Sportka

S kolegy z práce sázíme. Sázíme sportku. Většinou vyhrajeme něco kolem stovky, plný tiket stojí 220 Kč. Prosázeli jsme už asi osm tisíc, vyhráli dva tisíce, ale pořád doufáme v tu závratnou částku, pohádkovou výhru, nesmírné bohatství. Rádi si každý čtvrtek ráno po slosování představujeme, jak vyhráváme a končíme s prací. Je to myšlenka, která má silně spojující až teambuildingový efekt.. Tedy pouze do té doby než skutečně vyhrajeme, poté se náš tým rozpadne a stane se dobrovolně nezaměstnaným. Než tento slavný okamžik nastane, budeme ještě nějaký týden muset snášet výběr 22 Kč od každého účastníka, částka se liší podle předchozích výher. Teď jsem výběrčí já a okusila jsem na vlastní kůži dostat každý týden 220 Kč v korunách až dvackách. Moje peněženka váží něco kolem jednoho kilogramu. Hledám cesty, kde bezbolestně drobné rozměnit. Větřím v obchodech, kde by mohli postrádat drobné a zároveň bych přepočítáváním nebrzdila provoz.

Svítí mi hladové oko, jedu tankovat. Malá benzínka, jen asi čtyři stojany. Nikde nikdo, pusto, prázdno. Přes scénu se převalí chuchvalec chroští. Hraje pomalá hvízdavá westernová hudba. Vcházím do dveří, rozhlédnu se a pomalu dojdu k pokladně. "Čtyřku" pravím, i když jsem na benzínce úplně sama, aby nedošlo náhodou k nějakému omylu. Platím a pokladní se zmíní, že je to mizerné s těmi drobnými. To je moje chvíle, moje příležitost. Rozhlížím se, nikde ani noha. Zářivka nade mnou bzučivě poblikává a já přicházím s nabídkou, která se neodmítá, hodím kilovou peněženku na pult, ta slibně zachrastí. "Mám drobné, chcete?". Pokladní se rozzáří oči, a já začínám za pekelného soustředění skládat mince do komínků. U třetího komínku vchází zákaznice a platí, u čtvrtého komínku vchází další paní a dívá se na mě tak zvláštně, smutně, asi má nějaké osobní problémy, říkám si.

Poté vchází pán, začíná se tvořit fronta a já svým laickým propočtem zjišťuji, že všechny čtyři stojany jsou v tento moment obsazené a ten šťastlivec, co právě stojí za mnou, jen tak neodjede. Zrychluji počítání, dvá, čtyři, šest, osm deset. Na čele mi raší pot. Pán platí, sbírá odvahu a ptá se mě se soucitem v hlase a v naději, že udělá dobrý skutek: "Kolik vám chybí?". A mně to v tu chvíli dochází, ty zvláštní pohledy, to tíživé ticho v obchodě. Oni si myslí, že nemám na benzín a vypočítávám drobné na zaplacení. Je mi trapně, koktám:

"Já, já si tady rozměňuju, teda rozměňuju tady paní, já já už jsem zaplatila, jenom se zbavuju.. no víte.. my vsázíme.. sportku" A dílo je dokonáno, kdybych byla radši zticha. Pán mi položí tiše stovku na pult a odchází. Tak jsem si vyžebrala svou první stovku a nejsem na to hrdá. Už abychom vyhráli v té sportce a já nemusela chodit po benzínkách žebrotou.

A jak jste na tom vy, sázíte? Vyhráli jste?

Sportce zdar.

Helga

Úchylům nezdar

Ležím v kočárku, jdeme s mámou na procházku. Je pěkný letní den a máma jede z nemocnice, kam mě šla ukázat kamarádkám. V nemocnici před mateřskou pracovala jako dietní sestra. Jedeme lesem a v tom kde se vzal, tu se vzal, na mámu skáče zezadu chlap a chytne ji za ramena. Máma řve a zahlédne v dálce učitelku s dětmi, to zřejmě úchyla také překvapí a pouští ji. Máma se otočí a vidí úplně nahého muže. Utíká za učitelkou a v tu chvíli okolo jedou dva mladíci na kolech, slyší, co se stalo a jedou ještě úchyla hledat. Už ho nenajdou. Ten hrozivý zážitek a také fakt že jsem v nemocnici snědla hrušku, způsobily kvalitní posrání do plíny. Máma jede ke tchýni, která bydlí nedaleko, vypráví jí co se stalo, zatímco mě přebaluje. Babička prohlásí něco jako že moc kroutí zadkem, proto po ní jdou úchyláci. Máma jí to nezapomene už po zbytek života a jde nahlásit přepadení na policii. Policajti ji převezou i s kočárem a mnou na policejní stanici v centru města. Máma dostává fotoalbum s výtržníky a má určit, který z nich ji přepadl. Nalézá asi dva lidi, které zná, je velmi překvapená, že je vidí v databázi policie. Úchyla mezi výtržníky nevidí. Ptají se jí, jak vypadal, co měl na sobě. Máma si pamatuje, že měl knír a byl nahý. Následují další výslechy. Ptají se stále dokola, co měl na sobě a máma jim stále dokola opakuje, že byl zcela nahý.

Prohlíží další fotky, další úchylové, výtržníci, honibrci a násilníci, ale ani tady ho nenajde. Po nějaké době zvoní u nás doma detektiv a ukazuje mámě svůj průkaz. Máma se podívá na průkaz a kroutí hlavou: "Ne, to taky není on!" Historka se navždy zapíše do dějin policie našeho města. Detektiv se nenechá zviklat, ukazuje mámě občanský průkaz, který našli v lese, v místě, kde došlo k přepadení. Je to on! Opakovaně přepadával ženy v místním lesíku a jak byl nahý, neměl prostě kapsu na schování dokladů, že. To se pak snadno stane, že občanku člověk vytratí. Případ se uzavírá a máma si svoje blízké setkání pamatuje dodnes.

A dneska nám celý příběh převyprávěla. Vzpomněla si na to díky tomu, že v ulici, kde bydlí moje sestra, došlo nedávno ke znásilnění. Bavily jsme se o tom, jestli tomu člověk může nějak zabránit. Slečna prý přešla jen od taxíku ke vchodu. Zdánlivě minimální riziko, ale přes to se to stalo. Ségra chodí běhat brzy ráno, já chodím běhat večer, obě máme slzný plyn v ruce a oči na stopkách. Doufáme, že nebudeme mít stejný zážitek jako máma, nedejbože jako ta znásilněná ze ségřiné ulice. Máme sedět doma a nikam nechodit v obavě, že se na nás někdo vrhne? Jak to můžeme ovlivnit? Byla jsem na kurzu sebeobrany, myslím, že jsem o tom také kdysi psala zde. Co jsem si odnesla? Řvát, utéct, volat hoří. Ale jestli to tak dokážu v tu chvíli udělat? Vzpomenu si? Nebudu paralyzovaná překvapením? Doufám, že tohle nikdy nebudu muset zjišťovat a totéž přeju vám všem ostatním.

Takže tak.

Úchylům nezdar.

Helga