dokonáno, kdybych byla radši zticha. Pán mi položí tiše stovku na pult a odchází. Tak jsem si vyžebrala svou první stovku a nejsem na to hrdá. Už abychom vyhráli v té sportce a já nemusela chodit po benzínkách žebrotou.
A jak jste na tom vy, sázíte? Vyhráli jste?
Sportce zdar.
Helga